Chris Carter

Robert Hunter 04. Sochař smrti

„Panebože, jdu pozdě,“ vyhrkla Melinda Wallisová, vyskočila z postele a zavadila unavenýma očima o digitální budík na nočním stolku. Šla spát až v půl čtvrté ráno, protože se učila na zkoušku z klinické farmakologie, která ji čekala za tři dny.

Ještě trochu omámená spánkem se nemotorně pohybovala po pokoji, přičemž mozek zpracovával pořadí úkonů, jež je třeba provést. Spěchala do koupelny a zahlédla přitom v zrcadle svůj odraz.

„Do prdele, do prdele, do prdele.“

Sáhla po taštičce s líčidly a začala si pudrovat obličej.

Melindě bylo třiadvacet let a podle článku, který si před několika dny přečetla v jednom luxusním časopise pro ženy, měla na svou výšku – pouhých sto šedesát centimetrů – trochu nadváhu. Dlouhé hnědé vlasy nosila vždycky sepnuté do ohonu, i když šla spát, a nikdy by nevyšla z domu, aniž by si nanesla na obličej aspoň podkladovou bázi, aby zakryla jizvičky po akné na tvářích. Místo čištění zubů si v rychlosti vymáčkla do úst trochu zubní pasty, jen aby se zbavila noční pachuti.

V pokoji našla svoje oblečení úhledně poskládané na židli u pracovního stolu – bílou blůzu, punčochy, bílou sukni v délce po kolena a bílé střevíce bez podpatků. Oblékla se v rekordním čase a vyřítila se z malého domku pro hosty směrem k hlavní budově.

Melinda byla ve třetím ročníku bakalářského studia oboru „Ošetřovatelství a péče o postižené“ na UCLA a každý víkend v rámci povinné praxe pracovala jako domácí soukromá ošetřovatelka. Posledních čtrnáct víkendů byla zaměstnaná u pana Dereka Nicholsona v Cheviot Hills v západním Los Angeles.

Pouhé dva týdny před jejím nástupem diagnostikovali panu Nicholsonovi pokročilou rakovinu plic. Tumor už byl velký jako pecka ze švestky a rychle ho zbavoval sil. Chůze byla příliš namáhavá, někdy potřeboval pomoc v podobě dýchacího přístroje a mluvil sotva slyšitelným hlasem. Navzdory prosbám svých dcer odmítl zahájit chemoterapeutickou léčbu. Nechtěl trávit dny zavřený v nemocničním pokoji a raději se rozhodl prožít zbytek života ve vlastním domě.

Melinda odemkla domovní dveře a vstoupila do prostorné vstupní haly, pak proběhla velkým, ale střídmě zařízeným obývacím pokojem. Ložnice pana Nicholsona se nalézala v prvním patře. Jako vždy bylo v domě po ránu strašidelné ticho.

Derek Nicholson žil sám. Manželka mu zemřela před dvěma roky, a i když ho dcery přicházely navštěvovat každý den, musely se věnovat také vlastnímu životu.

„Promiňte, že jdu pozdě,“ volala Melinda už z přízemí. Znovu se podívala na hodinky. Měla přesně třiačtyřicet minut zpoždění. „Do prdele!“ zamumlala polohlasně. „Dereku, jste vzhůru?“ pokračovala cestou ke schodišti a pak začala brát schody po dvou.

Derek Nicholson ji hned první víkend, kdy k němu přišla, vyzval, aby ho oslovovala křestním jménem. Formální „pane Nicholsone“ se mu nelíbilo.

Když se Melinda přiblížila ke dveřím ložnice, udeřil ji do nosu silný, odporný zápach, vycházející zevnitř.

A kruci, pomyslela si. Na první návštěvu toalety už je zřejmě pozdě.

„Tak jo, nejdřív vás umyjeme…,“ řekla, když otevírala dveře, „… a pak vám přinesu sní…“

Celé tělo jí zkamenělo, vytřeštila oči hrůzou a vzduch jí unikl z plic, jako by ji najednou vystřelili do vesmíru. Cítila, jak se jí obsah žaludku hrne nahoru do úst, a pozvracela se přímo u dveří.

„Bože na nebesích!“ Tahle slova měla Melinda v úmyslu pronést, když pohnula třesoucími se rty, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Nohy se jí začaly podlamovat, svět se s ní roztočil a musela se oběma rukama chytit veřejí, aby neupadla. Tehdy její zděšené zelené oči zahlédly protější zeď. Mozku chvilku trvalo, než pochopil, co vidí, ale když jí to došlo, primitivní strach a panika zachvátily Melindino srdce jako nenadálá bouře.

Léto ve Městě andělů sotva začalo a rtuť teploměru už šplhala přes třicítku. Detektiv Robert Hunter z losangeleské Divize loupeží a vražd (DLV) stiskl tlačítko stopek na náramkových hodinkách, když zastavil u svého bytového domu v Huntingdon Park na jihovýchod od centra města. Deset kilometrů za třicet osm minut. Není to špatné, říkal si, ale potil se jako krocan v troubě a nohy i kolena ho pekelně bolely. Asi měl udělat pár protahovacích cviků. Po pravdě řečeno, věděl, že by měl dělat protahovací cviky před cvičením i po něm, zvlášť po dlouhém běhu, ale nějak se mu do toho nikdy nechtělo.

Hunter se vydal po schodech nahoru, do třetího patra. Neměl rád výtahy a zdviži v jeho domě se nepřezdívalo „past na sardinky“ jen tak pro nic za nic.

Otevřel dveře svého dvoupokojového bytu a vstoupil dovnitř. Byt byl malý, ale čistý a pohodlný, ačkoli by se nikomu nemohlo zazlívat, pokud by se domníval, že nábytek sem darovala Armáda spásy – černá koženková pohovka, židle každá jiná, poškrábaný malý jídelní stůl, který sloužil i jako stolek pod počítač, a stará knihovna, jež působila dojmem, že se každou chvíli rozsype pod vahou přeplněných polic.

Hunter si sundal tričko a setřel si jím pot z čela, šíje a svalnatého trupu. Dýchal už zase normálně. V kuchyni vyndal z ledničky džbán chlazeného čaje a nalil si velkou sklenici. Hunter se těšil, jak stráví poklidný den mimo budovu policejní správy a daleko od hlavního štábu DLV. Nemíval volno často. Možná zajede dolů na Venice Beach a zahraje si volejbal. Volejbal nehrál už léta. Nebo by mohl zkusit stihnout utkání Lakers. Byl si jistý, že dnes večer hrají. V první řadě ale potřebuje sprchu a rychlý výlet dolů do domovní prádelny.

Hunter dopil chlazený čaj, vstoupil do koupelny a podíval se na sebe do zrcadla. Taky potřebuje oholit. Když sahal po holicím gelu a břitvě, zazvonil mu v ložnici mobil.

Hunter ho zvedl z nočního stolku a zkontroloval displej – Carlos Garcia, jeho parťák. Teprve teď si všiml malé červené šipky v horní části displeje, upozorňující na zmeškané hovory – dohromady jich bylo deset.

„Paráda!“ zašeptal a přijal hovor. Přesně věděl, co asi znamená deset nepřijatých hovorů a telefonát od parťáka takhle brzy ráno, když mají volný den.

„Carlosi,“ přiložil Hunter telefon k uchu. „Co je?“

„Ježíšmarjá! Kde jsi byl? Už to zkouším půl hodiny.“

Každé tři minuty jeden telefonát, pomyslel si Hunter. To bude zlé.

„Byl jsem běhat,“ odvětil klidně. „Nepodíval jsem se na telefon, když jsem přišel. Ty nepřijaté hovory vidím teprve teď. Tak copak máme?“

„Pekelnej bordel. Radši rychle přijeď, Roberte. Něco takového jsem ještě nikdy neviděl.“ Garcia se krátce, zdráhavě odmlčel. „Myslím, že něco takového ještě neviděl nikdy nikdo.“

I v neděli ráno trvalo Hunterovi skoro půl hodiny, než zdolal dvaadvacet kilometrů mezi Huntingdon Park a Cheviot Hills.

Garcia nesdělil Hunterovi telefonicky mnoho podrobností, ale evidentní šok a mírná ustrašenost v hlase pro něj rozhodně nebyly typické.

Hunter a Garcia patřili k malé specializované jednotce v rámci DLV – Zvláštní sekce vražd, neboli ZSV. Jednotka byla vytvořena k tomu, aby se zabývala výlučně případy sériových vražd, přitahujícími značnou pozornost veřejnosti a vyžadujícími značné množství vyšetřovacího času a rozsáhlou odbornost. Hunter se díky své praxi v soudní psychologii ocitl v ještě specializovanější skupině. Všechny vraždy, kde pachatel projevil nevídanou surovost či sadismus, dostaly na oddělení nálepku „UN“ (ultra-násilné). Robert Hunter a Carlos Garcia tvořili jednotku UN a jako takoví se nedali hned tak něčím vyvést z konceptu. Viděli víc než dost věcí, jaké nikdo jiný na tomhle světě ještě nespatřil.

Hunter zastavil vedle několika černobílých policejních aut, zaparkovaných před dvojpodlažním domem v západním Los Angeles. Novináři už tu byli, tlačili se v uličce, ale to nebylo žádné překvapení. Obvykle se dostávali na místa činů dřív než detektivové.

Hunter vystoupil ze svého starého Buicku LeSabre a zasáhla ho vlna horkého vzduchu. Rozepnul si sako, přicvaknul odznak na opasek a zvolna se rozhlédl. Ačkoli se dům nalézal v soukromé ulici, zastrčené v tiché čtvrti, dav zvědavých čumilů, shromážděný za policejní páskou, už byl početný a rychle se rozrůstal.

Hunter se otočil čelem k domu. Byla to hezká jednopatrová budova z červených cihel s tmavomodrými okenními rámy a polovalbovou střechou. Zahrada před domem byla velká a pěkně udržovaná. Napravo od domu stála garáž pro dvě auta, ale na příjezdové cestě neparkovaly žádné vozy kromě policejních. Jen o pár metrů dál bylo vidět dodávku z forenzního. Hunter hned zpozoroval Garciu, vycházejícího z domovních dveří. Měl na sobě klasickou bílou tyvekovou kombinézu s kapucí. Se svými sto pětaosmdesáti centimetry byl o pět čísel vyšší než Hunter.

Garcia se zastavil u několika kamenných schodů, vedoucích z verandy dolů, a stáhl si kapuci. Delší tmavé vlasy měl stažené dozadu, do hladkého culíku. Také si hned všiml svého parťáka.

Hunter ignoroval stádo novinářů, které ožilo, jakmile ho spatřilo, ukázal odznak strážníkovi, stojícímu na okraji vymezeného prostoru, a shýbl se, aby prošel pod žlutou policejní páskou.

Ve městě jako Los Angeles platí, že čím ohyzdnější a násilnější zločin se stane, tím jsou černé kroniky a novináři nadšenější. Většina z nich Huntera znala a věděla, jaké případy mívá na starosti. Zahrnuli ho kanonádou vykřikovaných otázek.

„Špatné zprávy cestují rychle,“ poznamenal Garcia a ukázal hlavou směrem k davu, když k němu Hunter dorazil. „A potenciální trháky ještě rychleji.“ Podal parťákovi zbrusu novou tyvekovou kombinézu v neprodyšně uzavřeném plastovém sáčku.

„Jak to myslíš?“ Hunter převzal sáček, roztrhl ho a začal se oblékat.

„Oběť byla právník,“ vysvětloval Garcia. „Jistý pan Derek Nicholson, prokurátor z úřadu návladního státu Kalifornie.“

„No to je paráda.“

„Ale praxi už neprovozoval.“

Hunter si zapnul zip kombinézy.

„Diagnostikovali mu pokročilou rakovinu plic,“ pokračoval Garcia.

Hunter na něj zvědavě pohlédl.

„Už měl na kahánku. Kyslíkové masky, nohy už mu nesloužily, jak by měly… Doktoři mu dávali nanejvýš půl roku. Před čtyřmi měsíci.“

„Jak byl starý?“

„Padesát. Nebylo žádné tajemství, že umírá. Proč ho takhle dorážet?“

Hunter se zarazil. „A nedá se pochybovat o tom, že byl zavražděný?“

„Tak o tom se tedy absolutně pochybovat nedá.“

Garcia vedl Huntera do domu a přes vstupní halu. Vedle dveří byla klávesnice bezpečnostního alarmu. Hunter pohlédl na Garciu.

„Alarm nebyl zapnutý,“ dostalo se mu objasnění. „Očividně ho nezapínali často.“

Hunter se zašklebil.

„Já vím,“ přikývl Garcia, „k čemu pak má smysl mít alarm, viď?“

Pokračovali v cestě. V obývacím pokoji dva agenti z forenzního pilně snímali otisky ze schodiště u zadní stěny.

„Kdo našel tělo?“ zeptal se Hunter.

„Soukromá ošetřovatelka oběti,“ odvětil Garcia a nasměroval Hunterovu pozornost k otevřeným dveřím ve východní stěně. Vedly do velké pracovny. V ní seděla na starodávné kožené pohovce mladá žena, celá oblečená v bílém. Vlasy měla stažené dozadu. Její oči byly malinově rudé a napuchlé od pláče. Na kolenou jí stál šálek kávy, který držela oběma rukama. Upřený pohled působil ztraceně a nepřítomně. Hunter si všiml, že maličko pohupuje horní částí trupu dopředu a dozadu. Očividně byla v šoku. V místnosti s ní byl uniformovaný strážník.

„Už se s ní někdo pokusil promluvit?“

„Já,“ přikývl Garcia. „Podařilo se mi z ní dostat pár základních informací, ale psychologicky se uzavírá, a mě to nepřekvapuje. Možná bys to mohl zkusit později. Ty jsi na tyhle věci lepší než já.“

„Byla tu v neděli?“ zeptal se Hunter.

„Je tu jen o víkendech,“ upřesnil Garcia. „Jmenuje se Melinda Wallisová. Chodí na univerzitu. Právě končí studia ošetřovatelství a péče o nemohoucí. Chodí sem v rámci povinné praxe. Dostala tu práci týden potom, co panu Nicholsonovi sdělili diagnózu.“

„A co zbytek týdne?“

„Pan Nicholson měl jinou ošetřovatelku.“ Garcia si rozepnul zip kombinézy a sáhl do náprsní kapsy pro zápisník. „Amy Dawsonovou,“ přečetl jméno. „Na rozdíl od Melindy není Amy studentka. Je profesionální ošetřovatelka. Starala se o pana Nicholsona ve všední dny. Taky ho každý den chodily navštěvovat jeho dvě dcery.“

Hunter zvedl obočí.

„Ty ještě nikdo nekontaktoval.“

„Takže tu oběť žila sama?“

„Přesně tak. Byl šestadvacet let ženatý, ale manželka mu zahynula před dvěma roky při autonehodě.“ Garcia vrátil zápisník do kapsy. „Tělo je nahoře.“ Ukázal ke schodům.

Cestou nahoru si Hunter dával pozor, aby nenarušil práci forenzních agentů. Odpočívadlo v prvním patře připomínalo čekárnu: dvě židle, dvě kožená křesla, malá knihovnička, stojan na časopisy a příborník pokrytý elegantními rámečky s fotografiemi. Slabě osvětlená chodba pokračovala hlouběji do domu a ke čtyřem ložnicím a dvěma koupelnám. Garcia vedl Huntera až k posledním dveřím na pravé straně a zastavil se u nich.

„Vím, že už jsi viděl spoustu odporných věcí, Roberte. Bůhví, že já taky.“ Položil ruku v latexové rukavici na kliku. „Ale tohle… ani v nejhorším snu.“ Otevřel dveře.

Hunter se zastavil u otevřených dveří velké ložnice. Jeho oči vnímaly scenérii, kterou měl před sebou, ale logickému uvažování činilo potíže ji brát na vědomí.

Uprostřed severní stěny stálo dvojité lůžko s nastavitelným roštem. Napravo od něj uviděl malou kyslíkovou bombu a masku na dřevěném nočním stolku. Prostor v nohách postele zabíral invalidní vozík. Také tu byl starožitný prádelník, mahagonový psací stůl a velká policová stěna u zdi naproti posteli. V jejím středu se nalézal televizor s plochou obrazovkou.

Hunter vydechl, ale nepohnul se, nemrkl okem, nepronesl ani slovo.

„Kde začneme?“ zašeptal Garcia po jeho boku.

Všude byla krev – na posteli, na podlaze, na koberci, na stěnách, na stropě, na závěsech a na většině nábytku. Na lůžku leželo tělo pana Nicholsona. Nebo aspoň to, co z něj zbylo. Obě nohy a obě ruce mu někdo uřezal od těla. Jedna paže byla rozsekaná v kloubech na menší kusy. Také obě chodidla byla oddělená od nohou.

Co ale zmátlo každého, kdo do této místnosti vstoupil, byla ta socha.

Na malém konferenčním stolku u okna byly odříznuté a rozsekané části těla oběti svázané a uspořádané do jakéhosi zkrvaveného, pokrouceného, nesrozumitelného tvaru.

„To se mi snad zdá,“ zašeptal Hunter sám pro sebe.

„Ani se nebudu ptát, kde jste k tomu snu přišel. Protože vím, že jste ještě nikdy nic takového neviděl, Roberte,“ ozvala se doktorka Carolyn Hoveová z protějšího rohu místnosti. „Nikdo z nás nic takového nikdy neviděl.“

Doktorka Hoveová byla vrchní soudní patoložka úřadu koronera pro okres Los Angeles. Byla vysoká a štíhlá, s hlubokýma, pronikavýma zelenýma očima. Dlouhé kaštanové vlasy měla nacpané pod kapucí bílé kombinézy, plné rty a malý nosík ukrývala chirurgická maska.

Hunter jí na pár vteřin věnoval pozornost a pak se vrátil k velkým kalužím krve na podlaze. Okamžik zaváhal. Nepřipadalo v úvahu, že by mohl vstoupit do místnosti, aniž by do nich šlápl.

„To je v pořádku,“ doktorka Hoveová dala gestem jemu i Garciovi svolení vstoupit dovnitř. „Celá podlaha už je vyfotografovaná.“

Přesto se Hunter ze všech sil snažil vyhnout se krvi. Přistoupil k lůžku a k tomu, co zbylo z těla pana Nicholsona. Obličej byl pokrytý zaschlou krví. Oči byly vytřeštěné a ústa zela dokořán, jako by jeho poslední výkřik hrůzy zkameněl dřív, než z nich vyšel. Lůžkoviny, polštáře i matrace byly na několika místech rozpárané a roztržené.

„Byl zabit na téhle posteli,“ přistoupila k Hunterovi doktorka Hoveová.

Hunter se dál soustředil na mrtvolu.

„Soudě podle rozstřiku a množství krve, co tu máme,“ pokračovala patoložka, „způsobil vrah oběti tolik bolesti, kolik jen mohla vydržet, než jí dovolil zemřít.“

„Vrah ho nejdřív rozřezal?“

Doktorka přikývla. „A začal po malých kouscích, aby to nebylo životu nebezpečné.“

Hunter svraštil čelo.

„Měl uřezané všechny prsty na nohou a taky jazyk.“ Zabloudila pohledem k odpudivé skulptuře vytvořené z částí těla. „Řekla bych, že to bylo hotové předtím, než ho rozčtvrtil.“

„Byl v domě sám?“

„Ano,“ odpověděl Garcia. „Melinda, ta studentka ošetřovatelství, kterou jsi viděl dole, tu tráví víkendy, ale spí v domku pro hosty nad garáží. Podle ní dcery pana Nicholsona přicházely každý den a bývaly u něj dvě hodiny, někdy i víc. Včera večer odcházely kolem deváté. Melinda ho uložila ke spánku a dokončila úklid v domě, pana Nicholsona opustila kolem jedenácté. Vrátila se do domku pro hosty a zůstala vzhůru až do půl čtvrté ráno, učila se na zkoušku.“

Pro Huntera nebylo těžké pochopit, proč ošetřovatelka vůbec nic neslyšela. Garáž byla vzdálená od hlavní budovy asi dvacet metrů. Pokoj, v němž teď stáli, byl až v nejzadnější části domu, poslední dveře v chodbě. Okna směřovala na opačnou stranu, než se nalézala garáž. I kdyby tu uspořádali mejdan, nemohla by to slyšet.

„Žádný zvonek pro případ nouze?“

Garcia ukázal na jeden ze sáčků s důkazy v koutě místnosti. Uvnitř byl kousek elektrického drátu s tlačítkem na konci. „Drát byl přeštípnutý.“

Hunter se pozorně soustředil na cákance krve po celé posteli, nábytku a sousední stěně. „Našla se zbraň?“

„Ne, zatím ne,“ odvětil Garcia.

„Rozstřik krve a zubatý okraj způsobených zranění nasvědčují tomu, že vrah použil nějaký elektrický řezací nástroj,“ pronesla doktorka Hoveová.

„Jako motorovou pilu?“ zeptal se Garcia.

„Možné to je.“

Hunter zavrtěl hlavou. „Motorová pila by byla moc hlučná. Moc riskantní. To poslední, oč vrah stál, bylo někoho přivolat dřív, než bude hotový. Řetězová pila se taky hůř ovládá, zvlášť když vám jde o přesnost.“ Ještě chvíli zkoumal pohledem tělo i postel, pak poodstoupil a zamířil ke konferenčnímu stolku a morbidní skulptuře.

Obě uříznuté paže pana Nicholsona byly nemotorně zkroucené a ohnuté v zápěstích, čímž tvořily zřetelné, ale nesmyslné tvary. Chodidla byla odříznutá a absurdně svázaná s pažemi a rukama. Všechno to drželo pohromadě pomocí kusů tenkého, ale pevného kovového drátu. Pomocí drátu bylo také připevněno několik uříznutých prstů z nohou k okrajům obou dílů sochy. Nohy ležely vedle sebe a tvořily základnu skulptury. Všechno bylo samá krev.

Hunter to zvolna obcházel a snažil se zaznamenat každičký detail.

„Ať je to, co chce,“ ozvala se doktorka Hoveová, „nedá se to poskládat za pár minut. Chce to čas.“

„A jestli si vrah dával na čas, aby to poskládal,“ dodal Garcia a přistoupil o něco blíž, „musí to něco znamenat.“

Hunter o pár kroků ucouvl a zadíval se na makabrózní dílo z dálky. Neviděl v něm žádný význam.

„Myslíte, že vaše laborka dokáže vytvořit repliku v životní velikosti?“ zeptal se doktorky Hoveové.

Pod chirurgickou maskou zakroutila ústy ze strany na stranu. „Nevím, proč by to nešlo. Už je to vyfotografované, ale zavolám fotografa zpátky a požádám ho, aby udělal snímky ze všech úhlů. Laborka to určitě dokáže.“

„Jdeme na to,“ řekl Hunter. „Teď a tady to nevyřešíme.“ Otočil se k protější stěně a ztuhl. Byla tak pokrytá krví, že si toho málem ani nevšiml. „Co to proboha má být?“

Garciův pohled sklouzl k Hunterovi a pak zpátky ke stěně. Těžce vzdychl.

„To… je nejhorší noční můra na světě.“

Doktorka Hoveová si stáhla chirurgickou masku a obrátila se ke Garciovi. „On to neví?“

Hunter zvedl obočí.

Garcia si rozepnul zip kombinézy a sáhl opět do kapsy pro zápisník. „Povím ti, co jsme zatím zjistili, ale abys to plně pochopil, musíme se vrátit do včerejšího odpoledne.“

„Tak jo.“ V Hunterovi procitl zájem.

Garcia četl. „Starší dcera pana Nicholsona, Olivia, sem přišla kolem páté hodiny odpoledne. Její mladší sestra Allison dorazila půl hodiny po ní. Navečeřely se s otcem a dělaly mu společnost až asi do devíti, kdy obě odešly. Potom ošetřovatelka Melinda pomohla panu Nicholsonovi do koupelny a pak ho uložila do postele, jako každý víkendový večer. Trvalo mu asi půl hodiny, než usnul. Ani se od něj nehnula.“ Garcia ukázal na křeslo z druhé strany postele. „Seděla tamhle. Měla s sebou několik učebnic.“ Otočil stránku v zápisníku. „Melinda pak zhasla světla, vyprázdnila dole v kuchyni myčku a kolem jedenácté se odebrala do svého pokoje v domku pro hosty.“

Hunter přikývl a jeho pozornost se znovu vrátila ke stěně.

„Už to bude,“ řekl Garcia. „Melinda si pamatuje, že zamkla a zkontrolovala všechny dveře, včetně zadních dveří v kuchyni, ale nemůže tvrdit totéž o oknech. Když jsem dnes ráno přišel, dvě okna v přízemí byla nezajištěná, jedno v pracovně a jedno v kuchyni. Výjezdovka tvrdí, že se ničeho ani nedotkla.“

„Takže je dost možné, že okna byla otevřená celou noc,“ poznamenal Hunter.

„S největší pravděpodobností ano.“

Hunter pohlédl na posuvné skleněné balkónové dveře.

„Ty zůstaly dokořán,“ vysvětloval Garcia. „Zřejmě bývá v tomhle pokoji trochu dusno, zvlášť v létě. Pan Nicholson neměl rád klimatizaci. Balkón je obrácený do zahrady a k bazénu. Problém je, že celá vnější zeď je pokrytá svlačcem – jak pravděpodobně víš, nejběžnější popínavou rostlinou v Kalifornii. Dřevěný špalír, po kterém se pne, je dost pevný, aby po něm mohl člověk vyšplhat. Nebylo by těžké dostat se do téhle místnosti ze zahrady.“

„Forenzní projde celou zahradu a balkón, jen co bude hotový vnitřek domu,“ dodala doktorka Hoveová.

„Kolem půlnoci,“ pokračoval Garcia ve čtení ze zápisníku, „si Melinda uvědomila, že tady v pokoji zapomněla jednu učebnici. Vrátila se do domu, otevřela hlavní dveře a vydala se nahoru.“ Garcia předem uhádl následující dvě Hunterovy otázky a zodpověděl je dřív, než zazněly. „Ano, domovní dveře byly zamčené. Pamatuje si, že je odemykala klíčem. A ne, nevšimla si ničeho divného, když se vrátila do domu. Ani žádných zvuků.“

Hunter přikývl.

„Melinda vyšla znovu nahoru,“ navázal Garcia, kde přestal, „a protože nechtěla pana Nicholsona rušit a přesně věděla, kde nechala učebnici…,“ ukázal na mahagonový psací stůl, přistrčený ke zdi, „tam na tom stole, vůbec nerozsvěcela. Jenom po špičkách vešla do místnosti, sebrala knihu a po špičkách se zase odplížila.“

Hunterův pohled zabloudil zpět k zakrvácené zdi vedle lůžka a srdce mu poskočilo, protože Garciovo líčení toho, co se událo, mu konečně začínalo dávat smysl.

„Melinda dnes ráno zaspala budík,“ mluvil dál Garcia. „Vstala, co nejrychleji se připravila a uháněla zpátky sem. Prý otevírala domovní dveře v 8.43 ráno. Podívala se na hodinky.“ Garcia zavřel zápisník a vrátil ho do kapsy. „Šla rovnou nahoru, a když vstoupila do ložnice, uvítalo ji nejen to, co tady vidíš, ale taky tenhle vzkaz od toho, kdo byl v místnosti.“ Znovu ukázal na stěnu.

Přes všechny stříkance bylo velkými, krvavými písmeny napsáno: „DOBŘE ŽE JSI NEROZSVÍTILA.“

V místnosti zavládlo rozpačité ticho. Hunter udělal dva kroky směrem ke stěně a dlouhou chvíli pozoroval slova i písmo.

„Čím to vrah napsal, kusem hadru namočeným v krvi?“ zeptal se.

„Taky bych hádala,“ souhlasila doktorka Hoveová. „Ale zítra nebo pozítří nám to forenzní laboratoř poví přesněji.“ Odvrátila se od stěny zpátky k lůžku. Hlas se jí zachvěl nevolí. „Tohle je k nevíře, Roberte. Na takovém případu jsem ještě nikdy nepracovala. Vrah tu strávil několik hodin, nejdřív oběť mučil, pak čtvrtil. Nejen to, ale taky potom vytvořil tuhle věc.“ Ukázala na krvavou sochu. „A ještě si našel čas nechat po sobě takovýhle vzkaz.“ Pohlédla na Garciu. „Jakže je ta holka stará? Ta studentka?“

„Třiadvacet.“

„Zrovna vy víte ze všech nejlíp, Roberte, že bude potřebovat měsíce, možná léta psychoterapie, než se z toho dostane, pokud vůbec někdy. Vrah tu byl, když se vrátila pro knihu. Kdyby byla sáhla po vypínači, měli bychom tu dvě mrtvoly a ona by patrně tvořila součást té groteskní věci.“ Znovu ukázala na sochu. „Její kariéra ošetřovatelky skončila dřív, než začala, psychickou stabilitu má otřesenou nadosmrti. A noční můry a bezesné noci ještě ani nezačaly. A vy víte z první ruky, jak to člověka ničí.“

Hunterova insomnie nebyla žádné tajemství. Začal jí trpět v sedmi letech, hned poté, co ho rakovina připravila o matku.

Hunter se narodil jako jedináček velmi chudým, pracujícím rodičům v Comptonu, nevalné čtvrti na jihu Los Angeles. Jelikož kromě otce neměl žádné příbuzné, bylo pro něj zvládání matčiny smrti velmi obtížným úkolem, na který byl sám. Stýskalo se mu po ní tolik, až to fyzicky bolelo.

Po pohřbu se začal bát svých snů. Pokaždé když zavřel oči, viděl maminčin obličej. Viděl ji plačící, svíjející se bolestí, žadonící o pomoc, modlící se o smrt. Viděl její kdysi svěží a zdravé tělo tak zbavené života, tak vetché a slabé, že už se nedokázala vlastními silami ani posadit. Viděl obličej, jenž kdysi býval krásný, s nejzářivějším úsměvem, co kdy spatřil, proměněný během těch posledních několika měsíců k nepoznání. Ale pořád to byla tvář, kterou nikdy nepřestal milovat.

Spánek se stal vězením, odkud toužil uniknout stůj co stůj. Insomnie se stala logickým řešením, jež si jeho tělo našlo, aby se vypořádalo se strachem a přízračnými sny, které přicházely v noci. Jednoduchý obranný mechanismus.

Hunter neměl doktorce Hoveové co odpovědět.

„Kdo je pro všechno na světě něčeho takového schopen?“ S odporem potřásla hlavou.

„Někdo, kdo má v sobě spoustu nenávisti,“ odvětil Hunter tiše.

Pozornost všech přítomných se odtrhla od místnosti, když zezdola zazněly hlasité výkřiky. Ženský hlas, v němž rychle sílila hysterie. Hunter s obavou pohlédl na Garciu.

„Jedna z dcer,“ řekl a rychle zamířil ke dveřím. „Nechte ty dveře zavřené.“ Vyšel z místnosti, bleskurychle zdolal chodbu a dorazil ke schodům do přízemí. Pod nimi stála žena kolem třicítky, kterou zadržovali dva strážníci. Vlnité plavé vlasy měla dlouhé a rozpuštěné, splývaly jí do poloviny zad. Měla srdcovitou tvář se světle zelenýma očima, výrazné lícní kosti a špičatý nosík. Výraz v jejím obličeji vyjadřoval ryzí zoufalství. Hunter byl u ní dřív, než se jí podařilo vymanit se strážníkům.

„To je dobré,“ zvedl pravou ruku. „Já to přebírám.“

Strážníci ji pustili.

„Co se děje? Kde je otec?“ Hlas jí selhával strachem a úzkostí.

„Jsem detektiv Robert Hunter z Losangeleského policejního sboru,“ pronesl Hunter tím nejklidnějším hlasem, na jaký se zmohl.

„Mně je jedno, kdo jste. Kde je tatínek?“ opáčila žena a pokusila se protlačit kolem Huntera.

Nenápadně ucouvl, zablokoval jí cestu. Jejich oči se na okamžik setkaly a Hunter maličko zavrtěl hlavou. „Je mi líto.“

Zavřela uslzené oči a zvedla ruku k ústům. „Ach bože. Tati…“

Hunter jí dopřál chvilku času.

Zarazila se a zadívala se na Huntera, jako by jí náhle svitlo. „Proč jste tady? Proč je tu policie? Proč je všude policejní páska?“

Protože lékaři diagnostikovali Dereku Nicholsonovi smrtelnou nemoc už před čtyřmi měsíci, rodina se svým způsobem na jeho skon připravovala. Nicholsonova smrt byla očekávaná a sama o sobě dceru nepřekvapovala. Na rozdíl od všeho ostatního.

„Promiňte, nepochytil jsem vaše jméno,“ řekl Hunter.

„Olivia, Olivia Nicholsonová.“

Hunter už si všiml slabého, světlejšího proužku pokožky kolem prsteníčku. Buď nedávno ovdověla, nebo se nedávno rozvedla. Většině vdov v Americe se nechce hned odložit snubní prsten a manželovo jméno. Olivia také působila příliš mladě na to, aby byla vdova, leda snad že by došlo k nějaké tragédii. Hunterův odborný odhad zněl – rozvedená.

„Snad bychom si mohli promluvit někde, kde bychom měli větší soukromí, slečno Nicholsonová,“ navrhl Hunter a ukázal směrem k obývacímu pokoji.

„Můžeme mluvit tady,“ odvětila vzpurně. „Co se tu děje? Co to má znamenat?“

Hunterův pohled zabloudil ke dvěma strážníkům na úpatí schodů, kteří pozorně naslouchali. Oba hbitě pochopili náznak a vzdálili se k domovním dveřím. Hunter se znovu zaměřil na Olivii.

„Váš otec nepodlehl své nemoci.“ Počkal, až Olivia plně vstřebá jeho slova, a teprve pak pokračoval. „Byl zavražděn.“

„Cože? To je… to je směšné.“

„Prosím, pojďme si někam sednout,“ naléhal Hunter.

Olivia vydechla a do očí jí znovu vhrkly slzy. Konečně podlehla a následovala Huntera do obývacího pokoje. Hunter ji nechtěl brát do místnosti, kde čekala mladá ošetřovatelka.

Olivia usedla do světle hnědého křesla k oknu. Hunter zaujal místo na pohovce proti ní.

„Přála byste si sklenici vody?“ nabídl jí.

„Ano, prosím.“

Hunter počkal u dveří, až jim strážník přinese dvě sklenice vody. Jednu podal Olivii, která ji vyprázdnila velkými doušky.

Hunter znovu usedl a klidným hlasem vysvětlil, že v časných ranních hodinách někdo získal přístup do domu a do ložnice pana Nicholsona.

Olivia se nepřestávala třást ani plakat, a pochopitelně se na všechno vyptávala.

„Nevíme, proč byl váš otec zavražděn. Nevíme, jak pachatel vstoupil do domu. Momentálně máme tunu otázek a žádné odpovědi. Ale uděláme všechno, co je v našich silách, abychom je našli.“

„Jinými slovy nemáte tušení, co se tu odehrálo,“ zaútočila hněvivě.

Hunter zůstal zticha.

Olivia vstala a začala přecházet po místnosti. „Já to nechápu. Kdo by chtěl tatínka zabít? Měl rakovinu. On… už umíral.“ Oči se jí znovu naplnily slzami.

Hunter pořád neříkal nic.

„Jak?“ zeptala se.

Hunter na ni pohlédl.

„Jak byl zavražděn?“

„Budeme muset počkat na koronerův pitevní nález, abychom s jistotou určili příčinu smrti.“

Olivia svraštila čelo. „Tak jak víte, že byl zavražděný? Byl zastřelený? Ubodaný? Uškrcený?“

„Ne.“

Zatvářila se užasle. „Tak jak to víte?“

Hunter vstal a přistoupil k ní. „Víme to.“

Vrátila se pohledem ke schodišti. „Chci jít nahoru do jeho pokoje.“

Hunter jí jemně položil ruku na levé rameno. „Prosím, věřte mi, slečno Nicholsonová. Návštěva toho pokoje nezodpoví žádnou z vašich otázek. Ani vám neuleví od bolesti.“

„Proč? Chci vědět, co se mu stalo. Co přede mnou tajíte?“

Hunter okamžik váhal, ale věděl, že dcera mrtvého má právo to vědět. „Jeho tělo bylo znetvořeno.“

„Panebože!“ Obě ruce jí vylétly k ústům.

„Je mi známo, že jste tu vy a vaše sestra včera večer byly. Večeřely jste s otcem, že?“

Olivia se třásla tak silně, že stěží dokázala přikývnout.

„Prosím,“ řekl Hunter. „Ať je to poslední vzpomínka, kterou na otce máte.“

Olivia propukla v zoufalý vzlykot.

Hunter a Garcia se vrátili do své kanceláře v pátém poschodí policejní správní budovy ve West 1st Street uprostřed odpoledne. PSB byla nový operační štáb Losangeleského policejního sboru; nahradila téměř šedesátiletou budovu Parkerova centra.

Poté, co se k ní zpráva donesla, kapitánka Barbara Blakeová rovněž přišla do práce, ačkoli měla volný den, a čekala na oba detektivy s množstvím otázek.

„Je to pravda, co jsem slyšela?“ zeptala se a zavřela za sebou dveře. „Někdo oběť rozčtvrtil?“

Hunter přikývl a Garcia jí podal hromádku fotografií.

Barbara Blakeová byla kapitánkou Divize loupeží a vražd už tři roky. Bývalý kapitán William Bolter ji vybral osobně a jeho výběr posvětil tehdejší starosta Los Angeles; netrvalo dlouho a získala si reputaci praktické velitelky s ocelovou pěstí. Blakeová byla zajímavá žena – elegantní, atraktivní, s dlouhými černými vlasy a chladnýma tmavýma očima, jejichž upřený pohled stačil k tomu, aby se většina lidí zachvěla. Nedala se snadno zastrašit, nenechala si od nikoho nic diktovat a nevadilo jí rozčilit mocné politiky či vládní činovníky, pokud potřebovala konat svou práci.

Kapitánka Blakeová zalistovala fotografiemi, přičemž byl výraz v jejím obličeji s každým snímkem ustaranější. Když se dostala k poslednímu, zarazila se a zatajila dech.

„Co je proboha tohle?“

„Taková… skulptura,“ odpověděl Garcia.

„Vyrobená z… částí těla oběti?“

„Přesně tak.“

Následujících několik vteřin panovalo v místnosti ticho.

„Má to něco znamenat?“ zeptala se kapitánka Blakeová.

„Ano, něco to znamená,“ odvětil Hunter. „Jenom ještě nevíme co.“

„Jak si můžete být tak jistý, že to něco znamená?“

„Protože když chcete, aby byl někdo mrtvý, přijdete k němu a zastřelíte ho. Neriskujete čas, potřebný k tomu, abyste udělala něco jako tohle, pokud celé vaše konání nemá určitý význam. A když po sobě pachatel nechá něco takhle signifikantního, obvykle to dělá proto, že se snaží komunikovat.“

„S námi?“

Hunter pokrčil rameny. „S někým. Budeme muset přijít na to, jaký význam to má, než se to dozvíme.“

Pozornost kapitánky Blakeové se znovu soustředila na fotografii. „Takže to by znamenalo, že nešlo o nic nahodilého. Vrah tu věc neposkládal jen v návalu okamžité sadistické inspirace?“

Hunter zavrtěl hlavou. „To je hodně nepravděpodobné. Řekl bych, že vrah přesně věděl, co udělá s částmi těla Dereka Nicholsona, ještě než ho zabil. Taky přesně věděl, které části těla potřebuje. A přesně věděl, jak bude ten jeho hororový výtvor vypadat, až bude hotový.“

„Skvělé.“ Odmlčela se. „A co znamená tohle?“ Kapitánka jim ukázala snímek krvavého vzkazu, napsaného na zdi.

Garcia jí popsal průběh celé události. Když skončil, kapitánce Blakeové se nedostávalo slov, což pro ni bylo zcela netypické.

„Co to tu sakra máme, Roberte?“ pronesla nakonec. Vrátila hromádku fotografií Garciovi.

„Nevím, kapitánko.“ Hunter se opřel o svůj psací stůl. „Derek Nicholson byl šestadvacet let veřejným žalobcem státu Kalifornie. Dostal za mříže spoustu lidí.“

„Myslíte, že by to mohla být pomsta? Koho sakra poslal do vězení? Lucifera a bandu pachatelů Texaského masakru motorovou pilou?“

„Nevím, ale od toho budeme muset začít.“ Hunter pohlédl na Garciu. „Potřebujeme seznam všech, které Nicholson poslal za mříže – vrahy, pachatele pokusů o vraždu, násilníky a tak dále. Přednostně prověříme všechny, kteří si odpykali trest, byli propuštěni na podmínku nebo složili kauci v uplynulých…,“ okamžik o tom uvažoval, „patnácti letech… a taky podle závažnosti trestného činu. První přijdou na řadu ti, které dal zavřít za jakýkoli typ sadistických zločinů.“

„Nasadím na to vyšetřovací tým,“ potvrdil Garcia, „ale je neděle. Dřív než asi tak zítra večer nic mít nebudeme.“

„To je v pořádku. Taky budeme muset udělat křížovou kontrolu všech jmen, která dostaneme, se seznamem jejich nejbližších příbuzných, členů gangů a tak podobně; každého, kdo by teoreticky byl schopen jít po Dereku Nicholsonovi, aby se pomstil za někoho jiného. Existuje pravděpodobnost, že by mohlo jít o nepřímou pomstu. Možná že dotyčný, kterého Nicholson poslal do vězení, tam ještě je… Anebo možná zemřel ve věznici a někdo venku zatoužil po odvetě.“

Garcia přikývl.

Hunter sáhl po hromádce fotografií a rozprostřel je po svém stole. Zastavil se pohledem na snímku skulptury.

„Jak to dal pachatel dohromady?“ zeptala se kapitánka a stoupla si ke stolu vedle Huntera.

„Upevnil jednotlivé kusy drátem.“

„Drátem?“

„Přesně tak.“

Sklonila se a znovu studovala snímek. Náhle jí po celém těle přejel mráz. „A jak máme podle vás přijít na to, co ta věc znamená? Čím víc se na to dívám, tím mi to připadá ujetější a nesrozumitelnější.“

„Forenzní laboratoř nám vytvoří přesnou repliku. Mohli bychom povolat pár expertů a zjistit, jestli z toho něco nevyčtou.“

Za všechna svá léta u policejního sboru viděla kapitánka Blakeová mnoho nepředstavitelných věcí, pokud šlo o vrahy, ale nikdy nic takového jako tohle. „Viděl jste někdy takovéhle místo činu, nebo jste aspoň o nějakém podobném slyšel?“ zeptala se.

„Vím o případu, kde vrah maloval krví oběti obraz na malířské plátno,“ nadhodil Garcia, „ale tohle je úplně jiná liga.“

„Já jsem nikdy o ničem takovém neslyšel ani nečetl,“ přiznal Hunter.

„Mohla být oběť vybraná náhodně?“ zeptala se kapitánka Blakeová a projížděla přitom pohledem poznámky, které načrtl Garcia. „Chci říct, mně připadá, že pro vraha byl nejdůležitější sadismus jeho činu a vytvoření té groteskní věci, ne oběť sama. Vrah si možná vybral Nicholsona, protože byl snadný cíl.“ Otočila stránku v Garciově zápisníku. „Derek Nicholson měl rakovinu v terminálním stadiu. Byl slabý a prakticky upoutaný na lůžko. Zcela bezbranný. Nemohl řvát o pomoc, ani kdyby mu vrah dal megafon. A byl v domě sám.“

„Na tom, co kapitánka říká, něco je,“ souhlasil Garcia a nakláněl hlavu ze strany na stranu.

„To neberu,“ Hunter odstoupil od stolu a přistoupil k otevřenému oknu. „Derek Nicholson byl snadný cíl, s tím souhlasím, ale ve městě jako Los Angeles je habaděj ještě snadnějších cílů – tuláci, bezdomovci, narkomani, prostitutky… Kdyby vrahovi bylo jedno, kdo mu padne za oběť, proč by riskoval vloupání do domu losangeleského prokurátora a trávil tam hodiny konáním toho, co udělal? Navíc nebyl v domě úplně sám. Ošetřovatelka byla v domku pro hosty nad garáží, vzpomínáte si? A jak víme…,“ poklepal na fotografii vzkazu na zdi, „… vraha překvapila. Zaplaťpámbu, že nerozsvítila.“ Hunter se obrátil čelem do místnosti. „Věřte mi, kapitánko, vrah chtěl právě tuhle oběť. Toužil po smrti Dereka Nicholsona. A chtěl, aby před smrtí trpěl.“

Místo aby si zahrál volejbal na Venice Beach nebo sledoval utkání Lakers, strávil Hunter zbytek dne pečlivým studiem všech fotografií z místa činu, přičemž mu v hlavě pořád naskakovala jediná otázka:

Co pro všechno na světě znamená ta socha?

Rozhodl se pro návrat do domu Dereka Nicholsona.

Tělo spolu s morbidní skulpturou odvezli do koronerova úřadu. Zbyl jen smutný dům bez života, plný žalu, zármutku a strachu. Posledních několik hodin života Dereka Nicholsona se rozstříklo po celém jeho pokoji a všechno, co tu zbylo, vypovídalo jen o jediném – o příšerné bolesti.

Hunter se zadíval na vzkaz, který vrah nechal na zdi, a cítil, jak se v něm šíří prázdnota. Vrah připravil Dereka Nicholsona o život a přitom zničil tři další – životy obou Nicholsonových dcer a mladé ošetřovatelky.

Daktyloskopové sejmuli v domě otisky nejméně čtyř různých osob, ale analýza den dva potrvá. Také sebrali nahoře v pokoji několik vlasů a vzorků vláken. Ani po hodinách zkoumání těchto nálezů, zahrady a špalíru na venkovní zdi u pokoje Dereka Nicholsona nic neměli. Neexistovaly žádné známky násilného vniknutí. Žádná okna nebyla rozbitá, žádné západky poškozené, do žádných dveří ani zámků se nikdo nedobýval násilím, ale na druhé straně, víkendová ošetřovatelka Melinda Wallisová si nemohla vzpomenout, jestli zamkla zadní dveře. Dvě okna v přízemí zůstala přes noc nezajištěná a balkónové dveře do pokoje pana Nicholsona byly otevřené dokořán.

Hunter se pokusil s Melindou Wallisovou promluvit, ale Garcia měl pravdu, psychicky se uzavírala. Její mozek se pracně snažil vypořádat se šokem z nálezu těla Dereka Nicholsona v pokoji zalitém krví, ale nejen to, mysl se také ze všech sil pokoušela zaštítit ji před vědomím, že byla sama jen o vlásek vzdálena smrti.

Hunter strávil celou dobu po návratu do domu studiem pokoje v patře; hledal nápovědi, které mu předtím mohly uniknout. Nenašel nic, co by už nenalezl laboratorní tým, ale ta šílená scenérie byla víc než znepokojivá. Vypadalo to, jako by si vrah dal záležet, aby zacákal krví celou místnost.

Vzkaz, zanechaný na zdi, nebyl součástí původního plánu, nýbrž improvizovaným projevem naparovačného vzdoru. Celá scéna působila jako výkladní skříň vrahova hněvu a nepříčetnosti, a to Hunterovi vadilo.

Než se Hunter dostal zpátky do svého bytu, setmělo se. Zavřel za sebou dveře a opřel se o ně unaveným tělem. Přelétl pohledem setmělý a osamělý obývací pokoj a v duchu zvažoval, je-li opravdu dobrý nápad zůstat dnes večer doma.

Hunter žil sám, bez manželky, bez přítelkyň. Nikdy nebyl ženatý a vztahy, které měl, moc dlouho nevydržely. Tlaky, jež náležely k jeho zaměstnání, a zápal, který jeho práce vyžadovala, pokaždé přesahovaly schopnost pochopení ze strany většiny žen. Nevadilo mu být sám. Nevadilo mu ani bydlet sám. Ale poté, co strávil většinu dne obklopený smrtí a stěnami potřísněnými krví, byla osamělost jeho malého bytu to poslední, co potřeboval.

Losangeleský noční život patří k nejčilejším a nejzajímavějším na světě; spektrum možností sahá od přepychových a trendy nočních klubů, kde se potkávají nejslavnější celebrity, až po tematické bary a sešlé, slizké undergroundové podniky, kam se chodí bavit magoři. Ať se ocitnete v jakékoli náladě, v Los Angeles určitě najdete místo, které jí bude vyhovovat.

Hunter se vydal do rockového baru U Jaye, zapadáku vzdáleného pouhé dva bloky od jeho bydliště. Byl to jeden z jeho nejmilejších pijáckých podniků, měli tam ohromný výběr skotské, jukebox nabitý rockovou muzikou a přívětivý, čiperný personál.

Hunter si sedl k baru a objednal si dvojitou dávku dvanáctileté GlenDronach se dvěma kostkami ledu. Single-malt skotská whisky byla jeho největší vášeň, a i když to párkrát přehnal, uměl ocenit její vůni a kvalitu, místo aby se prostě jen opíjel.

Hunter usrkl whisky a nechal si v ústech rozvíjet hladkou oříškovou, dubovou chuť. V baru bylo dost rušno a po tom, co dnes viděl, byl rád, že je mezi lidmi, kteří se smějí a baví.

Skupina čtyř žen, sedící u stolu nejblíž od Huntera, probírala nejhorší seznamovací věty, s nimiž se kdy která z jejích členek setkala.

„Jednou večer jsem byla v baru v Santa Monice,“ vyprávěla nakrátko ostříhaná blondýna, „a přišel ke mně takový plešatý chlápek a povídá…,“ nasadila barytonový hlas: „Holčičko, nejsem žádný Fred Flintstone, ale předvedu ti dobu kamennou!“

Dvě vteřiny omráčeného ticha u stolu vystřídal hlasitý smích.

„To je teda pitomec,“ promluvila nejmladší z nich. „Ale já mám něco lepšího. Minulý víkend jsem byla na Sunset Boulevard a někdo ke mně přišel za bílého dne, na ulici, a povídá: ‚Zlato, ty se určitě jmenuješ Gillette, páč jsi to nejlepší, co chlap může mít.‘“

Skupina se znovu rozesmála.

„Tak jo, tak jo,“ zvolala dlouhovlasá bruneta, „to si zaslouží medaili. Něco tak ubohého jsem v životě neslyšela.“

Hunter souhlasil a pro sebe se usmál. Byl to jeho první úsměv za celý den.

„Ještě jednu?“ zeptal se Emilio, mladý portorický barman, a ukázal na Hunterovu prázdnou sklenici.

Hunterova pozornost se přesunula od čtveřice žen k Emiliovi a pak ke sklence. Byl unavený, ale věděl, že kdyby se teď vrátil domů, neusne. Stejně skoro nespal. O to se postarala jeho insomnie.

„Jasně, proč ne.“

Emilio mu nalil další dvojitou a vhodil do sklenice ještě jednu kostku ledu. Hunter sledoval, jak praská, když naráží o světle hnědavou tekutinu. Muž, sedící na konci baru v odrbaném šedém obleku, vyloudil hrdelní kuřácký kašel a Hunterovy myšlenky se vrátily k Dereku Nicholsonovi a k případu. Proč zabíjet někoho, kdo už beztak umírá na rakovinu plic? Měsíc, nejvýš snad dva, a rakovina by ho stejně dorazila. Ale vrah nemohl… nemohl to dopustit. Smrtící úder chtěl zasadit sám. Chtěl se dívat Nicholsonovi do očí, když umíral. Chtěl si hrát na Boha.

Hunter usrkl nápoje a zavřel oči. Měl z toho případu špatný pocit. Opravdu špatný pocit.

Ve městě jako Los Angeles nejsou násilné trestné činy nic výjimečného. Po pravdě řečeno, jsou víceméně běžné. Není tudíž žádné překvapení, že průměrný losangeleský soudní patolog má v průběhu roku stejně napilno jako doktor na pohotovosti. Práce se kupí jako sníh a všechno musí běžet podle rozpisu. I při urgentním požadavku trvalo celý den, než mohla doktorka Hoveová zahájit pitvu těla Dereka Nicholsona.

Hunterovi se podařilo spát jen čtyři hodiny. Ráno ho pálily oči a bolest hlavy, číhající v zátylku, byla typická pro spánkovou kocovinu. Zkušenost mu sdělovala, že neexistuje způsob, jak se toho zbavit. Patřilo to k jeho životu už víc než třicet let.

Hunter se připravoval k odchodu do PSB, když mu doktorka Hoveová volala, že je konečně hotová s pitvou Dereka Nicholsona.

V půl osmé ráno zdolal deset kilometrů od svého bytu k Úřadu koronera okresu Los Angeles v North Mission Road za rovných sedmnáct minut. Garcia přijel sotva minutu před ním a čekal na Huntera na parkovišti. Byl čistě oholený a vlasy měl ještě mokré ze sprchy, ale kruhy pod očima byly se svěžím ranním zevnějškem v přímém rozporu.

„Musím ti říct, že se na to netěším,“ uvítal Garcia Huntera, jen co vystoupil z auta.

Hunter na něj zvědavě pohlédl. „Těšíš se snad někdy na něco, když vstupuješ do téhle budovy?“

Garcia se zadíval na starou nemocnici, proměněnou v márnici. Budova byla architektonicky působivá. Průčelí tvořila elegantní kombinace červených cihel a světle šedých překladů. Velkorysé schodiště k hlavnímu vchodu ještě víc přispívalo k eleganci stavby, jež by se snadno dala považovat za tradiční evropskou univerzitní budovu. Krásná skořápka pro dům, v němž končí tolik mrtvých.

„Na tom něco je,“ připustil Garcia.

Doktorka Hoveová čekala oba detektivy u vchodu pro personál na pravé straně budovy. Vlasy měla sepnuté do konzervativního drdolu v týle. Nebyla nalíčená a bělma očí měla dost zarudlá, aby to naznačovalo, že se taky moc nevyspala.

Pozdravili se navzájem prostým kývnutím hlavy a Hunter s Garciou ji mlčky následovali do dlouhé a jasně osvětlené chodby. V tuhle ranní dobu nebyl nikdo kolem, což spolu s prázdnými bílými stěnami a dokonale čistými vinylovými podlahami působilo ještě zlověstnějším dojmem.

Na konci chodby sešli po schodech do suterénu a dál pokračovali kratším a ne tak dobře osvětleným koridorem.

„Použila jsem náš speciální pitevní sál,“ řekla doktorka, když dorazili k posledním dveřím napravo.

Speciální pitevní sál číslo 1 se obvykle používal k posmrtnému ohledání těl, která z toho či onoho důvodu mohla představovat nějaké veřejné ohrožení – nákazu vysoce infekčními virovými chorobami, působení radioaktivních materiálů, kontaminaci chemickými bojovými látkami a tak dále. Místnost měla vlastní samostatný systém databáze a chladicí zařízení. Těžké dveře byly zajištěné elektronickým zámkem se šestimístnou kombinací. Sál se také někdy používal při vyšetřování vražd, které mohly budit zvýšený zájem – bezpečnostní opatření, jehož účelem bylo zabránit, aby se citlivé informace nedostaly k novinářům a jiným nežádoucím osobám. Hunter už v něm byl mnohokrát.

Doktorka Hoveová vyťukala kód na nástěnné kovové klávesnici a těžké dveře se s bzučením otevřely.

Všichni vstoupili do velké a mrazivě studené místnosti. Osvětlovaly ji dvě řady zářivek, ubíhajících po celé délce stropu. Hlavnímu prostoru dominovaly dva ocelové stoly, jeden pevný, druhý na kolečkách. U stěny plné chladicích boxů s malými, čtvercovými, zrcadlově naleštěnými dvířky stál modrý hydraulický zvedák. Oba pitevní stoly byly pokryté bílými prostěradly.

Doktorka Hoveová si navlékla nový pár latexových rukavic a přistoupila k tomu, který byl vzdálenější od dveří.

„Tak jo, ukážu vám, co jsem zjistila.“

Garcia nedočkavě přešlápl a Hunter sáhl po chirurgické masce. Nebál se kontaminace, ale vadil mu výrazný pach, který patřil ke každé pitevně – jako by někdo vydrhl něco shnilého silnou dezinfekcí. Zápach smrti, jenž jako by vystupoval z nitra hrobu a strašil ty, kteří dosud žijí.

„Bezprostřední příčinou smrti bylo srdeční selhání…,“ odříkávala doktorka Hoveová. Odtáhla přitom bílé prostěradlo a odhalila rozčtvrcený trup Dereka Nicholsona, „… způsobené ztrátou krve a patrně čirou bolestí. Ale chvíli vydržel.“

„Jak to myslíte?“ zeptal se Garcia.

„Kožní a svalová traumata nasvědčují tomu, že přišel o prsty na rukou a nohou, o jazyk a nejméně o jednu paži předtím, než mu srdce přestalo bít.“

Garcia se zhluboka nadechl a zaplašil nepříjemné chvění, které se mu usadilo na šíji.

„Měli jsme pravdu s tím pilovitým nástrojem, použitým ke všem amputacím,“ pokračovala doktorka. „Určitě šlo o něco velmi ostrého se zubatým ostřím. Ale zuby čepele nebyly tak jemné, jak by se dalo očekávat. A vzdálenost mezi nimi je rozhodně větší, než je obvyklé, pokud ji porovnáme s nástroji určenými pro klinické amputace.“

„Možná ruční truhlářská pilka?“ zeptal se Garcia.

„To si nemyslím.“ Doktorka zavrtěla hlavou. „Konzistence řezů je příliš jednotná. Několikrát se to zaseklo, ale hlavně když řezný nástroj narazil na kost, což není nic překvapivého, zvlášť vzhledem k tomu, že podle mého názoru oběť vůbec nebyla pod sedativy. Toxikologie provede testy na veškeré stopy drog v těle oběti, to potrvá den, možná dva; ale bez anestézie by bolest byla nesnesitelná. I kdyby byla oběť pevně spoutaná, křičela by a ustavičně se svíjela, což by amputaci značně ztížilo.“

Garcia nasál studený vzduch skrze zaťaté zuby.

„Ale udržet oběť naživu mu snad starost nedělalo. Pachatel mohl prostě usekat ruce a nohy, jak se mu zachtělo.“

„Ale neudělal to,“ poznamenal Hunter.

„Ne, neudělal,“ souhlasila doktorka Hoveová. „Vrah chtěl udržet oběť naživu co nejdéle. Toužil po jejím utrpení. Řezy byly provedené dobře a řádně.“

„Lékařské vědomosti?“ zeptal se Hunter.

„Navzdory skutečnosti, že dneska může kdekdo strávit pár hodin na internetu a opatřit si podrobné instrukce a grafy o tom, jak provádět amputaci, řekla bych, že vrah měl přinejmenším základní znalosti lékařských procedur a anatomie, ano.“ Zamířila pohledem na druhý pitevní stůl. „Sakra dobře věděl, co dělá. Podívejte se na tohle.“

Něco v chování a tónu doktorky Hoveové oba detektivy znepokojilo. Následovali ji ke druhému pitevnímu stolu.

„Nepochybuji o tom, že všechno, co se v té místnosti odehrálo, bylo naplánované, a to velmi dobře naplánované.“ Odhrnula bílé prostěradlo. Makabrózní skulptura, kterou po sobě vrah zanechal, byla rozebraná. Odřezané části těla Dereka Nicholsona ležely nyní pečlivě urovnané na studené kovové desce. Všechny byly čistě omyté od krve, jež na nich předtím ulpívala. „Nebojte se,“ řekla doktorka Hunterovi, když si všimla jeho obav. „Laboratoř pořídila dost snímků a měření, aby se dala vytvořit ta replika, kterou požadujete. Dostanete ji zítra nebo pozítří.“

Hunter a Garcia dál upírali zrak na části těla.

„Dovodila jste něco z té sochy, paní doktorko?“ zeptal se Garcia.

„Vůbec nic. A musela jsem tu věc rozebrat osobně.“ Odkašlala si. „Udělala jsem stěry zpod nehtů. Žádné vlasy ani pokožka. Jen obyčejná špína a exkrementy.“

„Exkrementy?“ zašklebil se Garcia.

„Jeho vlastní,“ potvrdila doktorka Hoveová. „Během příšerné bolesti, která doprovází amputaci bez anestézie, subjekt bezpochyby ztrácí kontrolu nad svým močovým měchýřem a střevy. A to je právě divné.“

„Co?“ otázal se Garcia.

„Byl čistý,“ řekl Hunter. „Když jsme přišli na místo činu, lůžkoviny měly být nasáklé močí a výkaly. Nebyly.“

„Vzhledem k jeho nemoci a nepohyblivosti už návštěva toalety nebyla nijak snadný úkon,“ ujala se znovu slova doktorka Hoveová, „ošetřovatelky mu pomáhaly, ale když tam nebyly, nosil pleny pro dospělé.“

„Jo, jedno balení jsme viděli v zásuvce,“ poznamenal Garcia.

„Technici našli pár špinavých plen zabalených do plastového sáčku dole v koši na odpadky.“

Garcia vytřeštil oči. „Vrah ho umyl?“

„Ani tak ne umyl, ale někdo vyhodil špinavou plenu.“

Několik vteřin nikdo nic neříkal, a tak doktorka Hoveová pokračovala. „Důvod, proč věřím, že měl vrah znalosti lékařských procedur, je ten, že jsem našla tohle.“ Ukázala na horní část jedné z uříznutých paží hned u místa řezu. „Uviděla jsem to, teprve když jsem smyla krev z paží a nohou.“

Hunter a Garcia přistoupili blíž. Na pokožce, která vypadala jako gumová, bylo vidět slabou čáru černým fixem. Tvořila neúplný kruh kolem paže těsně u místa, kudy byl veden řez.

„U složitých lékařských procedur, jako jsou amputace, kde musí být řez vedený velmi přesně, není nijak neobvyklé, když si doktor nebo ten, kdo operaci provádí, označí správnou lokaci perem.“

„Ale to by udělal i někdo, kdo si najde informace v knize nebo na internetu, jak jste říkala, paní doktorko,“ namítl Garcia.

„To je taky pravda,“ souhlasila, „ale podívejte se na tohle.“ Vrátila se k prvnímu pitevnímu stolu a k trupu Dereka Nicholsona. Hunter a Garcia ji následovali. „Během amputace má zásadní význam, aby se jaksepatří podvázaly všechny velké cévy, jako brachiální artérie v pažích a femorální artérie v nohou, jinak by pacient vykrvácel na to šup.“

„Nebyly podvázané,“ Hunter se shýbl, aby lépe viděl. „Kontroloval jsem to na místě činu. Žádná sutura ani uzel.“

„To proto, že vrah nezastavil proudění krve vláknem, jak by to udělala většina doktorů. Brachiální artérie v pravé paži byla zasvorkovaná. Stopy je vidět pod mikroskopem. Použil lékařské kleště.“

Hunter se napřímil. „Jen v pravé paži?“

Doktorka Hoveová si upravila chirurgickou čapku. „Přesně tak. A důvod je patrně ten, že srdce oběti vypovědělo službu dřív, než vrah stihl amputovat něco dalšího. Pravda je taková, Roberte, že vrah prodlužoval život i utrpení oběti, jak jen se dalo. Ale protože neměl chirurgický tým, který by mu s tím pomáhal, musel provádět řezy co nejrychleji a nejčistěji, a co nejlépe zastavovat krvácení,“ uzavírala doktorka Hoveová.

„A víte jistě, že nemohl použít profesionální pilku podobnou těm, co se používají tady na patologii?“ naléhal Garcia.

„Ano,“ odvětila a sáhla po pilce značky Mopec, která ležela na pracovním pultu za ní. „Přenosné patologické pilky mají malé kruhové čepele s extrémně jemnými zuby.“ Ukázala jim nástroj. „Čím jemnější jsou zuby pily, tím přesnější je řez a tím snazší je proříznout tvrdší materiály, jako jsou kosti a svaly při plně rozvinutém rigoru mortis.“

Oba detektivové si v rychlosti prohlédli pilku i její čepel.

„Ale patologická čepel není dost široká. Potřebujete něco, co projde celou šíří části těla, která se amputuje. Kruhové pily taky nechávají velice zřetelný řez, hladší než jiné.“

„A to tady nemáme,“ hádal Hunter.

„Kdepak. Máme tu vzorec tření. Dvě velmi ostré čepele vedle sebe, pohybující se sem a tam v opačném směru, takže vzniká efekt pily.“

Hunter jí vrátil patologickou pilku. „Chcete říct… něco jako elektrický kuchyňský nůž?“

„To si děláš srandu,“ vmísil se do hovoru Garcia.

„Přesně to podle mého vrah použil,“ prohlásila doktorka Hoveová. „Velký, silný elektrický kuchyňský nůž.“

„Prořízne kost?“ zeptal se Garcia.

„Ty nejsilnější proříznou i mraženou hovězí kýtu,“ řekla doktorka, „zvlášť když mají zbrusu nové čepele.“

„Nevíme, jestli oběť měla nějaký v domě?“ zeptal se Garcia.

„Pokud ho vrah použil,“ řekl Hunter. „Nůž nepocházel z kuchyně oběti. Vrah si ho přinesl s sebou.“

„Jak to víš?“

„Protože kdyby s sebou neměl nástroj k amputaci, nasvědčovalo by to tomu, že amputace nebyly naplánované a že pachatel přišel do domu nepřipravený.“

„A to tenhle vrah rozhodně nebyl,“ dodala doktorka Hoveová. „A to mi připomíná! Aby kusy skulptury držely pohromadě, nepoužil vrah jen kovový drát, ale taky vteřinové lepidlo.“

„Vteřinovku?“ Garcia se málem zasmál.

Doktorka kývla. „Na práci fakt ideální – snadno se používá, zasychá během okamžiku, snadno ulpívá na pokožce a vytváří nadmíru pevný spoj. Ale dost mě bere, že to vypadá jako úplně nesmyslná vražda.“

„To jsou snad všechny?“ poznamenal Hunter.

„Pravda, ale já to myslím tak, že zabitím této oběti nebylo skoro ničeho dosaženo.“ Přistoupila ke kartě na západní stěně, kde byly zaneseny hmotnosti mozku, srdce, plic, jater, ledvin a sleziny zesnulého. Na pultu vedle ní spočíval plastový sáček, naplněný několika orgány oběti. Sáhla po něm a zvedla ho. „Rakovina mu víceméně sežrala plíce. Patrně by žil nanejvýš týden, možná dva. A takovéhle poškození plic znamená bolest, spoustu bolesti. Už umíral a nepředstavitelně trpěl. Proč ho takhle zabíjet?“

Nikdo nic neříkal.

Nikdo nevěděl, co říct.

Dwayne Bradley, návladní okresu Los Angeles, byl tvrdý jako žula a neměl trpělivost s nikým, kdo by třeba i jen uvažoval o porušení zákona. Bylo mu jedenašedesát, žalobcem byl třicet let a okresním návladním byl zvolen roku 2009. Poté, co nastoupil do úřadu, vyzval svůj personál, aby netrpěl žádnými obavami při pronásledování kriminálních elementů a aby usiloval o spravedlnost vždy a za každou cenu. Dwayne Bradley toto pravidlo dodržoval.

Bradley byl malý a podsaditý; zbývalo mu právě tolik vlasů, aby mu zakrývaly spánky. Buclaté tvářičky se mu rděly do sytě růžova a zuřivě se natřásaly pokaždé, když o něčem s vervou diskutoval. Byl mimořádně vznětlivý, a kdyby se pořádaly soutěže v gestikulaci, Dwayne Bradley by v nich rozhodně platil za šampióna. Zkrátka vypadal jako popudlivý mafiánský don, který se rozhodl vstoupit na cestu ctnosti.

Dnes ráno nejel do svého úřadu ve West Temple Street, nýbrž vydal se místo toho do PSB a do kanceláře kapitánky Blakeové. Byl tam sotva pět minut, když na dveře zaklepal Hunter.

„Dále,“ zavolala kapitánka od svého stolu.

Hunter vstoupil do kanceláře a zavřel za sebou dveře. „Chtěla jste se mnou mluvit?“

„To já jsem s vámi chtěl mluvit,“ pronesl Bradley z kouta místnosti.

Jestliže Huntera přítomnost návladního překvapila, nedal to nijak najevo. „Dobrý den, pane okresní návladní,“ pozdravil ho Hunter zdvořilým pokynutím hlavy, ale ruku mu nepodal.

„Dobrý den, detektive.“ Bradley gesto opětoval.

Hunter na pár vteřin zalétl pohledem ke kapitánce Blakeové, pak se vrátil zpět k okresnímu návladnímu.

„No, nejsem tu, abych připravoval vás i sebe o čas zbytečnými kecy,“ přešel Bradley přímo k věci. „Všichni máme hodně práce a já to respektuji.“ Udělal efektní pauzu – síla zvyku. „Derek Nicholson. Byl jste přidělen jako hlavní detektiv k vyšetřování jeho vraždy. Vyšetřování, na které budu já osobně dohlížet.“ Naklonil hlavu směrem ke spisu na stole kapitánky Blakeové. „Četl jsem vaši úvodní zprávu, detektive. Taky jsem viděl fotografie z místa činu.“ Bradley začal přecházet po místnosti. „Za třicet let práce žalobce jsem nikdy nic takového neviděl, a že jsem viděl spoustu sraček, to mi věřte. Tohle nebyla vražda. Tohle bylo bezprecedentní zvěrstvo. Zbabělý, zvrácený projev nepředstavitelného násilí nějakého hajzla, který si nezaslouží označení člověk. A já sám za sebe chci pro toho šmejda trest smrti. Sakra, seženu si někde nějakou zkurvenou gilotinu jen na toho zmrda. A budu si
pěkně sedět a usmívat se, až jeho hlava bouchne o podlahu.“ Tváře mu začínaly rudnout. „A co to po sobě sakra nechal za ujetost?“

Nikdo mu neodpověděl.

„Na fotografiích z místa činu je vidět totálně chaotická scenérie, což zcela odpovídá návalu zuřivosti obrovských rozměrů. Ale vaše zpráva nasvědčuje tomu, že celá ta věc byla předem naplánovaná a promyšlená. Chcete říct, že vrah měl v plánu ztratit sebekontrolu?“

„Ne,“ opáčil Hunter.

Bradley se zamračil. „Co ne?“

„Neztratil sebekontrolu.“

Bradley čekal, ale Hunter už nic dalšího neříkal. „Máte poruchu řeči? Jste schopný formulovat celé věty?“

„Ano.“

„Ano co?“ Bradley pohlédl tázavě na kapitánku Blakeovou. „Je to opravdu ten člověk, kterému jste svěřila velení při tomhle vyšetřování?“

„Ano, jsem schopný formulovat celé věty.“

„Tak prosím, jen do toho. Zformulujte si jich, kolik chcete, a rozveďte to, co jste před chvilkou uvedl.“

„Copak že jsem to uvedl?“

„Vy si ze mě snad kurva děláte srandu.“ V koutcích úst okresního návladního se začínaly pěnit sliny. „Uvedl jste, že vrah neztratil sebekontrolu.“

Hunter pokrčil rameny. „Pachatel použil k rozčtvrcení oběti neobvyklou zbraň, možná obyčejný domácí elektrický nůž. Předtím si na pažích a nohou oběti nakreslil značkovačem čáry řezu. Po nejméně jedné amputaci vrah použil chirurgické svorky nebo lékařské kleště k podvázání tepen a zastavení krvácení, čímž prodloužil život oběti o několik minut. K vytvoření té sochy potřeboval několik kusů kovového drátu a vteřinové lepidlo. A krev nebyla nikde jinde v domě, jenom v ložnici.“ Hunter se odmlčel.

Okresní návladní Bradley na něj pořád hleděl se stejným výrazem, z nějž čišelo „nevím, co tím chcete říct“.

„Pachatel měl s sebou spoustu nářadí,“ vysvětlovala kapitánka Blakeová. „Vstoupil do toho domu kompletně připravený na to, co udělal. Vzhledem k obrovskému množství krve na místě činu taky nepřipadá v úvahu, že by jí pachatel nebyl úplně pokrytý, když skončil. Neexistence krevních stop kdekoli jinde v domě napovídá tomu, že se vrah před odchodem z ložnice převlékl. Patrně strčil zakrvácené oblečení do igelitového pytle.“ Zasunula si uvolněný pramínek vlasů za ucho. „Navzdory chaotickému stavu místa činu není na našem vrahovi nic chaotického, Dwayne. Všechno to měl naplánované do posledního detailu.“

Bradley se zhluboka nadechl a přejel si dlaní přes ústa. „Derek byl nejen kolega, ale i můj přítel.“ Jeho tón se v mžiku změnil. Mluvil teď, jako by pronášel úvodní proslov před porotou. „Znal jsem ho víc než dvacet let. Mnohokrát jsem večeřel a popíjel u něj doma, a on u mě. Znal jsem jeho manželku. Znám jeho dcery. To já je doprovodím do márnice k oficiální identifikaci.“ V čelisti se mu napjal sval. „A ony ještě pořád neznají všechny sadistické detaily vraždy svého otce. Nevědí o té soše. A nevím, jestli by se s nimi měly seznamovat. Vnitřně je to zničí.“ Přejel pohledem po místnosti, pak se vrátil k Hunterovi. „Derek byl výtečný žalobce a muž oddaný rodině. Všechny nás rozesmutnila ztráta výjimečného člověka, když mu před pár měsíci diagnostikovali rakovinu plic v terminálním stadiu, ale tohle…“ Znovu zavadil pohledem o spis a fotografie na stole kapitánky Blakeové. „To se vzpírá r ozumu.“

Jestliže okresní návladní Bradley očekával, že někdo pronese nějakou poznámku, pak byl zklamán.

„Barbara mi pověděla o vaší první vyšetřovací verzi, o prověřování všech odsouzených, které Derek v průběhu let dostal,“ pronesl po krátké odmlce.

„Něco takového,“ souhlasil Hunter.

„No, přesně tam bych začal i já, takže možná přece jen nemáte místo mozku seno.“ Bradley si rozepnul sako, sáhl do vnitřní kapsy pro navštívenku a podal ji Hunterovi. „Tohle je moje nejlepší vyšetřovatelka.“

Hunter si přečetl jméno na kartičce – Alice Beaumontová, Úřad vyšetřování při Okresním státním zastupitelství, Los Angeles.

„Je geniální, když je třeba povrtat se někomu v životě. Počítačový zázrak. Má přístup ke všem našim archívům, a nejen to. Alice vám pomůže najít všechny spisy, které potřebujete, co se týká veškerých Derekových žalob.“

Hunter zasunul navštívenku do kapsy saka.

„Doufám, že nejste z těch, co se bojí pracovat se ženskou, která je chytřejší než vy.“ Okresní návladní Bradley se usmál.

Hunter jeho úsměv opětoval.

„Ale největší starosti mi dělá,“ vrátil se Bradley ke svému supervážnému tónu, „že za ta léta Derek zbavil společnost spousty šmejdů. A mnohé z těch hajzlů jsi pochytala ty.“ Přesunul pohled od Huntera ke kapitánce Blakeové. „Nebo jiní detektivové z tvé divize, Barbaro. Proces je jednoduchý. Vy je chytíte. My připravíme žalobu. Postavíme je před soud. Soudce předsedá a dvanáctičlenná porota odsuzuje. Chápeš, kam tím mířím?“

Kapitánka Blakeová neříkala nic.

Hunter přikývl. „Jestliže byla vražda Dereka Nicholsona odplata, pak tvoří jen jeden článek v dlouhém řetězci.“

„Správně.“ Na lesklém čele okresního návladního začínaly naskakovat kapičky potu. „Jestliže tu máme pomstu za to, že Derek figuroval jako žalobce v nějakém starém případu, pak byste měli toho šílence chytit co nejdřív. Protože jinak… můžeme očekávat další mrtvoly.“

Slunce pražilo z bezmračné modré oblohy, ale klimatizace vháněla chladný vzduch do kokpitu kovově stříbrné Hondy Civic, jež právě vyjela na dálnici a mířila na západ. Cesta měla trvat nanejvýš pětadvacet minut, ale Hunter a Garcia zdolávali dopravní provoz přískokem už pětatřicet minut a do cíle jim to potrvá ještě nejméně dvacet dalších.

Amy Dawsonová, ošetřovatelka, která pečovala o Dereka Nicholsona ve všední dny, bydlela v přízemním čtyřpokojovém domě s manželem, dvěma dospívajícími dcerami a hlučným pejskem jménem Vřešťan. Dům byl zastrčený v tiché ulici za řádkou obchodů v Lennoxu, v jihozápadní části Los Angeles.

Amy se stala Nicholsonovou ošetřovatelkou jen pár dní poté, co mu nemoc diagnostikovali.

Když Garcia konečně zahnul do Aminy ulice, teploměr na palubní desce ukazoval venkovní teplotu 31 °C. Zaparkoval přes ulici od jejího bydliště a oba detektivové vystoupili do vlhkého a dusného dne; slunce je pálilo do obličeje.

Dům vypadal staře. Déšť a slunce způsobily, že nátěr vybledl a popraskal kolem podokenic a domovních dveří. Plot z drátěného pletiva, který ohraničoval pozemek, byl zrezivělý a místy zprohýbaný. Malé předzahrádce by určitě prospěla trocha péče.

Hunter třikrát zaklepal a okamžitě ho uvítala kanonáda štěkotu z hlubin domu. Nebyl to silný, zuřivý štěkot, který by odradil lupiče, nýbrž kvičivé a protivné ňafání, z jakého během několika minut začne každého bolet hlava. A Huntera už bolela.

„Sklapni, Vřešťane,“ zavolal zevnitř ženský hlas. Pes neochotně přestal štěkat. Dveře otevřela černoška s kulatým obličejem, kočičíma očima a vlasy spletenými do krátkých, naježených copánků. Měřila asi sto dvaašedesát centimetrů a baculatá postava napínala tenkou látku letních šatů. Amy bylo dvaapadesát, ale její vlídná tvář působila dojmem člověka, který žil déle a utrpení viděl víc než dost.

„Paní Dawsonová?“ zeptal se Hunter.

„Ano?“ Mžourala na ně zpoza tenkých čtecích brýlí. „Á, vy jste určitě ten policista, co prve volal?“ Hlas měla chraplavý, ale vlídný.

„Jsem detektiv Hunter a tohle je detektiv Garcia.“

Překontrolovala si jejich průkazy, zdvořile se usmála a otevřela dveře dokořán. „Prosím, pojďte dál.“

Když vstoupili, Vřešťan pod stolem začal znovu štěkat. „Už to nebudu opakovat, Vřešťane. Sklapni a zalez.“ Amy ukázala na dveře na protějším konci obývacího pokoje a psíček jimi proběhl a zmizel v chodbičce. Z kuchyně vanula vůně čerstvě pečeného koláče, která prostupovala celý dům. „Prosím, jako doma,“ pokynula do malého a tmavého obývacího pokoje. Hunter a Garcia se posadili na mátově zelenou prošívanou pohovku, kdežto Amy zaujala místo v křesle přímo proti nim.

„Nedali byste si trochu chlazeného čaje?“ nabídla. „Je tam náramně horko.“

„To by bylo skvělé,“ odvětil Hunter. „Mockrát vám děkujeme.“

Amy odešla do kuchyně a za několik minut se vrátila s aluminiovou termoskou a třemi sklenkami na podnose.

„Nemůžu uvěřit, že by někdo chtěl panu Nicholsonovi ublížit,“ řekla, když servírovala pití. Z jejích slov zněl smutek.

„Velice nás mrzí, co se stalo, paní Dawsonová.“

„Prosím, říkejte mi Amy.“ Obdařila oba detektivy slabým úsměvem.

Hunter úsměv opětoval. „Vážíme si toho, že jste si udělala čas, abyste s námi promluvila, Amy.“

Zadívala se na svou sklenici. „Kdo by chtěl ubližovat pacientovi s rakovinou v terminálním stadiu? To nedává smysl.“ Zvedla zrak k Hunterovi. „Prý to nebyla loupež.“

„Nebyla,“ odvětil.

„Byl to takový milý a hodný člověk. Vím, že teď je v mnohem lepších rukou.“ Vzhlédla ke stropu. „Kéž odpočívá v pokoji.“

Huntera nepřekvapovalo, že Amy nepůsobí zdrceně. Nikdo ji neseznámil s ohavnými detaily zločinu. Hunter si také prověřil její minulost. Amy dělala ošetřovatelku už dvacet sedm let, z toho osmnáct věnovala péči o pacienty s některou z forem rakoviny v konečném stadiu. Konala tu práci podle svých nejlepších schopností, ale všichni její pacienti nevyhnutelně zesnuli. Byla zvyklá na smrt a už dávno se naučila držet emoce na uzdě.

„Pracovala jste u pana Nicholsona jako ošetřovatelka ve všední dny, je to tak?“ zeptal se Garcia.

„Od pondělka do pátku, přesně tak.“

„Bydlela jste ve stejném pokoji jako Melinda Wallisová, ošetřovatelka, která vás střídala o víkendech?“

Amy zavrtěla hlavou. „Ne, ne. Mel používala byt pro hosty nad garáží. Já přespávala v hostinském pokoji uvnitř domu. Dvoje dveře od pokoje pana Nicholsona.“

„Dcery prý navštěvovaly pana Nicholsona každý den.“

„To je pravda, nejmíň na dvě hodiny. Někdy ráno, někdy odpoledne, někdy večer.“

„Měl v poslední době pan Nicholson ještě nějaké jiné návštěvy?“

„Poslední dobou ne.“

„A jindy?“ naléhal Garcia.

Amy se na chvilku zadumala. „Hned když jsem nastoupila, ano. Z prvních pár týdnů v domě si pamatuju jen dvě návštěvy. Ale jak se začaly projevovat nejtěžší příznaky, už žádné návštěvy neměl. Hlavně proto, že pan Nicholson sám nechtěl nikoho vidět. Taky nechtěl, aby ho někdo viděl tak, jak vypadal. Byl velice hrdý.“

„Ty dvě návštěvy, můžete nám o nich povědět něco víc?“ zeptal se Garcia. „Víte, kdo to byl?“

„Ne. Ale vypadali jako právníci, víte, moc pěkné obleky a vůbec. Nejspíš kolegové z práce.“

„Pamatujete si, o čem mluvili?“

Amy pohlédla na Garciu s náznakem rozhořčení. „Nebyla jsem v pokoji a neposlouchám, o čem se baví jiní lidé.“

„Omlouvám se, tak jsem to vůbec nemyslel,“ couval Garcia, jak nejrychleji mohl. „Jen mě zajímalo, jestli se třeba pan Nicholson o něčem nezmínil.“

Amy obdařila Garciu slabým úsměvem na znamení, že přijímá jeho omluvu. „Pravda je, že když přicházejí návštěvy za pacientem s rakovinou, nikdy se toho moc nenamluví. Ať jsou lidi povídaví, jak chtějí, obyčejně ztratí schopnost vést hovor, když vidí, co nemoc udělala s jejich přítelem nebo příbuzným. Lidi obvykle jen tak stojí, většinou mlčí, ze všech sil se snaží působit, jako by byli silní. Když víte, že někdo umírá, těžko se hledají slova.“

Hunter neříkal nic, ale přesně věděl, jak to Amy Dawsonová myslí. Bylo mu teprve sedm, když mamince diagnostikovali glioblastoma multiforme, nejagresivnější typ primární rakoviny mozku. Než na to doktoři přišli, tumor se už příliš rozrostl. Během několika týdnů se proměnila z usměvavé matky plné života v bytost k nepoznání, kost a kůže. Hunter nikdy nezapomene na podobu otce, stojícího u maminčina lůžka se slzami v očích, ale neschopného pronést jediné slovo. Nebylo co říct.

„Pamatujete si jejich jména?“ naléhal Garcia.

Amy se dlouze a usilovně zamyslela. „Paměť už mi moc neslouží, víte? Ale vzpomínám si, jak jsem si říkala, že ten, co přišel první, musel být opravdu významný člověk. Přijel v hodně velkém mercedesu, s řidičem a vůbec.“

„Mohla byste ho popsat?“

Naklonila hlavu ze strany na stranu. „Starší, obtloustlý chlapík s baculatými tvářemi. Taky nebyl moc vysoký, ale byl moc dobře oblečený. Hodně mával rukama.“

„Okresní návladní Bradley?“ nadhodil Garcia a pohlédl přitom na Huntera, který kývnutím hlavy vyjádřil „pravděpodobně“.

„Ano,“ pousmála se Amy. „Myslím, že se tak jmenoval, Bradley.“

„A co ten druhý návštěvník, vybavuje se vám něco?“

Amy zapátrala v paměti. „Štíhlejší a vyšší.“ Prohlédla si Huntera. „Řekla bych, že byl asi tak vysoký jako vy, mohl být taky zhruba stejně starý. Byl docela hezký. Pěkné tmavohnědé oči.“

Garcia si dělal poznámky. „Pamatujete si z něj ještě něco?“

„Myslím, že měl krátké jméno. Něco jako Ben, Dan nebo Tom, asi tak.“ Zaváhala, nadechla se. „Jo, něco takového, ale nevím jistě.“

„Amy,“ Hunter se předklonil a postavil prázdnou sklenici od chlazeného čaje na konferenční stolek mezi nimi. „Určitě jste s panem Nicholsonem vedla pár rozhovorů, zvlášť s ohledem na to, že jste s ním trávila tolik času.“

„Někdy, ze začátku,“ připustila Amy. „Ale jak týdny plynuly, dýchalo se mu čím dál hůř. Mluvení bylo námaha. Povídali jsme si hodně málo.“

Hunter přikývl. „Neřekl vám něco, co by nám podle vás mohlo pomoci? Něco o svém životě? Něco o některém ze svých případů? Něco o někom konkrétním?“

Amy svraštila čelo a zavrtěla hlavou. „Byla jsem jen jeho ošetřovatelka. Proč by se svěřoval zrovna mně?“

„V posledních několika týdnech jste s ním trávila víc času než všichni ostatní. Dokonce víc než jeho dcery. Vůbec nic vás nenapadá?“

Hunter chápal niternou potřebu lidí rozmlouvat spolu navzájem. Mluvení má psychologický efekt očisty duše, a tato potřeba se umocňuje, když si je člověk jistý svou smrtí. Protože s Derekem Nicholsonem trávila tolik času o samotě a byla jeho pečovatelkou, Amy Dawsonová se v jeho očích stávala jednou z nejstarších a nejlepších přítelkyň. Někým, s kým si mohl povídat. Někým, komu se mohl svěřovat.

Amy na okamžik odvrátila oči, soustředila pohled na okno po Hunterově pravici. „Jednou řekl něco, co mě překvapilo.“

„A co to bylo?“

Nespouštěla oči z okna. „Řekl, že život je divná věc. Nezáleží prý na tom, kolik dobra v něm vykonáte nebo kolika lidem pomůžete. Chyby, které jste udělali, vás straší až do poslední chvíle.“

Ani Hunter, ani Garcia nereagovali.

„Odpověděla jsem mu na to, že chybuje každý. Usmál se a řekl, že to ví. A pak povídal něco o usmíření s Bohem a o tom, že někomu řekl nebo řekne pravdu.“

„Pravdu o čem?“ posunul se Garcia k okraji sedadla.

„To neřekl. Nikdy jsem se nezeptala. Nepatřilo se to. Ale rozhodně to bylo něco, co ho užíralo zevnitř. Chtěl očistit své svědomí, než bude pozdě.“

Hunter si domluvil setkání s oběma dcerami pana Nicholsona na odpoledne. Olivia, starší z obou, s níž se setkal v domě pana Nicholsona, ho pozvala k sobě do Westwoodu. Prý tam bude i její sestra Allison.

Hunter a Garcia dorazili pět minut po půl páté. Jednopatrový dům byl podle westwoodských měřítek skromný, ale i tak byl větší a na pohled dražší, než si kdy většina obyvatel Los Angeles bude moci dopřát. Vystoupali po několika schodech z červených cihel před domem a po krátké pěšině prošli přes udržovanou přední zahradu, kde už kvetly letní květiny. Před garáží pro dva vozy parkovala dvě auta, červené BMW trojkové řady a na první pohled zbrusu nový černý Ford Edge.

Hunter stiskl zvonek. Čekali skoro minutu, než jim otevřela Olivia osobně. Měla na sobě černé šaty bez rukávů v délce po kolena a černé střevíce. Vlasy měla stažené dozadu, do úhledného a konzervativního ohonu. Její tvář byla ukrytá za silnou vrstvou make-upu, ale i tak na ní bylo jasně znát, že má za sebou bezesnou a proplakanou noc.

Při pohledu na Huntera a Garciu jí znovu vhrkly do očí slzy, ale s určitou námahou je potlačila.

„Děkujeme, že jste byla ochotná se s námi sejít tak brzy, slečno Nicholsonová,“ pronesl Hunter.

„Už jsem vás o to jednou žádala,“ nasadila statečný úsměv. „Říkejte mi Olivie. Prosím, pojďte dál.“

Následovali ji do předpokoje, zařízeného se značným vkusem a elegancí. Vázy, květiny i nábytek tvořily příjemný uvítací prostor. Olivia je zavedla do prvního pokoje napravo – do své pracovny. Místnost byla prostorná, celou jižní stěnu zabírala knihovna od podlahy až ke stropu. Zařízení bylo stejně elegantní jako v předpokoji, ale na rozdíl od jasné oblohy a usměvavého slunečního svitu venku panovala tady uvnitř zasmušilá nálada. Pokoj byl tmavý a tísnivý, čemuž napomáhala zavřená okna a zatažené závěsy. Světlo vycházelo jen ze stojací lampy v jednom rohu.

U impozantního psacího stolu stála druhá žena, ještě ne třicetiletá. Také byla celá oblečená v černém. Když oba detektivové vstoupili do místnosti, obrátila se k nim čelem.

Allison Nicholsonová byla krásná, přestože poněkud hubená. Měla rovné černé vlasy sahající k ramenům a velmi tmavé, oduševnělé oči, které jako by věděly mnohem víc, než by jejímu věku odpovídalo. I její víčka byla zarudlá od pláče.

„To je moje sestra Allison,“ řekla Olivia.

Allison přejela očima z Huntera ke Garciovi, ale zůstala stát nehybně. Nepodala jim ruku.

„Tohle jsou detektivové Hunter a Garcia, Ally,“ pokračovala Olivia a přistoupila k sestře blíž.

„Je nám velice líto vaší ztráty,“ pronesl Hunter. „Víme, jak těžké to pro vás obě je, a jsme vděční za váš čas. Nebudeme vás zbytečně zdržovat.“ Sáhl do kapsy pro černý zápisník. „Kdybychom vám mohli jen v rychlosti položit pár otázek…?“

Jejich mlčení Huntera pobídlo, aby pokračoval.

„Obě jste navštívily otce minulou sobotu, je to tak?“

„Ano,“ odpověděla Olivia.

„Pamatujete si, v kolik hodin jste tam přišly a v kolik hodin jste odcházely?“

„Přišla jsem dřív než Ally,“ řekla Olivia. „Měla jsem odpoledne pár věcí na práci. Otevíráme nový obchod.“

Hunter věděl, že Olivii patří Zdravé jídlo, řetězec obchodů se zdravými potravinami, který měl několik prodejen v centru města i v oblasti širšího Los Angeles. Allison se na druhé straně vydala v otcových šlépějích. Byla žalobkyní.

„Dorazila jsem tam kolem půl páté nebo páté,“ pokračovala Olivia. „Allison…“

„Přišla jsem asi ve čtvrt na šest,“ ujala se slova Allison.

Hunter čekal.

„Seděly jsme u táty jako obyčejně, povídali jsme si, nebo jsme se aspoň snažili,“ pokračovala Allison. „O víkendech obyčejně vaří Levy.“ Ukázala na sestru. „Někdy jí pomáhám.“ Potřásla hlavou. „Moc to neumím.“

„Vařila jste v sobotu?“ zeptal se Hunter Olivie.

„Ano. Pak jsme se všichni společně najedli.“

„A co Melinda Wallisová, ta ošetřovatelka?“ otázal se Garcia.

„Mel vždycky jedla s námi. Je milá, velice pečlivá.“

„V kolik hodin jste odcházely?“

„Levy odešla o pár minut dřív než já,“ odpověděla Allison. „Já jsem odcházela kolem deváté.“

Olivia přikývla.

„Nepamatujete si některá, jestli jste nezahlédly někoho na ulici v okolí otcova domu? Někoho nebo něco, co by vás upoutalo?“

„Na nic si nevzpomínám,“ odvětila jako první Allison.

„Ani já ne,“ souhlasila Olivia.

„Dnes odpoledne jsme mluvili s Amy Dawsonovou. Zmínila se o tom, že váš otec měl asi před třemi a půl měsíci dvě návštěvy. Nemluvil o tom? Nevíte, o koho šlo?“

Olivia a Allison se po sobě podívaly.

„Vím, že tátu navštívil u něj doma okresní návladní Bradley, hned jak onemocněl,“ řekla Allison.

„Ano, to jsme dovodili,“ poznamenal Garcia. „Ale zřejmě tam byl ještě někdo jiný.“ Letmo nahlédl do poznámek. „Štíhlý, asi metr osmdesát, ve věku vašeho otce, hnědé oči – neříká vám to něco?“

Olivia zavrtěla hlavou.

„Tomu popisu odpovídá polovina mužských žalobců z úřadu okresního návladního,“ poznamenala Allison.

„Váš otec se nezmínil o tom, že by ho před několika týdny někdo navštívil?“

„Přede mnou ne,“ zavrtěla hlavou Allison.

„Přede mnou taky ne,“ přidala se Olivia. „A to je divné, protože když tátu přišel navštívit okresní návladní Bradley, pověděl nám o tom.“

Hunter vrátil zápisník do kapsy. „Paní Dawsonová nám také sdělila, že váš otec říkal něco o usmíření s někým, o tom, že chce někomu povědět o něčem pravdu.“

Obě ženy svraštily čela.

„Víte o tom něco?“

„Pravdu o čem?“ zeptala se Allison.

Garcia pokrčil rameny. „To bychom právě rádi zjistili.“

„O nějakém případu, který žaloval?“

„Nevíme. Víc informací nemáme.“

Na několik vteřin zavládlo mlčení.

„Nevzpomínám si, že by otec mluvil o nějakém smiřování,“ pronesla potom Olivia. „Je si Amy jistá, že to říkal?“

Hunter i Garcia přikývli.

Olivia se podívala na Allison.

„Mně taky táta nikdy nic neříkal.“

Byla tu ještě jedna otázka, kterou jim chtěl Hunter položit, ale musel pečlivě volit slova. Snažil se, aby to znělo ledabyle. „Potrpěl si váš otec na moderní výtvarné umění?“

Podle toho, jak se zatvářily, nemohl Hunter vznést překvapivější dotaz.

„Jako například sochy,“ dodal.

Teď vyhlížely ještě zmateněji.

„Ne,“ řekla Olivia a pak se podívala na Allison. Potom obě pronesly unisono: „Zato máma ano.“

Jestliže Hunterova otázka Allison a Olivii překvapila, pak jejich odpověď rozhodně měla stejný účinek na něj.

„Proč se ptáte?“ otázala se Olivia a maličko přimhouřila oči.

Hunter neuhnul pohledem. Musel vymyslet něco kvalitního. Ani jedna z Nicholsonových dcer nevěděla o skulptuře, kterou po sobě vrah zanechal, a psychické trauma, jež by jim tato informace způsobila, by je pronásledovalo nadosmrti.

„Něco jsme našli v pokoji vašeho otce,“ odvětil věcně. „Myslíme si, že by to mohl být kus rozbité sochy nebo něco takového.“

„V tatínkově pokoji?“

Hunter přikývl. „Mohlo to tam být zanecháno úmyslně.“

Jeho slova jako by rázem vysála z místnosti všechen kyslík. Obě ženy ztuhly.

„Nechal to tam vrah?“ zeptala se Allison.

„Ano.“

Olivii znovu vhrkly do očí slzy.

„Co to je?“ naléhala Allison. „Můžeme to vidět?“

„Má to kriminalistická laboratoř. Provádějí na tom několik testů,“ odvětil Hunter klidně a přesvědčivě. „Ale říkaly jste, že vaše matka měla ráda sochy. Moderní skulptury?“ Hbitě kormidloval hovor zpět tam, kam potřeboval.

„Ano,“ opáčila Olivia a setřela si z tváře slzu. „Nejspíš se to tak dá říct. Máma milovala keramiku. V pozdějším věku to byl její koníček.“ Ukázala na středně velkou vázu na konferenčním stolku, obsahující kytici žlutých a bílých květin. „Tu dělala ona, a taky ty ve vstupní hale.“

Oba detektivové přikývli na znamení, že to berou na vědomí.

„Ale máma taky ráda vyráběla sochy.“ Tentokrát promluvila Allison. Obrátila se a ukázala na jednu, stojící na polici mezi knihami. Byla asi pětadvacet centimetrů vysoká a zobrazovala dvě na první pohled androgynní postavy. První stála s rozkročenýma nohama. Obě paže byly natažené před tělem a mířily dolů. Druhá postavička, tvarem stejná jako první, stála přímo před ní, ale vypadalo to, jako by padala dozadu. Její strnulé tělo se naklánělo v pětačtyřicetistupňovém úhlu. I ona měla paže natažené před tělem a držela se jimi paží první postavy.

„Smíme se na to podívat?“ zeptal se Hunter.

„Prosím.“

Hunter zvedl sošku a okamžik si ji prohlížel. Byla zhotovená z hlíny, s dřevěným podstavcem.

„Důvěra,“ zašeptal.

„Cože?“ Garcia zvedl oči od díla k Hunterovi.

„Důvěra,“ opakoval. „Chytím tě, kdybys padal.“

Olivia a Allison na něj překvapeně pohlédly. „Přesně tak,“ řekla Allison. „Máma mi vyrobila přesně stejnou. Táta taky jednu má. Znamená to, že si vždycky můžeme navzájem důvěřovat. Že budeme stát vždycky při sobě, děj se co děj.“

„Je to moc hezká soška.“ Hunter ji postavil zpátky na polici.

„Ta věc, co jste našli v tátově pokoji,“ ozvala se Olivia. „Z čeho byla vyrobená?“

„Z nějaké tenké kovové slitiny,“ zalhal Hunter znovu. „Asi převážně z bronzu.“

Garcia se kousl do rtu.

„Takže to nebyla žádná z máminých soch. Ona používala jen hlínu.“

„Vytvořila toho hodně?“

„Vázy – několik. Sošky – jenom šest, myslím.“ Olivia pohledem požádala Allison o potvrzení. Ta přikývla. „Jak říká Allison, ona má u sebe v bytě stejnou jako já. Ty ostatní čtyři jsou v tátově pracovně.“

Hunter neviděl důvod, proč nadále připravovat truchlící Olivii a Allison o čas. Jejich odhalení v něm však probudilo zvědavost a chtěl se tedy ještě před večerem vrátit do domu Dereka Nicholsona a podívat se do pracovny na čtyři další skulptury Lindsay Nicholsonové, Derekovy zesnulé manželky.

„Ten tvůj kamenný obličej byl úctyhodný,“ poznamenal Garcia, když znovu nastoupili do auta. „Kus tenkého kovu, zanechaný vrahem, který mohl pocházet z nějaké skulptury? Invenční. Sám jsem tomu začínal věřit. Ale pověz mi něco, co kdyby jejich matka vyráběla taky kovové sochy?“

„Bylo pravděpodobné, že nevyráběla,“ odvětil Hunter a zapnul si bezpečnostní pás.

„Jak to víš?“

„Většina sochařů, zvlášť amatérských, se s oblibou drží u svých výtvorů pořád stejného materiálu. Něčeho, s čím se jim příjemně pracuje. Těch pár, co přejde od jedné hmoty k jiné, jen velice zřídka vymění hmotu tak tvárnou, jako je hlína, za něco tak tvrdého, jako je kov. Vyžaduje to jinou sochařskou techniku.“

Garcia pohlédl na parťáka a udělal překvapenou grimasu. „Nikdy jsem tě neměl za znalce umění.“

„Taky že nejsem. Jenom hodně čtu.“

Hunter předtím pobyl v pracovně Dereka Nicholsona jen velmi krátce. Byla to místnost, kde seděla Melinda Wallisová, když včera ráno poprvé vstoupil do domu. Večer, když znovu navštívil místo činu, zaměřil veškerou pozornost jenom na pokoj v patře.

Cesta do Cheviot Hills z Oliviina domu ve Westwoodu jim trvala pouhých deset minut. Odemkli dveře a vstoupili do domu, o němž si byl Hunter jistý, že svého času býval domovem šťastné rodiny. Teď byla budova navěky poskvrněna stopami brutální vraždy. Každičkou radostnou vzpomínku, jež v jejích stěnách kdysi ulpěla, zcela smazal projev nepředstavitelného zla.

Vzduch v domě byl teplý a zatuchlý a obsahoval zřetelnou směsici nepříjemných pachů. Garcia si promnul nos, dvakrát si odkašlal a nechal parťáka jít jako prvního.

Hunter otevřel dveře do dlouhé, dřevem obložené místnosti, kde dvě stěny lemovaly police s knihami. Prostor připomínal pracovnu soudce s velkým psacím stolem, pohodlnými křesly a zatuchlým odérem starých, v kůži vázaných knih. Čtyři skulptury, o nichž se Olivia zmiňovala, spatřili hned. Dvě stály na policích s knihami, jedna na psacím stole Dereka Nicholsona a jedna na odkládacím stolku vedle koženého křesla v barvě whisky. Jakkoli působily nekonvenčně, žádná z nich ani vzdáleně nepřipomínala groteskní dílo, jež po sobě zanechal vrah.

„No, aspoň víme, že se vrah nepokoušel žádnou z nich napodobit,“ postavil Garcia sošku, kterou držel v ruce, zpátky na odkládací stolek. „Bůhví, co se snažil kopírovat nebo vyjádřit.“

Hunter si všechny sošky prohlédl a teď zkoumal některé knihy v policích. Skoro všechny souvisely s trestním právem, ale několik jich pojednávalo také o hrnčířství a keramice. Dvě knihy byly o moderním sochařství. Hunter jednu vytáhl z police a prolistoval několik prvních stránek.

„Myslíš, že by jeho vražda opravdu mohla souviset s tím, co řekl ošetřovatelce?“ zeptal se Garcia. „O tom smíření s někým a přiznáním pravdy o něčem?“

„Nevím. Ale vím, že všichni máme tajemství, některá důležitější než jiná. Jedno z tajemství Dereka Nicholsona pro něj bylo tak důležité… tolik mu vadilo, že nechtěl odejít z tohoto světa, aniž by věci vyjasnil, aniž by se ‚smířil‘.“ Hunter pomocí prstů nakreslil do vzduchu uvozovky.

„A to musí něco znamenat, viď?“ dodal Garcia.

„Musí to něco znamenat,“ souhlasil Hunter. „Ale nevíme, jestli to udělal, nebo ne. Tedy jestli se smířil.“

„Podle ošetřovatelky mluvil o tom smíření někdy mezi prvním a druhým týdnem jejího zdejšího pobytu. Od té doby se zdá, že kromě víkendové ošetřovatelky a svých dvou dcer mluvil jen se dvěma dalšími lidmi.“

Hunter přikývl. „Okresní návladní Bradley a náš záhadný, stoosmdesáticentimetrový, hnědooký návštěvník.“ Vrátil knihu na polici a sáhl po druhém svazku o sochařství. „Možná bude okresní návladní vědět, o koho jde. Pokusím se s ním zítra promluvit.“

„Týdenní ošetřovatelka přespávala v pokoji nahoře,“ poznamenal Garcia. „Ale Melinda měla pokoj venku nad garáží. Není to náhoda, že si vrah vybral k činu víkendovou noc, že ne?“

„Ne.“ Kdovíproč zabloudil Hunter pohledem ke stropu a pak ke stěnám. „Vrah znal zvyklosti téhle domácnosti. Věděl, kdy lidé přicházejí a odcházejí. Věděl, že dcery navštíví Dereka Nicholsona denně na pár hodin a pak odejdou. Věděl, kdy bude sám, a kdy je nejlepší čas udeřit. Možná dokonce i věděl, že poplašné zařízení se obvykle nezapíná, nebo že Derek Nicholson nemá rád klimatizaci a balkónové dveře do jeho pokoje budou v tuhle roční dobu pravděpodobně odemčené.“

„Takže to znamená, že vrah si dům mapoval,“ dodal Garcia. „A to ne jednorázově.“

Hunter pohnul hlavou, jako by uvažoval o Garciových slovech.

„Ty si myslíš, že je v tom něco víc, viď?“ zeptal se Garcia.

Hunter přikývl. „Myslím, že vrah už tu byl. Myslím, že vrah se s rodinou znal.“

„Tak už víte, v čem je problém?“ zeptal se Andrew Nashorn mechanika, který se hrbil nad motorem, zapuštěným v kajutě jeho středně velké plachetnice.

Nashornovi bylo jedenapadesát let, měl kštici světlehnědých vlasů, mohutnou hruď a paže a držení těla, jež každému napovídaly, že v pěstním souboji by si ještě pořád věděl rady. Jizva nad levým obočím a křivý nos pocházely z jeho raných boxerských časů.

Nashorn celý den čekal, až podle kalendáře začne léto. Je pravda, že v Los Angeles a ve většině jižní Kalifornie je léto takřka neustále, ale těch prvních pár oficiálních týdnů považovali mnozí majitelé lodí za nejlepší dobu k plachtění. Vítr byl vlídnější a vanul prakticky nepřetržitě. Moře bylo klidnější než jindy. Voda byla průzračnější a mraky jako by odešly na několik týdnů zdobit oblohu někam jinam.

Nashorn si vždycky žádal o svou čtrnáctidenní dovolenou už na počátku roku. Termín byl pokaždé stejný – první letní týdny. Dělal to tak už dvacet let. A posledních dvacet let probíhala jeho dovolená každoročně přesně stejně: zabalil si trochu oblečení, nějaké zásoby, rybářské náčiní a zmizel na čtrnáct dní v Pacifiku.

Nashorn nejedl ryby; nechutnaly mu. Rybařil jednoduše ze sportu a proto, že ho to uklidňovalo. Vždycky házel úlovek zpátky do vody, hned jak ho sundal z udice. Používal jen kruhové háčky, protože byly vůči rybám šetrnější.

Přestože měl Nashorn mnoho přátel, plachtil vždycky sám. Kdysi byl ženatý, před víc než dvaceti lety. Jeho manželka Jane utrpěla jednou odpoledne v kuchyni infarkt, zatímco byl v práci. Došlo k tomu tak rychle, že se vůbec nedostala k telefonu. Byli manželé teprve tři roky. Nashorn ani nevěděl, že trpěla srdeční chorobou.

Janina smrt ho zničila. Pro Nashorna byla Jane prostě jediná. Od prvního dne, kdy se poznali, věděl, že s ní chce zestárnout – aspoň v to doufal. První dva roky po její smrti pro něj byly muka. Nashorn nejednou uvažoval o tom, že by sám ukončil svůj život, aby zas mohl být s Jane. Měl pro tu příležitost připravenou dokonce i speciální kulku – osmatřicítku s dutým hrotem – ale nedošlo na to. Nashornovi se krůček po krůčku podařilo vystoupit z temnot deprese. Nikdy se už ale neoženil a od té doby neuplynul ani den, aby na Jane nepomyslel.

Oficiálně začalo léto včera a Nashorn měl v plánu napnout plachty dnes odpoledne, ale když zkusil nastartovat dieselový motor o výkonu 29 HP, motor několikrát zakašlal a zarachotil a pak se zastavil. Zkusil to znovu, jenže motor prostě nechtěl startovat. Někteří námořníci by možná uvažovali o vyplutí s nefungujícím motorem – koneckonců, byla to plachetnice –, ale to by bylo neopatrné, a Nashorn neopatrný nebyl.

Nicméně štěstí mu přálo. Užuž chtěl zavolat Warrena Donnellyho, svého obvyklého mechanika, když vtom jiný mechanik, který právě ukončil servisní práce na lodi hned vedle něj, uslyšel, jak motor kašle jako umírající pes, a zeptal se, zda Nashorn nepotřebuje pomoc. To ušetřilo Nashornovi přinejmenším dvě hodiny, možná i víc.

Mechanik se zabýval malým motorem už přes pět minut.

„Tak,“ opakoval Nashorn, „jak moc je to zlé? Dá se to opravit ještě dnes?“

Aniž vzhlédl, zvedl mechanik prst na znamení, že žádá ještě o minutu času.

Nashorn přistoupil blíž a snažil se nakouknout mechanikovi přes rameno.

„Máte prasklinu v čerpadle mazacího oleje,“ oznámil nakonec mechanik klidným hlasem. „Olej vám uniká už den, možná dva. Trochu ho nakapalo do vstřikovače a ten se ucpal.“

Nashorn hleděl na mechanika tupě. O motorech toho věděl hodně málo. „Můžete to opravit?“

„Olejové čerpadlo se opravit nedá, prasklina je moc velká. Potřebujete nové.“

„Tak to je tedy malér.“

Mechanik se usmál. „Naštěstí je to jedno z nejběžnějších mazacích čerpadel, co existuje. Nepraskají jen tak snadno, ale stává se to. Myslím, že mám možná někde v tašce rezervní.“

„No to by bylo úžasné.“ Nashornova ústa se roztáhla v úsměvu. „Mohl byste se podívat?“

„Beze všeho.“ Mechanik odstoupil od šachty s motorem a podíval se do velké tašky s nářadím u schůdků. „Nejspíš máte dneska šťastný den. Jedno tu mám. Není nové, ale je v dobrém stavu a určitě poslouží.“

Nashornův úsměv se rozšířil od ucha k uchu.

„Ale než vyměním čerpadlo, musím vyčistit olej a uvolnit vstřikovač. Nemělo by to trvat víc než deset minut, nanejvýš patnáct.“

Nashorn se podíval na hodinky. „To by bylo prostě skvělé. Můžu vyrazit před setměním.“

Mechanik se vrátil k šachtě s motorem a hadrem, který už byl potřísněný, začal čistit olej, který vytekl do vedení paliva. „Tak co, plujete daleko?“

Nashorn přistoupil k ledničce a vyndal dvě piva. „Ještě nevím. Vlastně nic neplánuju. Prostě se budu snažit plout po větru. Pivo?“

„Ne, díky. Přes víkend jich bylo až moc.“

Nashorn odšrouboval uzávěr jedné lahve, napil se a druhou vrátil do ledničky. „Tohle je jediná dovolená za rok, kterou si beru. Dva týdny daleko ode všeho.“

„A nemůžete se dočkat, až vyrazíte, co? Přesně vím, jak to myslíte. Já osobně můžu říct, že jsem neměl dovolenou už…“ Mechanik se na vteřinu zarazil a pak se smutně zasmál. „Páni, už si ani nepamatuju, kdy naposled jsem měl dovolenou.“

„Vidíte, to bych nedokázal. To bych se zbláznil. Potřebuju ty dva týdny pro sebe.“

„A do prdele!“ přerušil ho mechanik a uskočil. Z motoru vytryskla na podlahu tekutina.

„Co se stalo?“ Nashorn přistoupil, tvářil se ustaraně.

„Jedna vysokotlaková hadička vstřikovače se uvolnila.“

„To nezní dobře.“

Mechanik se rychle rozhlédl, jako by něco hledal. „Potřebuju si dojít pro svorku, abych to připevnil zpátky na místo. Můžete mi prokázat službu a podržet tuhle hadičku přesně takhle, než si vezmu tlakovou svorku?“

„Jasně.“ Nashorn odložil pivo a přidržel hadičku, jak mu mechanik ukázal.

„Nepouštějte to, hned jsem zpátky.“

Nashorn pevně tiskl prst na tenkou tmavou gumovou hadičku a soustředil se. Slyšel, jak mechanik za jeho zády štrachá v bedničce s nářadím. „Oprava motoru se tím nezdrží, že ne?“

Žádná odpověď.

„Vážně bych moc rád vyplul před setměním.“

Ticho. Štrachání ustalo.

„Haló…?“ Nashorn nemotorně zkroutil tělo, aby viděl za sebe.

Přesně v tom okamžiku se mechanik rozmáchl železným francouzským klíčem, jako by to byla baseballová pálka. Nashornovi se zpomalil čas. Klíč dopadl na jeho obličej s mrazivě tříštivým zvukem. Čelist mu praskla na jednom, dvou, třech místech. Na hraně čelisti se mu roztrhla pokožka až k bradě, kde odhalila maso a kost. Krev se rozstříkla vysoko do vzduchu všemi směry. Tři Nashornovy zuby se roztříštily a prudce odletěly až ke zdi. Z prasklé čelisti se odlomila velká štěpina kosti a proděravěla mu dáseň těsně pod místem, kde až dosud byla první stolička; její špička se dotkla odhaleného nervu, zbylého po vyraženém zubu. Bolest mu zatemnila zrak. Úder byl tak silný a dobře umístěný, že katapultoval Nashornovo tělo dozadu; zády narazil na motor, hlavou na dřevěnou desku nad ním.

Nashornovi se okamžitě zamžilo zorné pole. Krev mu zaplavila ústa a stékala do hrdla, blokovala mu dýchací cesty a nutila ho lapat po vzduchu. Pokusil se promluvit, ale jediný zvuk, který ze sebe dokázal vydat, bylo žalostné bublání. Těsně předtím, než ztratil vědomí, uviděl mechanika, jak se nad ním tyčí a stále ještě třímá v ruce francouzský klíč.

„S tebou…,“ pronesl mechanik se zlým úsměvem, „si dám na čas.“

Hunter dorazil do PSB v 8.33, jen pár minut po Garciovi.

„Krucinál, tebe taky dostali?“ zeptal se Garcia.

„Myslíš ty novináře venku?“

Garcia přikývl. „Oni tam táboří, nebo co? Vystoupil jsem z auta a okamžitě na mě tři z nich začali pokřikovat otázky.“

„Naše oběť byla prokurátor, rozčtvrcený před třemi dny ve vlastním domě na smrtelné posteli. To je materiál, ze kterého se dělají televizní seriály, Carlosi. Novináři by se klidně pozabíjeli navzájem, aby jako první získali informace od někoho, kdo na případu pracuje. A bude to čím dál horší.“

„Jo, já vím.“ Garcia nalil Hunterovi i sobě po velkém kelímku kávy z přístroje v koutě. „Našels tam něco?“ zeptal se, když parťákovi podával kelímek, a ukázal na knihy pod Hunterovou paží.

Hunter si vzal včera večer s sebou domů všechny knihy o moderním malířství a sochařství, které našel v pracovně Dereka Nicholsona.

„Nic.“ Hunter odložil knihy na svůj psací stůl a přijal kelímek. „Díky. Dneska jsem půlku noci strávil na internetu, četl jsem všechno o kdejakém losangeleském sochaři, co jsem dokázal najít. Taky nic. Myslím, že náš vrah se nepokouší reprodukovat žádné existující dílo.“

Garcia se vrátil ke svému stolu. „Taky myslím.“

„Musím se stavit v kanceláři okresního návladního Bradleyho,“ pokračoval Hunter. „Chci se ho zeptat, jestli neví něco o tom, že se chtěl Nicholson před smrtí s někým usmířit, a jestli nemá představu, kdo byl ten druhý muž, co ho navštívil.“

„Není jednodušší zavolat?“

Hunter udělal obličej, vyjadřující „možná“, ale strašně nerad kladl otázky po telefonu bez ohledu na to, kdo byl na druhém konci linky. Setkání tváří v tvář mu umožňovalo pozorovat pohyby, reakce a výrazy tváře člověka, se kterým mluvil, a to bylo pro detektiva z oddělení vražd nedocenitelné.

Telefon na Hunterově stole zazvonil. Podíval se na hodinky, pak zvedl sluchátko.

„Detektiv Hunter.“

„Roberte, právě jsem dostala z laborky první porci výsledků,“ ozvala se doktorka Hoveová. Její hlas zněl trochu sklesleji než obvykle.

Hunter zapnul počítač. „Poslouchám, paní doktorko.“

„V první řadě vám řeknu, že laboratoř odvedla skvělou práci na té replice, o kterou jste žádal.“

„Je hotová?“

„Jo, pracovali na tom celou noc. Už je na cestě k vám.“

„To je skvělé.“

„Tak jo,“ pokračovala doktorka Hoveová. „Daktyloskopové odebrali patery otisky prstů na místě činu i na jiných místech v domě – v kuchyni, v koupelně, na zábradlí schodiště… víte, jak to chodí. Jak se dalo čekat, žádná radost z toho neplyne. Potvrdilo se, že otisky pocházejí od dvou ošetřovatelek, obou dcer oběti a od oběti samotné.“

Hunter nic neříkal. Vlastně ani nečekal, že by z toho něco vzešlo.

„Vlasy, nalezené většinou na stejných místech jako otisky prstů, taky odpovídají těmto pěti osobám,“ pokračovala doktorka Hoveová. „Myslím, že nebudeme muset provádět testy DNA. Analýza některých nalezených vláken ještě probíhá. Ta, která už analyzovali, vyšla jako bavlna, polyester, akryl… nejběžnější vlákna, co se nalézají ve všedním oblečení. Nic, co by vás někam zavedlo.“

Hunter se opřel loktem o desku stolu. „Zatím žádné výsledky z toxikologie, paní doktorko?“

„Už ano, ale musela jsem na ně pořádně zatlačit. Laboratoř je zavalená.“ Na zlomek vteřiny se odmlčela. „A teď to začne být zajímavé. A určitě čím dál hroznější.“

Hunter upoutal Garciovu pozornost rychlým mávnutím ruky a ukázal mu, aby poslouchal na své přípojce.

„Co je v těch testech, paní doktorko?“ zeptal se Hunter.

„Víme, že aby prodloužil utrpení oběti, zasvorkoval pachatel brachiální artérii amputované pravé paže pomocí lékařských kleští, aby oběť nevykrvácela. Ale i tak mě něco od začátku mátlo.“

Hunter odtáhl židli od stolu a posadil se. „Špatný tělesný stav oběti.“ Neformuloval to jako otázku.

„Přesně tak. Oběť už byla v konečném stadiu smrtelné rakoviny plic. Její tělo bylo zesláblé jako u devadesátiletého člověka. Odolnost vůči bolesti i vitalita byly snížené na zlomek toho, čím bývaly. Člověk v takovém stavu může zemřít šokem už po ztrátě jednoho prstu. On jich ztratil pět, všech deset prstů na nohou, jazyk a paži, a teprve pak zemřel.“

Hunter a Garcia si vyměnili dlouhý, ustaraný pohled.

„Jak jsem očekávala,“ pokračovala doktorka, „nebyl pod sedativy, ale zdrogovaný byl až na půdu. Toxikologie našla vysoké hladiny několika drog, ale to se dalo čekat vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu oběti. Jenže některé z těch látek jsou prostě a jednoduše špatně.“

„Jako třeba?“

„No, našli jsme vysoké hladiny propafenonu, felodipinu a carvedilolu.“

Garcia se podíval na Huntera a zavrtěl hlavou. „Moment, paní doktorko. Opatrně s tím chemickým žargonem. Ve škole jsem nebyl v chemii nejsilnější, a do školy už léta nechodím. Co to je?“

„Propafenon je blokátor sodíku. Funguje tak, že zpomaluje přítok iontů sodíku do srdečního svalu. Felodipin je blokátor vápníku a velmi dobře ovládá vysoký krevní tlak. Carvedilol je betablokátor. Blokuje vázání norepinefrinu a epinefrinu na beta-adrenoreceptory. Spojení těch tří látek také s největší jistotou omezuje produkci adrenalinu v těle.“

Garcia vraštil čelo tak intenzivně, až se podobalo sušené švestce. „Slyšela jste přece, že chemie nebyla ve škole mojí nejsilnější stránkou, viďte, paní doktorko? Jo, a biologie taky ne. Budeme dělat, že jsem sedmileté dítě, a vy mi to všechno zopakujete.“

„V kostce řečeno, je to velmi silný koktejl drog, který zpomaluje tep, snižuje krevní tlak a brání produkci adrenalinu nadledvinkami. Jak víte, adrenalin se uvolňuje, kdykoli člověk vycítí nebezpečí. Je to hormon strachu a bolesti. Zvyšuje tep a rozšiřuje dýchací cesty, čímž připravuje subjekt na boj nebo útěk.“

Garcia pořád působil trochu nechápavě.

„Takže vrah zpomalil oběti krevní oběh,“ řekl Hunter, „a snížil u ní produkci adrenalinu.“

„Přesně tak,“ souhlasila doktorka Hoveová. „Když tělo vycítí nebezpečí nebo ucítí bolest, jako třeba když mu někdo uřízne prst nebo jazyk, uvolňuje se adrenalin a srdce zrychluje, takže pumpuje víc krve do postižené oblasti, do mozku a svalů. Tyhle drogy tomu zabránily. Udržovaly srdce v klidovém tempu, pokud je dokonce nezpomalily. Tak se stalo, že tělem oběti proudilo menší množství krve. Krvácela mnohem méně, než by se dalo čekat. Ale žádná z těch drog nepůsobila jako sedativum.“

„To znamená, že cítil veškerou bolest,“ došlo Garciovi. „Ale vydržel déle.“

„Správně,“ potvrdila doktorka. „Když je oběť těžce pořezaná, ale nedojde k žádnému poškození životně důležitých orgánů, existují dva hlavní důvody, proč může zemřít. Vykrvácení, nebo se srdce namáhá do takové míry, až vypoví službu. Tenhle vrah neortodoxním způsobem vyřešil oba tyto problémy kombinací léků. Nechtěl, aby oběť zemřela moc rychle. A rozhodně chtěl, aby cítila co nejvíc bolesti. Ale když neměl k ruce chirurgický tým, musel vrah pracovat mnohem rychleji, aby mohl provést amputace a zabránit ztrátě krve, než oběť vykrvácela. No, ten koktejl léků mu hodně pomohl.“ Odmlčela se a zamyslela se nad vážností vlastních slov. „Myslím, že tohle všechno jen posiluje naše podezření, že se vrah vyzná v medicíně, Roberte. A já bych řekla, že se v ní vyzná dobře.“

Hunter a Garcia zavěsili sluchátka oba zároveň. Hunter si propletl prsty, opřel se oběma lokty o područky židle a zády spočinul na opěradle.

„Tak jo,“ obrátil se k parťákovi. „Vím, že je to výstřel do tmy, ale protože se všechny tři léky, které toxikologie našla, dostanou jenom na předpis, začneme kontrolou lékáren, abychom zjistili, jestli někde nevydali všechny tři najednou. Chci říct, všechny na stejný předpis a stejné osobě. Kdoví, možná budeme mít štěstí.“

Garcia už pročítal e-mail, který právě obdrželi od doktorky Hoveové, a zapisoval si názvy všech tří léků.

„Jak nám to jde s tím seznamem zločinců, které Nicholson dostal za mříže?“ zeptal se Hunter.

„Ještě ho nemáme, ale tým na tom pracuje.“

„Pověz jim, že musíme změnit priority. Ať zkontrolují, jestli někdo z toho seznamu nemá medicínské vzdělání, nepracoval v nemocnici, v oblasti domácí péče o nemocné, možná i ve fitcentru.“

Garciovi zacukalo obočí.

„Instruktoři ve fitku a osobní trenéři se musí vyznat v první pomoci,“ vysvětloval Hunter. „Jestli někdo z lidí na tom seznamu umí aspoň pořádně přiložit náplast, chci to vědět.“

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále,“ zavolal Hunter od svého stolu.

Dveře otevřela drobná a velmi hezká žena v tmavém kostýmku. Měla dlouhé, rovné, odbarvené blond vlasy a tmavě hnědé oči. V pravé ruce třímala černou koženou aktovku. Nebylo pochyb, že je to právnička, nebo že aspoň pro nějakého právníka pracuje.

„Detektiv Hunter?“ pohlédla na něj zpříma.

„Ano, přejete si?“ Hunter vstal.

Žena přistoupila a podala mu ruku.

„Já jsem Alice Beaumontová. Pracuji pro losangeleské okresní státní zastupitelství. Přímo pro okresního návladního Bradleyho osobně. Říkal, že by se vám hodila moje pomoc při vyšetřování smrti Dereka Nicholsona.“ Potřásla Hunterovi rukou. Stisk měla pevný a sebejistý.

Garcia se zamračil.

Hunter si okamžik prohlížel ženu, která stála před ním. Z očí jí vyzařovala inteligence – vzdělání i zdravý selský rozum. Hunter si všiml, že odborně a nenápadně přejela místnost pohledem. Trvalo jí necelé dvě vteřiny, než vstřebala celé okolí. Čímsi mu byla mlhavě povědomá.

„Okresní návladní Bradley mi dal vaši navštívenku,“ řekl Hunter. „Ale možná jsem mu špatně rozuměl. Pochopil jsem to tak, že pokud bychom potřebovali vaši pomoc, mám vám zavolat.“

„Věřte mi, detektive, že mou pomoc potřebujete.“ Její tón byl stejně sebejistý jako držení těla. Obrátila se ke Garciovi. „Vy jste určitě detektiv Carlos Garcia.“

„Legenda osobně,“ zažertoval Garcia a přijal podávanou ruku.

Alice se neusmála; místo toho přistoupila k Hunterovu stolu, položila na něj aktovku, otevřela ji a vyndala několik listů papíru, spojených sešívačkou.

„Tohle je seznam všech pachatelů, které Derek Nicholson v průběhu let dostal nebo pomohl dostat do vězení.“ Podala ho Hunterovi. „Na tom seznamu je pár hodně hnusných týpků. Je to seřazené podle závažnosti zločinů; nejdřív přijdou ultranásilníci a sadisté. Taky jedinci, kterým vypršel trest nebo byli v nedávné době propuštěni na podmínku nebo na kauci.“ Přejela pohledem z Huntera na Garciu. „Už jsem to kontrolovala. Žádný z pachatelů násilných trestných činů, které dostal, nebyl propuštěn – ani na podmínku, ani jinak. Taky žádný neuprchl z vězení. Podle záznamů ti, kteří se dopustili méně závažných trestných činů, a buď si odpykali trest, nebo byli z nějakého důvodu propuštěni předčasně, nepůsobí jako ten typ lidí, který by byl schopný takového zločinu.“

„Byla byste překvapená, čeho jsou lidi schopní,“ Garcia přistoupil k Hunterovi, aby mohl nahlédnout do seznamu. „Obzvlášť ti, co na to nevypadají.“

„Četla jste ty spisy?“ zeptal se Hunter.

„Ty nejrelevantnější ano.“

„Kdo určoval jejich relevanci, vy?“

Alice neodpověděla.

Hunter jí okamžik hleděl do očí, pak zalistoval stránkami. Bylo na nich víc než devět set jmen. „Říkala jste, že žádný z pachatelů násilných trestných činů na tomhle seznamu nebyl v poslední době propuštěn z vězení. O jak dlouhé poslední době je řeč?“

„Uplynulý rok.“

„Musíme jít dál do minulosti,“ opáčil Hunter.

„To nebude problém. Jak daleko zpátky byste si to přál?“

„Pro začátek pět let, možná i deset.“

„Dejte mi počítač s rychlým internetovým spojením, pár minut času, a máte to.“

„Potřebuju vědět, z čeho byl jeden každý člověk na tom seznamu obžalovaný.“

„Stojí to hned vedle jména a věku,“ sdělila mu maličko jízlivě a ukázala na seznam.

Hunter neodtrhl oči od jejího obličeje. „Stojí tam vražda, vražda s přitěžujícími okolnostmi, loupež se zbraní a tak dále. Potřebuju přesně vědět, co udělali a jak to udělali. Jaké zbraně použili? Bylo místo činu zakrvácené? Použil pachatel násilí, protože se přestal ovládat, nebo protože mu to působilo potěšení? Potřebujeme fakt konkrétní údaje.“

„To taky není problém. Jen mi dejte ten počítač.“

„Taky potřebujeme křížové odkazy jmen z toho seznamu k veškerým členům rodiny, příbuzným nebo členům gangu, kteří jsou venku a kteří by byli dost šílení na to, aby se mstili za vězně.“

„Beze všeho.“

Hunter sjel pohledem k seznamu, potom ke Garciovi a zase zpátky k Alici. „Jste velice sebejistá. Myslíte, že jste až tak dobrá?“

Na kratičký okamžik jí rozjasnil tvář úsměv. „Ještě lepší,“ odvětila bez zaváhání. „Dejte mi počítač a já se hned pustím do práce.“ Ukázala na seznam v Hunterově ruce. „Ale prozatím můžeme začít tímhle.“

Okamžik nikdo nepromluvil.

„Můžeme…?“ zeptal se Garcia.

„Okresní návladní Bradley chce, abych vám co nejvíc pomáhala. To z nás tak nějak tvoří tým, ne?“ Vrátila se zrakem k Hunterovi.

„Slečno Beaumontová,“ Hunter odložil seznam na psací stůl. „My jsme specializovaná sekce vražd, součást Divize loupeží a vražd. Tohle není klubový hotel. Víme, že okresní návladní Bradley chce mít co nejdřív výsledky, a my taky. Vážíme si vaší ochoty a tenhle seznam nám může na začátku pomoci, to máte pravdu. Ale já nejsem oprávněný přibírat někoho k tomuhle vyšetřování bez souhlasu naší kapitánky. A ta není nijak nadšená z toho, aby se do policejního vyšetřování zapojovali civilisté.“

Alice se usmála a přistoupila k nástěnce, kde byly přišpendlené všechny fotografie z místa činu. Měla smyslnou chůzi. Pomalou a ležérní, jako by věděla, že ji muži rádi pozorují, když se pohybuje.

„Nebuďte tak skromný, detektive. Vy máte oprávnění přibrat si do týmu, koho chcete,“ odvětila neagresivním tónem. „Prověřila jsem si to. Tady jen písknete, a všichni skáčou. Ale na každý pád už okresní návladní Bradley mluvil s policejním náčelníkem Martinem Collinsem, a ten si zase promluvil s vaší ‚nijak nadšenou‘ kapitánkou. Neměla moc na vybranou. A obávám se, že vy taky nemáte. Okresní návladní Bradley vždycky dosáhne svého.“

Hunter byl dost zkušený, aby věděl, že námitkami by nezměnil, ani co by se za nehet vešlo. Nesnášel, když se mu lidé pletli do vyšetřování a diktovali mu, co by měl a neměl udělat, čímž si vysloužil reputaci toho, kdo tak docela nelpí na předpisech; ale losangeleský policejní sbor měl svou strukturu velení, a on v ní byl hodně dole. Někdy se musel podvolit, aby vydržel, a tohle se náramně podobalo jedné z takových situací. Neřekl nic.

Alice krátce přejela pohledem obrázky na nástěnce. „Panebože,“ zašeptala a rychle se odvrátila.

Hunter z ní nespouštěl zrak.

„Dereka jsem dobře znala,“ pokračovala něžnějším hlasem. „Spolupracovala jsem s ním na desítkách případů. Pomohla jsem mu dostat spoustu lidí z toho seznamu. Byl to dobrý člověk a nic z tohohle si nezasloužil. Chci vám pomoct. A vím, že to dokážu, protože v tom, co dělám, jsem nejlepší. Prosím, dejte mi šanci, abych pomohla chytit toho hajzla, co to Derekovi udělal.“

Než stihl Hunter něco říci, ozvalo se další zaklepání na dveře.

„Dneska je tu rušno,“ zavtipkoval Garcia a pak zvolal: „Dále.“

„Pardon, pane,“ odpověděl mužský hlas zvenčí. „Chybí mi ruka.“

Všichni v místnosti se zamračili. Garcia přistoupil ke dveřím a otevřel je.

Venku stál mladičký strážník, sotva dvacetiletý, ve zbrusu nové policejní uniformě. Oběma rukama objímal velký balík, pokrytý tlustými černými plastovými plachtami, upevněnými lepicí páskou.

„Tohle vám právě doručili z kriminalistické laboratoře, detektive.“

„Fajn, díky. Já to převezmu,“ sáhl Garcia po balíku. Byl mnohem lehčí, než se zdálo. Základna byla plochá a snadno se dala uchopit. „K nástěnce?“ zeptal se Garcia Huntera poté, co za sebou nechal zavřít dveře.

„Jo, asi to bude nejlepší.“ Hunter vyklidil prostor na stolku a přistrčil ho k tabuli s fotografiemi. Garcia na něj opatrně postavil balík.

„Co to je?“ zeptala se Alice a přistoupila z druhé strany.

„Replika tohohle v životní velikosti,“ odvětil Garcia a ukázal na fotografii na tabuli.

Hunter viděl, jak Alice na okamžik zatajila dech. „Už jste někdy takhle úzce spolupracovala s týmem vyšetřování vražd?“ zeptal se.

„Ne,“ opáčila Alice pevně. Bez rozpaků.

Hunter vyndal z kapsy zavírací nůž a otevřel ho. „Jak už jsem říkal, tady nejsme v hotelu.“ Obratně přeřízl lepicí pásku. „Můžete zůstat, jestli chcete. Ale nečeká vás žádný piknik.“

„Nesnáším pikniky.“ Alice se ani nehnula.

Hunter a Garcia stáhli černý plastový obal a nechali ho spadnout na podlahu. Dlouhou chvíli nebylo v místnosti slyšet nic než stojací ventilátor za Garciovým psacím stolem. Doktorka Hoveová měla pravdu: na forenzním odvedli fantastickou práci při replikaci morbidního díla, přestože měli tak málo času. Replika byla vyvedená z bílé sádry, odlitá na lehkém dřevěném podstavci, bez barevného nátěru, ale přesto se z ní Garciovi ježily vlasy v týle a Alici vyrazila dech.

Hunter od ní stěží dokázal odtrhnout oči. V hlavě mu vybuchovaly obrazy skutečné předlohy jako ohňostroj, každých pár vteřin jeden. Spolu s nimi mu podvědomí vracelo tytéž pocity, které prožíval před dvěma dny, když poprvé přišel na místo činu. Cítil pronikavý zápach v místnosti. Viděl v duchu krví postříkané stěny a podlahu, i to, jak krev stékala po skulptuře z lidského masa. Na vteřinu dokonce zahlédl i slova, namalovaná krví na protější stěně: „DOBŘE ŽE JSI NEROZSVÍTILA.“

„Můžu si nalít sklenici vody?“ přerušila nakonec mlčení Alice. Její slova jako by ukončila jakýsi skupinový trans. Hunter a Garcia zamžikali takřka současně.

„Prosím,“ odvětil Hunter a založil si paže na hrudi. Ještě pořád se soustředil na dílo. Obešel je z druhé strany, aby si je prohlédl z jiného úhlu.

Garcia o pár kroků poodstoupil, jako by se snažil vnímat větší celek.

Nic. Dílo se nepodobalo ničemu, co už někdy viděli. Žádnou asociaci v nich neprobouzelo.

„To je určitě nejgrotesknější věc, co jsem kdy viděla,“ pronesla Alice poté, co vyprázdnila sklenici vody, jako by v sobě chtěla uhasit jakýsi požár. „A soudě podle toho, jak na to vy dva koukáte, nemáte ani zdání, co to představuje, že?“

„Pracujeme na tom,“ odtušil Hunter.

Dolila si sklenici. „No, znám někoho, kdo by možná dokázal pomoct.“

Silver Lake je kopcovitá čtvrť, ležící na východ od Hollywoodu a severozápadně od centra Los Angeles. Obyvatelstvo tvoří velmi různorodé etnické a socioekonomické skupiny, ale nejvíc se Silver Lake proslavilo eklektickou směsicí hipsterů a tvůrčích lidí, kteří tam žijí, a také početnou homosexuální komunitou. V této čtvrti se rovněž nalézá několik nejslavnějších výtvorů modernistické architektury v Severní Americe, a právě do jednoho z nich měli Hunter a Alice namířeno.

Alice vlastnila červenou corvettu a řídila ji jako kluk, který se chce prosadit mezi závodníky; přejížděla z jednoho jízdního pruhu do druhého bez blinkrů, dělala myšky a šlapala na plyn, jako by ujížděla před tsunami, pokaždé když na semaforech naskočila oranžová. Hunter seděl vedle ní s pevně utaženým bezpečnostním pásem.

„Slečno Beaumontová, jestli pojedeme ještě rychleji, začneme cestovat časem,“ poznamenal, když vjela na West Sunset Boulevard.

Usmála se. „Bojíte se?“

„Při tom, jak řídíte, by se bál i Michael Schumacher.“

Další úsměv. „Víte co? Jestli mi přestanete říkat slečno Beaumontová a přejdete na Alici, tak zpomalím.“

„Platí, Alice. Teď prosím tě radši sundej nohu z plynu, než skončíme v roce 1842.“

Do Silver Lake dorazili za necelých patnáct minut.

„Nelekni se,“ řekla Alice, když zaparkovala před Jalmarovou galerií výtvarného umění. „Miguel je trošičku excentrický.“

Hunter vzal ze zadního sedadla repliku, vyrobenou v kriminalistické laboratoři, a následoval ji dovnitř.

Miguel Jalmar byl sběratel umění, majitel galerie a výjimečný znalec moderního sochařství. Už ve velmi raném věku se nadchl pro výtvarné umění a sběratelem se stal ještě jako adolescent.

„Alice, miláčku,“ promluvil Miguel pisklavým hlasem, odložil knihu, kterou četl, a vyskočil ze židle, jakmile Alice a Hunter vstoupili do jeho galerie.

Miguelovi bylo kolem pětačtyřiceti. Byl vysoký, štíhlý a měl rovné vlasy černé jako noc, které mu sahaly až k hrudi. Na sobě měl dokonalý oblek značky Dolce & Gabbana, na bradě šmrncovní třídenní strniště a voněl drahou kolínskou. Objal Alici, jako by právě nalezl dávno ztracenou sestru, a pak ji políbil na obě tváře.

„Díky, žes nás přijal takhle narychlo, Migueli,“ vyprostila se Alice z jeho objetí. „Jsme ti opravdu vděční.“

„Miláčku, pro tebe všechno, to přece víš.“ Pištění z jeho hlasu vymizelo, ale zženštilost ne. Zalétl pohledem k Hunterovi a obočí se mu zvědavě vyklenulo. „Kdopak je tohle? A co je důležitější – kdes ho schovávala?“

„Tohle je Robert Hunter. Je to můj kamarád.“

Hunter se usmál a kývl na Miguela.

„Robert Hunter…? To je ale silné, mužné jméno. To se mi líbí. A propánaboha, ta široká ramena a ty bicepsy! Vsadím se, že cvičíte jako kulturista.“

Tak tohle myslela Alice tím „excentrickým“, pomyslel si Hunter.

„Jé,“ Miguelova pozornost se přesunula k balíku v Hunterově náruči, „to je ta věc, na kterou bych se měl podívat?“

„To je ono.“

„No, pojďte za mnou do kanceláře.“

Miguelova kancelář byla jako změť různých období. Moderní umění a starožitné kusy se tu mísily způsobem, který správně fungovat neměl, ale fungoval. Sochy všech tvarů a velikostí byly absolutně všude. Na stěnách visely masky, podlahu pokrývaly koberečky s potiskem zebřích pruhů a mezi nimi stála černá kožená pohovka s tygřím přehozem a leopardími polštářky.

„Dáme to semhle,“ ukázal Miguel na konferenční stolek. Sundal dvě sošky, které na něm stály. Hunter položil balík a odstranil černý plastový kryt.

„I propána!“ Miguel sáhl do kapsy obleku pro brýle. „Páni. To je…“ Zarazil se a tázavě pohlédl na Huntera. „To jste vytvořil vy, milánku?“

„Ne, já ne.“

„Fajn, v tom případě je to jednoduše groteskní.“ Miguel plastiku obešel a prohlížel si ji ze všech stran. Zaraženě se nahrbil. „Představuje to části lidského těla?“

Alice přikývla. „Nejspíš ano.“

„Nikdy v životě jsem neviděl nic tak odporného a děsivého. Ale jedna věc je jistá… je to velice kreativní. To musím autorovi přiznat. Tohle je jedna z těch šílených ‚co-to-sakra-je‘ plastik, co by mohly získat Turnerovu cenu v Londýně. Čert ví, o co tam té porotě jde.“

„Viděl jste už někdy něco takového?“ zeptal se Hunter.

„Jen ve zlých snech, milánku.“ Miguel si dřepl a naklonil hlavu ke straně. Díval se na jednu nohu na okraji plastiky. „Kdo je ten umělec?“

„Nevíme, jestli se mu tak dá říkat,“ poznamenala Alice, ale okamžitě toho zalitovala.

Miguel k ní vzhlédl.

„Nevíme,“ vložil se do řeči Hunter, „ale opravdu rád bych to zjistil.“

„Jste sběratel?“

„Nejspíš by se dalo říct,“ opáčil Hunter věcně. „Ale teprve začínám.“

„Třeba bychom se mohli někdy večer sejít a popovídat si o umění a… dalších věcech,“ usmál se Miguel. „To bych opravdu rád. S radostí vám dám pár tipů.“

„Je to velmi zajímavá plastika,“ Hunter dílo posunul. „Podle vašich zkušeností, Migueli – co myslíte, že se autor snaží vyjádřit?“

Miguel se znovu zaměřil na plastiku. „No, jsem na vážkách. Skoro bych řekl, že ať je ten umělec, kdo chce, není to jeho první dílo.“

„Proč ne?“

„Podle toho, jak je to poskládané, ta šílená představivost a kreativita, to všechno mi připadá jako… práce někoho, kdo má spoustu zkušeností se sochařinou. Někoho, komu je jedno, co si myslí ostatní, kdo se nebojí předvést svoje umění, aťsi uráží, koho chce. Ale na druhé straně je to sádrový odlitek, což je prostě křiklavý amatérismus. To už dneska nikdo nedělá. A jestli to chce prodat, měl by uvažovat o tom, že přidá trochu barev. Možná trochu krvavě rudé, aby to odpovídalo tématu.“ Miguel vstal, o pár kroků poodstoupil a založil si ruce v bok. „Ale je to smělý, vzpurný umělec, který se nebojí porušovat konvence. A to se mi líbí. Očividně nám tu něco sděluje.“

„A co myslíš, že to je?“ zeptala se Alice.

Miguel vrátil brýle do kapsy. „Podle toho, jak si umělec jednoduše pohrává s lidským tělem, jak je přerovnává po svém – útočí na stvoření.“ Pokrčil rameny. „Sakra, je to tak smělé, že ve svých představách možná útočí na samotného Stvořitele.“

Alice pocítila, jak jí po zádech přeběhl mráz. „Migueli, chceš říct, že si tenhle umělec myslí, že je Bůh?“

Miguel přikývl. Neodtrhl přitom pohled od podivného díla. „Přesně tohle nám sděluje, miláčku. Jsem Bůh a můžu si dělat, co chci.“

Při zpáteční cestě do PSB se Hunter stavil v úřadu okresního státního zastupitelství ve West Temple Street. Měl štěstí; okresní návladní Bradley právě odcházel z tříhodinové schůze s týmem advokátů.

Bradleyho kancelář měla rozměry malého bytu. Dvě stěny lemovaly dlouhé, běloskvoucí regály s knihami. Další dvě byly pokryté diplomy, oceněními, certifikáty a zarámovanými fotografiemi, na nichž byl okresní návladní vyobrazen při všemožných důležitých činnostech – jak si potřásá rukama s politiky a celebritami, jak pózuje s právníky na schůzích advokátní komory, jak stojí za řečnickými pultíky při proslovech a tak dále.

Huntera uvedla do kanceláře okresního návladního jeho osobní asistentka, velmi mladá a hezká bruneta, oděná v elegantním a těsně přiléhavém černém kostýmku. Bradley seděl za impozantním mahagonovým psacím stolem a vybaloval si sendvič, který by patrně dokázal nasytit tři lidi.

„Dobrý den, detektive.“ Bradley pokynul Hunterovi, aby se posadil do jednoho ze tří krásných kožených křesel naproti jeho psacímu stolu. „Nevadí vám, když budu jíst? Dneska jsem neobědval.“

„Mně to nevadí.“ Hunter zavrtěl hlavou a zaujal místo v křesle na levé straně.

Bradley si ukousl mamutí sousto sendviče. Na obal kanuly majonéza, kečup a hořčice.

„Je milá, viďte?“ promluvil Bradley s plnými ústy.

„Prosím?“

„Alice,“ upřesnil Bradley. „Ta holka, co jsem vám poslal. Krásná prdelinka, viďte? A je chytrá jako opice. Taková kombinace se dneska těžko hledá. Ale ne abyste si dělal nějaké naděje. Ona je úplně jiná liga než vy.“

Hunter mlčky sledoval, jak si okresní návladní papírovým ubrouskem stírá kapku hořčice z koutku úst.

„Takže,“ pokračoval Bradley, „co pro mě máte, detektive? A prosím, mluvte v celých větách.“

„Budu se snažit. Mám na vás pár dotazů.“

Okresní návladní se na Huntera zahleděl. Takovouhle odpověď určitě neočekával.

„Dáváme si pár věcí dohromady.“

„Fajn, jen se ptejte, detektive.“ Bradley si znovu ukousl sendviče a žvýkal s otevřenými ústy.

„Bylo mi řečeno, že jste před několika měsíci navštívil pana Nicholsona v jeho domě – potom, co mu diagnostikovali nemoc.“

„Přesně tak. Zajel jsem k němu po práci. Chtěl jsem, aby věděl, že kdyby něco potřeboval, může se mnou počítat. Byl v tomhle úřadu dvacet let. To bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat.“

„Nevybavujete si, kdy přesně to bylo?“

Bradley odšrouboval uzávěr láhve s limonádou Dr Pepper a polovinu jí vypil mocnými doušky. „Můžu to snadno zjistit.“ Upřel na Huntera skeptický pohled.

„Udělal byste to, prosím?“

Bradley sáhl po interkomu na svém stolním telefonním přístroji. „Grace, před několika týdny jsem se stavoval u Dereka Nicholsona doma. Máte to zaznamenané v mém diáři? Mohla byste se podívat a říct mi, který den to byl?“

„Jistě, pane návladní.“ Následovala krátká pauza, podbarvená cvakáním klávesnice. „Pana Nicholsona jste navštívil sedmého března. Bylo to po pracovní době.“

„Díky, Grace.“ Kývl na Huntera.

Hunter si to poznamenal do zápisníku. „Zhruba v téže době navštívil pana Nicholsona ještě někdo jiný. Nevíte o tom nic? Nevíte, jestli to byl někdo z vašeho personálu, třeba někdo, s kým se důvěrně přátelil?“

Okresní návladní Bradley se uchechtl. „Detektive, pro mě pracuje přes tři stovky schopných žalobců a zhruba stejný počet lidí zaměstnává tenhle úřad v různých jiných funkcích.“

„Asi metr osmdesát, zhruba ve věku pana Nicholsona, hnědé vlasy… Kdyby to byl někdo z vašeho úřadu, říkal jsem si, že se vám o tom mohl zmínit.“

„Nikdo se mi nezmiňoval o tom, že by Dereka navštívil, ale můžu se snadno pozeptat a zjistit to.“ Bradley sáhl po peru a něco si zapsal na kus papíru. „Derek byl milý a slušný člověk, detektive. Vycházel s každým. Soudcové ho milovali. A jeho okruh přátel přesahoval náš úřad.“

„To chápu, ale kdyby jeho druhým návštěvníkem byl někdo z vašeho úřadu, rád bych mu položil několik otázek.“

Bradley dlouze a mlčky Huntera pozoroval, pak se opovržlivě uchechtl. „Chcete říct, že podle vás by někdo z tohoto úřadu mohl být podezřelý, detektive?“

„Dokud nemáme informace, je podezřelý každý,“ odvětil Hunter. „Stojí to přímo v detektivní příručce. Shromažďujeme informace a s jejich pomocí vyřazujeme lidi ze seznamu podezřelých. Tak to obvykle chodí.“

„Nehrajte si na chytráka, sakra. Tyhle kecy možná připadají zábavné vašim neandertálským kamarádům, ale mně ne. Já tohle zatracené vyšetřování vedu, takže byste mi měl projevovat trochu respektu, anžto jinak budete chodit venčit psy z jednotky K9, než se nadějete, slyšíte?“

„Hlasitě a zřetelně, ale stejně bych rád věděl, jestli ten druhý člověk, co navštívil pana Nicholsona, nebyl někdo z tohoto úřadu.“

„Tak jo,“ přikývl Bradley po delší odmlce. „Prověřím to a dám vám vědět. Ještě něco, detektive?“ Podíval se na hodinky.

„Už jen jedna věc. Nezmínil se vám pan Nicholson někdy o tom, že by se chtěl s někým usmířit? Povědět někomu o něčem pravdu?“

Na Bradleyho čelisti zacukal sval a na krátký okamžik přestal žvýkat. „Smířit se s někým? Jak to myslíte?“

Hunter sdělil okresnímu návladnímu, co se dozvěděl od Amy Dawsonové.

„A vy myslíte, že ten člověk, co ho před pár měsíci navštívil, byl tou osobou, o které mluvil?“

„Je to jedna z možností.“

Bradley si otřel ústa a ruce novým papírovým ubrouskem, opřel se v otáčivém koženém křesle dozadu a chviličku Huntera pozoroval. „Derek se mi nikdy o ničem nezmínil. Ani o smiřování s nikým, ani o tom, že by někomu o něčem pověděl pravdu.“

„Nemáte představu, co mohl mít na mysli?“

Bradley zalétl zrakem k nástěnným hodinám a pak zpátky k Hunterovi. „Žijeme v pěkně zaneřáděném světě, detektive. Zrovna vy to víte líp než kdo jiný. My jako státní žalobci se ze všech sil snažíme zachovat řád v naší společnosti tím, že se staráme, aby jedinci, kteří se pro život v ní nehodí, byli odstraněni. Pracujeme s důkazy, které dostáváme od detektivů, jako jste vy, od forenzních vědců, techniků, od našich vlastních vyšetřovatelů, svědků et cetera. Ale jsme taky lidi a jako takoví samozřejmě děláme chyby. Problém je, že když k takovým chybám dojde, s ohledem na povahu toho, co děláme, mívají dramatické následky.“

Hunter poposedl. „Chcete říct, že buď se ve vězení ocitne nepravý člověk, nebo ten pravý unikne.“

„Tak jednoduché to nikdy není, detektive.“

„A dopustil se pan Nicholson někdy nějaké takové ‚chyby‘?“

„Na tuhle otázku vám nemůžu odpovědět.“

Hunter se naklonil dopředu. „Nemůžete, nebo nechcete?“

Bradleyho upřený pohled ztvrdnul. „Nemůžu, protože neznám odpověď.“

Hunter bedlivě pozoroval Bradleyho kamenný obličej.

„Ale můžu vám říct, že každý, kdo je dost dlouho žalobcem, zažil nejméně jednu takovou situaci. Už ani nepočítám, kolikrát jsem narazil na obžalovaného, který byl tak vinen, jako je voda mokrá, a kvůli nějakému procesnímu pochybení, kvůli nějakému idiotovi v laborce nebo nějakému policejnímu bažantovi, co podělal zatýkání nebo zkurvil místo činu a kontaminoval důkazy, se z toho ten sráč dostal bez trestu.“

Hunter sám se v takové situaci ocitl už mnohokrát, ale věděl, že platí také opak. Vždycky se našly případy, kdy nevinný pykal ve vězení, nebo – co hůř – dostal trest smrti za něco, co neudělal.

„Zažili jsme to všichni, detektive. A Derek Nicholson nebyl výjimka.“

Hunter strávil zbytek dne v kanceláři. V hlavě mu vířily otázky, ale nedokázal přestat v duchu přemílat to, co mu prve řekl Miguel Jalmar.

Je to opravdu ono? ptal se sám sebe. Chce jim vrah tou sochou sdělit právě tohle? Je možné, že by byl tak arogantní a tak pobloudilý, až si myslí, že je Bůh? Až si myslí, že si může dělat, co chce, aniž by ho někdo zarazil?

Hunter věděl, že odpovědí na tuto otázku je zvučné „ano“. Stávalo se to daleko častěji, než by byla většina soudních psychologů ochotná připustit. Někteří tomu říkali „vražedný božský komplex“. Ve většině případů to odstartuje okamžik, v němž si vrah uvědomí, že má moc, obvykle přičítanou pouze Bohu – moc rozhodovat o tom, kdo bude žít a kdo zemře. Že je v jeho moci stát se nejvyšším vládcem smrti. A taková moc bývá tisíckrát návykovější než všechny drogy. Povznáší pachatelovo často poškozené ego do výšin, o jakých se mu nikdy ani nesnilo. A v tom okamžiku ho staví na roveň Bohu. Jakmile uvízne drápkem, je víc než pravděpodobné, že si to bude chtít zopakovat.

Plastika už zase stála vedle tabule s fotografiemi a Hunter od ní pořád ještě nedokázal odtrhnout pozornost na víc než pár minut. Začínalo mu to lézt na mozek.

Alice seděla v rohu a pracovala na laptopu. Jejím úkolem bylo rozdělit seznam pachatelů, které dostal Derek Nicholson za mříže, do několika samostatných kategorií. Po setkání s okresním návladním Bradleym ji Hunter také požádal, aby zkompilovala nový seznam – všechny případy, které měl Derek Nicholson vyhrát, ale prohrál je kvůli nějaké procesní závadě či chybě někoho, kdo se podílel na zatčení či shromažďování důkazů. Potřeboval zjistit, kdo byly oběti, jestli Nicholsonovi zazlívaly, že případ prohrál, a jestli jsou schopné nějaké odvety.

Garcia strávil celý den prověřováním lékáren. Zatím se nenašel nikdo, kdo by vydal na jeden předpis všechny tři léky, použité vrahem ke snížení tepu Dereka Nicholsona. Potíž byla v tom, jak Garcia zjistil, že získat kteroukoli z těchto drog prostřednictvím ilegálního internetového prodeje bylo stejně snadné jako objednat si bonbón.

Hunter se podíval na hodinky. Připozdívalo se. Vstal a přistoupil k plastice, snad už posté. „Carlosi, máš tady ještě pořád ten svůj digitální foťák?“

„Hm.“ Garcia otevřel horní zásuvku a vytáhl ultratenký fotoaparát o velikosti mobilu. „Proč?“

„Já nevím. Chci tu věc vyfotografovat z různých úhlů.“ Hunter ukázal na plastiku. „Uvidíme, co z toho vzejde.“

„Nepřesvědčilo tě tak docela to, co vám říkal ten expert?“

„Možná má pravdu. Možná je vrah dost pobloudilý na to, aby si myslel, že je Bůh. Koneckonců, bylo to jeho rozhodnutí, ukončit život Dereka Nicholsona, ne boží. A nad takovou mocí zůstává rozum stát. Ale stejně si myslím, že nám něco někde uniká. Potíž je, že čím víc se na tu věc dívám, tím menší mi to dává smysl. Třeba pomůže oko kamery.“

„Nejspíš to stojí za pokus,“ řekl Garcia a zamířil k tabuli.

„Fajn, začneme odtud,“ ukázal Hunter na místo přímo před skulpturou. „Pořídíme tři snímky – jeden vestoje, směrem shora dolů, jeden ve stejné rovině a jeden z dřepu, jako když se díváš nahoru. Pak udělej krok doleva a zopakuj to. Obejdeme to.“

„Tak jo.“ Garcia začal cvakat spouští, záře fotoblesku naplnila celou místnost každé dvě vteřiny.

U svého stolu sebou Alice trhla, trochu příliš prudce.

Hunter si toho všiml. „Není ti nic?“

Alice neodpověděla.

„Alice, jsi v pořádku?“ naléhal Hunter.

„Jistě, nic se neděje. Fotoblesky mi trochu vadí.“

Hunter viděl, že nejen trochu. Vypadala rozrušeně, ale raději se nevyptával.

Garcia pořídil asi sedmnáct snímků, když Hunter spatřil něco, nad čím se mu zatajil dech, a zachvěl se.

„Dost,“ zvolal a zvedl ruku.

Alice zvedla oči od laptopu.

Garcia přestal cvakat.

„Nehýbej se,“ vyzval ho Hunter. „Udělej další snímek přesně z té samé pozice, nehni se ani o centimetr.“

„Co…? Proč…?“

„Prostě to zopakuj, Carlosi. Věř mi.“

„Tak jo.“ Garcia pořídil další fotografii.

Hunterovi zatrnulo u srdce a žilami se mu rozproudil adrenalin. „To snad ne,“ zašeptal.

Alice vstala a přistoupila k nim.

„Ještě jeden, Carlosi.“

Garcia namířil fotoaparát na plastiku a stiskl spoušť.

„Ježíši!“

„Co se děje, Roberte?“

Hunter se zarazil a pohlédl na parťáka. „Nejspíš jsem právě zjistil, co nám vrah chce tou sochou sdělit.“

Víčka Andrewa Nashorna se pohybovala zpomaleně, jak sbíral všechny síly, co mu zbyly, aby se donutil je otevřít. Světlo ho pálilo do očí jako slzný plyn, přestože místnost byla ozářena jenom svíčkami. Žádné tvary nedávaly smysl; všechno bylo jen jedna obrovská rozmazaná šmouha.

V ústech měl sucho jako v poušti. Zakašlal a bolest, která mu vystřelila z čelisti, mu sevřela hlavu jako kleště; naplnila ji takovým tlakem, až myslel, že mu exploduje. Byl tak dehydrovaný, že mu rozpraskaly rty a žlázy už nedokázaly vyprodukovat takřka žádné sliny. Snažil se je vynutit, stlačoval žlázy pod jazykem tím, že tlačil jeho špičku k patru, zrovna jako to dělával, když byl malý. Nezapomněl, jak se to dělá, a odměnou mu bylo pár slizkých kapiček. Když dorazily do hrdla, bylo to, jako by polykal sousto drceného skla. Znovu zakašlal, tentokrát zoufalým, suchým kašlem, a bolest v hrdle a čelisti vyrazila jako ohnivá koule do celé lebky. Víčka se mu zatetelila a Nashorn myslel, že omdlí, ale cosi hluboko v nitru mu říkalo, že jestli to udělá, už nikdy neotevře oči.

Bojoval s bolestí vším, co v sobě měl, a nějak se mu podařilo neupadnout do bezvědomí.

Bože, potřebuje se napít vody. Ještě nikdy se necítil tak slabý a vyčerpaný.

Nashorn neměl zdání, jak dlouho byl vzhůru, ale nakonec se mu okolí zase začalo zaostřovat. Rozeznal obrys malého umakartového stolu se dvěma židlemi a úzké rohové lavice, zabudované v koutě. Jako opěrky zad sloužily dva staré a zplihlé polštáře.

„Ha…?“ byl jediný zvuk, který Nashorn dokázal vydat přes bolest ze zlomené čelisti. Znal to místo, a znal je dobře. Byl uvnitř kajuty své vlastní plachetnice.

Zkusil se pohnout, ale nic se nestalo. Paže nereagovaly a nohy také ne. Po pravdě řečeno, nereagovalo nic. Vůbec necítil vlastní tělo.

Začala v něm růst zoufalá panika. Nashorn se přiměl soustředit, pátral po nějakém citu kdekoli – v prstech, rukou, pažích, prstech u nohou, chodidlech, v nohou, v trupu.

Absolutně nic.

Jediné, co cítil, byla odporná bolest hlavy, která jako by mu užírala mozek, kousek po kousku.

S pocitem porážky svěsil Nashorn hlavu. Teprve teď si uvědomil, že je nahý a sedí na dřevěné židli. Paže mu volně visely podél boků. Nebyly spoutané. Zdálo se, že nohy také ne, ale na chodidla si neviděl, protože kolena měl mírně ohnutá, takže dolní část nohou se skrývala pod sedadlem židle. Ke své hrůze však viděl kaluž krve, rozlévající se pod židlí. Jako by v ní stál chodidly. Pokusil se pohnout tělem dopředu, aby se mohl podívat na své nohy, ale úsilí k ničemu nevedlo. Nepohnul se ani o píď. Nic v jeho těle nereagovalo na rozkazy.

Koutkem oka zahlédl Nashorn pohyb a dech se mu zatajil.

Ze stínu vystoupil nějaký člověk, obešel židli a zastavil se přímo před ním.

Nashornův pohled našel obličej dotyčného. Na okamžik tázavě přimhouřil oči. Trvalo mu jen okamžik, než pochopil, kdo to je. Mechanik, který se přišel podívat na jeho porouchaný motor.

„Asi je to vážně divné, necítit vlastní tělo,“ pronesl mechanik a zadíval se Nashornovi přímo do očí.

Nashorn vydechl a bezděčně přitom vydal zděšený, ale slabý sten, který mu uvízl v hrdle.

Mechanik se usmál.

„Hhhh, ahhhg.“ Nashorn se pokusil promluvit, ale jelikož nebylo v jeho moci pohybovat čelistí, dokázal nanejvýš mumlat nesrozumitelné zvuky.

„Omlouvám se za tu čelist. Neměla se zlomit. Měl jsi dostat jen ránu zezadu do hlavy, ale ty ses zrovna v poslední chvíli otočil. Ale doplatím na to já, protože teď nemůžeš mluvit, a to mi udělalo čáru přes rozpočet.“

Kdyby strach páchl, Nashorn by se tím pachem zadusil.

„Něco ti ukážu, chci vědět, co ty na to, ano?“

Nashorn se znovu pokusil polknout. Byl tak vyděšený, že tentokrát ani nevnímal bolest.

Mechanik ukázal na kus špinavého hadru, který zakrýval cosi na malém baru kousek nalevo v Nashornově zorném poli.

Upnul na to pozornost.

„Jsi připravený?“ zeptal se mechanik a několik vteřin počkal, jen aby zvýšil napětí. „Samozřejmě že ne. Na tohle není nikdy nikdo připravený.“

Rychlé škubnutí, a špinavý hadr spadl na podlahu.

Nashorn se zajíkl a vytřeštil oči čiročirou hrůzou.

Na baru, zcela pokrytý krví, stál pár lidských nohou.

Mechanik se odmlčel, užíval si kouzlo okamžiku. „Poznáváš je?“

Nashornovy oči naplnily strach a slzy.

„Tak já ti s tím tedy pomůžu.“ Mechanik vytáhl zpoza baru zrcadlo o rozměrech pětasedmdesát krát padesát centimetrů, zvedl je a naklonil právě tolik, aby v něm Nashorn uviděl odraz svých nohou.

Konečně pochopil, proč má pod židlí tolik krve.

Alice mžourala očima na repliku skulptury. Ve výrazu její tváře se mísila nechápavost a překvapení. Neměla zdání, co to Hunter uviděl.

Garcia se dosud nepohnul. Jeho tázavý pohled zalétl od repliky k Hunterovi a pak k okénku digitálního displeje na zadní straně fotoaparátu. Projel poslední tři snímky, které pořídil, a jeden každý z nich si pečlivě prohlédl. Neviděl žádný rozdíl.

„Tak jo, slavnostně přiznávám, že to nechápu,“ prohlásil. „Cos viděl, Roberte?“ Pohlédl na Alici a zaznamenal překvapení i v jejím výrazu. „Cos viděl, že to my ostatní nevidíme?“

„Budeš se muset podívat sám. Ukážu ti to.“ Hunter přistoupil ke svému stolu a vyndal z něj standardní policejní baterku, načež se odebral přesně na místo, kde dosud stál Garcia. Zapnul baterku, podržel ji ve výši pasu a namířil na plastiku.

Garcia a Alice se otočili, aby se podívali. Jejich zmatek sílil.

„Tak jo, a…?“ zeptala se Alice.

„Nedívej se na sochu,“ vyzval ji Hunter. „Dívej se na stěnu za ní. A na její stín.“

Garcia i Alice se oba současně podívali na zeď.

Nechápavost vystřídalo překvapení.

Alici spadla brada.

„To si děláš srandu,“ pronesl Garcia.

Stín, který plastika vrhala, když na ni světlo dopadalo z tohoto určitého úhlu, tvořil dva zřetelné obrysy. Dva zřetelné stínové obrázky.

„Pes a pták?“ řekla Alice a přistoupila blíž. Otočila se a znovu se zadívala na repliku. „Co to má sakra být?“ Z místa, kde stála, svázané části těla vůbec nepřipomínaly psa ani ptáka. Žádný div, že si toho ještě nikdo nevšiml.

Hunter odložil baterku na polici hned za svými zády, přičemž zachoval kužel světla ve stejné výšce a ve stejném úhlu. Stíny se trochu posunuly, ale zůstaly. Přistoupil blíž ke zdi, aby lépe viděl.

„Takže vrah rozčtvrtil oběť, aby vytvořil stínové obrazy?“ zeptal se Garcia. „Teď to dává ještě menší smysl.“

„Komunikuje, Carlosi,“ opáčil Hunter. „Za těmi obrazy je určitě nějaký skrytý význam.“

„Chceš říct… jako hádanka v hádance? Nejdřív skulptura, teď stínové obrázky; kdoví, co přijde příště. Předložil nám skládačku?“

Hunter přikývl. „A chce, abychom si ji poskládali.“ Očima ještě chvilku sledoval stíny. Pak se otočil a pohlédl na sádrovou repliku, načež přistoupil k tabuli s obrázky a přinesl dvě fotky originální skulptury z místa činu. Poté, co je dlouhou chvíli analyzoval, obrátil se znovu ke stěně. „Jaký druh ptáka myslíte, že to je?“ zeptal se.

„Jaký…? Já nevím. Nejspíš holubice,“ řekla Alice.

Hunter zavrtěl hlavou. „Holubice nemá takový zobák. Tenhle je delší a zahnutější. To je nějaký větší pták.“

„A ty myslíš, že to byl záměr?“

Hunter se vrátil pohledem k sošce. „Vrah si dal spoustu práce, aby tu věc poskládal. Vidíš, jak tenhle prst uřízl přesně v kloubu?“ Ukázal to na odlitku a pak na fotce. „A pak ho určitým způsobem ohnul, jen aby vytvořil ten zobák? To nebylo náhodou.“

„Holubice je pravděpodobně nejsnazší stínový obrázek, co kdo může vytvořit,“ dodal Garcia. „Patrně první, co se člověk naučí. Tu umím udělat i já.“ Propletl si palce, rozprostřel prsty navenek a současně je držel patřičně u sebe a zatřepetal jimi jako křídly. „Vidíš? Robert má pravdu. To není holubička.“

Alice se zarazila a několik vteřin si prohlížela stínový obraz. „Fajn, tak jestli máš pravdu s tím zobákem, tak to nemůže být ani orel nebo jestřáb. Oběma se špice zobáku ostře zahýbá dolů, jako skoba.“

„Přesně tak,“ souhlasil Hunter.

„Mohla by to být vrána,“ navrhl Garcia.

„To jsem si taky myslel,“ řekl Hunter. „Vrána, havran, nebo i kavka.“

„A myslíš, že druh ptáka něco znamená?“ zeptala se Alice.

„Určitě.“

„Takže možná ten pes taky není pes,“ prohlásila Alice. „Vypadá, jako by na něco vyl. Možná na měsíc.“

Stínový obrázek podobný psu měl zdviženou hlavu a pootevřenou tlamu.

„Přesně tak. Může to být pes, vlk, šakal, kojot… Ještě nevíme. Ale ty dvě postavičky jsou tu z nějakého důvodu a my musíme přesně zjistit, co jsou zač, abychom pochopili jejich význam. Abychom pochopili, co se nám vrah pokouší sdělit.“

Všichni se znovu pozorně zadívali na zeď a na stínové obrazy.

„Prověřils zadní zahradu u Dereka Nicholsona, viď?“ zeptal se Hunter Garcii.

„Jo, vždyť víš, že ano.“

„Nepamatuješ si, jestli jsi tam viděl psí boudu?“

Garcia na okamžik odvrátil zrak a našpulil dolní ret. „Ne, neviděl.“

„Já taky ne,“ řekl Hunter a podíval se na hodinky. Vrátil se ke svému stolu a začal se prohrabovat v rozmanitých poznámkách a útržcích papíru na jeho desce. Minutu mu trvalo, než našel to, co hledal. Sáhl po mobilu a vyťukal číslo, napsané na papírku, který držel v ruce.

„Haló,“ ozval se unavený ženský hlas.

„Slečno Nicholsonová, tady je detektiv Hunter. Promiňte, jestli vyrušuji, budu co nejstručnější. Jen vám potřebuju v rychlosti položit jednu otázku stran vašeho otce.“

„Jo, jasně,“ opáčila Olivia; znělo to trochu bděleji.

„Měl váš otec psa?“

„Pardon…?“

„Neměl váš otec psího mazlíčka?“

Následovala krátká dvouvteřinová pauza, než Olivii otázka došla.

„Hm, ne… neměl.“

„Vůbec nikdy? Třeba když jste byly mladší nebo poté, co vaše matka zesnula?“

„Ne. Nikdy jsme neměli psa. Máma měla radši kočky než psy.“

„A co nějakého ptáka?“ Hunter na dálku vycítil, jak se Olivia zamračila.

„Ptáka…?“

„Ano, jakýkoli druh ptáka.“

„Ne, ptáka jsme taky nikdy neměli. Abych řekla pravdu, my jsme vlastně nikdy neměli doma žádné zvířátko. Proč?“

Hunter si mnul špičkou prstu bod mezi obočím. „Jen si prověřuju pár věcí, slečno Nicholsonová.“

„Jestli to pomůže, táta míval ve své kanceláři v centru akvárium s několika rybičkami.“

„S rybičkami?“

„Hm. Říkával, že když se dívá, jak plavou, psychicky ho to uklidňuje. Uklidňovalo ho to před velkým procesem, během něj i po něm.“

Hunter musel s takovým konstatováním souhlasit. „Tak jo, mockrát vám děkuju za pomoc, slečno Nicholsonová. Asi se vám brzy zase ozvu, jestli to nevadí.“

„Samozřejmě.“

Zavěsil.

„Nic?“ zeptal se Garcia.

„Žádní psi, žádní ptáci, žádní domácí mazlíčci, jen pár rybiček v akváriu v jeho kanceláři. Souvislost je někde jinde.“

Právě v tom okamžiku otevřela dveře kanceláře kapitánka Blakeová. Nezaklepala. Nikdy neklepala. Měla tak naspěch, že si ani nevšimla stínových loutek na zdi.

„Nebudete tomu věřit, ale udělal to znovu.“

Všichni svraštili obočí.

Kapitánka ukázala na sádrový odlitek. „Máme dalšího.“

Marina del Rey je jen co by kamenem dohodil od Venice Beach, u ústí Ballona Creek. Je to jeden z největších umělých přístavů pro malé lodi ve Spojených státech, sídlí zde devatenáct marin. Vejde se sem až 5300 lodí.

I v tuhle večerní dobu, se sirénami a blikajícím policejním majákem, jim trvalo pětačtyřicet minut, než zdolali provoz a dostali se od PSB k přístavu. Garcia řídil.

Zahnuli doleva na Tahiti Way a čtvrtou odbočkou vpravo dorazili na parkoviště hned za kinem New World, kde několik policejních aut blokovalo pěší přístup k přístavu A-1000 v Marina Harbor. Kolem policejních zátarasů už se nashromáždil velký dav. Všude byly televizní vozy, novináři a fotografové. Aby se dostal blíž, musel Garcia pomalu kličkovat mezi automobily a sirénou zahnat několik chodců.

Když se shýbli a prošli pod policejní páskou, ohraničující místo činu, přistoupil k nim velící strážník.

„Vy jste z vražd?“ Strážníkovi bylo k padesátce, měřil asi metr sedmdesát, měl oholenou hlavu a mohutný knír. Mluvil chraplavým hlasem, jako by bojoval s nachlazením.

Hunter a Garcia přikývli a ukázali strážníkovi své průkazy. Vzal je na vědomí a obrátil se k přístupové lávce. „Následujte mě. Předmětná loď je až na konci vlevo.“ Vykročil směrem k ní.

Hunter a Garcia se vydali za ním.

Pouličních lamp, jež osvětlovaly dlouhou přístupovou lávku, bylo málo a stály daleko od sebe, takže celou pěšinu halily stíny.

„Já jsem strážník Rogers ze západního okrsku. Byli jsme s parťákem na místě jako první,“ pokračoval strážník. „Reagovali jsme na volání na 911. Zřejmě měl někdo pěkně dlouho puštěné stereo na plné pecky, vyřvávalo hlasitý heavy metal. Někdo ze sousední lodi se rozhodl jít zaklepat a zeptat se, jestli by se ta hudba nedala ztlumit. Dotyčná zaklepala, nedočkala se odpovědi, a tak vstoupila na loď. Bylo zhasnuto, ale v kajutě svítilo několik svíček. Jako když se dělá nálada na romantickou večeři, víte, jak to myslím?“ Rogers potřásl hlavou. „Chudák ženská, nakonec natrefila na nejhorší noční můru svého života.“ Zarazil se a přejel si dlaní knír. „Proč někdo udělá něco takového jinému člověku? To je kurva nejhnusnější svinstvo, co jsem kdy viděl, a řeknu vám, že už jsem v životě viděl pěkných pár nechutností.“

„Ženská…?“ zeptal se Hunter.

„Prosím?“

„Říkal jste, že chudák ženská natrefila na nejhorší noční můru svého života.“

„No jo. Jmenuje se Leanne Ashmanová, pětadvacet let. Jejímu příteli patří zrovna tady ta jachta.“ Ukázal na velkou modro-bílou loď. Na boku se skvěl název Sonhador. Kotvila dvě místa od poslední lodi.

„Přítel tu není?“ zeptal se Hunter.

„Už je. Je s ní na své jachtě. Žádné strachy, je tam s nimi strážník.“

„Mluvil jste s ní?“

„Jo, ale jen abych získal zhruba představu, co se stalo. Tyhle věci radši přenechám vám klukům z vražd.“

„Takže byla na přítelově lodi sama?“ zeptal se Garcia.

„Jo. Připravovala romantickou večeři – svíčky, šampaňské, tlumená hudba, víte, o čem mluvím? Měl přijít později večer.“

Dorazili k poslední lodi. Policejní páska blokovala vstup na lávku, vedoucí na palubu. Kolem postávali další tři strážníci. Hunter vyčetl z jejich tváří ryzí hněv.

„Kdo vypnul tu hudbu?“ zeptal se Hunter.

„Cože?“

„Říkal jste, že tam hlasitě hrál heavy metal. Teď nic nehraje. Kdo to vypnul?“

„Já,“ odvětil Rogers. „Dálkový ovladač od sterea ležel na židli u dveří kajuty. A žádné strachy, nedotknul jsem se ho. Zmáčkl jsem tlačítko baterkou.“

„Dobrá práce.“

„Mimochodem, ta nahrávka byla na zvukové smyčce – stopa číslo tři na cédéčku. Všiml jsem si toho, než jsem to vypnul.“

„Skladba byla na zvukové smyčce?“

„Přesně tak, hrála pořád dokola.“

„A víte jistě, že to byla jen jedna skladba, ne celé cédéčko?“

„Jak říkám. Skladba číslo tři.“ Rogers znovu potřásl hlavou. „Nesnáším rockovou muziku. Ďábelské zvuky, jestli chcete něco vědět.“

Garcia pohlédl na Huntera a mírně pokrčil rameny. Věděl, jak velice si jeho parťák na rock potrpí.

Rogers si narovnal čepici. „Tak koho sem nahoru máme pustit?“

Hunter a Garcia svraštili čelo.

„Techniky z forenzního, samozřejmě, ale ještě někoho? Nějaké jiné detektivy?“

Hunter mírně zavrtěl hlavou. „Nějak vám nerozumím.“

„No, za chvíli se to tady bude hemžit naštvanými policajty.“

Oba detektivové se nepřestávali tvářit nechápavě.

„Oběť,“ vysvětloval Rogers. „Jmenoval se Andrew Nashorn. Byl jeden z nás. Byl to losangeleský policajt.“

Hunter a Garcia si navlékli každý zbrusu nový pár latexových rukavic a plastové návleky na boty. Oba vytáhli baterky a teprve pak přešli po můstku na loď. Jakmile se ocitli na palubě, Hunter se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Neviděl žádné otisky bot, žádné kapky nebo stříkance krve, žádné známky zápasu.

Garcia už telefonoval do operačního úřadu a žádal, aby mu na mobil poslali základní údaje Andrewa Nashorna. Podrobnější spis může počkat na později.

Z pravoboku, kde stál, Hunter viděl, jak se na parkoviště sjíždějí další policejní auta s blikajícími světly. Rogers měl pravdu, nic nerozhodí strážníka ve Spojených státech víc než vrah policajtů. Policejní úřadovny v Los Angeles měly mezi sebou různice, někdy i trochu soupeřily. Některá oddělení se neměla navzájem v lásce a někteří jejich detektivové a strážníci na sebe zahlíželi. Ale všichni policajti, všechna oddělení, všechny služebny se spojili jako nejbližší rodina, kdykoli byl zavražděn nositel policejního odznaku. Vztek se šířil všemi policejními stanicemi v Los Angeles, jako se drby o celebritách šíří Hollywoodem.

„Jestli je to doopravdy ten samý vrah,“ řekl Garcia, sotva ukončil hovor z mobilu, „tak je to meziplanetární průser, Roberte. Nejdřív žalobce z okresního státního zastupitelství, a teď policajt? Ať je ten vrah, kdo chce, má tedy koule.“

Garcia měl pravdu a Hunter také věděl, že tlak na ně a na jejich vyšetřování, jakož i nutnost řešení, se brzy zestonásobí. Když zamířil ke kajutě lodi, uslyšel venku na dřevěné lávce kroky.

„Přijela jsem, jak nejrychleji jsem mohla,“ pronesla doktorka Hoveová a ukazovala přitom průkaz třem strážníkům na úpatí nástupního můstku. Než vstoupila na palubu, také si navlékla latexové rukavice a návleky na boty. „Co tu máme? Opravdu to vypadá jako dílo stejného pachatele?“ Stáhla si rozpuštěné kaštanové vlasy dozadu a sepnula je do ohonu, potom je zastrčila pod chirurgickou čapku, kterou vytáhla z tašky.

Zásadní prioritou na místě činu bylo vždycky snímání stop forenzními techniky, ale doktorka Hoveová věděla, že kdykoli je to možné, Hunter chce vidět místo činu s mrtvolou in situ dřív, než se nějak naruší.

„Ještě jsme nebyli dole v kajutě,“ odpověděl Hunter. „Jsme tu ani ne dvě minuty.“

Stejně jako Hunter se doktorka Hoveová zastavila a rozhlédla se po palubě. Také měla v ruce baterku. „Tak jo, koukneme se na to.“

Pět úzkých dřevěných schůdků je zavedlo dolů, do malé lodní kajuty. Dveře byly otevřené a slabé světlo uvnitř pocházelo od šesti svíček. Víceméně už dohořely.

Do místnosti nikdo nevstoupil. Všichni tři se shromáždili na posledních dvou schůdcích vedoucích do kajuty.

Několik vteřin nepronesl nikdo ani slovo. Zrakem vnímali děsivý obrázek, který měli před sebou. Stejně jako u prvního místa činu bylo těžko říct, kde začít. Místnost byla zalitá krví. Velké kaluže pokrývaly většinu podlahy a husté, stékající cákance zdobily stěny i nemnoho kusů nábytku; tentokrát však byl prostor narušený na několika místech čímsi, co se podobalo šlápotám.

Nepříjemný kyselý zápach jako by zasáhl všechny ve stejný okamžik, takže všichni zároveň zvedli ruce k obličejům, aby si zakryli nosy.

„Ježíši Kriste,“ zašeptal Garcia. Jeho vytřeštěné oči se upíraly na protější konec místnosti. „On mu uřízl hlavu.“

Všechny zraky následovaly Garciův pohled.

Vedle kuchyňského koutu až v zadní části kajuty sedělo na dřevěné židli nahé mužské tělo. Bylo bez hlavy, bez rukou a pokryté krví. Kolena mělo mírně ohnutá, takže se lýtka ocitla těsně pod sedadlem židle. Nohy byly uříznuté v kotnících.

Hunter jako první zpozoroval hlavu. Stála na nízkém konferenčním stolku hned za pokojovou rostlinou v květináči. Nashornova ústa byla otevřená dokořán, jako by z nich ještě měl vyjít poslední zděšený výkřik. Oči, už zakalené, zapadly hlouběji do lebky, což nasvědčovalo tomu, že je mrtvý už přes hodinu. Dosud v nich však ulpíval upřený pohled. Vzdálený, nepřítomný, nevěřícný a vyděšený pohled. Pohled někoho, kdo ví, že zemře trýznivou smrtí. Hunter ho sledoval. Pohled mířil na to, čeho se báli. Na novou skulpturu, vytvořenou z částí těla oběti. Stála na vysokém jídelním baru před kuchyňským koutem.

Garciovi a doktorce Hoveové trvalo několik vteřin, než si jí všimli.

„A do prdele!“ zašeptal Garcia, když na plastiku zamířil baterkou.

„Odpověď na mou předchozí otázku nejspíš zní – ano, musí to být ten samý pachatel,“ poznamenala doktorka.

Hunter zamířil baterkou na podlahu a jeden po druhém vstupovali do místnosti, přičemž dávali pozor, aby se pokud možno vyhýbali kalužím krve. Hunter zachytil podivný, štiplavý zápach ve vzduchu. Věděl, že už ho někde cítil, ale v koktejlu pachů uvnitř této kajuty se nedal přesně identifikovat.

„Můžu rozsvítit, paní doktorko?“ zeptal se Garcia.

„Hm,“ přikývla.

Garcia stiskl vypínač.

Stropní světlo dvakrát bliklo, než naskočilo; jeho intenzita byla jen o málo vyšší než svíčky.

Doktorka Hoveová si dřepla u dveří, pozornost soustředěnou na první velkou kaluž krve. Namočila do ní špičku ukazováčku a pak ji třela palcem, aby prověřila viskozitu. Silný, kovový pach krve ji pálil do nosu, ale ani nemrkla. Vstala a přešla po obvodu kajuty k židli a ke zmrzačenému, bezhlavému tělu.

Hunter se vydal ke konferenčnímu stolku, kde zůstala hlava. Ve tváři oběti byl vrytý intenzivní, znepokojivý strach; šmouhy vytrysklé krve ji zbarvily jako válečné malování. Hunter se shýbl a prozkoumal ústa. Na rozdíl od první oběti neměl Nashorn vyříznutý jazyk. Zkroutil se dozadu, téměř se dotýkal mandlí, ale pořád tam byl. Levá strana obličeje byla velmi silně poškozená. Na čelisti bylo vidět otevřenou frakturu s kusem kosti, půl centimetru širokým a pokrytým krví, vyčnívajícím skrz kůži.

„Rigor mortis ještě nenastal,“ konstatovala doktorka. „Řekla bych, že je mrtvý necelé tři hodiny.“

„To proto, že vrah chtěl, abychom oběť našli rychle,“ poznamenal Hunter.

Doktorka Hoveová na něj zvědavě pohlédla.

„Strážník, který byl na místě činu jako první, říkal, že bylo puštěné stereo a že z něj řvala rocková muzika.“

„Vrah ji nechal puštěnou?“

„Kdo jiný?“ odvětil Garcia. „Chtěl upoutat na loď pozornost. Věděl, že si někdo brzy bude stěžovat, zaklepe nebo tak něco.“

„Přesně tak.“ Hunter se vrátil ke vchodu do kajuty. Přesně jak říkal strážník Rogers, na židli u dveří ležel malý černý dálkový ovladač. „Strážník vypověděl, že skladba číslo tři byla puštěná jako zvuková smyčka.“

„Jenom skladba číslo tři?“ Doktorka se rozhlédla a našla stereo vzadu, na malém baru.

„Tak to říkal.“

„Poslechněme si to,“ navrhla.

Hunter našel skladbu číslo tři a stiskl tlačítko přehrávání.

Loď se naplnila extrémně hlasitou hudbou. Nejdřív basová kytara, pak bicí, hned poté následovaly klávesy. O několik taktů dál naskočily vokály a elektrické kytary.

„Sakra, to je ale nahlas,“ zakryl si Garcia uši.

Doktorka Hoveová sebou trhla.

Hunter hudbu ztlumil, ale nechal ji hrát.

„Tuhle skladbu znám,“ řekla doktorka, vraštila čelo a pátrala v paměti.

Hunter přikývl. „To je rocková kapela, která se jmenuje Faith No More. Vypadá to, že náš vrah má smysl pro humor.“

„Proč?“ zeptal se Garcia.

„Tohle je jedna z jejich nejslavnějších skladeb,“ vysvětloval Hunter. „Dost stará – konec osmdesátých let, myslím. Jmenuje se ‚Falling to Pieces‘. A v refrénu se zpívá o někom, kdo se rozpadá na kusy a chce, aby ho zase dali dohromady. Metaforicky, samozřejmě.“

Garcia a doktorka Hoveová se po sobě podívali.

„Už je to tady,“ hlásil Hunter. „Můžete si to poslechnout na vlastní uši.“

Garcia a doktorka Hoveová se instinktivně obrátili ke stereu a poslouchali. Jakmile refrén skončil, Hunter stopnul přehrávání.

Na okamžik zavládlo ticho.

„Jak jste to věděl?“ zeptala se doktorka. „A neříkejte mi, že hodně čtete.“

Hunter pokrčil rameny. „Mám rád rockovou muziku. Tohle album jsem kdysi miloval.“

„Ten chlap musí být úchyl nebo tak něco.“ Garcia o krok ucouvl. „Jak moc musí být někdo choromyslný, aby udělal něco jako tohle…,“ zvedl ruce a rozhlédl se kolem sebe, „… a stavěl se k tomu s humorem?“

Ani Hunter, ani doktorka Hoveová nepronesli jediné slovo.

Dlouhé mlčení přerušily kroky a hlasy zvenčí. Hunter, Garcia a doktorka Hoveová se otočili ke vchodu do kajuty. Vteřinu nato se ve dveřích objevili dva forenzní technici, oblečení v bílých overalech s kapucemi a třímající kovové kufříky.

„Můžete minutku počkat, Glene“ zvedla doktorka Hoveová pravou ruku dřív, než technici vstoupili do kajuty.

Glen Egan a Shawna Rossová se zastavili u schůdků.

„Jen tu nejdřív chceme prověřit pár věcí,“ pokračovala doktorka. „Můžete začít na palubě, jestli chcete.“

„Beze všeho, paní doktorko.“ Obrátili se a vrátili se nahoru na palubu.

„Zvrhlík nezvrhlík,“ pokračovala doktorka Hoveová, „tenhle vrah ví, co dělá.“ Znovu zaměřila pozornost ke znetvořené mrtvole na židli. „Tentokrát uzavřel obě brachiální artérie jehlou a nití, aby zastavil krvácení, a vypadá to, že odvedl opravdu dobrou práci.“ Podívala se pod židli. Obě Nashornovy nohy byly zabandážované v kotnících, tam, kde byla chodidla odříznutá. „A z nějakého důvodu vrah obvázal rány na nohou.“

Hunter přistoupil blíž, aby lépe viděl. „To je divné,“ poznamenal a zčistajasna znovu ucítil ten divný, štiplavý zápach.

„Ano, je to hodně divné,“ souhlasila doktorka.

Garcia vyndal cédéčko z přehrávače a vložil je do plastového sáčku na důkazy. Pouzdro od cédéčka leželo na polici spolu s dalšími cédéčky. Garcia je rychle prohlédl. Většinou je nahrály rockové skupiny z osmdesátých a devadesátých let.

Hunter konečně přistoupil k nové skulptuře. Byla ještě zlověstnější a strašidelnější než ta první.

Tentokrát byly paže od těla odříznuté těsně pod rameny a pak znovu v loketních kloubech, takže vznikly čtyři samostatné kusy. Obě předloktí byla svázaná drátem, zápěstí vnitřní stranou k sobě, a umístěná do vzpřímené pozice. Ruce byly nemotorně rozevřené směrem ven, dlaněmi vzhůru, takže působily dojmem, že se připravují chytit letící baseballový míček. Palce byly vykroucené, očividně zlomené. Všechny ostatní prsty chyběly. Byly odříznuté v kloubech a pevně svázané po dvou, drátem a silným lepidlem, takže opět tvořily čtyři samostatné kusy. Vrah ale dokázal, že jednotlivé kusy vypadaly téměř úplně stejně; vyřezal z nich podivné figurky – bachraté a kulaté nahoře, zaoblené uprostřed a tenké dole. Pak je umístil na snídaňový bar, asi čtvrt metru od rukou. Dvě figurky stály vzpřímeně. Druhé dvě ležely, jedna na druhé.

„Tak co myslíte, že je to tentokrát?“ zeptal se Garcia a přistoupil blíž. „Krokodýl?“

Doktorka Hoveová zvedla překvapeně obočí. „Tentokrát…? Přišli jste na to, co znamená ta první plastika?“

„Na význam jsme ještě nepřišli,“ odpověděl Hunter.

„Ale už víme, co má představovat,“ dodal Garcia.

„Představovat…?“

Garcia kradmo koukl po Hunterovi, pak se zašklebil. „Ta skulptura vytváří stínové obrázky na zdi.“

„Prosím?“

Garcia přikývl. „Jo, slyšela jste správně, paní doktorko,“ potvrdil. „Stínové obrázky. A docela pěkně vyvedené. Ta socha z prvního případu vrhá na zeď stín psa a ptáka.“ Zarazil se. „Nebo něčeho na ten způsob.“

Doktorka Hoveová vypadala, jako by čekala, až jeden z detektivů vybuchne smíchem.

Nestalo se.

„Objevili jsme to náhodou,“ vysvětloval Hunter. „Jen pár minut předtím, než nám volali, ať jedeme do mariny. Ještě jsme to nestihli jaksepatří analyzovat.“ Rychle informoval doktorku Hoveovou o tom, co se odehrálo v jeho kanceláři.

„A vypadá to jako pes a pták?“

„Přesně tak.“

Její zelené oči se upřely na skulpturu na baru. „A víte jistě, že to nebyl jen zrakový klam?“

Oba detektivové zavrtěli hlavou.

„Stínové obrazy jsou moc dokonalé, než aby to byl optický klam nebo náhoda,“ prohlásil Hunter.

„Takže teď musíte přijít na to, co ten pes a pták znamenají?“

„Přesně tak,“ souhlasil Garcia. „Vrah s námi hraje šarády, paní doktorko. Servíruje nám hádanku v hádance. Nemusí to znamenat absolutně nic. Možná se nám zrovna teď někde směje. Zatímco my tady přešlapujeme na místě a lámeme si hlavu, jestli ten Scooby Doo s ptáčkem Tweetym opravdu něco znamená, on už zase někde někoho čtvrtí.“

„Počkat,“ doktorka Hoveová zvedla ruku. „Ty stíny vypadají jako postavičky z kreslených grotesek?“

„Ne, nevypadají,“ upřesňoval Garcia. „Omlouvám se za svůj blbý humor.“

Doktorka pohlédla na Huntera a ukázala na plastiku. „Takže pokud máte pravdu, měla by nám ta věc nabídnout další stínový obrázek.“

„Pravděpodobně.“

Kdyby měli uvnitř lodní kajuty přístroj, kterým by se dalo měřit napětí, jeho ručička by nejspíš proletěla stropem.

„Fajn, tak to tedy prověříme hned,“ navrhla doktorka; její zvědavost byla tak intenzivní, až byla takřka viditelná. Rozsvítila baterku, pak přistoupila k vypínači a zhasla.

Hunter a Garcia rovněž rozsvítili baterky. Následujících několik minut obcházeli kolem odporné skulptury, osvětlovali ji ze všech stran a pozorovali stíny, které vrhala na zeď.

Nespatřili nic – ani zvířata, ani předměty, ani slova.

V té chvíli Hunterův zrak padl na Nashornovu hlavu na konferenčním stolku. Něco na tom, jak byla umístěná, ho zaujalo. Hleděla přímo na skulpturu, ale zezdola, diagonálně, směrem vzhůru.

„Něco zkusím.“ Hunter znovu rozsvítil baterku a přesunul se, namířil kužel světla znovu na skulpturu, ale přesně ve stejném úhlu, jaký měl Nashornův pohled.

„Možná nám vrah ukazuje, jak se na to máme dívat.“

„Nastavením hlavy oběti?“ zatvářila se doktorka trochu pochybovačně.

„Kdoví? Podle mě je ta zrůda schopná všeho.“

Všichni se zarazili a pozorovali podivné stíny, jež se nyní objevily na stěně za plastikou.

Doktorce Hoveové projelo celým tělem mravenčení, jako by jí procházel elektrický proud; naskočila jí husí kůže.

„Do háje.“

Na parkovišti za budovou kina New World v Marina Harbor stál nejméně tucet policejních aut. Zvědavý dav, který se tam shromáždil, už nabyl značných rozměrů a počet televizních vozů a novinářů se za uplynulou hodinu zdvojnásobil.

„Promiňte,“ zeptala se mladá, asi pětadvacetiletá žena mechanika, který postával na zadním okraji davu a ležérně pozoroval ten policejní a mediální cirkus. „Nevíte, co se tu stalo?“ Mluvila se středozápadním akcentem. Asi Missouri nebo Wisconsin. „Ukradli nějakou loď?“

Mechanik se uchechtl její naivitě a otočil se k ní.

„Myslím, že tolik policajtů a televizních vozů by se sem kvůli ukradené lodi nesjelo. Ani v Los Angeles.“

Ženiny oči se maličko rozšířily. „Někdo byl zavražděný?“ Hlas jí stoupl vzrušením.

Mechanik ji chvilku napínal a pak přikývl. „Jo. V té poslední lodi napravo na konci doku.“

Žena si stoupla na špičky a snažila se na loď dohlédnout. Neviděla nic než hlavy ostatních zvědavých čumilů. „Už vynesli tělo?“ zeptala se a nakláněla se ze strany na stranu; stále se snažila něco zahlédnout.

„Asi ne.“

„Jste tu dlouho?“

Mechanik přikývl. „Dalo by se říct.“

„Páni, to bych ráda věděla, co se asi stalo.“

Mechanik kdysi někde četl, že většinu lidí smrt fascinuje. Čím násilnější a ohavnější, tím víc o ní chtějí vědět a tím víc z ní chtějí spatřit. Někteří vědci to přičítají násilnému prvotnímu instinktu – který v leckom dřímá, ale u mnoha lidí je velmi aktivní. Někteří psychologové jsou přesvědčeni, že to souvisí s posedlou lidskou snahou pochopit smrt a to, co se děje potom.

„Prý mu uřízli hlavu,“ poznamenal mechanik, aby vyzkoušel ženinu morbidní zvědavost.

„To snad ne.“ Rozrušilo ji to ještě víc, stoupla si na špičky a natahovala krk jako surikata, jak se snažila dohlédnout za shromážděný dav.

„Tak jsem to slyšel,“ pokračoval mechanik. „A taky že celá loď byla zalitá krví. Zřejmě to byl pěkný hnus.“

„Matko boží,“ žena si přitiskla dlaň na ústa.

„Jo, vítejte v LA.“

Pár vteřin se tvářila znechuceně, pak zahlédla přímo před sebou policistu v uniformě. Začala poskakovat na špičkách s nadšením dítěte, kterému právě sdělili, že poprvé v životě pojede do Disneylandu. „Jé, tamhle je policajt, pojďme se ho zeptat.“

„Ne, mně nic nechybí. Práci mám hotovou. Stejně už musím jít.“

„Nevěřím, že nejste zvědavý.“

„Myslím, že ten policajt mi nemůže povědět nic nového.“

Žena svraštila čelo, ale byla zjevně příliš vzrušená, než aby nad jeho slovy déle přemýšlela. „No, já se ho stejně zeptám. Chci to vědět.“

Mechanik přikývl a zmizel v davu.

Žena se prodírala až ke strážníkovi.

Ani ona, ani strážník, ani nikdo jiný ze shromážděných diváků si nevšimli drobných skvrnek od krve na dolních okrajích nohavic mechanikových kalhot.

Byla skoro jedna hodina po půlnoci, když se Hunter konečně vrátil do svého bytu. Zoufale potřeboval sprchu. V té lodní kajutě bylo tolik krve, že měl pocit, jako by navzdory ochrannému obleku měl potřísněnou pokožku, ba i duši.

Zavřel oči, opřel se hlavou o bílé kachlíčky a nechal si silným proudem vody z horké sprchy masírovat napjaté svaly na šíji a ramenou. Zvolna si prohrábl rukou vlasy. Špičky prstů zavadily o hlubokou, ošklivou jizvu v týle; zarazil se, ohmatával zdrsnělou, hrbolatou pokožku. Připomínku toho, jak odhodlané a smrtonosné dokáže být zlo. Ne že by to Hunter potřeboval nějak zvlášť připomínat. I když k tomu došlo před několika lety, střetnutí s nestvůrou, kterou novináři pojmenovali Krucifix, bylo v jeho mysli stejně svěží, jako by se odehrálo před minutou. Bolavá jizva v týle mu bude navěky sdělovat, jak blízko smrti se tehdy on a Garcia ocitli.

Problém byl v tom, že ať dělal cokoli, ať už policie pracovala seberychleji a sebeusilovněji, nemohli pachatele nikdy chytit dost rychle. Jakmile vystopovali jednoho vraždícího maniaka a poslali ho do vězení, už běhali ulicemi další dva, tři nebo čtyři. Rameno vah se naklánělo nesprávným směrem. Byla to ironie, že Město andělů zjevně přitahovalo víc zla než všechna ostatní města v USA.

Hunter neměl zdání, jak dlouho tam stál, ale než zaplašil vzpomínky a vypnul vodu, nabyla jeho opálená pokožka tmavě růžového odstínu a špičky prstů měl svraštělé jako sušené švestky.

Osušil se, ovinul si kolem těla čistý bílý ručník a vrátil se do obývacího pokoje. Jeho skříňka s nápoji byla malá, ale obsahovala úctyhodnou znaleckou sbírku single-malt skotské whisky. Potřeboval něco silného, ale konejšivého a uklidňujícího. Nehledal dlouho, měl vybráno, jen co spočinul pohledem na láhvi patnáctileté balvenie.

Hunter si nalil štědrou porci, přidal kapičku vody a žuchnul na černou koženkovou pohovku. Ze všech sil se snažil nemyslet na případ, ale výjevy všeho, co spatřil za uplynulých několik dní, neměly kam odejít. Pořád se mu otáčely a převalovaly v hlavě. Sotva objevili stínové obrazy za první soškou, ale ještě než měli možnost pokusit se uhádnout jejich skutečný význam, vrah jim předložil druhou oběť, druhou plastiku a druhou sadu obrázků, které na první pohled dávaly ještě méně smyslu než ty původní. Netušil, kde začít.

Hunter se dlouze napil whisky a soustředil se na její robustní vůni. Vyšší obsah alkoholu dodával sladovému nápoji trošku síly navíc, aniž by ovlivnil jeho sytou, ovocnou chuť.

Po několika minutách a další dávce whisky se Hunter právě začínal uvolňovat, když vtom mu zazvonil telefon.

Instinktivně se podíval na hodinky. „To snad není pravda.“ Otevřel véčko a přiložil je k uchu. „Detektiv Hunter.“

„Roberte, tady je Alice.“

Hunter svraštil obočí. „Alice…? Co se děje?“

„No, jen mě napadlo, jestli bys třeba nezašel na sklenku.“

„Na sklenku…? Jsou skoro dvě hodiny.“

„To já vím.“

„Takže nejspíš taky víš, že tady jsme v Los Angeles, kde skoro všechny nálevny zavírají ve dvě.“

„Jo, to vím taky.“

„No a neodporuje to poněkud představě, že bychom v tuhle hodinu někam zašli na sklenku?“

Krátká odmlka.

„Třeba bys mě mohl pozvat k sobě a dali bychom si skleničku u tebe v bytě?“

Hunter se na telefon zamračil. „Chceš přijít na panáka ke mně do bytu?“

„No, jsem hned za rohem. Můžu tam být… do dvou minut.“

Hunterův pohled reflexivně zalétl k oknu obývacího pokoje. Neměl čas si to ověřit, ale byl si jistý, že Alice Beaumontová v téhle části města nebydlí. Dvě minuty cesty od jeho bytu se na všech stranách rozkládala buď pustina, nebo říše gangů.

Zaváhal.

„Myslím, že jsem na něco přišla, Roberte,“ ozvala se Alice.

„Na co?“

„Asi už vím, co znamenají ty stínové obrázky.“

Hunter se převlékl do starých džínů a trička. Bílá bavlněná látka se mu napínala přes široká ramena a obepínala trup jako druhá kůže. Prakticky všude po jeho obývacím pokoji se povalovaly noviny, časopisy a knihy. Zauvažoval, zda by neměl trochu uklidit, ale ještě než stihl začít, ozvalo se zaklepání na dveře. Sáhl po pistoli Heckler & Koch USP .45, zkontroloval pojistku a pevně si ji zastrčil za pásek džínů v kříži; pak přistoupil ke dveřím.

Další tři zaklepání.

„Roberte? To jsem já, Alice,“ volala zvenčí.

Hunter odemkl zámek, vyhákl bezpečnostní řetěz a napůl otevřel dveře.

Alice Beaumontová stála ve dveřích a třímala černou koženou aktovku. Už neměla ohon a rozpuštěné plavé vlasy se jí leskly i v šeru Hunterovy předsíně. Rozhodně teď nevypadala jako právnička. Konzervativní kostým vystřídaly těsně přiléhavé modré džíny, černá bavlněná blůza s hlubokým výstřihem vpředu a černé kozačky ke kolenům s hranatými podpatky. Nalíčená byla pořád ještě nenápadně, ale už maličko směleji. Její parfém byl květinový a provokativní.

Hunter ji mlčky pozoroval.

„Můžu dál, nebo budeme mluvit tady na chodbě?“

„Jo, pardon.“ Hunter ustoupil vpravo a pustil ji dovnitř. V bytě bylo napůl tma. Svítila jen stolní lampa na jídelním stolku.

Alice se rozhlédla po pokojíku. Netrvalo jí dlouho, než obsáhla celý prostor zrakem.

„Pěkné… útulné,“ poznamenala. V jejím hlase nezněl sarkasmus. „Ale sneslo by to menší úklid.“

Hunter za sebou zavřel dveře a prošel kolem ní. „Neměla bys už spát?“

Alice se zasmála. „Po tom všem, co se dneska událo? Po objevu těch stínových obrázků? Jak jste se vyřítili z kanceláře, protože ten samý vrah možná zabíjel podruhé?“ Zavrtěla hlavou. „Ani náhodou jsem nedokázala vypnout mozek.“

Proti tomu nemohl Hunter nic namítat. Uhnul očima od její tváře.

Alice čekala, ale Hunter mlčel.

„Vaše kapitánka měla pravdu, viď? Udělal to znovu.“

Hunter přikývl.

„Další socha?“

Hunter přikývl.

Alice přiškrceně vydechla. „Fakt bych si dala panáka.“ Odložila aktovku na podlahu.

„Bohužel nemám moc velký výběr. Skotskou nebo pivo. Nic jiného ti nabídnout nemůžu.“

„Ráda si dám pivo.“

Hunter vzal jedno vychlazené z ledničky, odšrouboval uzávěr a podal jí láhev.

Alice na krátký okamžik upřela oči na láhev a pak zpátky na Huntera. „Mohla bych dostat skleničku?“

Hunter ukázal na skříňku nad dřezem. „Posluž si.“

Alice ji otevřela a nalezla dva hrnky, jednu vysokou sklenici s logem Coca-Cola, čtyři panáky a půl tuctu whiskovek. Sáhla po vysoké sklenici.

Vrátili se do obývacího pokoje a Hunter si nalil novou dávku skotské.

„Říkalas, že asi víš, co ty stínové obrázky znamenají. Poslouchám.“

Alice si srkla piva. „Tak jo. Když jste s Carlosem odešli z kanceláře, pořád jsem musela myslet na tu plastiku a na stínové obrázky. To, cos říkal, dávalo smysl – že pochopení významu těch obrázků určitě přímo souvisí s tím, jaký druh ptáka a psa mají představovat.“

Hunter přikývl a vyzval ji, aby si sedla – mlčky ukázal na pohovku. Usedla a sáhla po aktovce.

Hunter vytáhl jednu židli z borového dřeva od jídelního stolku, otočil ji a sedl si na ni obkročmo, s opěradlem mezi nohama.

„Takže – zatímco jste byli pryč, dala jsem se do práce,“ pokračovala Alice. „Hledala jsem na netu všechna možná plemena psů a středně velké ‚bachraté‘ ptáky. Jak jsi navrhoval – vrány, havrany, kavky a tak dále. Porovnávala jsem jejich obrazy…“ Zarazila se a opravila: „Vlastně jejich siluety s tím, co jsme měli.“

„A co ti vyšlo?“

„Hromada věcí.“ Otevřela aktovku a vytáhla několik listů papíru. „No, individuálně má jedno každé ze zvířat, která jsem prověřovala, několik metaforických významů. Čím víc jsem hledala, tím to bylo složitější. Když jsem začala hledat u různých kultur a v různých časových obdobích, symbolika mě jednoduše úplně zavalila.“

Hunter tázavě zvedl obočí.

„Například,“ Alice položila mezi ně na konferenční stolek list papíru, „u některých indiánských kmenů mohou kojoti a vlci znamenat cokoli od božstva přes zlou bytost až po samotného ďábla. Není to náhoda, že počínaje kreslenými groteskami a seriózními uměleckými díly konče, většina kreseb démonů – Satana, Belzebuba, Azazela nebo všech ďábelských stvoření, na která si vzpomeneš – se podobá šelmám psovitým.“

Hunter sáhl po papíru a přelétl pohledem informace, které na něm byly vytištěné.

„V egyptské mytologii je Anubis bůh se šakalí hlavou, spojovaný s mumifikací a posmrtným životem.“

Hunter přikývl. „V textech z pyramid Staré říše byl Anubis nejvýznamnější bůh mrtvých. Později ho nahradil Osiris.“

Teď byla řada na Alici, aby na něj tázavě pohlédla.

Hunter pokrčil rameny. „Hodně čtu.“

Alice pokračovala: „Několik kultur na zeměkouli věří, že havran je stvoření, co přichází z temnot, stejně jako netopýr. Jako takový symbolizuje záhady, zmatky, hněv, nenávist, agresi a všechno, co se obvykle s temnotou spojuje.“ Položila na konferenční stolek druhý list papíru.

Hunter po něm sáhl.

„Běžný význam, spojovaný s havranem nebo vránou, je…,“ odmlčela se jako učitelka, která chce posílit zvědavost žáčků, „… smrt. Některé kultury posílaly vránu nebo havrana nepříteli na znamení, že ho čeká smrt. Někdy celého ptáka, někdy jen hlavu.“ Zhluboka se nadechla. „V Jižní a Střední Americe se to místy ještě dělá.“ Ukázala na pasáže textu na listu papíru, který Hunter držel v ruce.

Hunter naznačil, že to bere na vědomí, a znovu se napil skotské. Zbytek dokumentu dočetl mlčky.

„Než budu pokračovat, musím se tě na něco zeptat,“ ozvala se Alice.

„Ven s tím.“

„Proč by propána vrah vytvářel plastiku a stínové obrázky? Chci říct, jestli se snaží komunikovat, proč prostě nenechal zprávu napsanou na zdi, jako to udělal té chuděře ošetřovatelce? Proč si dávat tolik práce, riskovat tak dlouhé zdržení – tolik času, co mu výroba něčeho takového zabere, jen aby nám nechal nápověď?“

Hunter zvolna otáčel krkem zleva doprava. I po sprše a dvou panácích měl ještě pořád zatuhlý trapézový sval.

„Když po sobě zločinci naschvál zanechávají stopy, má to obvykle jeden ze dvou hlavních důvodů,“ odpověděl. „Za prvé: chtějí dráždit policii a útočit na ni. Věří, že jsou moc chytří. Věří, že je nikdo nedokáže chytit. Je to pro ně jako hra. Nápovědi zvyšují sázky, zvyšují stupeň náročnosti.“

„Považují se za Boha?“ zeptala se, protože si vzpomněla, co říkal její přítel, znalec umění.

„Někdy ano.“

Chvilku ta slova přemílala v hlavě. „A jaký je druhý hlavní důvod?“

„Zmást, svést policii ze stopy, tak říkajíc. Stopy nebudou mít s ničím nic společného, ale to my nevíme a vrah ví, že když po sobě zanechá něco zdánlivě signifikantního, policie to musí prošetřit. To je předpis. Cenný čas se promarní snahou dešifrovat kdejakou praštěnou stopu, co po sobě zanechá.“

„A čím záhadnější stopa, tím víc času policie ztrácí.“

„Ano.“

Alice se snažila něco vyčíst z Hunterova výrazu. „Ale ty nevěříš, že ta teorie tady platí, že ne?“

„Ta druhá ne, ale je tu možnost, že náš vrah je dost šílený na to, aby si myslel, že je neporazitelný, že se nedá chytit. Aby se považoval za Boha.“

„Ale nejsi o tom přesvědčený.“

„Ne,“ opáčil Hunter bez zaváhání.

„Tak co myslíš?“

Hunter se zadíval na svou sklenku a potom zpátky na Alici. „Myslím, že tenhle vrah po sobě nechává stopy, protože je to pro něj důležité. Protože ta soška a stínové obrázky mají v tom všem konkrétní a velmi důležitý význam. Ještě netušíme jaký, ale já prostě vím, že to tak je. Něco, co přímo souvisí s pachatelem, s obětí, se samotným činem nebo s tím vším dohromady. Skulpturu a stínové obrázky nevytvořil jen tak pro legraci, jen aby vyzýval policii k boji nebo aby nás svedl ze stopy. Nevznikly jen proto, aby nám ukázaly, jak je vrah chytrý. Vytvořil je, protože bez nich by jeho čin nebyl úplný. Pro něj ne.“

Alice poposedla. Něco na tom konstatování ji opravdu zneklidňovalo.

„Tak co jsi ještě zjistila?“

Alice položila na konferenční stolek třetí a poslední list papíru. „Něco moc zajímavého. A myslím, že by to mohla být odpověď, kterou hledáme.“

Hunter se předklonil, očima přelétl stránku.

„Vzpomněla jsem si, že Derek si potrpěl na mytologii. Pořád si o ní četl. A nikdy si nenechal ujít příležitost uvést nějakou analogii nebo citovat pasáž z mytologie, ať už v běžném hovoru, nebo během proslovu u soudu. Tak jsem zkusila výstřel do tmy.“

„A…?“

„Zjistila jsem, že kojot má mnoho společných vlastností s mytologickou postavou havrana,“ řekla Alice. „Rychlost, chytrost, nenápadnost… ale když se obě postavy spojí, nejčastěji to znamená…“ Ukázala na papír.

Hunter si přečetl větu.

„Postava kojota ve spojení s havranem většinou symbolizuje vtipálka, lháře, podvodníka… tvora nebo člověka, jenž zrazuje.“

Policejní siréna, kvílející v dálce, přerušila strašidelné ticho, jež zavládlo v obývacím pokoji. Alice se ze všech sil snažila vyčíst něco z Hunterovy tváře, ale nedařilo se jí to.

„Vrah nám určitě sděluje své pocity vůči Derekovi,“ ozvala se Alice. „Určitě nám chce povědět, že považoval Dereka za lháře, podvodníka, zrádce.“ Zvedla ruku dřív, než stihl Hunter zareagovat. „Vím, co řekneš. Derek byl právník a mnoho lidí považuje právníky za podvodníky a lháře z povolání.“

Hunter mlčel.

„Jenže Derek Nicholson nebyl obyčejný, všední právník, co se zabývá prkotinami. Byl to státní žalobce. Měl jednoho jediného klienta – stát Kalifornie. Jeho úkolem bylo žalovat zločince, které zadržel losangeleský policejní sbor nebo kalifornská státní policie. A jeho honorář nezávisel na tom, jestli vyhraje nebo prohraje, ani na tom, kolik dokáže z protistrany vymáčknout peněz.“

Hunter pořád mlčel.

Alice se dostávala do ráže. „Jde o to, že podle mého vrah neoznačuje za podvodníka sám sebe. Určitě má na mysli Dereka, ale nejen proto, že byl právník. Musí to být kvůli něčemu jinému. Kvůli něčemu, co jsme ještě neodhalili.“

„Dostala ses někam s tím seznamem zločinců, které Nicholson za ta léta žaloval?“ zeptal se Hunter.

„Zatím žádný průlom,“ Alice vstala. „Nic u těch, kteří byli propuštěni, ani u příbuzných těch, co jsou ještě ve vězení, nenasvědčuje tomu, že by byli schopní spáchat věc takových rozměrů. Ale jestli někdo takový existuje, najdu ho. Můžu si dát ještě pivo?“ Ukázala ke kuchyni.

„Posluž si, jako doma.“

Alice otevřela Hunterovu ledničku a zamračila se nad tím, jak je prázdná. „Páni, čím se živíš? Proteinové nápoje, skotská a…,“ rychle přelétla kuchyňku pohledem, „… vzduch?“

„Strava šampiónů,“ opáčil Hunter. „A co ti, které Nicholson do vězení neposlal? Ti, kteří unikli odsouzení kvůli nějaké procesní chybě a podobně? Co oběti obviněných? Ti, kteří mají pocit, že stát nesplnil svou povinnost. Nemohl by být někdo z nich schopný odvety? Neobvinil někdo Nicholsona přímo, že prohrál případ?“

Alice si nalila do sklenice další pivo a vrátila se do obývacího pokoje. „Musím přiznat, že jsem ještě neměla čas to prověřit. Ale věř mi, jestli existuje nějaký spojovací článek mezi Derekovou vraždou a některým z jeho případů, najdu ho.“

Hunter nespouštěl z Alice oči. Něco na tom, jak přirozeně a sebejistě mluvila, mu sdělovalo, že její sebevědomí není jen naparování a frajeřina, což bylo překvapivé, vzhledem k tomu, že pracovala v nejnafoukanějším, nejsamolibějším úřadu ochrany zákona, který Hunter v celé Kalifornii znal – v úřadu okresního návladního. Ne, její sebevědomí nebyla jen prázdná slova. Bylo to přesně ono: sebedůvěra a vědomí, co všechno dokáže.

„Ta druhá oběť…,“ zeptala se Alice a upila piva. „Byl to taky právník, žalobce?“

Hunter vstal a přistoupil k oknu. „Ještě hůř. Byl to losangeleský policajt.“

Alice vyvalila oči překvapením a její mozek už začínal zvažovat důsledky.

„Jmenoval se Andrew Nashorn,“ dodal Hunter.

„Byl detektiv?“

„Byl, ale skončil s tím před osmi lety.“

Zarazila se uprostřed doušku. „Co se stalo?“

„Nashorn byl postřelen do břicha, když pronásledoval podezřelého v Inglewoodu. To mělo za následek zborcenou plíci, měsíc v nemocnici a půl roku na nemocenské. Potom už nemohl do terénu. Rozhodl se zůstat u Divize pomocných operací okrsku Jih.“

„A jak dlouho byl předtím detektivem?“

Hunter viděl, že jí to rychle dochází. „Deset let.“

Alicina tvář se rozjasnila stejnou myšlenkou, jaká napadla Huntera před několika hodinami.

„Mohli s Derekem pracovat na společném případu,“ řekla. „Nebo i na několika případech. Deset let chytání zločinců, to je dlouhá doba.“

Hunter souhlasil.

„Derek dělal žalobce šestadvacet let.“ Alice teď uvažovala naplno. „Je pravděpodobné, že žaloval nejméně jednoho pachatele, kterého… Jakže se jmenoval?“

„Andrew Nashorn.“

„Kterého zatýkal Nashorn.“

Hunter opět souhlasil.

„To by mohl být náš první skutečný spojovací článek. Možná dokonce i průlom. Vyhledám křížové odkazy a uvidíme, co najdu.“

Hunter se podíval na hodinky. „Ano, ale ne teď. Oba se musíme trochu vyspat.“

Alice přikývla, ale nehýbala se. Upírala oči na Huntera. „Říkals, že tam byla druhá soška.“

Hunter zůstal zticha.

„Měl jsi možnost ji prověřit? Vrhala taky na zeď stínový obrázek?“

„Alice, slyšelas, co jsem říkal? Musíme se trochu prospat. A ty potřebuješ nejmíň na pár hodin vypnout.“

„Vrhala, viď? Už máme něco dalšího. Novou stopu od vraha. Nový stínový obrázek. Co to je?“

„Ještě nevíme,“ zalhal Hunter.

„Určitě víte,“ zaútočila Alice. „Proč mi to nechceš povědět?“

„Protože když ti to povím, pojedeš rovnou zpátky domů, zapneš počítač a budeš hledat na netu, dokud na něco nenarazíš. A my se potřebujeme trochu prospat. To znamená, že ty taky. Nech toho. Dopřej mozku pár hodin odpočinku, jinak se složíš.“

Alice se zastavila u příborníku v Hunterově obývacím pokoji, kde bylo úhledně uspořádáno několik rámečků s fotografiemi. Sáhla po jednom, který byl až vzadu – mladý a usměvavý Hunter v maturitním taláru. Vedle něj stál otec. Výraz v jeho tváři sděloval celému světu, že toho dne není žádný táta hrdější než on. Usmála se, vrátila obrázek zpátky na příborník a pak se otočila zpátky k Hunterovi. „Ty se na mě vůbec nepamatuješ, viď?“

Hunter ani nemrkl, nepronesl ani slovo. Nespouštěl z Alice pohled. V duchu bleskurychle pátral po nějaké vzpomínce, ale neměl zdání, kde hledat.

Když ji včera ráno uviděl poprvé, byla mu něčím povědomá, ale nedokázal ji nikam zařadit. Včerejší události probíhaly tak rychle, že si ji ani nestihl prověřit. Předstíral co možná největší klid.

„Měl bych si tě pamatovat?“

Alice si přehodila vlasy na jednu stranu.

„Nejspíš ne. Nikdy jsem nebyla moc zapamatovatelná.“

Jestliže usilovala o soucit nebo lítost, u Huntera se jich nedočkala.

„Byl jsi zázračné dítě,“ řekla. „Chodil jsi na Mirmanovu speciální školu pro nadané děti. Jestli si správně pamatuju, říkalo se o tobě ‚jeho IQ se nevejde do tabulek‘. I mezi zázračnými dětmi ses vymykal normám.“

Hunter se opřel o okno a ucítil, jak se mu do křížové krajiny zarývá pistole.

Od velmi útlého věku bylo snadné poznat, že Hunter je jiný. Dokázal přicházet věcem na kloub rychleji než většina ostatních, a zatímco se od průměrného studenta očekávalo, že absolvuje nižší střední školu ve čtrnácti, Hunter to stihl do jedenáctých narozenin. Netrvalo dlouho a ředitel školy ho odkázal na Mirmanovu školu pro nadané na Mulholland Drive.

„Ale ani osnovy speciální školy pro tebe nebyly dost náročné. Absolvoval jsi všechny čtyři ročníky střední školy za kolik – za dva roky?“

Už si na ni vzpomínal. „Tys taky chodila na Mirmanovu,“ řekl.

Alice přikývla. „Byla jsem s tebou ve třídě, když jsi začínal.“ Usmála se. „Ale nezůstals tam dlouho. Během pár měsíců jsi dokončil program celého ročníku a přeřadili tě do vyšší třídy. Osnovy na Mirmance pro tebe byly tak snadné, že tě těžko mohli zařadit. Takže jsi čtyři roky střední školy stihl za dva, viď?“

Hunter maličko pokrčil rameny.

„Vím to, protože můj otec tam učil.“

Hunter ji pozoroval. Do očí se mu vetřel melancholický výraz.

„Učil filozofii.“

„Pan Gellar?“ ozval se Hunter. „Pan Anton Gellar?“ Náhle se mu vybavil jasný obrázek této dívky – maličká, buclatá, tmavovlasá, líčka plná pih a lesklá rovnátka na zubech. Pamatoval si, že s ní párkrát mluvil, když mu bylo čtrnáct nebo patnáct. Byla strašlivě stydlivá, ale velice chytrá a milá.

„To je on,“ opáčila Alice. „Pan Gellar, to byl táta. Takže se na něj pamatuješ?“

„Byl to fantastický učitel.“

Alice sklopila oči k zemi. „Já vím.“

„Máš jiné vlasy.“

Alice se zasmála. „Už patnáct let jsem blondýna.“

„Zmizely ti pihy.“

Pohlédla na Huntera s potěšeným výrazem, jako by říkala – Tak ty si mě pamatuješ! „Ne, pořád je mám. Jen jsou schované pod opálením a make-

-upem. Ale rovnátka zmizela navždycky, a dost jsem zhubla.“ Alice se ještě jednou napila piva. „Otec byl na tebe fakt hrdý. Myslím, žes byl jeho nejlepší student – úplně nejlepší.“

Hunter neříkal nic.

„Slyšela jsem, žes dostal stipendium na Stanfordově univerzitě a proletěls i tamními osnovami rychlostí blesku. Doktorát z analýzy kriminálního chování a biopsychologie jsi získal ve třiadvaceti.“

Pořád ticho.

„To je tedy působivé i na studenta z Mirmanky. Tatínek říkával, že se nejspíš jednoho krásného dne staneš prezidentem Spojených států nebo nějakým významným vědcem. Rozhodně někým slavným.“ Přešlápla z nohy na nohu. „Ale tys dal nejspíš přednost napínavému stíhání psychopatů, co?“

Žádná odpověď.

„Taky jsi nevyužil pět nabídek k nástupu do FBI. Ale tvoje doktorská práce se stala, a pořád je, povinnou četbou na jejich akademii.“ Odmlčela se a znovu pohlédla na Hunterovu maturitní fotografii. „Když jsem vyšla z Mirmanky, začala jsem studovat MIT.“

Většina lidí by ta slova pronášela s ohromnou pýchou. Massachusettský institut technologie byl nejprestižnější a nejslavnější výzkumnou univerzitou ve Spojených státech a patrně na celém světě. Alice však působila takřka rozpačitě.

„Mám doktorát z elektroinženýrství a počítačové vědy.“

„Nejspíš jsi dala přednost napínavé práci rešeršní specialistky na losangeleském okresním státním zastupitelství, co?“ nadhodil Hunter.

Alice se zasmála. „Touché. Pravda je, že mě otrávilo hackovat se do systémů ve státní službě. Tam jsem pracovala předtím.“

„Speciální pobočka?“

Teď byla s mlčením řada na Alici. Hunter nenaléhal.

„Nic si nenamlouvej,“ řekl. „Pořád pracuješ ve státní službě.“

„Nejspíš ano,“ připustila. „Ale cíl je jiný.“

„Ušlechtilejší?“

Okamžik zaváhala. „Nejspíš by se to tak dalo říct.“

„Ale pořád ještě se hackuješ do systémů,“ zaútočil Hunter.

Alice naklonila hlavu ke straně, nenápadně, ale půvabně. „Někdy. A promiň. Tím způsobem jsem se o tobě hodně dozvěděla. A taky o tom, cos dělal po odchodu z Mirmanky. Když mi okresní návladní Bradley pověděl, že budu spolupracovat s detektivem z oddělení vražd jménem Robert Hunter, hned mi naskočily v hlavě všechny ty vzpomínky z Mirmanky. Prostě jsem musela zjistit, cos od té doby prováděl.“

„Hackla ses do databáze FBI?“ zeptal se Hunter. Věděl, že skutečnost, že odmítl přesně pět nabídek vstupu do FBI, není tak docela volně přístupná informace.

„Nedrží všechny svoje záznamy pod těmi nejzabezpečenějšími šifrovacími algoritmy,“ opáčila Alice. „Po pravdě řečeno, takových je hodně málo. Dostat se do jakéhokoli systému není nijak těžké, když víš, co děláš. Jak jsi tam, stačí už jen vědět, jak navigovat.“

„A ty jsi podle mého odhadu hodně dobrá navigátorka.“

Alice pokrčila rameny. „Každý jsme v něčem dobrý.“

Hunter dopil skotskou. „Jak se má otec?“

Oči jí posmutněly. „Už není mezi námi.“

„To je mi líto.“

„Už je to deset let, ale děkuju ti za optání.“ Sklouzla pohledem k dalšímu rámečku s fotografií – Hunter jako malý kluk, asi deseti-nebo jedenáctiletý, pomyslela si. Šortky, hubené nohy, bílé tričko, ultrahubené paže a rovné vlasy, trochu moc dlouhé. Přesně jak si ho pamatovala. „Bývals pošuk, a hubený jak špejle. Přezdívalo se ti…“

„Párátko,“ pomohl jí Hunter.

„To je ono. Páni, ale narostl jsi jako Hulk.“ Spočinula zrakem na jeho prsních svalech. „Co vzpíráš, celou tělocvičnu?“

Hunter mlčel.

„Víš,“ Alice mírně pohnula hlavou, „nepřekvapuje mě, že ses rozhodl jít k policii.“

„A pročpak to?“

„Můj nejlepší kamarád ve škole byl jistý Steve MacKay. Pamatuješ si ho? Tlusté brýle, kudrnaté blond vlasy, ještě hubenější a stydlivější, než jsi býval ty. Ve škole mu říkali Nudle.“

Hunter přikývl. „Ano, pamatuju si ho.“

„Vzpomínáš si, jak jsi ho jednou po škole bránil?“

Žádná odpověď.

„Vracel se pěšky domů, bydlel jen dva bloky od Mirmanky. Objevili se tam tři větší uličníci a začali do něj strkat. Chtěli mu sebrat nové tenisky a peníze, co měl u sebe. Zčistajasna ses tam zjevil, praštil jsi jednoho pěstí do obličeje a řekl jsi Steveovi, aby utíkal.“

„Jo, vzpomínám si,“ odpověděl Hunter po krátké odmlce.

Alice se rozpačitě usmála. „Pekelně tě zmlátili. Co tě to napadlo, že ses jen tak pustil do tří větších a silnějších kluků?“

„Vyšlo to. Účelem bylo odpoutat jejich pozornost od malého kluka, aby mohl utéct.“

„A co potom?“

Hunter odvrátil pohled. „Tak jo, souhlasím. Plán nebyl zvlášť dobře promyšlený, ale stejně to vyšlo. Věděl jsem, že tu nakládačku vydržím. Připadalo mi, že ten druhý by ji nevydržel.“

Alicin úsměv byl plný něhy. „Steve se schoval za auto a všechno pozoroval. Potom vyprávěl, že ty prostě ne a ne zůstat ležet. Srazili tě na zem, a tys vstal. Srazili tě znovu, zase jsi vstal, samá krev. Steve říkal, že počtvrté nebo popáté toho ti větší kluci prostě nechali a odešli.“

„Jsem rád, že to udělali. Nevím, jak dlouho bych ještě vydržel.“ Hunter otočil hlavu, ukázalo Alici levé ucho a odchlípl si jeho horní polovinu. „Od té doby mám tuhle jizvu. Málem mi utrhli ucho.“

Alice pohlédla na hrbolatou jizvu na obrysu Hunterova ucha. „Byl jsi v posledním ročníku a nechal ses pekelně zmlátit kvůli někomu, koho jsi sotva znal. Kvůli klukovi, co byl o dvě třídy níž. Vážně neznám nikoho jiného, kdo by to udělal.“

Hunter umlkl a Alice nedokázala určit, zda je v rozpacích nebo ne.

„Víš,“ řekla nakonec. „Přestože jsi byl pošuk, pekelně hubený a oblékal ses jako rokenrolová zkamenělina, které se zrovna nedaří, spousta holek na Mirmance za tebou bláznila.“

„Ty taky?“ Hunter ji probodl zkoumavým pohledem.

Alice se kousla do dolního rtu a odvrátila oči. „Nejspíš máš pravdu. Oba se potřebujeme trochu prospat.“ Jedním dlouhým douškem dopila pivo, sebrala aktovku a zamířila ke dveřím.

„Uvidíme se v kanceláři,“ řekl Hunter.

Alice se místo odpovědi jen usmála.

Kapitánka Blakeová stála vedle Garcii, ústa pootevřená, nehybný pohled přikovaný ke stínovým obrázkům na zdi. Viděla je poprvé.

„To snad nemůže být pravda,“ hlesla po dlouhém mlčení.

Garcia zůstal zticha.

„Tvrdíte mi, že se nějaký vraždící maniak vloupal do domu losangeleského prokurátora, rozsekal ho na kusy, svázal uřezané části těla dohromady a vytvořil takový hnusný artefakt, jen aby si mohl promítat na zeď stínové obrázky psa a ptáka?“

„Je to kojot a havran,“ upřesnil Hunter, který právě vstoupil do místnosti. Zvládl jen něco málo přes čtyři hodiny spánku, což ale bylo na jeho poměry víc než dobré.

„Cože?“ obrátila se k němu kapitánka Blakeová. „Co to sakra povídáte, Roberte? A záleží na tom, o jaký živočišný druh jde?“

„Taky vám přeju dobré ráno, kapitánko.“

Ukázala na repliku plastiky a pak na stínový obrázek na stěně. „Tohle snad někomu připadá jako dobré ráno?“

„Kojot a havran?“ přimhouřil Garcia oči na stínový obrázek.

Hunter si sundal sako a zapnul počítač.

„Jak jsi na to přišel?“ vyptával se Garcia.

„Já ne. Přišla na to Alice.“

Jako na povel otevřela Alice Beaumontová dveře a vstoupila do kanceláře. Vlasy měla zase stažené do ulízaného ohonu jako předchozího dne, ale tentokrát doplnila svůj zevnějšek značkovými slunečními brýlemi, na první pohled drahými. Měla na sobě dokonale padnoucí světle šedý kostým s bílou krepdešínovou blůzou a jemným náhrdelníkem z bílého zlata.

Všechny oči se upřely na ni.

Vzhlédla a zarazila se, když ucítila žár pohledů. „Dobré… ráno… vespolek. Udělala jsem něco špatně?“

„Zrovna jsem jim povídal, jak jsi zjistila, že ty stínové obrázky jsou kojot a havran,“ vysvětloval Hunter. „Možná bys měla vysvětlit, jaký mají význam.“

Alice postavila aktovku vedle svého improvizovaného psacího stolu a seznámila kapitánku Blakeovou a Garciu se vším, co zjistila předchozího večera. Když skončila, zavládlo na okamžik v místnosti zamyšlené ticho.

„To dává smysl,“ souhlasil nakonec Garcia.

Kapitánka Blakeová si založila paže na hrudi, stále ještě všechno zvažovala.

„Já to vidím tak,“ pokračovala Alice, „že jestli vrah považoval Dereka za lháře, pak musí takováhle odplata souviset s něčím, co se událo v rámci některého jeho případu. Určitě šlo o údajnou lež, která způsobila, že někdo ztratil svobodu nebo se ocitl v cele smrti. Někdo, koho vrah pokládal za nevinného. Nebo dokonce, jak naznačil Robert, že vinou té údajné lži se někomu nedostalo spravedlnosti, kterou považoval nebo považovala za zaslouženou. Někomu, kdo si připadá zrazený systémem, a Derekem zvlášť.“

Kapitánka Blakeová nepřestávala uvažovat. „A máme už nějaká jména? Dostal Derek Nicholson do basy někoho, kdo by zapadal do téhle teorie?“ Vrátila se pohledem k Alici.

„Zatím žádná jména nemáme,“ Alice neuhnula před kapitánčiným upřeným zrakem, „ale do večera je mít budeme.“

„Měla byste to stihnout ještě dopoledne,“ opáčila rázně kapitánka Blakeová. „Okresní návladní Bradley tvrdil, že jste to nejlepší, co má, tak buďte nejlepší.“ Hodila Hunterovi na stůl výtisk ranních Los Angeles Times. Na titulní stránce se skvěl titulek: „SOCHA HRŮZY. LOSANGELESKÝ POLICISTA ZAVRAŽDĚNÝ A ROZSEKANÝ NA KUSY.“

Hunter přelétl očima článek. Stálo v něm, jak byla kajuta Nashornovy lodi zalitá krví, jak jeho bezhlavé a rozčtvrcené tělo zůstalo na židli proti dveřím a z uřezaných částí těla byla vytvořena jakási groteskní a odporná skulptura. Nechyběla ani zmínka o tom, že na přehrávači zůstala puštěná hlasitá heavymetalová hudba. Žádné skutečné detaily nebyly uvedeny.

„Televizní zprávy včera v noci a dneska ráno toho byly plné,“ vyhrkla kapitánka Blakeová a začala přecházet po místnosti. „Když jsem se ráno probudila, už mi před domem tábořil reportér od nějakých novin s fotografem. Krucinál, až se dozvím, který strážník na místě činu pustil takovéhle informace do tisku, tak s ním pořádně zatočím, může se těšit.“

„Myslím, že to nepustil žádný strážník, kapitánko,“ poznamenal Hunter.

„Tak kdo? Ta ženská ze sousední lodi, co našla tělo?“

Hunter zavrtěl hlavou. „Ta byla včera v noci tak zdrcená, že nemohla s nikým mluvit. Mně trvalo půl hodiny, než jsem z ní vypáčil jen pár kusých informací. Podvědomí už jí začínalo blokovat paměť. V podstatě jediné, co si pamatovala, byla krev. A byl u ní policista, dokud nedostala sedativa a neusnula. Novináři s ní nemluvili.“

„No, s někým mluvili.“

„Nejspíš s příslušníkem ostrahy mariny, co měl včera v noci službu.“ Hunter sáhl po zápisníku. „Jistý pan Curtis Lodeiro, pětapadesát let. Bydlí v Maywoodu. Leanne Ashmanová se totiž v panice rozběhla na služebnu ostrahy, jakmile vyšla z Nashornovy lodi. Zatímco volala na 911, pan Lodeiro to šel prověřit. Prohlédl si místo činu líp než ona.“

„Paráda. Okresní návladní mi dnes ráno volal, ještě než jsem vylezla z postele. A hned po něm Nashornův velitel, a potom policejní náčelník. Novináři kolem toho čenichají jako hladoví psi a tlak na tohle vyšetřování už je na maximu. A všichni chtějí nějaké odpovědi, sakra, a to hned. Jestli o takovouhle pozornost vrah usiloval, jedna věc se mu rozhodně podařila: všichni policajti v tomhle městě chtějí vidět jeho krev.“

Alice sáhla po novinách na Hunterově stole a přečetla si článek.

„To jsou samé spekulace,“ přerušila drsné ticho, jež v místnosti zavládlo. „Prostě a jednoduše. Jsou tu dva obrázky; jeden je záběr zvenčí lodi a druhý barevný portrét Andrewa Nashorna. Nejsou tu žádné výpovědi svědků ani detektivů. Ani rozhovory. Všechny detaily, pokud je tak můžeme nazvat, jsou přinejlepším mlhavé.“

„No, děkuju, že jste objevila Ameriku,“ odsekla kapitánka Blakeová a zamračila se na ni. „Spekulace nespekulace, to, že se celá záležitost dostala do novin a do éteru, se tím nemění. Už je to venku. Což stačí, aby lidi začali panikařit. Nepotřebují žádné důkazy. Stačí jim, když si to přečtou v novinách nebo když to vidí v televizi. Teď od nás všichni čekají řešení, a jako vždycky podle nich už včera bylo pozdě.“

Na to Alice neměla odpověď. Věděla, že kapitánka má pravdu. U soudu to zažila už mnohokrát. Advokáti předkládají porotcům tvrzení, o nichž vědí, že proti nim protistrana vznese námitku, jíž soudce vyhoví, a nakonec budou vyškrtnuta z protokolu. Tím se však nic nemění. Tvrzení zazní. Vyškrtnuté nevyškrtnuté, porotci je vyslechnou. A to stačí, aby se jejich myšlenky začaly ubírat směrem, který dotyčnému advokátovi vyhovuje.

Kapitánka Blakeová se obrátila k Hunterovi. „Tak jo, mluvte, Roberte. Jestli máte pravdu s těmi stínovými obrázky, pak to znamená, že z Nashornovy lodi máme něco nového.“

Hunter pohlédl na Garciu, který teď stál u tabule s fotografiemi a řadil nové snímky z místa činu do samostatných skupin.

„Máme,“ odvětil Garcia.

Kapitánka Blakeová a Alice přistoupily blíž a bedlivě si prohlížely všechny fotky, které Garcia přišpendlil na velkou bílou tabuli. Na zvětšeninách byla kajuta, krev na stěnách a na podlaze, tělo zanechané na židli, Nashornova hlava na konferenčním stolku a nová skulptura na vysokém snídaňovém baru.

„Kriste Ježíši!“ pronesla Alice a přiložila si špičky prstů na rty. Navzdory svému zděšení byla jako uhranutá, nemohla odvrátit oči.

Odborný pohled kapitánky Blakeové přejížděl z jednoho obrázku na druhý a hltal každičký detail. Byla si jistá, že za svou dlouhou kariéru viděla každičkou hnusnou tvář zločinu a vraždy, kolik jich jen existuje, ale to, co spatřila v posledních třech dnech, rozbilo její přesvědčení na kousíčky a posunulo hranice na novou úroveň. Zlo se umí modernizovat velmi snadno.

Nakonec se její pozornost zaměřila na skupinu fotografií zobrazujících novou skulpturu – paže, ruce, prsty a chodidla pokryté krví; rozřezané a pak znovu poskládané zcela nesrozumitelným a hrůzným způsobem.

„Použil vrah zase drát a vteřinové lepidlo?“ Alice mžourala na fotku na pravém konci tabule.

„Přesně tak,“ potvrdil Garcia.

„Ale tentokrát žádný vzkaz na zdi.“

„Nebyl důvod,“ odvětil Hunter. „Zpráva zanechaná na stěně u Dereka Nicholsona nesouvisela přímo se spáchaným zločinem. Byla to okamžitá inspirace.“

„Fajn, to chápu, ale proč?“ naléhala Alice. „Proč nechávat takový vzkaz? Jen aby tu chuděru holku psychologicky zničil?“

„Ta zpráva nebyla určená jen ošetřovatelce.“

Hunterova slova způsobila, že se Alice otočila na patě. „Prosím?“

„Byla určená také nám.“

„Cože?“ Kapitánka Blakeová se konečně odvrátila od tabule. „Co to sakra povídáte, Roberte?“

„Odhodlání, rozhodnost, zápal,“ opáčil Hunter, ale nic dalšího nedodal.

„Mluvte dál, Mozkovno,“ pobídla ho kapitánka. „Dám vám vědět, až nám to dojde.“

Hunter byl zvyklý na kapitánčino špičkování.

„Tímhle způsobem nám vrah sděluje, že by ho nic nezastavilo, kapitánko,“ vysvětloval. „A kdyby ho překvapila zcela nevinná osoba a jakýmkoli způsobem ohrozila jeho cíl, zabil by ji taky. Bez slitování. Bez pocitu viny. Bez rozmýšlení.“

„Tím se potvrzuje, že na Nicholsonově vraždě nebylo nic nahodilého,“ ujal se slova Garcia. „Robert použil výraz z policejní hantýrky – cíl. A náš vrah sakra jistě cíl měl: zabít Dereka Nicholsona a z částí jeho těla vytvořit svoje morbidní dílo. Ošetřovatelka v jeho plánu vůbec nefigurovala a neohrozila jeho cíl. Ohrozila by ho, kdyby rozsvítila.“

„A to nám také sděluje něco hodně důležitého,“ vstoupil znovu do hovoru Hunter. „Že tenhle vrah není žádný panikář.“

„Jak to?“ zeptala se Alice.

„Právě proto, že ji nezabil.“ Přistoupil k oknu a cestou si protahoval ztuhlé paže i záda. „Když vrah uslyšel, že se ošetřovatelka tehdy v noci vrací do domu, byl dost klidný na to, aby nechal práce, zhasnul světlo v Nicholsonově pokoji a čekal. O svém osudu rozhodovala ona, ne on.“

„Kdežto většina pachatelů, které by překvapila třetí strana, by buď zpanikařila a šla po ní,“ pochopila kapitánka, „nebo by uprchla z místa činu, aniž by dokončila, co začala.“

„Správně. Vzkaz na stěně nebyl plánovaný. Byl to okamžitý nápad. Ale vrah v tom viděl příležitost… upozornit nás na své odhodlání, na svůj zápal, navzdory jejich psychologicky destruktivní povaze.“ Hunter uvolnil západku na okně a otevřel je dokořán. „Nejdřív jsme si to neuvědomovali, protože jsme nemohli vědět, že bude zabíjet znovu.“

„Ten chlap je hodně sebejistý a bez problémů se tím chlubí,“ Garcia připíchl na tabuli poslední fotografii. „Včera v noci se nám místo písemného vzkazu rozhodl předvést, že má taky smysl pro humor.“

„Ta heavymetalová skladba, co tam nechal hrát,“ poznamenala kapitánka Blakeová.

Alice sebou trhla. „Četla jsem o ní v tom článku. O co jde?“

„Vrah nechal puštěný stereopřehrávač na Nashornově lodi – na plné pecky,“ vysvětloval Garcia. „Ta samá skladba, puštěná na nekonečné smyčce.“

„A kde je v tom jaký smysl pro humor?“ Alice mírně zavrtěla hlavou.

„Vrah vybral jednu starou skladbu, co se jmenuje ‚Falling to Pieces‘,“ odvětil Hunter.

„A text refrénu mluví o někom, kdo se rozpadá na kusy a chce, aby ho zase dali dohromady,“ dodal Garcia.

Alice se zarazila.

„Takže se nám směje,“ kapitánka Blakeová se opřela o Garciův stůl, v hlase hněv a v očích ocelový lesk. „Nejenže je tenhle pachatel takový šílenec, že zabije státního žalobce a policajta z losangeleského sboru, ale navíc je tak drzý, že nás dráždí vzkazy napsanými na zdech, dvojsmyslnými písničkami, skulpturami vyrobenými z těl svých obětí a stínovými obrázky. Dělá si z toho svůj soukromý cirkus, krucinál.“ V očích jí zaplanulo. „A my jsme tu klauni.“

Nikdo neodpověděl.

Alice přesměrovala pozornost zpět k tabuli s obrázky. „Co se vám ukázalo, když jste na to posvítili?“ Ukázala na jednu z fotografií nové skulptury. „Vím, že nečekáte, až vám z laborky pošlou novou repliku, abyste to zjistili. Prověřili jste si to už v noci, viďte?“

„Ano.“

„Tak co máte?“ ozvala se tentokrát kapitánka Blakeová. „Stínové obrázky čtyř jezdců z Apokalypsy?“

Garcia se vrátil ke svému stolu, sáhl po hnědé papírové obálce formátu A4 a vyndal z ní jedinou fotografii. Otočil se a ukázal ji přítomným.

„Máme tohle.“

Garcia přistoupil k tabuli a přišpendlil na ni novou fotografii, hned pod skupinu obrázků skulptury nalezené na lodi Andrewa Nashorna.

Kapitánka Blakeová i Alice natáhly krky a zamžouraly obě zároveň, jakoby v synchronizovaném tanečním pohybu.

„Nasvítili jsme novou sochu silným reflektorem, aby vrhala stíny na zeď,“ vysvětloval Hunter. „Tak se nám podařilo ty stíny vyfotografovat. Nepotřebovali jsme fotit s bleskem. Chvíli nám trvalo, než jsme našli správný úhel. Po pravdě řečeno, sám vrah nám ukázal, jak přesně se na to máme dívat. Nechal nám nápovědu.“

Ani kapitánka Blakeová, ani Alice zjevně nevěnovaly Hunterovým slovům pozornost. Během posledních několika vteřin jako by pro ně zmizel celý svět a zbyla jen fotografie, kterou Garcia právě připevnil na tabuli.

Kapitánka promluvila jako první. Slova jí vyšla z úst zvolna, obklopená pochybnostmi. „Co to sakra je?“

Hunter si založil paže a znovu pohlédl na obrázek, kterého měl plnou hlavu od chvíle, kdy na něm včera večer poprvé spočinul pohledem. „Co vám to připomíná, kapitánko?“

Zhluboka se nadechla. To, jak byly paže Andrewa Nashorna svázané k sobě – vnitřní strany zápěstí k sobě, dlaně rozevřené do stran, jako by chytaly letící míč –, vrhalo na stěnu siluetu, podobnou jakési znetvořené tváři. Palce, zlomené a vykroucené, ukazovaly vzhůru, takže to vypadalo, jako by z hlavy vyrůstaly zakřivené rohy.

„Jako hlava nějaké zatracené obří nestvůry s rohy, nebo tak něco. Možná něco jako ďábel.“ Kapitánka přimhouřila oči ještě víc a potřásla hlavou; sotva věřila vlastním očím, když se zadívala na stínové obrázky čtyř figurek, vytvořených ze všech uřezaných prstů, svázaných po dvou.

Působilo až hypnoticky, jak odborně vrah vyřezal figurky – nahoře kulaté a bachraté, uprostřed zaoblené a dole tenké – a pak je umístil v úhlu ke zdroji světla. Skutečné dílo chorého génia. Nasvícené z tohoto konkrétního úhlu působily stíny, vržené dvěma vzpřímenými figurkami, přesně jako dva stojící lidé z profilu. Stíny dvou ležících postaviček rovněž připomínaly dvě osoby, ležící na sobě na zemi.

„A co ten ďábel dělá?“ zeptala se kapitánka Blakeová. „Civí na ty čtyři lidi? Na dva stojící a dva na zemi?“

Hunter pokrčil rameny. „Vidíte přesně totéž co my, kapitánko.“

Kapitánka Blakeová začínala být nervózní. „Skvělé! A celá ta blbost znamená přesně co?“

„Další hádanka v hádance.“ Garcia se vrátil ke svému stolu.

„Ještě nevíme, kapitánko,“ přiznal Hunter. „Neměli jsme čas analyzovat a prozkoumat obraz a jeho konotace. Máme to teprve od včerejšího večera, vzpomínáte si?“

„Ten stín, co vypadá jako rohatá hlava, by mohl představovat vraha,“ navrhla Alice. Ukázala na fotografii a upoutala na sebe pozornost všech přítomných. „Právě proto je o tolik větší než ostatní čtyři obrazy. Zakřivené palce tvoří stíny rohů a celá figura pak působí jako hlava ďábla, která očividně charakterizuje zlo. Možná věří, že je posedlý nějakou zlou bytostí nebo tak něco.“ Pokrčila rameny a zamyslela se nad zbytkem obrazu. „A možná by se dalo tvrdit, že důvod, proč se dívá na ostatní čtyři postavičky shora, je ten, že představují jeho…“ Hlas jí odezněl do ztracena a otřásla se, sama vyděšená myšlenkou, která jí vířila v hlavě.

„Oběti,“ dokončil za ni větu Hunter.

Kapitánka Blakeová se málem zakuckala. „Počkat. Takže tvrdíte, že tahle nová hádanka, tenhle nový stínový obraz, může představovat vraha a jeho program?“ Její hlas zněl stále ještě dotčeně.

Hunter obrátil dlaně vzhůru v mírném gestu „kdoví“. „Jak jsem říkal, ještě nevíme, kapitánko.“

„Ale dává to smysl, ne?“ naléhala Alice. „Možná právě proto už ty dvě postavičky leží, podívejte.“ Přistoupila blíž a ukázala na fotografii. „Mohou představovat dvě oběti, které už máme: Dereka Nicholsona a Andrewa Nashorna. Možná nám sděluje, že má na mušce nejméně dva další lidi. To jste přece zrovna před chvilkou probírala, ne?“ obrátila se na kapitánku Blakeovou. „Jak jste říkala, že ten vrah je tak namyšlený, že dráždí vyšetřovatele vzkazy a písněmi a soškami a stínovými obrázky. Tak proč by nebyl tak drzý a nesdělil nám, že půjde po dalších dvou obětech? Víme, že je sebejistý. Víme, že se chvástá.“ Poklepala ukazováčkem na zvětšený obraz toho, co působilo jako hlava s rohy. „Víme, že je přesvědčený, že se nedá zastavit.“

Kapitánka zvedla ruku, aby Alici zarazila. „Zpomalte na vteřinku, paní učitelko. Včera jste u první sošky uvažovala, jestli třeba vrah není natolik šílený, aby se měl za Boha. Teď máme novou teorii, že si to rozmyslel a tvrdí nám o sobě, že je ďábel? Ztělesněné zlo? Bereme to nějak ode zdi ke zdi.“

„Jsem si celkem jistý, že už jsem to říkal,“ přerušil ji Hunter, tentokrát pevnějším hlasem, „ale zatím nevíme, jaký význam se za těmi obrazy skrývá, kapitánko. Všechno jsou to jen domněnky, založené všeho všudy jen na našich vlastních představách a interpretacích. I to, co se domníváme, že víme o obrazech symbolizovaných tou první skulpturou, může být špatně. Nemáme se o tom jak ujistit.“

„Tak se nějak ujistěte,“ vyštěkla kapitánka a zamířila ke dveřím. „A přijďte za mnou s něčím konkrétnějším než s nějakými zatracenými domněnkami.“ Zamračila se na Alici. „A vy koukejte rozlousknout ten seznam jmen, slečno Nejlepší Rešeršérko.“ Vyšla z místnosti a naschvál za sebou nechala hlasitě zabouchnout dveře.

Zlomek vteřiny poté zazvonil na Hunterově stole telefon. Sáhl po sluchátku.

„Detektiv Hunter,“ ohlásil se a poslouchal asi deset vteřin, načež svraštil čelo tak intenzivně, až se jeho obočí téměř dotýkala. „Už tam jedu.“

Proslulá budova Parkerova centra bývala sídlem velitelství Losangeleského policejního sboru od roku 1954. V roce 2009 se celé velení přestěhovalo ze staré budovy na North Los Angeles Street číslo 150 do nového sídla hned na jih od městské radnice, které mělo rozlohu víc než čtyři a půl hektaru. Nová policejní správní budova hostí víc než deset různých divizí Losangeleského policejního sboru, včetně mravnostní divize, divize pro mladistvé, divize narkotik a divize loupeží a vražd. Není divu, že zdejší vstupní hala je vždycky plná lidí – civilistů i strážníků.

Netrvalo dlouho a Hunter ji zpozoroval. Olivia Nicholsonová seděla v jedné z mnoha řad plastových sedátek, přišroubovaných napevno k zemi, poblíž skleněných vstupních dveří budovy, sahajících od podlahy až ke stropu. Na sobě měla konzervativní černé šaty z nabíraného šifonu a černé lodičky na jehlách. V mnohem drsnějším davu vynikala jako zářivý laserový paprsek. Obrovské sluneční brýle téměř zakrývaly malý, špičatý nosík.

„Dobrý den, slečno Nicholsonová,“ podal jí Hunter ruku.

Vstala, ale gesto neopětovala. „Detektive, můžeme si promluvit?“ Ze všech sil se snažila zachovat klidný hlas.

„Samozřejmě.“ Hunter spustil ruku a rychle se rozhlédl po hale. „Kdybyste mě laskavě následovala, najdu nějaké klidné místečko.“ Vedl ji davem a pomocí své bezpečnostní karty rozsvítil zelené světlo na jednom z magnetických turniketů, který je vpustil hlouběji do budovy. Když nastoupili do výtahu, Olivia si posunula sluneční brýle na temeno a shrnula si jimi rozpuštěné plavé vlasy z obličeje dozadu. Oči měla dosud zarudlé. Hunter to v duchu přičítal spojeným účinkům pláče a nevyspání. Make-up jí odborně zakrýval tmavé kruhy pod očima, ale stejně působila vyčerpaně. Užíralo ji, že neví, kdo je otcovým vrahem, to Hunter poznal.

Hunter stiskl tlačítko do prvního patra, kde se nalézaly jednací místnosti a sály pro tiskové konference. Vzhledem k tabuli s fotografiemi, replice vrahovy plastiky a složkám případů, rozloženým takřka všude, jeho kancelář rozhodně nepřipadala v úvahu. Výslechové místnosti v druhém patře působily příliš zlověstně svými plechovými stoly, holými stěnami, velkými jednostranně průhlednými zrcadly a nedostatkem oken. Mnohem lepší volbu představoval buď hlavní sál pro tiskové konference, nebo kterákoli z menších jednacích místností.

Mlčky vyjeli výtahem nahoru a vystoupili do dlouhé, široké a jasně osvětlené chodby. Hunter vykročil napřed a zkusil dveře do první jednací místnosti napravo. Byla odemčená a prázdná. Rozsvítil a uvedl Olivii dovnitř.

„Jak vám mohu pomoci, slečno Nicholsonová?“ zeptal se a ukázal na jednu z pěti židlí u malého oválného stolu.

Olivia si nesedla. Místo toho rozepnula zip kabelky, vytáhla výtisk ranních novin a položila ho na stůl. „Tohle se stalo mému otci?“ Její dolní víčka působila jako přehradní hráze, přetékající slzami, a bylo jen otázkou vteřin, kdy povolí. „Ten člověk, co ho zabil, vytvořil z částí jeho těla nějakou odpornou sochu?“

Hunter nechal ruce podél boků a zachoval klidný hlas. „Tenhle článek není o vraždě vašeho otce.“

„Ale je o hodně podobné vraždě,“ odsekla Olivia tónem ostrým jako břitva. „O vraždě, kterou podle tohohle článku vyšetřujete. Je to pravda?“

Hunter neuhnul očima. „Ano.“

„Okresní návladní Bradley mě ujistil, že všichni dělají, co mohou, aby dostali před soud tu nestvůru, která se vloupala do tatínkova domu. Ujistil mě, že detektivové, kteří na případu pracují, jsou nejlepší ve sboru a že pracují výlučně na vyšetřování otcovy vraždy. Takže jediný logický závěr je, že ty vraždy musejí souviset.“ Pátrala v Hunterově tváři po odpovědi. Žádnou nenašla. „Prosím, neurážejte mě tvrzením, že ty otázky o sochách, co jste tuhle kladl mně a mé sestře, vycházely z toho, že jste v tatínkově domě našel nějaký kousek kovu z rozbité plastiky.“

Hunterův obličej nic neprozrazoval, ale detektiv věděl, že hra právě začíná. „Prosím, slečno Nicholsonová, posaďte se.“ Tentokrát jí přidržel židli a vstoupil do prvního stadia jednání s jedincem, jenž podléhá emocím: provádět jednoduché, nenáročné kroky ke snížení jeho úzkosti. Pokud možno dotyčného posadit – pozice vsedě je vždycky uvolněnější než vestoje – , fyzicky i emocionálně.

„Prosím,“ naléhal Hunter.

Olivia konečně usedla.

Hunter přistoupil k chladicímu bubnu v koutě, naplnil dva plastové pohárky ledově studenou vodou, donesl je ke stolu a pak si sedl naproti ní.

Stadium dvě znamenalo dát dotyčnému napít. Tím se uvede v chod trávicí systém, tělu se poskytne další činnost, jíž se zaměstná a odreaguje se od nastupujícího záchvatu paniky. Studený nápoj za horkého dne navíc tělo ochladí, což je velmi uklidňující pocit.

Hunter usrkl vody jako první, šel jí příkladem. Pár vteřin poté ho Olivia napodobila.

„Omlouvám se, jestli jsem ve vás vzbudil dojem, že vám a vaší sestře lžu,“ pronesl Hunter a udržoval přitom oční kontakt. „Skutečně jsem to neměl v úmyslu.“

„Ale lhal jste o tom kousku skulptury, nalezeném v tátově pokoji.“ Její slova byla zastřená bolestí.

Hunter přikývl. „Znalost detailů místa činu nebo krutosti, kterou sociopati projevují, nikdy nikomu nepomohla vypořádat se s žalem. Často mívá právě opačný efekt. Tohle mi věřte, slečno Nicholsonová. Viděl jsem to už mnohokrát. To, že jsem tehdy vás a vaši sestru vyslýchal, bylo pro vás už tak dost těžké. Nebyl důvod, abych ještě zvětšoval vaši bolest. Na vašich odpovědích by se nic nezměnilo, kdybych vám o té skulptuře pověděl pravdu.“

Olivia znovu upila vody, vrátila kelímek na stůl a nespouštěla z něj oči; očividně zvažovala svá příští slova. „Co to bylo?“ zeptala se nakonec.

Hunter se zatvářil, jako by nerozuměl.

„Co to bylo za sošku? Co vytvořil z tatínkových…“ Nedokázala dokončit větu. V očích už zase měla slzy.

„Nic, co by se dalo identifikovat,“ odvětil Hunter. „Bylo to beztvaré.“

„Mělo to nějaký význam?“

To poslední, oč Hunter stál, bylo přispívat ještě víc k Oliviině bolesti, ale neviděl únikovou cestu, musel zase lhát; nemohl ohrozit vyšetřování a neměl důkaz, že to, co Alice našla, je skutečný význam skrytý za stínovými obrázky. „Pokud mělo, ještě jsme ho nenašli.“

Olivia bedlivě pozorovala Hunterův obličej. Pět dlouhých vteřin na něj upírala velké zelené oči, než usoudila, že mluví pravdu. Sáhla po kelímku s vodou, ale nedonesla ho k ústům. Jen nervózní reakce, aby se jí netřásly ruce. Nezabralo to.

„Už dva dny nemůžu spát,“ odvrátila Olivia pohled k jakémusi neutrálnímu bodu na protější stěně. „Radši zůstanu vzhůru, než abych zavřela oči a měla co činit s tím, co mi přinášejí sny.“

Hunter neříkal nic. Pochyboval, že by pro Olivii bylo útěchou, kdyby věděla, že on sám přesně takhle uvažuje skoro celý život.

„Věděli jsme, že táta už nebude žít dlouho, a i když to bylo těžké, myslela jsem, že Allison i já už jsme na to připravené.“ Zavrtěla hlavou a dolní ret se jí zachvěl. „Ukazuje se, že jsme nebyly tak připravené, jak jsme si myslely. Ale dozvídat se podrobnosti o tom, co se vlastně stalo, tímhle způsobem…“ Přistrčila k Hunterovi noviny a odmlčela se.

„Ještě jednou se omlouvám,“ odvětil Hunter a na noviny se ani nepodíval. „Musel jsem učinit rozhodnutí. A dospěl jsem k němu na základě svých zkušeností s truchlícími rodinami obětí vražd.“

Hunterova slova byla pronesena něžným a nijak blahosklonným tónem, a Olivii to zřejmě neuniklo.

„Co se stalo včera…“ Rychle zalétla pohledem k novinám na stole a pak zpátky k Hunterovi. „Opravdu je v tom nějaká souvislost?“

Oliviina otázka jednoduše navodila něco, čemu se Hunter neměl jak vyhnout.

„Podle toho, co jsme zatím mohli dovodit, jsme přesvědčeni, že oba zločiny spáchala stejná osoba, ano,“ odvětil a rychle pokračoval. „Zřejmě jste ten článek četla.“ Ukázal na noviny.

„Ano.“

„Říká vám něco jméno Andrew Nashorn?“

„Ne,“ nepatrně zavrtěla hlavou.

„Vůbec vám na té fotce v novinách není povědomý?“

„Když jsem dnes ráno ten článek četla, kladla jsem si přesně tu samou otázku, detektive.“ Olivia zavrtěla hlavou a znovu odvrátila pohled. „Ani jeho jméno, ani obličej mi nic neříkají. Pokud ho tatínek znal, nevybavuji si, že by se o něm někdy zmiňoval. A rozhodně si nevzpomínám, že bych ho někde viděla.“

Hunter to vzal na vědomí mírným pokývnutím hlavy.

Olivia dopila vodu a probodla Huntera prosebným pohledem. „Moc toho zatím nemáte, viďte, detektive?“ Na zlomek vteřiny se zarazila. „A prosím, už mi nelžete.“ Hlas jí zněl téměř sípavě.

Hunter čekal a uvažoval, co jí má povědět. Nedočkavost v Oliviině chování byla téměř jako elektrický náboj. „Momentálně máme kousky a útržky, které se snažíme poskládat dohromady. Ale děláme pokroky,“ ujišťoval ji. „O moc víc skutečně nemůžu prozradit. Je mi líto. Doufám, že to pochopíte.“

Olivia dlouhou, nepříjemnou chvíli seděla mlčky. „Vím, že tatínka mi nikdy nic nevrátí, detektive, ale představa, že ta nestvůra, která ho zabila, pořád někde běhá… pořád zabíjí… a možná se nikdy nedostane před soud… Z toho je mi nanic. Prosím, nedovolte to.“

Dopoledne plynulo a nikdo neměl pochyb, že dnes bude další nádherný letní den. Z jasně modré oblohy pálilo slunce, a přestože bylo ještě brzy, horko už působilo téměř tísnivě. Klimatizace v Garciově autě běžela naplno, když mířili ke koronerovu úřadu. Doktorka Hoveová dokončila pitvu Andrewa Nashorna.

Hunter seděl mlčky, loket opřený o madlo dveří, bradu na kloubech prstů. Ačkoli se zdálo, že pozoruje kakofonii ranního provozu, myšlenkami byl jinde. Oliviina slova mu ještě zněla v uších. Její trápení pro něj bylo stejně reálné jako pro ni a pro její sestru.

Pouhých několik týdnů poté, co Hunter získal titul Ph.D. v oboru analýzy kriminálního chování a biopsychologie, jeho otec, zaměstnaný jako ostraha pobočky Bank of America v centru města, dostal kulku do hrudi během loupeže, která se katastrofálně zvrhla. Dvanáct týdnů bojoval v kómatu o život. A po celou tu dobu se od něj Hunter ani nehnul, protože věřil, že jeho společnost, zvuk jeho hlasu nebo snad dokonce i jeho dotyk pomohou otci najít síly k boji se smrtí. Mýlil se.

Přestože dva z lupičů byli zastřeleni ještě v bance, další tři, tvořící zbytek bandy, uprchli. Nikdy nebyli dopadeni.

Trpká pachuť vědomí, že otcovi vrazi nikdy nestanuli před soudem, Huntera nikdy neopustila. A tohle vědomí také rok po roce udržovalo při životě jeho bolest. Nechtěl, aby totéž potkalo Olivii a Allison Nicholsonovy.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se Garcia a vytrhl tak Huntera z myšlenek.

Hunterovi trvalo několik vteřin, než odtrhl oči od okolního provozu a podíval se na parťáka. „Jo, jo, já jen…“

„… Duchem jinde?“ Garcia přikývl. „Já vím.“ Usmál se a na chvilku se odmlčel. „Víš, čím déle zůstane vrah na místě činu, tím vyšší je riziko, že ho někdo přistihne, takže bych řekl, že nezůstal ani o vteřinu déle, než bylo nutné.“

Hunter souhlasil.

„Ale ty skulptury, ty stínové obrazy, to není dílo začátečníka. Nikdy jsem neviděl nic tak složitého. Tenhle vrah to nedělá tak, že by jen tak usekal a pokroutil části těla přímo na místě a pak doufal, že se mu to povede hned napoprvé. Určitě trénoval, a hodně.“

„O tom nepochybuju.“

„Co používal? Hadrové panáky?“

„Vlastně cokoli, Carlosi,“ odvětil Hunter. „Mohl vyrábět modely z drátů, z papírmašé, ze sádry, třeba i z obyčejných gumových panenek s ohebnými gumovými pažemi a nohama. Ty se dají koupit v každé samoobsluze.“

„Takže ten chlap sedí doma, hraje si s panenkami a pak jde ven a rozřeže svou oběť. Tohle město je v prdeli, nezdá se ti?“

„Tenhle svět je v prdeli,“ opravil ho Hunter.

„Konečně přišel spis Andrewa Nashorna. Je na zadním sedadle.“ Garcia letmo ukázal hlavou dozadu.

„Četl jsi ho?“

„Jo, vypadá jako spisy všech detektivů, co jsem kdy četl. Nashorn se narodil v El Granadě, okres San Mateo v severní Kalifornii, kde žil až do svých dvanácti nebo třinácti let, nebo tak nějak. Pak se rodiče přestěhovali do Los Angeles. Jeho otec byl účetní a tady u nás mu nabídli lepší práci. Matka byla vzorná žena v domácnosti.“

Zastavili na červenou. Hunter se naklonil a vzal si spis ze zadního sedadla.

„Nashorn byl obyčejný školák,“ pokračoval Garcia. „Nepatřil k nejlepším žákům, ale ani k nejhorším. I když bydleli v Maywoodu, na střední školu chodil v Bell. Nikdy nenastoupil na vysokou. Pár let po střední škole střídal různá zaměstnání, než se rozhodl jít ke sboru. Chvíli mu trvalo, než to dotáhl na detektiva.“

„Dvanáct let,“ četl Hunter ze spisu. „Čtyřikrát nesložil zkoušku.“

„Je vdovec. Bezdětný.“

Hunter přikývl. „Oženil se v šestadvaceti,“ četl ze spisu. „Manželka mu zemřela necelé tři roky po svatbě.“

„Jo, to jsem četl. Nějaká divná srdeční vada, o které vůbec nevěděli, že ji má.“

„Kardiomyopatie,“ potvrdil Hunter. „Onemocnění srdečního svalu. Už se nikdy neoženil.“

„Podle toho, co jsem pochopil, to byl dobrý policajt.“ Garcia zařadil rychlost a zahnul doleva na North Mission Road. „Za svá detektivní léta pochytal spoustu šmejdů. A pak se stalo to, čeho se každý policajt děsí. Při práci ho postřelili, když pronásledoval nějakého mizerného pouličního lupiče dole v Inglewoodu.“ Garcia potřásl hlavou. „Chudák. V Brazílii se říká, že se narodil zadkem proti sluníčku a posypaný mletým chilli.“

Carlos Garcia se narodil v brazilském Sao Paulu jako syn brazilského federálního agenta a americké učitelky dějepisu. S matkou se odstěhoval do Los Angeles, když mu bylo pouhých deset let, po rozpadu manželství rodičů. Přestože většinu života strávil v Americe, mluvil Garcia portugalsky jako pravý Brazilec a nadále každých pár let navštěvoval svou rodnou zemi.

Hunter pohlédl na parťáka a zašklebil se. „Co? Co to sakra znamená?“

„Znamená to, že má od narození smůlu, a v Nashornově případě to myslím platí.“

„Vážně? Copak Brazilci říkají, když má někdo podle nich od narození štěstí? ‚Narodil se zadkem proti měsíci a pocukrovaný‘?“

„Přesně tak.“ Na Garciu to zjevně udělalo dojem.

„Děláš si srandu?“

„Kdepak, to je víceméně přesný překlad.“

„Zajímavá analogie,“ bylo jediné, nač se Hunter zmohl. Následující dvě stránky Nashornova spisu zabíral stručný přehled posledních vyšetřování, na nichž se Nashorn podílel.

„Jeho velitel píše, že dodržoval svoje zvyklosti,“ poznamenal Garcia. „Vždycky si bral dovolenou přesně ve stejnou roční dobu – v prvních letních dnech. Vždycky byl dva týdny sám na moři a rybařil. Utratil všechny svoje úspory za tu loď. Podle velitele si plánoval strávit na ní penzi.“

„Žádná přítelkyně, žádná partnerka.“ Hunter dál četl ze spisu. „Nejbližší příbuzní jsou nějaký strýc a teta, kteří dosud žijí v El Granadě.“

„Jo, jeho velitel s nimi navazuje kontakt.“

Hunter se podíval do spisu na adresu Nashornova bydliště – byt ve východním Los Angeles. Dnes ráno už tam vyslali forenzní tým. Včera večer nenašli na Nashornově lodi žádný mobil, počítač, adresář, diář ani nic podobného a podle velitele nebylo nic takového ani v jeho stole. Na harddisku neměl žádné osobní soubory. Kontrolovali mu pracovní e-maily. Hunter doufal, že něco vzejde z prohlídky Nashornova bytu. Zavřel spis a vrátil ho na zadní sedadlo, když Garcia zahýbal na parkoviště u úřadu okresního koronera.

Alice Beaumontová vytiskla další stránku dokumentu a položila ji na podlahu vedle desítek listů papíru, které už tam ležely. Když byli Hunter a Garcia mimo kancelář, dočasně proměnila místnost ve svůj osobní přístav rešerší.

V rychlosti zasondovala, co by mohl znamenat stínový obraz vytvořený druhou skulpturou, ale po třech čtvrtích hodiny pátrání na netu neměla nic, co by ji aspoň trochu nadchlo. Na rozdíl od prvních stínových obrázků nenalézala žádný mytologický význam, který by se dal celému výjevu přičíst. Jestliže obraz rozebrala na jednotlivé komponenty, pak bylo snadné spojit zkreslenou hlavu s rohy s jakoukoli postavou ďábla, která se jí zalíbila, ale tím se nevysvětlovaly čtyři menší stínové postavičky vytvořené z Nashornových uřezaných prstů.

Alice chtěla pokračovat v pátrání, ale věděla, že prozatím je prioritou vyšetřování zpracovat seznamy pachatelů, které Derek Nicholson v průběhu let dostal za mříže. Kdyby se jí podařilo najít nějaký spojovací článek s některým z případů, na nichž pracoval Andrew Nashorn, ať už jako detektiv nebo jako strážník pomocné divize, získali by startovní bod, který tak zoufale hledali.

Alice si sedla na podlahu mezi sjetiny a začala je znovu pročítat a přeskupovat na hromádky po dvou, třech, čtyřech a někdy i pěti listech.

Přinesla si s sebou dnes ráno vlastní laptop. Měla pocit, že bude potřebovat pár silných vývojových aplikací, které měla na harddisku. A nemýlila se. Hunter jí předtím řekl, aby hledala pět, možná i deset let zpětně pachatele, kterým vypršel trest, uprchli nebo byli venku na podmínku. Tím pádem před sebou měla příliš mnoho jmen a spisů k pročtení. Když se k tomu přidala všechna nová jména a spisy z vyšetřování Andrewa Nashorna a také seznam původních obětí, které osobně vinily Nicholsona z toho, že prohrál jejich případ, potřebovala by nejméně týden, aby to všechno prošla. Zde ale vstupovaly do hry její odborné počítačové znalosti.

První, co Alice udělala po odchodu Huntera a Garcii, bylo, že si vytvořila rychlou aplikaci, která bude procházet textové soubory a vyhledávat konkrétní jména, slova nebo fráze. Aplikace také dokázala spojit různé soubory pomocí rozmanitých kritérií. Problém byl, že ne všechny spisy byly digitalizované. Po pravdě řečeno, asi padesát procent z nich bylo pořád jenom na papíře. Sestavit jednoduchý seznam jmen bylo snadné, i šestadvacet let nazpátek. Skutečné spisy případů se však začaly opravdu digitalizovat až asi před patnácti lety. Starší případy se přidávaly do databanky losangeleského okresního státního návladního tak rychle, jak to šlo, ale už jen jejich počet spolu s nedostatkem personálu způsoboval, že šlo o klopotný a velmi, velmi pomalý proces. Totéž platilo i pro Losangeleský policejní sbor a případy Andrewa Nashorna.

Alice si s tím, co měla, uměla opravdu dobře poradit. Její aplikaci už se podařilo označit a propojit čtyřicet šest dokumentů, ale Nashornovými případy se dosud nezačala zabývat.

Hunter si přetáhl chirurgickou masku přes nos a ústa a stoupl si vpravo od jednoho ze dvou pitevních stolů ve speciálním pitevním sále číslo jedna. Garcia stál hned za ním, paže zkřížené na hrudi, ramena nahrbená, jako by se pokoušel chránit před mrazivým poryvem větru.

Jako vždy bylo v místnosti příliš chladno, přestože venku panoval horký letní den; příliš chmurno bez ohledu na to, jak jasně zářily chirurgické reflektory a stropní osvětlení; a příliš morbidní atmosféra, navozená stoly a pulty z nerez oceli, klinickým ovzduším, řadami mrazáků s lidskými těly a mrazivou výstavou řezacích nástrojů, ostrých jako lasery.

„Masku není třeba, Roberte,“ poznamenala doktorka Hoveová a v koutcích úst jí zahrál náznak úsměvu. „Není tu riziko kontaminace a tělo opravdu nepáchne.“ Zarazila se a zamyslela se nad svými slovy. „Možná jen maličko.“

Ačkoli každá mrtvola nevyhnutelně páchne v důsledku přirozeného rozpadu tkání a explozivního množení bakterií po smrti; tenhle odér sám o sobě Hunterovi nikdy nevadil. Jelikož před patologickým vyšetřením bylo tělo vždy pečlivě umyté, pach obvykle víceméně zmizel.

„Uvědomujete si, že váš čich je naprosto mrtvý jako smažené kuře, viďte, paní doktorko?“ opáčil Hunter a navlékl si zbrusu nový pár latexových rukavic.

„To mi manžel říká pokaždé, když vařím.“ Doktorka se znovu usmála a obrátila pozornost obou detektivů ke dvěma pitevním stolům. Na jednom leželo Nashornovo rozčtvrcené tělo a na druhém jeho oddělené části. Doktorka Hoveová přistoupila ke stolu s jednotlivými částmi těla.

„Oficiální příčina smrti bylo srdeční selhání, způsobené těžkou ztrátou krve. Přesně jako u naší první oběti.“

Hunter a Garcia mlčky přikývli. Doktorka pokračovala.

„Porovnala jsem lacerace s těmi u první oběti. Odpovídají. Vrah použil stejný řezný nástroj.“

„Elektrický kuchyňský nůž?“ zeptal se Garcia.

Doktorka přikývla. „Ale tentokrát to pachatel udělal trochu jinak.“

„Jak to?“ zeptal se Hunter a přešel na druhou stranu stolu.

„Dal si na čas a snažil se jaksepatří zastavit krvácení. Amputace nohou nese všechny známky řádné Symeovy disartikulace kotníku.“

„Čehože?“ otázal se Garcia.

„To je postup amputace nohy v kotníku, pojmenovaný podle Jamese Symea,“ vysvětlovala doktorka Hoveová. „Byl to profesor klinické chirurgie na edinburské univerzitě někdy osmnáct set a něco. Vyvinul postup amputace nohy v kotníku, který se používá dodnes. Každopádně řezy, které tu máme, byly vedené čistě přes klouby kotníku. V souladu s pravidly Symeovy disartikulace byly artérie uzavřené a velké žíly podvázané, jak jen to bylo možné vzhledem k tomu, že celá procedura probíhala v lodní kajutě a bez chirurgického týmu. Obvykle se menší cévy během procedury elektricky koagulují, ale s tím se vrah nenamáhal. Buď proto, že neměl vybavení, nebo…“

„Protože nebylo třeba,“ navázal Hunter. „Věděl, že oběť zemře během několika hodin, možná minut. Prostě jen nechtěl, aby mu vykrvácela a zemřela moc rychle.“

„S tím musím souhlasit,“ přikývla doktorka. „Nohy byly rozhodně amputované jako první. Vrah použil tlakový obvaz z vaty. Přiložený přes pahýl a připevněný elastickou síťkou. Pěkně provedeno.“

„Chcete říct profesionálně provedeno?“ zeptal se Garcia.

„Řekla bych, že ano. Ale nejprve byly rány posypané práškovým cayennským pepřem.“

„Cayennským pepřem?“ Garcia svraštil čelo. Vteřinu o tom uvažoval. „Ježíšmarjá!“

Huntera okamžitě paměť zanesla zpět na loď a k divnému, štiplavému pachu, který zachytil uvnitř kajuty. Věděl, že už ho někde cítil, ale nedokázal ho tehdy identifikovat. „Pepř nesloužil k tomu, aby to víc bolelo,“ poznamenal, protože postřehl Garciovo podezření a rychle je rozptýlil. „Sloužil k zastavení krvácení.“

„Prosím?“

„Robert má pravdu,“ konstatovala doktorka Hoveová. „Cayennský pepř se léta používal jako přírodní lék. Konkrétněji – ke srážení krve.“

Garcia se zadíval na Nashornova uříznutá chodidla na kovovém stole. „Jako mletá káva?“

„Ano, mletá káva mívá velmi podobné účinky,“ potvrdila doktorka. „Oba prášky reagují s tělem na vyrovnání krevního tlaku, což znamená, že krev netryská v místě rány, jak by tomu bylo za normálních okolností. Když se tlak vyrovná, krev se rychle sráží. Je to starý trik, ale pokaždé funguje. Obvazy už byly předány do laboratoře k analýze.“

„Věnoval vrah stejnou péči následujícím amputacím?“ zeptal se Garcia.

Doktorka Hoveová naklonila hlavu ke straně a zkřivila ústa. „Tak trochu. Artérie a velké žíly v pažích byly také zašité tlustou nití, ale jak si jistě vzpomínáte, rány nebyly obvázané. A na rozdíl od amputovaných nohou už nikde nebyl použit cayennský pepř k zastavení krvácení. Ale to, co bylo provedeno, rozhodně zabránilo oběti vykrvácet příliš rychle.“

„Zřejmě ještě nemáme výsledky z toxikologie, že?“ poznamenal Hunter.

„Ještě ne,“ potvrdila doktorka. „Zítra nebo pozítří. Podle mého odhadu uvidíme stejné výsledky stran léků regulujících srdeční tep, jaké vrah použil u první oběti.“

Hunter měl stejný pocit, ale postřehl v chování doktorky Hoveové něco dalšího. Cosi jako by ji trápilo. „Je tu ještě něco?“ nadhodil.

Doktorka Hoveová se zhluboka nadechla a zastrčila ruce do velkých kapes dlouhého bílého pláště. „Víte, že dělám patoložku už hodně let, Roberte. A když jste patologem ve městě jako Los Angeles, často vídáte to nejhorší, čeho jsou lidé schopni, a vídáte to skoro denně. Ale teď vám řeknu, že jestli existuje něco takového jako čiré zlo nebo jestli mezi námi chodí skutečný démon, pak je to tenhle vrah. A nepřekvapilo by mě, až toho chlapa chytnete, kdybyste zjistili, že mu na hlavě rostou ďábelské rohy.“

Při jejích slovech Hunter i Garcia zkameněli; obraz stínové postavy, vržený skulpturou v kajutě lodi, se jim vrátil jako opakovaný zlý sen.

„Počkat.“ Garcia zvedl ruku a vyměnil si s Hunterem letmý, znepokojený pohled. „Proč to říkáte, paní doktorko?“

Doktorka se obrátila. „To vám ukážu.“

Alice dočetla další spis a podívala se na hodinky. Pracovala už tři a půl hodiny a nenašla zatím cestu, po které by stálo za to se ubírat. Už pročetla třicet osm ze šestačtyřiceti původních dokumentů, které jí aplikace označila.

Nesouhlasně potřásla hlavou při pohledu na dvě nedotčené krabice se spisy případů na svém stole. Neměla pochyb, že tentokrát si ukousla daleko větší sousto, než na jaké stačí. Potřebovala tým čtenářů a možná taky jednoho či dva další programátory, aby do večera všechny ty dokumenty zvládla. Asi by se měla vrátit k pátrání po významu stínového obrázku, vrhaného novou skulpturou. Třeba by jí tam přálo větší štěstí.

Alice si nalila další kelímek kávy a opřela se zády o zeď. Na okamžik spočinula zrakem na tabuli s fotografiemi a zachvěla se nad jejich brutalitou. Jak může být někdo tak zlý? Tak narušený? A přesto dost chytrý, aby vymyslel ty plastiky a stínové obrazy? Dost chytrý, aby vstoupil někomu do domu nebo na člun, celé hodiny ho mučil, rozřezal na kusy a pak odkráčel bez povšimnutí? Aniž za sebou nechal stopy kromě těch, které chce ukázat policii?

Alice se přinutila odvrátit pohled, snažila se vypudit ty obrázky z mysli. Znovu se zaměřila na dokumenty na podlaze. Na první stránce bylo vždy číslo případu a jméno obviněného či odsouzeného. Chvíli na ně zírala, v hlavě se jí rojily myšlenky, naskakovaly možnosti. Projela už několik případů, kde Andrew Nashorn jako detektiv vedl vyšetřování, a přehršli dalších, v nichž se podílel na vyšetřování buď jako detektiv, nebo jako pomocný strážník. Skoro všechny se týkaly členů gangů, pachatelů loupežných přepadení, zlodějů a drobné trestné činnosti. Jedinců, kteří podle jejího názoru postrádali to, co nechybělo tomuto vrahovi. Velice pochybovala, že tu najde nějakou souvztažnost. Ještě se však nepustila do seznamu obětí, které by mohly osobně vinit Dereka Nicholsona a stát Kalifornie z toho, že prohráli jejich případ.

Příliš rychle usrkla kávy, spálila si patro. Náhle se zarazila, protože jí na mysli vytanul nový nápad, navozený právě neexistencí vztahu mezi seznamy jmen, které měla k dispozici.

Alice se vrátila k počítači a vyvolala si kódovací obrazovku pro aplikaci, kterou předtím napsala. Stačilo jen pár úprav tu a onde, a už měla nový vyhledávací a porovnávací nástroj. Všechny nezbytné změny jí trvaly jen půl hodiny. Pomocí bezpečnostního hesla, které měla, umožnila své nové aplikaci přístup do databáze losangeleského okresního státního zastupitelství. Hunter jí také poskytl heslo, jež jí umožnilo napojit se na losangeleskou i celostátní policejní databázi zločinců.

Zatímco program hledal, Alice se vrátila ke spisům. Aplikace se musela spojit se dvěma různými databázemi na dvou různých místech a hledat v nich – očekávala, že to chvíli potrvá. První výsledky, využívající její původní vyhledávací kritéria, přišly po pětatřiceti minutách. Třicet čtyři různých jmen. Alice si otevřela jejich jednotlivé stránky se shrnutím případu a vytiskla si je. Pročítala je a přitom si na okraje dělala poznámky. Když se dala do čtení souhrnu u výsledku vyhledávání číslo dvacet čtyři, ucítila, jak ji po celém těle mrazí. Odložila stránku a rychle prolistovala zbývající: hledala shodu, kterou její aplikace označila.

Alice polekaně nasála vzduch a ten jí vrazil do plic jako studený vítr.

„Jo, tak tohle je moc zajímavé.“

Doktorka Hoveová nasměrovala Hunterovu a Garciovu pozornost zpět k prvnímu pitevnímu stolu a k částem Nashornova těla.

„Hlava byla od těla oddělena jako poslední,“ přistoupila blíž, otočila Nashornovu hlavu a ukázala velkou ránu na levé straně obličeje. „Ale tohle byla první rána, kterou si vrah svou oběť podrobil. Jediný, velmi silný úder do obličeje. Patrně použil nějaký těžký kovový nebo dřevěný nástroj, jako kus trubky, baseballovou pálku nebo něco podobného.“

Garcia neklidně zakroužil krkem, jako by ho škrtil límec.

„Čelist měl na třech místech zlomenou,“ pokračovala doktorka Hoveová a ukazovala přitom na odhalenou mandibulu – tentýž centimetr široký kus čelistní kosti, vyčnívající skrz kůži, kterého si Hunter všiml už v lodní kajutě. „Úlomky kosti se mu zevnitř zabodly do úst. Některé mu perforovaly dásně jako hřebíky. Přišel o tři zuby.“

Aniž si toho někdo všiml, Garcia si přejel vlastní zuby jazykem a potlačil zachvění.

„Technici všechny tři našli v kajutě lodi,“ poznamenala doktorka.

„Takže ta rána do obličeje ho omráčila?“ zeptal se Hunter.

„O tom není pochyb. Ale na rozdíl od první oběti, která byla prakticky upoutaná na lůžko a nemohla tedy klást vrahovým sadistickým tužbám žádný odpor, i pokud byla při vědomí, tahle oběť se snadno mohla bránit. Těšila se velmi dobrému fyzickému zdraví, když vezmeme v úvahu její věk a to, že jedna plíce fungovala s omezenou kapacitou.“ Doktorka Hoveová ukázala na oddělené části těla na stole. „Svaly na pažích a nohou měl dost vypracované, což odpovídá pravidelnému tělesnému pohybu. Byl stále aktivní.“

„Ale na zápěstích ani jinde na pažích nejsou žádné viditelné stopy pout,“ sklonil se Hunter a zkoumal trochu bedlivěji části těla na stole.

„To je pravda,“ souhlasila doktorka. „Technici taky nenašli nic, co by nasvědčovalo tomu, že oběť byla připoutaná k židli, na níž byla nalezena, ostatně ani k ničemu jinému.“

„Takže chcete říct…,“ skočil jí do řeči Garcia, „… že oběť byla po celou dobu v bezvědomí.“

„To by byl logický závěr.“

Hunter vycítil v doktorčině hlase zaváhání. „Byl by?“

„Rána do obličeje ho nepochybně omráčila, ale bez sedativ by ho probudila bolest, jakmile by vrah začal řezat.“

„Takže byl pod sedativy,“ usoudil Garcia.

„Z toho bych vycházela, dokud nebudeme mít výsledky z toxikologie, nebýt tohohle…“ Ukázala na malý kousek kosti, asi osm centimetrů dlouhý, který ležel na stole vedle Nashornova chodidla.

Hunter se na něj podíval a trochu ustaraně zaklonil hlavu. „Obratel?“

„Krční obratel,“ upřesnila doktorka Hoveová.

„Cože?“ Garcia se sklonil, aby lépe viděl.

„Část krční páteře,“ řekl Hunter.

„A to znamená – co?“

Doktorka se obrátila ke Garciovi. „Tak jo, vysvětlím vám to bez dlouhé přednášky o stavbě páteře nebo míchy. Tohle jsou obratle C5 až C7.“ Ukázala znovu na úlomky kosti na stole. „Krční páteř tvoří obratle C1 až C7, a ty sedí přímo na horním konci páteře.“ Dotkla se Garciovy šíje, aby ukázala jejich přesné umístění na lidském těle. „C1 je první obratel, hned pod lebkou, a C7 je na úpatí šíje – na začátku horní části zad. Je to velmi citlivá část páteře a jakékoli její poškození může způsobit ochrnutí. Ale to taky velice záleží na tom, který obratel je poškozený. Čím blíž k lebce, tím jsou citlivější a tím těžší je ochrnutí. Zatím všemu rozumíte?“

Garcia přikývl jako školák.

„Jestli k poškození dojde až nahoře, kolem obratle C1, C2 nebo C3, může to způsobit tetraplegii – ochrnutí od krku dolů a vyřazení nervového systému – od krku dolů žádný cit. Ale snadno také může dojít k poškození dýchání a bez pomoci ventilátoru nastává velmi rychle smrt.“

Hunter cítil, jak se mu zrychluje tep, protože pochopil, co doktorka Hoveová odhalí dál.

„Poškození kolem obratle C4, v polovině krční páteře,“ znovu se dotkla Garciovy šíje, aby ukázala umístění, „může způsobit tetraplegii a znecitlivění nervové soustavy, ale jen zřídkakdy je příčinou zhoršeného dýchání.“ Odmlčela se, zvažovala dopad svých slov. „Důvod, proč tu máme tuhle malou část jeho páteře, je ten, že když byla oběť zbavena hlavy, vedl řez těsně pod obratlem C7 – na úpatí šíje. Když jsem vyšetřila hlavu a krk, zjistila jsem, že krční páteř byla prasklá těsně pod obratlem C4. Byl úmyslně paralyzovaný od krku dolů. Ve zbytku těla prakticky neměl cit.“

Garcia cítil, jak mu po zádech začíná stékat studený pot. „Moment, paní doktorko. Chcete říct, že ho vrah paralyzoval?“

„Přesně to udělal.“

„Jak?“

„To vám ukážu.“

Doktora Hoveová sáhla po Nashornově uříznuté hlavě, otočila ji a ukázala všem zátylek. Asi osm centimetrů od spodiny lebeční byl po straně čerstvý řez, asi dva až tři centimetry dlouhý.

„Vrah mu přerušil krční míchu ostrým nožem, vraženým do týla.“

„To si fakt děláte legraci.“ Garciovi se sevřel žaludek.

„Bohužel ani trošku. Jak jsem řekla, pro mě je ten vrah zosobněné zlo – člověk-démon. Kdo na tomhle světě by něco takového dokázal vymyslet?“

„Hadrák,“ řekl Hunter.

Ostatní se na něj podívali, jako by spadl z vesmíru.

„Tomu se říká hadrák,“ pokračoval Hunter. „Byla to technika, kterou používali sadističtí vojáci za vietnamské války. Nebylo to tak precizní jako tohle. Za války vojáci prostě zabodli nůž oběti do zad a přerušili páteř na kterémkoli místě. Někdy došlo k ochrnutí od krku dolů, někdy ochrnuly jen nohy, to bylo jedno. Znamenalo to, že se oběť nemohla bránit.“

„Nechceš naznačit, že tenhle vrah je vietnamský veterán, že ne?“ zeptal se Garcia.

„Říkám jen, že ta technika není nic nového.“

„Vzhledem k blízkosti krční páteře k povrchu těla,“ pokračovala doktorka Hoveová, „řez nemusí být moc hluboký. Kdyby v případě naší oběti nůž pronikl o dva tři centimetry hlouběji, mohl přerušit průdušnici a smrt by následovala takřka okamžitě.“

„Páni, takže se nedá pochybovat, že tenhle vrah opravdu má medicínské znalosti.“ Garcia o krok ustoupil.

„Podle mého názoru se o tom nedá pochybovat vůbec,“ potvrdila doktorka. „Věděl, že musí přerušit krční míchu u obratle C4, aby dosáhl ochrnutí od krku dolů, aniž by ohrozil dýchací soustavu. A přesně to taky provedl. Přičtěte si k tomu prakticky dokonale provedenou proceduru Symeovy disartikulace kotníku, sešití patřičných cév po amputacích a pečlivé obvázání pahýlů nohou, a vyjde vám, že ten chlap by klidně mohl dělat v nemocnici chirurga.“

„Vrah paralyzoval oběť protětím krční míchy nožem skrz zátylek?“ Kapitánce Blakeové téměř selhával hlas, když předčítala z kopie pitevní zprávy, kterou jí Garcia právě předal.

Hunter přikývl.

Okresní návladní Dwayne Bradley seděl v jednom ze dvou kožených křesel naproti stolu kapitánky Blakeové. Také měl v rukou kopii zprávy.

„Počkejte moment,“ potřásal hlavou nad textem. „Podle toho, co se tu píše, by přeťatá krční mícha působila taky na nervový systém, takže by oběť byla otupělá a nevnímala by bolest.“

„To je pravda,“ potvrdil Garcia.

„Tak proč by to sakra dělal? Jestli vrah chtěl, aby oběť trpěla, proč by ji připravoval o cit? Proč by otupil bolest, než ho rozřezal? To sakra vůbec nedává smysl.“ Tváře už mu trochu růžověly.

„Protože z nějakého důvodu si vrah přál, aby oběť trpěla jiným druhem bolesti,“ odpověděl Hunter, opírající se loktem o knihovnu u západní stěny. „Psychickou bolestí.“

Bradley na okamžik zaváhal.

„Představte si, že se musíte dívat, jak někdo znetvořuje a mrzačí vaše tělo, jak vaše krev stříká po místnosti, a přitom nic necítíte a nejste schopen reagovat. Představte si, že musíte sledovat vlastní smrt, jako by vám na plátno promítali film. Víte, že umíráte, ale necítíte to.“

Okresní návladní Bradley nespouštěl oči z Huntera a zvažoval přitom jeho slova. „No, vy tedy umíte namalovat pěkně strašidelný obrázek.“

„Jak dlouho to trvalo?“ zeptala se kapitánka. „Myslím jako to mrzačení, psychické trýznění?“

„Těžko říct. Ale když vezmeme v úvahu, jak dlouho by trvalo odřezat části těla a omezit krvácení tak, jak to bylo provedeno… přes hodinu, možná i víc.“

„Krucinál.“ Okresní návladní šelestivě vydechl a zalistoval zprávou. „Tady stojí, že smrt nastala podle odhadu někdy mezi šestnáctou a devatenáctou hodinou.“

„To odpovídá,“ souhlasil Garcia.

„A tělo objevila kolem osmé hodiny dívka ze sousední lodi, je to tak?“

„To odpovídá,“ opakoval Garcia.

„Máme něco z bezpečnostních kamer v marině?“ zeptala se kapitánka Blakeová. „Lidi, co přicházeli a odcházeli?“

Garcia se zasmál. „To jsme očekávali, ale oni ještě používají starý systém. Nahrává na videokazety, věřte tomu nebo ne. A už přes dva měsíce je rozbitý.“

„Typické,“ poznamenal okresní návladní. „A co ptát se od domu k domu, nebo v tomhle případě spíš od lodi k lodi? Nikdo si nevšiml nikoho, kdo by vypadal, jako že tam nepatří, a odcházel zhruba v době, kdy na lodi oběti začala vyřvávat ta hlasitá hudba?“

„Myslím, že vrah tak hloupý není,“ opáčil Hunter.

„Hloupý? Jak to myslíte?“

„Nemáme to jak potvrdit, ale stereopřehrávač na Nashornově lodi má časovací zapínání. Podle mého odhadu vrah nastavil časování tak, aby zapnulo přehrávač nejméně půl hodiny po jeho odchodu. Když k tomu přičtete skutečnost, že lidem začala jít hlasitá hudba na nervy teprve potom, co už nějakou chvíli běžela, byl už vrah dávno pryč, než si toho někdo všiml.“

Kapitánka zavřela zprávu, kterou měla před sebou, a odstrčila ji k okraji stolu. „A co byt oběti? Máme něco? Počítač, mobil?“

„Technici našli laptop,“ odvětil Hunter. „Teď na něm pracují, prohlížejí soubory, fotky, e-maily, všechno, co najdou. Ale mobil tam žádný nebyl.“

„Nashorn se chystal odjet na každoroční dvoutýdenní dovolenou,“ dodal Garcia. „Takže se dá s jistotou předpokládat, že měl telefon s sebou. Myslíme si, že ho vrah buď odnesl, nebo ho zahodil do vody, anebo zničil.“

„Můžeme si opatřit jeho číslo, kontaktovat operátora a vycházet z toho, co se dozvíme,“ navrhl okresní návladní Bradley.

„To už jsme udělali,“ sdělil mu Hunter. „Telefon je vypnutý, takže pokud nebyl zničený, nedá se vystopovat, dokud se zase nezapne. Ale možná dostaneme analýzu pohybu podle vysílačů.“

„Možná nepřipadá v úvahu,“ opáčil okresní návladní. „Alice vám analýzu pohybu podle vysílačů opatří.“ Letmo se podíval na hodinky.

„Tak jo,“ přikývl Hunter. „Taky dnes ještě jednou navštívím Amy Dawsonovou.“

Okresní návladní a kapitánka Blakeová přimhouřili oči a oba mírně zavrtěli hlavou.

„Ošetřovatelku, která pečovala o Dereka Nicholsona ve všední dny,“ připomněl jim Hunter. „Chci jí ukázat fotografii Andrewa Nashorna a prověřit, jestli nebyl tím druhým mužem, který podle ní navštívil Nicholsona doma – tedy kromě okresního návladního Bradleyho. Ještě pořád jsme toho druhého návštěvníka neidentifikovali. Zeptal jsem se okresního návladního Bradleyho a ten se poptal na všech pracovištích Úřadu okresního návladního v okrese Los Angeles. Nikdo se nepřihlásil, takže musíme předpokládat, že ten druhý návštěvník nebyl žádný kolega z úřadu.“

Okresní návladní přikývl.

Kapitánka Blakeová začala poklepávat tužkou o stůl, zatímco její myšlenkový proces se začal ubírat novým směrem. „Vysvětlete mi jednu věc,“ oslovila Huntera. „Vím, že modus operandi byl u obou zločinů stejný, ale při tom, co říkal Dwayne, mě něco napadlo. Proč musela první oběť trpět fyzicky a druhá psychicky? Nedává to moc smysl.“

„To nikdy nedává, kapitánko,“ odvětil Hunter.

„Jo, ale zkuste mi vyhovět. Myslíte, že existuje možnost, že by tu nebyl jen jeden pachatel? Možná dva lidé pracující společně. Jeden nenáviděl Nicholsona a druhý Nashorna? Třeba se poznali ve vězení. Poslali je do stejného nápravného zařízení, ale za zločiny, které spolu vůbec nesouvisejí. Tam se spřátelili. Tím pádem mohli mít léta na to, aby vymysleli morbidní pomstu.“

„Na tom něco je,“ souhlasil okresní návladní Bradley.

„To je víc než nepravděpodobné vzhledem k tomu, co se s oběma zavražděnými dělo.“

„Jak to?“

Hunter přešel doprostřed místnosti. „Když uvážíte, jak těžká psychóza se u obou zločinů projevila a jak šílený byl samotný čin, bylo by doslova nemožné, aby šlo o dílo dvou samostatných pachatelů. Místa činů svědčí o tom, jak posedle si vrah počínal – až do nejmenších detailů. Jen se podívejte na ty sošky. To se v psychologické rovině nedá sdílet. Zabít oběti, rozčtvrtit jejich těla a sestavit plastiky z jejich částí, to mu působí rozkoš. Naplňuje to v něm cosi, co chápe jen on. Nikdo jiný by necítil uspokojení na stejné úrovni. Taková psychická porucha se nedá sdílet. Je to ten samý vrah, kapitánko. Věřte mi.“

Vyrušilo je zaklepání na dveře.

„Ano,“ zavolala kapitánka Blakeová.

Dveře se pootevřely a dovnitř strčila hlavu Alice Beaumontová. Zajela si do úřadu okresního návladního, aby prověřila několik spisů, do nichž nebyl možný přístup přes internet. Vyvalila překvapením oči a znehybněla. Nevěděla, že už jsou Hunter a Garcia zpátky z márnice, a netušila, že v místnosti bude i okresní návladní Bradley.

Všichni se obrátili k Alici.

Tři vteřiny ticha.

„Promiňte, že ruším.“ Přejela zrakem místnost, aby se ujistila, že jí všichni věnují pozornost. „Ale asi už konečně něco mám.“

Okresní návladní Bradley gestem vyzval Alici ke vstupu do kanceláře, jako by mu místnost patřila. Počkal, až za sebou zavře dveře.

„Tak copak máte?“ zeptal se a odhodil pitevní zprávu na stůl kapitánky Blakeové.

„Celé dopoledne jsem procházela dlouhý seznam jmen zločinců, které Derek Nicholson žaloval.“ Kývla na Huntera. „Tentokrát jsem šla patnáct let zpátky. Hledala jsem spojovací články týkající se obou obětí. Hlavně někoho, koho by Nashorn vypátral a následně Nicholson obžaloval.“ Vyndala čtyři listy papíru ze zelených plastových desek, které si přinesla s sebou, a každému z přítomných předala jeden. „Ze všech zločinců, které Nashorn dostihl za dvanáct let, co byl detektivem, jich Nicholson žaloval třicet sedm.“

Všichni zaměřili svou pozornost na jména v seznamu.

„Třicet sedm? Tady je jen dvacet devět jmen,“ okresní návladní Bradley mírně zvedl obočí.

„To proto, že jsem těch počátečních třicet sedm předběžně prověřila,“ vysvětlovala Alice. „Osm jich už zemřelo. Problém je, že všech sedmatřicet byli jen průměrní pouliční zločinci – ozbrojená loupež, přepadení, obchod s drogami, kuplířství, ublížení na zdraví, členové gangů a podobné věci. Když jsem prověřovala jejich vzdělání, nenarazila jsem na nic než na předčasné ukončení školní docházky a nevzdělané lidi, kteří pocházeli z rozvrácených rodin a rodiče je týrali. Lidi s výbušnou povahou, kteří prostě nezapadají do vzorce.“

„O jakém vzorci to mluvíte?“ zeptal se okresní návladní.

„Zpráva patologa z Nicholsonovy pitvy nasvědčuje tomu, že vrah měl nějaké lékařské znalosti,“ upřesnila Alice.

„To se znovu potvrdilo dnes ráno po ohledání Nashorna,“ dodal Garcia.

„Takže to podporuje můj názor,“ pokračovala Alice. „Zločinci na tomhle seznamu nemají stupeň vzdělání potřebný k tomu, aby byli schopni spáchat takové vraždy, jaké vyšetřujeme. Prostě by neměli znalosti, trpělivost ani dost odhodlání, aby oběť rozčtvrtili a vytvořili skulptury.“

„Tak vy tvrdíte, že žádná z osob na tomhle seznamu nestojí za to, abychom se jí zabývali?“ zvýšila hlas kapitánka Blakeová. „Proč nám ho tedy předáváte?“ Nedbale upustila seznam na stůl.

„Ne,“ odsekla Alice stejným tónem. „Já říkám, že to je můj názor. Zkompilovala jsem ten seznam, protože je to moje práce. Za ta léta, co pracuju pro úřad okresního návladního, jsem se naučila jedno: čas je vzácné zboží, a to u každého vyšetřování. Ale jestli máte finance a čas prošetřit všech devětadvacet jmen z toho seznamu, tak si prosím poslužte.“

Okresní návladní Bradley se usmál jako hrdý otec a pohlédl na kapitánku Blakeovou. Už chyběla jen věta „to je moje holka“.

Hunter si všiml, jak se na kapitánčině čelisti napnul sval. „Ale tohle není to, co tě nadchlo,“ vložil se rychle do řeči. „Našla jsi ještě něco, viď?“

Alici se objevil v očích nový záblesk. „Když jsem ten seznam prošla, dostala jsem nápad. Napadlo mě, že bychom se na to třeba mohli podívat z jiného úhlu.“

„A to z jakého?“ Kapitánčin hlas zněl i nadále suše.

Alice přistoupila k okraji jejího stolu. „Co jestli osoba, kterou hledáme, je nějak spojená jen s jednou z obětí, ne s oběma?“

Všichni se nad tím na okamžik zamysleli.

„Ale proč tedy zabila dotyčná osoba i druhou oběť?“ zeptal se Garcia.

Alice zvedla pravý ukazováček, jako by chtěla říci: „To je klíčová otázka.“

„Protože spojovací článek je někde jinde.“ Nedala nikomu příležitost položit dotaz. „S touhle myšlenkou jsem rychle sestavila aplikaci, která prohledala databázi okresního návladního – konkrétně případy, kterými se zabýval Nicholson. Pak zkusila pospojovat výsledky, a to jakýmkoli způsobem, s veškerými zločinci, které v průběhu let vypátral Nashorn.“

„Jaká kritéria jsi použila?“ zeptal se Hunter.

Alice mírně naklonila hlavu ke straně a pokrčila rameny. „To byl problém. Záběr může být dost široký, tak jsem se rozhodla začít s něčím jednoduchým, s něčím, co už Robert naznačil – rodina nebo příbuzní, upřednostnit každého, kdo byl v nedávné době propuštěn na podmínku nebo mu vypršel trest.“ Odmlčela se a zakývala hlavou ze strany na stranu. „No, ne docela v nedávné době. Pro začátek jsem šla pět let do minulosti.“

„A…?“ Kapitánka Blakeová si položila pravý loket na područku otáčivé židle a zlehka si opřela bradu o klouby prstů.

„A možná mi přálo štěstí, protože se vynořil hodně pravděpodobný kandidát.“

Alici zvlnil koutky úst nepatrný úsměv; pak vytáhla ze svých zelených plastových desek čtyři kopie vytištěné policejní fotografie.

„Tohle je Alfredo Ortega.“

Každému podala po výtisku. Fotka vypadala staře. Muž na ní měl asymetrický obličej s hranatou bradou, špičatým nosem, ušima, jež se zdály být vůči hlavě příliš malé, křivými zuby a tlustými rty – nebyl zrovna přitažlivý. Vlasy měl černé jako noc a dlouhé, splývaly mu přes ramena.

„Tak jo,“ pronesla kapitánka. „Vypadá docela zlověstně. Co je s ním?“

„No, pan Ortega byl americký občan mexického původu. Pracoval jako skladník a řidič ještěrky ve skladišti na jihovýchodě Los Angeles. Byl to pořádný kus chlapa – metr devadesát, sto deset kilo. Na takového chlapa si jen tak netroufnete. Jednoho deštivého dne v srpnu mu nebylo zrovna dobře, zřejmě něco snědl. Odpoledne se nad ním šéf slitoval a řekl mu, aby si vzal na zbytek dne volno. Ortega byl tenkrát dva roky ženatý – děti neměl. Přišel domů dřív než obvykle a našel svou manželku Pam v posteli s jiným mužem. Dokonce se svým kamarádem z hospody.“

Garcia zkřivil obličej. „Sakra, to nemohlo dopadnout dobře.“

Alice přenesla váhu z nohy na nohu, pak pokračovala. „Místo aby začal vyvádět a ztratil nervy, nechal je být a odjel přes několik měst do San Bernardina, do domu manželčiny rodiny. Tam zabil její matku, otce, babičku a mladšího bratra. Psa se ani nedotkl. Po té krvavé lázni všem usekal hlavy a nechal je na jídelním stole.“

Čtyři páry ustaraných očí se zvedly od sjetiny s fotografií k Alici. Okamžik protahovala napětí.

„Pak se Ortega vrátil do Los Angeles a vydal se k domu svého přítele, toho, co mu spal se ženou. Ten už se mezitím vrátil domů k manželce a dítěti, kterému bylo teprve pět.“ Alice se odmlčela a zhluboka se nadechla. „Zabil je všechny stejným způsobem jako manželčinu rodinu – mačetou. Hlavy nechal na kuchyňské lince. Potom se v jejich domě klidně osprchoval a snědl nějaké potraviny z ledničky. Teprve pak se vrátil domů. Pomiloval se s manželkou a potom jí usekl hlavu.“

Všichni na Alici strnule civěli.

„Páni… to je ale inspirující příběh,“ vydechl Garcia. „Jak je to dlouho?“

„Jedenadvacet let. Nebránil se zatčení, ani nic podobného. Když ho chytili, dovolával se neviny z důvodu dočasné nepříčetnosti. Právě proto se konal porotní soud. Derek Nicholson byl žalobce.“

Překvapené ticho.

„Ten případ si pamatuju,“ oznámil okresní návladní Bradley.

„Zatýkal ho Nashorn?“ zeptal se Garcia.

„Nemohl,“ zavrtěl hlavou Hunter. „Bylo to před jedenadvaceti lety, Carlosi. Nashorn tenkrát nebyl detektivem.“

„Počkejte moment.“ Kapitánka Blakeová odložila sjetinu na stůl. „Říkala jste, že ve vyhledávacích kritériích jste nastavila osoby propuštěné během posledních pěti let. Chcete mi tvrdit, že toho fešáka pustili? Jak to?“

„Ne.“ Alice zavrtěla hlavou. „Porota hlasovala jednomyslně. Ortega dostal trest smrti. Šestnáct let byl v cele smrti. Před pěti lety ho popravili smrtící injekcí.“

Všeobecné nechápavé pohledy.

Kapitánce Blakeové došla trpělivost. „Děláte si ze mě srandu, kurva?“ Práskla sjetinou o stůl, vstala a přejížděla pohledem mezi Alicí a okresním návladním. „Nejdřív seznam jmen, kterými se podle vás ani nemáme zabývat, teď fotka někoho, kdo už je mrtvý. Co je to sakra dneska za den, ‚Den mrhání časem losangeleské policie‘? Co to zaměstnáváš za blbce, Dwayne?“

„Takové, co dokážou převézt blbce, které máš ve sboru, Barbaro.“ Okresní návladní Bradley ukázal hlavou na Huntera a Garciu.

„Alfredo Ortega je spojovací článek, který jsem našla na Nicholsonově straně,“ odvětila Alice klidným hlasem; nedopustila, aby se hádka rozhořela ještě víc, a vytáhla z desek novou sjetinu s fotografií. Znovu ji všem rozdala. „Teď dovolte, abych vám představila Kena Sandse.“

Tahle policejní fotografie byla mnohem novější než Ortegova. Muž na ní vypadal asi na pětadvacet. Jeho pokožka měla zlatavý tón, způsobený spíš silným sluněním než etnickým původem. Tváře měl poďobané jako mořská houba jizvičkami od akné, patrně ještě z puberty. Oči měl tak tmavé, až se zdály skoro černé. Měl nepřítomný pohled narkomana, který si píchá do žíly, ale v těch vyzývavých očích se skrývalo ještě něco – cosi chladného a děsivého. Cosi zlého. Tmavé vlasy měl ostříhané nakrátko a na rtech sebejistý úsměv někoho, kdo ví, že se jednoho krásného dne pomstí.

„Tak jo, a co mezi nás přivádí tohohle Kena Sandse?“ zeptal se Garcia.

Alice se drze usmála. „Je toho docela dost.“

„Sands vyrůstal s Ortegou v Paramountu,“ četla Alice z nového dokumentu. „Byli nejlepší přátelé. Ani jeden z nich neměl sourozence a to je sblížilo ještě víc. Oba pocházeli z chudých rodin. Sandsův otec hodně pil, takže život v jeho domácnosti nebyl zrovna ideální. Sands byl doma nerad. Nenáviděl otce i bití, které od něj dostával. Většinu času trávil venku na ulici a s Ortegou. Brzy přišly drogy, gangy, rvačky – však víte, jak to chodí.“

Na stole kapitánky Blakeové zazvonil telefon. Sáhla po něm. „Teď ne.“ Praštila sluchátkem zpátky do vidlice. „Pokračujte.“

Alice si odkašlala. „Sands a Ortega spolu chodili v Paramountu na střední školu. Ortega byl podprůměrný žák, kdežto Sands byl sice neukázněný, ale měl lepší známky, než by většina lidí očekávala. Přijetí na vysokou by nebyl problém, kdyby chtěl a kdyby na to měl prostředky. Jenže jejich pouliční život už eskaloval do trestné činnosti, a když jim bylo sedmnáct, oba je zavřeli za krádež auta a přechovávání marihuany. Stálo je to rok v nápravném zařízení pro mladistvé.

Krátký pobyt za mřížemi Ortegu rozhodil. Usoudil, že v takovém životě nechce pokračovat. Brzy po propuštění se seznámil s jistou Pam. O dva roky později se vzali. I když pořád bral drogy, dostal práci ve skladišti, jak už jsem říkala, a všechno nasvědčovalo tomu, že život na ulici hodil za hlavu.“

„Ale Sands ne,“ vydedukoval Hunter.

Krátké zavrtění hlavou. „Sands ne. Po propuštění nějakou dobu pokračoval v drobné trestné činnosti, ale v polepšovně navázal pěkných pár kontaktů. Než byste se nadáli, obchodoval s drogami ve velkém.“

„Jak jsi přišla tak rychle k tolika informacím?“ zeptal se Garcia.

„Úřad okresního návladního vede podrobné záznamy o každém, koho žalujeme,“ odvětila Alice, ukázala na Bradleyho a obrátila stránku ve zprávě. „Jednou v noci se Sands vrátil domů opilý a sjetý, měl další rozepři se svou přítelkyní Ginou Valdezovou a věci se mu vymkly z ruky. Ztratil hlavu, popadl baseballovou pálku a Gina skončila v nemocnici tak zbitá, že měla jen krůček k smrti. Měla několik zlomených kostí, prasklou lebku a ztratila zrak v levém oku.“

„To je ale příjemný kluk,“ opřel se Garcia o rám okna.

„Říkalas, že tvoje aplikace hledá spojovací články mezi rodinou a příbuznými,“ ozval se Hunter. „Jak se ti podařilo spojit Sandse s Ortegou?“

„Vzhledem k tomu, že jeho manželka byla zavražděná, uvedl Ortega Kena Sandse jako svého nejbližšího příbuzného, když ho odsoudili k smrti,“ objasňovala Alice. „Jak jsem říkala, byli v mládí jako bratři. Navrhl jsi, abychom hledali rodinné příslušníky, členy gangů, kohokoli zvenčí, kdo by mohl mstít někoho jiného. No a do téhle kategorie Ken Sands rozhodně zapadá.“

„Nic proti tomu,“ řekl Garcia.

„Ale tady to začíná být dobré,“ dodala Alice. „Sandse zatýkal detektiv Andrew Nashorn.“

Jako by se v místnosti na okamžik uvolnila statická elektřina.

„Sandsova přítelkyně Gina se ho děsila, a právem. Už ji zbil mnohokrát předtím, jak se ukázalo. Nashorn byl tím, komu se podařilo ji přesvědčit, aby podala trestní oznámení, když se dostatečně uzdravila. Sands byl obžalován z ublížení na zdraví družce s použitím smrtící zbraně.“

„Což je trestný čin podle trestního zákoníku státu Kalifornie, paragraf 245,“ dodal okresní návladní Bradley.

Alice přikývla. „Připočtěte si k tomu fakt, že když ho zadrželi, byl sjetý a měl u sebe víc než kilo heroinu, a vyjde vám devět a půl roku odnětí svobody. Seděl v Kalifornské státní věznici v Lancasteru.“

„Jak je to dlouho?“ zeptala se kapitánka.

„Deset let. A poté, co mu přečetli rozsudek, a než ho justiční stráž odvedla, stihnul se Sands ohlédnout na Nashorna, který seděl hned za státním žalobcem, a pronést slova – ‚Přijdu si pro tebe.‘“ Alice položila zprávu na stůl kapitánky Blakeové. „Propustili ho před šesti měsíci.“

Čas jako by se na několik vteřin zastavil.

„Máme jeho adresu?“ zeptal se Hunter.

„Jen adresu starého bydliště. Sandse nepustili na podmínku, odkroutil si celý trest – čisté propuštění, nemusí se hlásit kurátorovi ani soudci, nikomu. Taky nemá žádná omezení. Může dokonce i odjet do zahraničí, kdyby chtěl.“

„Tak jo.“ Kapitánka Blakeová se vrátila pohledem ke sjetině na svém stole. „Najdeme ho co nejrychleji a trochu si s ním popovídáme.“ Pokynula Alici, aby jí předala desky a zprávu.

„Než ho najdeme,“ ozval se okresní návladní Bradley, „udržujme to co možná v tichosti. Nechci, aby se něco z toho dostalo k novinářům a vůbec k nikomu.“ Hleděl na Huntera a Garciu, jako by se chystali zveřejnit nové zjištění, jen co vyjdou z místnosti. „A to opravdu nikomu. Máme tu zavražděného žalobce a policajta. Všichni policisté, všechny justiční složky se třesou touhou dostat do ruky každého podezřelého, který se nám namane. Kdyby se to dostalo ven, budeme tu mít kurva hon na člověka v takovém měřítku, že to ještě nikdo z nás nezažil. Takže krucinál, nikomu ani slovo. Vyjádřil jsem se jasně?“

Hunter ani Garcia neodpověděli. Jenom na okresního návladního zírali.

„Vyjádřil jsem se jasně, detektivové?“

„Křišťálově,“ odpověděl Hunter.

Po dopoledním vývoji událostí se zbytek dne vlekl. Nic dalšího se neobjevilo. Nikoho nepřekvapilo, že adresa, kterou měla Alice ve spisu Kena Sandse, byla zastaralá, a protože opustil vězení teprve před šesti měsíci, nežádal ještě o žádné dokumenty, které by ho pomohly vystopovat – ani řidičský průkaz, ani pas, ani sociálka, nic. V záznamech sociálního pojištění měl stále ještě uvedenou starou adresu.

Hunter nařídil týmu, aby se pokusil vystopovat nějaký bankovní účet, vyúčtování za plyn nebo elektřinu, cokoli, co by mohlo ukázat správným směrem. Také hledali Sandsovy staré přátele. Lidi, s nimiž se stýkal, než nastoupil do vězení, lidi, které poznal ve vězení a teď byli na svobodě; vlastně kohokoli. Avšak získat informace od starých přátel nebo spoluvězňů bylo mnohem těžší, než by se zdálo, a Hunter to věděl. Podle losangeleského zákona ulice bylo prásknout někoho, obzvlášť policajtům, hrdelní zločin. Ani Sandsovi nepřátelé jen tak nepromluví.

Hunter si také vyžádal veškeré záznamy o návštěvách, které měli Sands a Ortega ve vězení, ale vzhledem ke kalifornským zákonům o ochraně osobních údajů mohlo trvat den či dva, než jim nějaký soudce tento požadavek posvětí, a dalších několik dní, než spisy dostanou.

Gina Valdezová, přítelkyně Kena Sandse, kterou málem ubil k smrti, zmizela. Změna jména není v Americe nijak složitý proces. A ve věku internetu je změna celé identity čím dál snazší. Nikdo nevěděl, jestli si Gina změnila jméno nebo vytvořila novou identitu. Nikdo nevěděl, zda dosud žije v Los Angeles, v Kalifornii nebo vůbec ve Spojených státech. Jedna věc však byla jistá: nechtěla být nalezena.

Jako losangeleský detektiv pracoval Andrew Nashorn někdy s parťákem, detektivem Sebem Stokesem. Stokes se na zatčení Kena Sandse nepodílel, ale Hunter mu stejně zavolal. Domluvili si schůzku hned na zítřejší ráno.

Brian Doyle, velitel divize informačních technologií Losangeleského policejního sboru, se Hunterovi ozval pozdě odpoledne s tím, co se mu podařilo extrahovat z počítače, nalezeného v Nashornově bytě. Hunter a Garcia se hodinu probírali všemi obdrženými e-maily a tím, co bylo zkompilováno z internetové historie počítače. Vyšlo najevo, že Nashorn byl častým zákazníkem několika eskortních agentur, z nichž mnohé se specializovaly na fetiš, bondage a sado-masochistické služby. Také tu byla řada pornografických webových stránek, a i když se mnohé z nich daly považovat za dost tvrdé – žádné nebyly ilegální.

E-maily jim neposkytly nic podezřelého, žádné výhrůžky ani nic, co by se dalo jako výhrůžka vykládat. Neudělali ani žádné pokroky v identifikaci druhé osoby, která mluvila s Derekem Nicholsonem v jeho domě, když onemocněl. To, co se dozvěděl od Nicholsonovy ošetřovatelky o tom, jak chtěl Nicholson ulevit svému vědomí a povědět někomu o něčem pravdu, pořád ještě kroužilo Hunterovi hlavou.

Hunter a Garcia strávili zbytek dne pátráním na internetu a hledáním všeho, co by se i jen vzdáleně podobalo novému stínovému obrázku, vrhanému skulpturou, zhotovenou z částí Nashornova těla. Nenašli nic, co by se podobalo celému výjevu. Figura zkreslené hlavy s rohy se dala snadno přirovnat k vyobrazení většiny ďáblů nebo démonů. A to se vztahovalo k náboženstvím, vyznáním a kultům napříč zeměkoulí. Existovali však také mytologičtí rohatí bozi, například starořecký bůh Pan nebo dokonce i Apollón a Zeus, jehož nejstarší vyobrazení zpodobňovala s rohy.

Ďábel, nebo Bůh, říkal si Hunter. Račte si vybrat.

Když se neměl oč opřít, bylo to jako hledat blond vlas na písečné pláži.

Druhá část obrazu byla ještě záhadnější. Dvě postavičky stojící a dvě ležící, prakticky jedna na druhé. Hunter a Garcia nic nenašli a Hunter musel začít zvažovat možnost, že Alice měla asi pravdu. Možná ten obrázek nemá vůbec žádný skrytý význam. Nic náboženského. Nic mytologického. Žádná paralelní konotace. Možná je význam tak jednoduchý, jak naznačila – zlý vrah shlíží na své oběti. Dvě už padly, dvě jsou na řadě. A to znamená, že bude zabíjet znovu.

Už bylo po večeři, když se Hunter vrátil do Lennoxu a zaparkoval před domem Amy Dawsonové. Ošetřovatelka Dereka Nicholsona ho opět se zdvořilým úsměvem uvedla do svého domu, ale tentokrát do kuchyně.

Ve vzduchu se vznášela příjemná vůně vařených rajčat, bazalky, cibule, chilli papriček a koření.

„Manžel se dívá v obýváku na zápas,“ vysvětlovala Amy. „On je velký fanoušek Lakers, a když se rozčilí, bývá dost hlučný. Nevadí vám, když si promluvíme tady, že ne?“

„Ovšemže ne,“ ujistil ji Hunter. „Budu co nejstručnější.“

Amy na sobě měla lehké květované šaty a gumové žabky. Krátké copánky si rozpletla a vlasy teď měla stažené dozadu, do huňatého ohonu. Vyzvala Huntera, aby se posadil na jednu ze židlí, rozestavených kolem rozkládacího umakartového stolu.

„Kdybyste přišel o trochu dřív, mohl jste se s námi navečeřet.“

Hunter se usmál. „To jste moc hodná, děkuji. Ale nejspíš je dobře, že jsem to nestihnul. Jak mě pustíte k dobrým domácím těstovinám, dokážu sníst, kolik sám vážím… možná i víc.“

Amy se zarazila a skepticky si Huntera změřila pohledem. „Jak víte, že jsem dneska vařila těstoviny?“

„Hmm… jen hádám, soudě podle toho, jak vám to v kuchyni krásně voní.“ Pokrčil rameny. „Domácí pikantní rajčatová omáčka?“

Amy nedokázala skrýt překvapení. „Je to tak. Maminčin recept. Všichni máme rádi, když to hodně pálí.“

„Já taky,“ přikývl Hunter a posadil se. Počkal, až Amy usedne ke stolu naproti němu. „Jen jsem se chtěl vrátit k tomu druhému člověku, jak jste říkala, že přišel za panem Nicholsonem domů potom, co onemocněl.“

„Nic jiného jsem si nezapamatovala,“ ujišťovala ho s výrazem upřímné lítosti.

„To nevadí. Vlastně jsem chtěl, abyste se podívala na jednu fotografii a řekla mi, jestli je možné, že je to ten samý člověk, co tenkrát pana Nicholsona navštívil.“

„Tak jo.“ Předklonila se, opřela se lokty o stůl.

Vřešťan, rodinný pes, začal štěkat hned za kuchyňskými dveřmi. Amy se zatvářila dopáleně. „Omluvte mě na vteřinku, detektive.“ Vstala a otevřela dveře, ale nepustila psa dovnitř. „Delroyi,“ zavolala. „Nemohl bys vzít Vřešťana a třeba ho pustit ven? Teď na něj nemám čas.“

„Koukám na basket,“ odtušil silný baryton.

„Nemohl bys teda říct Leticii, aby si ho vzala nahoru?“

„Leticie,“ zavolal Delroy ještě silnějším hlasem. „Pojď si pro toho svýho psa, než ho uškrtím.“

Amy zavřela dveře a potřásla hlavou. „Moc se omlouvám,“ zopakovala a vrátila se na své místo. „Někdy mě ten pes štve. A manžel taky.“

Hunter se usmál. „To nic.“ Položil před Amy fotografii Andrewa Nashorna, snímek formátu A4. „Tohle je ten člověk, o kterém jsem mluvil.“

Zvedla ji a dlouhou chvíli si ji usilovně prohlížela.

„Je mi líto, detektive, to není on. Ten člověk byl mladší a štíhlejší, určitě.“ Vrátila fotografii na stůl.

Hunter přikývl, ale nechal obrázek, kde byl. „A co tenhle?“ Vytasil se s druhou fotografií. Tentokrát šlo o policejní fotku Kena Sandse. Kontaktoval Kalifornskou státní věznici v Lancasteru a podařilo se mu získat novější snímek Sandse, pořízený v den jeho propuštění. Vlasy měl dlouhé a špinavé, a taky si nechal narůst huňatý, rozježený plnovous. Nic z rysů jeho obličeje nebylo příliš viditelné.

„Tohle je jeho nejčerstvější obrázek, co máme,“ vysvětloval Hunter. Věděl, že Sands si vytvořil tenhle zevnějšek úmyslně. Spousta trestanců, kteří si odseděli střední až dlouhé tresty, vypadala podobně. Byl to běžný trik, jak zabránit systému získat jejich přesnou současnou podobu. Dlouhé vlasy a ježatý plnovous zmizí do hodiny po propuštění. „Určitě už nebude mít tolik chlupů v obličeji.“ Hunter jí ukázal ještě jeden obrázek – Sandsovu policejní fotografii při zatčení. „Takhle nějak vypadal před deseti lety.“

Amy vzala obrázek Hunterovi z rukou. Dlouhou chvíli na něj upírala oči.

Hunter umlkl, nechal ji studovat snímek, jak dlouho potřebovala.

„To by mohl být on,“ pronesla Amy nakonec.

Hunter pocítil, jak jím projelo elektrické mravenčení.

„Ale samozřejmě to nemůžu říct s jistotou. Ten člověk, co tenkrát pana Nicholsona navštívil, neměl plnovous ani dlouhé vlasy. Byl v obleku a vůbec.“

„Chápu.“

Amy nespouštěla oči ze sjetiny ve své ruce. „Ale mohl by to být on.“

Krev na podlaze a na stěnách se srazila a zaschla, a jak červené krvinky odumíraly a začínaly se rozkládat, podivný kovový pach zeslábl a vystřídal ho mnohem silnější odér – něco jako shnilé maso smíchané s kyselým mlékem. Mnozí z těch, kteří někdy byli na místě brutálního zločinu, by potvrdili, že přesně takhle páchne násilná smrt.

Hunter se opět zastavil u dveří Nashornovy lodní kajuty. Návrat na místa činů, o samotě, v nočním tichu, se pro něj stal téměř posedlostí. Dávalo mu to příležitost nerušeně se porozhlédnout, nespěchat, pokusit se – třeba jen na zlomek vteřiny – přijmout stejný stav mysli, v jakém se nalézal vrah. Ale jak by někdo mohl pochopit nepochopitelné?

Hunter si několikrát přečetl zprávu forenzního týmu z místa činu. Četné otisky bot, které viděl předchozího dne na podlaze kajuty, byly velice nezřetelné a nedala se z nich určit konkrétní velikost obuvi. Podlahu pokrývalo tolik krve, že jakmile vrah pohnul nohou, zalila obrys otisku další krev. To velice ztěžovalo forenzní analýzu. Mike Brindle, forenzní agent, který vedl tým, jenž se na místo činu dostavil, už během dne Hunterovi sdělil, že mu na těch otiscích bot připadalo něco divné. Rozložení váhy v každém kroku působilo nerovnoměrně. To naznačovalo, že vrah trpěl jakousi asymetrickou anomálií chůze – jako by kulhal, nebo si naschvál obul nesprávnou velikost bot. S tímhle trikem se už Hunter setkal. Technici nedokázali identifikovat ani vzor podrážky, což nasvědčovalo tomu, že si vrah navlékl přes obuv tlusté plastové návleky nebo něco podobného. Tím se také vysvětlovala neexistence krvavých šlépjí mimo prostor kajuty.

Brindle ujistil Huntera, že jeho tým zanechal kajutu v přesně stejném stavu, jako ji našel. Seznam předmětů, jež byly odneseny k dalšímu laboratornímu zkoumání, byl uveden v dokumentu, který měl Hunter u sebe. Všechno ostatní zůstalo na svém místě.

Hunter si zapnul zip tyvekové kombinézy a vstoupil do kajuty. Nebál se, že by kontaminoval místo činu; jenom si nechtěl umazat boty a oblečení od krve anebo nasáknout tím odporným zápachem. Věděl, že když se ten pach dostane do jakékoli tkaniny, nezbaví se ho žádným praním ani čištěním. Byla to psychická záležitost. Mozek si bude spojovat oblečení se zápachem i poté, co zápach dávno zmizí.

Zastavil se uprostřed místnosti a zvolna přejížděl zrakem po okolním prostoru.

Byl už vrah na palubě, když Nashorn vstoupil na loď?

Na dveřích kajuty nebyly stopy násilného vniknutí, ačkoli otevřít dva zámky na nich šperhákem by pro nikoho zkušeného nepředstavovalo velkou překážku.

Hunter absolvoval většinu stejných úkonů, které s Garciou prováděli předchozího dne, a přitom dbal na to, aby nic nevynechal. Přistoupil k malé ledničce a otevřel dveře. Byla dobře zásobená – několik lahví vody, sýr, studená masa a spousta piva. Překontroloval kbelík na odpadky – obal od čokoládové tyčinky a prázdný sáček od sušeného hovězího. Žádné plechovky od piva. V kuchyňce nebyly vyndané ani žádné sklenice. Jestli Nashorn někoho pozval na palubu těsně předtím, než na dva týdny vyplul, patrně to nebylo na panáka.

Tak tedy na co?

Garcia předtím naznačil, že vrah možná ohrožoval Nashorna nejprve mimo loď nějakou zbraní, donutil ho otevřít dveře a pak ho udeřil do obličeje. Vzhledem k tomu, co našli na obou místech činu, a k závěru doktorky Hoveové, že vrahovou oblíbenou zbraní je elektrický kuchyňský nůž, připadala Hunterovi tato teorie velmi nepravděpodobná. Tenhle vrah nemá rád střelné zbraně.

Přešel na druhý konec místnosti, kde se nalézala největší koncentrace krevních stříkanců. Židle, na které se našlo Nashornovo znetvořené tělo, byla odvezena do laboratoře, ale její místo bylo vyznačeno lepicí páskou. Hunter se zastavil uprostřed vymezeného prostoru a rozhlédl se. Nebylo se kam schovat. Kdo by se pokusil ukrýt, byl by okamžitě zpozorován, ledaže by byl trpaslík. Od dveří by Nashorn viděl celou kajutu, s výjimkou vnitřku koupelny, ale jen pokud by byly její dveře zavřené. Jestliže se vrah ukryl právě tam, pak měl dvě možnosti: buď čekat, až Nashorn otevře dveře koupelny, a udeřit ho do obličeje připravenou zbraní, nebo otevřít dveře sám a vyřítit se na Nashorna, jakmile vstoupil do kajuty.

Hunter okamžitě postřehl v této teorii dva problémy. Jako na každé lodi, ani zde nebyla koupelna příliš prostorná. Doktorka Hoveová si byla jistá, že Nashorn byl omráčen jediným silným úderem do obličeje, a rána přišla s rozmachem zprava doleva. To by nebylo možné, pokud by vrah stál v koupelně. Prostě tam nebylo dost místa na rozmáchnutí. Pokud by se vyřítil na Nashorna z koupelny, ať už by byl Nashorn v kajutě kdekoli, i v tak stísněném prostoru by vrahovi trvalo nejméně dvě až tři vteřiny, než by se k oběti dostal. To bylo dost času, aby si Nashorn útoku všiml a zaujal nejzákladnější obrannou pozici – ruce zvednuté, aby si chránil obličej. I když byly paže od těla oddělené, nebyla na nich ani na rukou žádná obranná zranění.

Hunter znovu přejel místnost pohledem a zastavil se u malých sklápěcích dvířek k palubní strojovně. Jako většina věcí na tomto konci kajuty byly i dveře pokryté zaschlou krví. Protože včera večer forenzní tým spěchal, aby začal zpracovávat místo činu, nestihl Hunter jaksepatří zkontrolovat strojovnu. Dřepl si vedle ní a zvedl dvířka. Strojovna byla malá, o málo větší než běžná kuchyňská skříňka. Většinu prostoru zabíral samotný motor. Krev protekla škvírami ve dvířkách a nakapala na motor a na zaolejované dno strojovny. Hunter užuž chtěl dvířka zavřít, když vtom si něčeho všiml. Krve na střední části motoru. Nebyly to kapky krve, které sem protekly dvířky, ale rozstříknutá krev. Hunter už takové stříkance viděl mnohokrát – sprška krve z rány, obvykle způsobená rotačním pohybem, jako když útočník udeří oběť do obličeje. Síla úderu způsobila, že se krk oběti otočil a krev ze způs obeného zranění odlétla tenkým obloukem.

Sáhl po složce se zprávou techniků a rychle zalistoval fotografiemi důkazů. Když našel, co hledal, začal v duchu horečně probírat veškeré možnosti. Sehnul se, strčil hlavu do strojovny a zašmátral pod motorem, jako by něco hledal. Když vytáhl ruku, byla pokrytá tenkou vrstvou slizké tekutiny.

Hunter cítil, jak se mu zrychluje tep. „Parchant jeden mazaná.“

Už v devět ráno žár, odražený od prašných cest, působil, jako když se otevřou dvířka do trouby. Hunter seděl u jednoho z venkovních stolů kavárny Grub na Seward Street. Velký bílý slunečník, zasazený uprostřed stolu, vrhal velmi příjemný stín. Sestříhané husté keře, poseté fialovými květy a zakrývající dřevěný plot ze zkřížených latí kolem kavárny, budily dojem venkova, přestože západní Hollywood byl hned na dosah.

Detektiv Seb Stokes, bývalý parťák Andrewa Nashorna, navrhl schůzku právě zde. Dorazil pár minut po Hunterovi, zastavil se u dveří na zahrádku a zkoumal pohledem obsazené stoly. Vypadal jako medvěd. Ošumělé kalhoty se mu napínaly kolem zbytnělého pasu a sako vypadalo, jako by mělo každou chvíli prasknout, pokud by Stokes třeba pokrčil rameny nebo kýchl. Vlasy měl řídké, světle hnědé a sčesané ke straně, aby zamaskovaly nezamaskovatelnou temenní pleš. Měl unavené vzezření někoho, kdo strávil příliš dlouhou dobu v jednom zaměstnání a začal je časem nenávidět.

Přestože se s ním ještě nikdy nesetkal, Hunter ho hned poznal a zvedl ruku, aby na sebe upozornil. Stokes k němu přistoupil.

„Nejspíš vypadám moc jako policajt, co?“ Hlas odpovídal jeho zevnějšku, sytý, ale unavený.

„To nejspíš vypadáme všichni.“ Hunter vstal a potřásl mu rukou.

Stokes si prohlédl Huntera od hlavy k patě, zaznamenal jeho postavu a oblečení. Černé džíny, kovbojské holínky, košile s rukávy vyhrnutými na svalnatých předloktích, široká ramena a mohutný hrudník, obličej s hranatou bradou.

„Vážně?“ ušklíbl se Stokes sarkasticky. „Vy se podobáte spíš profesionálnímu gymnastovi než všem policajtům, co jsem kdy viděl.“ Stiskl Hunterovi ruku. „Seb Stokes. Všichni mi říkají Seb.“

„Robert Hunter. Říkej mi Roberte.“

Oba se posadili.

„Tak jo, objednáme si.“ Stokes přivolal gestem číšnici, aniž se podíval na jídelníček, a objednal si snídani speciál. Hunter požádal o šálek černé kávy.

Stokes se opřel dozadu a rozepnul si knoflíky saka. „Takže ty vedeš vyšetřování Andyho vraždy?“ Potřásl hlavou, zahleděl se do daleka a pak upřel unavené oči na Huntera. „Je pravda, co jsem slyšel? Že byl rozřezaný na kusy? Chci říct… rozčtvrcený? Bez hlavy?“

Hunter přikývl. „Bohužel.“

„A části jeho těla zůstaly na stole – jako nějaká šílená socha?“

Hunter opět přikývl.

„Myslíš, že to udělal nějaký gang?“

„Nic na to neukazuje.“

„Cože? Jeden pachatel?“

„Podle toho, co máme… ano.“

Stokes si dlaní levé ruky setřel pot z lesklého čela a Hunter viděl, jak mu brada ztuhla hněvem.

„To je v prdeli. Zasranej zbabělec, sračka. Takhle nesmí umírat policajt. Vraždil bych, jen abych mohl zůstat pět minut o samotě v místnosti s tím zmrdem, co to Andymu udělal. Pak by se vidělo, kdo by koho rozčtvrtil.“

Hunter nespouštěl ze Stokese oči; sledoval, jak ventiluje emoce.

„Víš, že v tomhle za tebou stojí celý losangeleský policejní sbor, sakra, viď? Ať budeš potřebovat, co chceš, z kterékoli divize, stačí jen říct. Zasranej vrah policajtů. Dostane, co mu patří.“

Hunter mlčel.

„Nebyl to náhodný útok, že ne? Bylo to osobní? Chci říct, vypadalo to jako odplata?“

„Možné to je.“

„Za co? Andy nebyl v terénu už…“ Stokes potřásl hlavou a přimhouřil oči.

„Osm let,“ doplnil Hunter.

„Přesně tak, osm let. Dělal v Divizi pomocných operací…“ Odmlčel se, náhle si uvědomil, co to znamená. „Počkat. Myslíš, že to byla odplata za nějaký případ, co je starší než osm let, ještě z doby, kdy dělal v terénu?“

„Býval jsi jeho parťák, viď?“

„No, ne docela parťák. Dělali jsme spolu na několika případech, ale když jsme sloužili na okrsku Jih, tak na většinu vyšetřování, ke kterým nás přidělovali, stačil jen jeden starší detektiv. Dělali jsme hodně menších loupeží, loupežných přepadení, domácího násilí, krádeží a takových kravin. Andy a já jsme společně pracovali na několika vraždách, většinou v souvislosti s gangy. Všechny větší případy se předávaly k vám na DLV.“

Číšnice se vrátila s kávou. Na Stokesově bylo tolik šlehačky, že vypadala jako zasněžený vánoční stromek. Hunter počkal, až si Stokes vysype do hrnku tři sáčky cukru.

„Myslíš, že ten šmejd je někdo, koho jsme s Andym chytili?“

„Momentálně zvažujeme všechny možnosti.“

„Páni, to jsou ale kecy, odpověď detektiva jak vystřižená z učebnice, lepší jsem nikdy neslyšel.“ Stokes si zamíchal kávu dřívkem. „Počkej moment. Myslíš, že ten sráč udeří znovu? Prosím tě, řekni mi, že tu nejsi, abys mi sdělil, že mám být opatrný.“

„Ne, nejsem tu, abych ti to sdělil, ale neuškodilo by, kdyby sis dával pozor.“

Stokes se nahlas rozesmál. Skřípavým, hrdelním smíchem. „Copak mi doporučujete, pane detektive? Abych si nechal přidělit policejní ochranu? Abych si koupil větší bouchačku?“ Předklonil se, kam až mu břicho dovolilo, a rozhalil sako právě natolik, aby Hunter uviděl pistoli v podpažním pouzdře. „Jen ať přijde. Jsem na něj připravený.“ Opřel se dozadu a okamžik Huntera pozoroval. „Neudržoval jsem s Andym kontakt tolik, jak bych měl. Nedělám už na okrsku Jih. Přeložili mě na okrsek Západ, divize Hollywood.“

„Kdy to bylo?“

„Před sedmi lety. Rok potom, co Andyho postřelili. Ale řekni mi jedno. Andy byl aktivní chlap. Nedělal už v terénu a nebyl v takové formě jako kdysi, ta kulka do plic se o to postarala, ale nebyl žádná pápěrka. Taky patřil k těm, co jsou pořád ve střehu, víš, jak to myslím? Před každým si dával bacha. A vím, že byl vždycky ozbrojený. Jak ho mohl dostat jeden jediný pachatel? Číhal na něj na lodi?“

Hunter se opřel dozadu a zkřížil nohy. „Ne. Vydával se za mechanika.“

Garcia byl ranní ptáče. Vždycky přicházel do sídla DLV mezi prvními, ale dnes ráno seděl za svým stolem ještě dřív než obvykle. Nebyl nespavec jako Hunter, jenže nikdo nedokáže úplně ovládat své myšlenky ani to, co mu podvědomí předhodí, jakmile zavře oči. Včera v noci obrazy, jež se ukrývaly za Garciovými víčky, úplně stačily, aby mu na většinu noci zahnaly spánek.

Ze všech sil se snažil neprobudit manželku, ale přestože ležel nehlasně a nehybně, Anna dokázala vycítit manželův neklid. Vždycky to uměla.

Garcia poznal Annu Prestonovou v prvním ročníku střední školy. Její nezvyklá krása upoutala mnoho chlapců, ale Garciu přímo zhypnotizovala, takže se do ní téměř okamžitě zamiloval. Jako kluk býval Garcia tichý a velmi plachý. Trvalo mu deset měsíců, než sebral kuráž, aby k Anně přistoupil na školní tancovačce a vykoktal slova: „Nechtěla by sis… hmm… za… zatancovat…?“

„Ano,“ opáčila s úsměvem, při kterém se mu podlomila kolena.

„Myslím jako… se mnou… nechtěla by sis se mnou zatancovat…?“

Její úsměv se ještě rozšířil. „Ano, to bych moc ráda.“

Zatímco se na tanečním parketu nemotorně pohupovali do rytmu pomalé skladby, Anna pošeptala Garciovi do ucha: „Proč ti to trvalo tak dlouho?“

Garcia zvedl bradu z jejího ramene a zadíval se do Anniných oříškovo-

-medových očí. „Cože?“

„Pět školních tancovaček. Tohle je za letošek pátá školní tancovačka. Proč ti trvalo tak dlouho, než ses mě zeptal?“

Garcia naklonil hlavu ke straně a řekl bojácně: „Já… rád nechávám dámy čekat.“

Oba se rozesmáli.

Toho večera spolu začali chodit.

O tři roky později, hned po maturitě, ji Garcia požádal o ruku.

Když se Garcia stal detektivem Losangeleského policejního sboru, složil sám sobě slib, že nikdy nebude nosit domů nic z temného světa, kam ho zaváděla jeho profese. Že nikdy, nikdy nebude vyprávět Anně o své práci. Ne proto, že je to proti předpisům, ale protože ji příliš miluje a nikdy by neposkvrnil její myšlenky obrazy a realitou svého všedního dne. Ani jednou ten slib neporušil.

Včera pozdě v noci se Anna v posteli přisunula blíž ke Garciovi a pošeptala mu do ucha: „Kdyby sis chtěl někdy popovídat… Víš, že tu vždycky budu. Ať se děje, co chce.“

Obrátil se k ní a něžně jí shrnul kadeř vlasů z obličeje. „Já vím.“ Usmál se. „Všechno je fajn.“ Políbil ji na rty.

Anna mu položila ruku na hruď a zavřela oči. „Miluju tě,“ řekla.

Garcia ji začal hladit po vlasech. „Taky tě miluju.“ Spánek se nedostavil.

Garcia seděl proti tabuli s obrázky. Soustředil se převážně na fotografii stínového obrázku, vrženého druhou skulpturou. „Co se nám sakra snaží sdělit?“

„Tu samou otázku jsem si kladla celou noc,“ odpověděla Alice, stojící za ním.

Garcia nadskočil. Nevšiml si, že vstoupila do místnosti. „Páni,“ podíval se na hodinky. „Ty sis přivstala.“

„Nebo zaspala, podle toho, jak se na to díváš.“ Položila na svůj psací stůl několik složek.

„Nemohla jsi spát?“

„Nechtěla jsem spát. Pokaždé když jsem zavřela oči, mozek na mě vyklopil novou noční můru.“

Garcia udělal obličej, jako by přesně věděl, jak jí bylo.

Zvedla jedny desky, které si přinesla s sebou, a podala je Garciovi.

„Co to je?“

„Vězeňský spis a záznamy o návštěvách Alfreda Ortegy a Kena Sandse.“

Garcia vyvalil oči. „Vážně? Ani jsem nevěděl, že už je ten požadavek schválený.“

„To je jedna z výhod toho, že okresní návladní, starosta Los Angeles a policejní náčelník už se nemůžou dočkat, až bude vyšetřování u konce. Všechno jde o hodně rychleji. Přišlo mi to faxem do kanceláře dneska, když se rozednívalo.“

„Už jsi to prošla?“

Alice si oběma rukama zastrčila rozpuštěné vlasy za uši. „Prošla, ano.“

Garcia klesl zrakem ke složkám ve svém klíně.

„Čtu rychle.“ Usmála se. „Označila jsem pár bodů.“ Zamyslela se nad svými slovy. „Vlastně pěkných pár. Začni tou modrou složkou, spisem Alfreda Ortegy. Jak si možná pamatuješ, šel do vězení o jedenáct let dřív než Ken Sands.“

Garcia postřehl nový tón v Alicině hlase. „A tuším, žes něco našla.“

„Počkej, až si přečteš oba spisy.“ Sedla si na okraj svého stolu se spokojeným výrazem v obličeji. „To musíš vidět černé na bílém, abys tomu uvěřil.“

Detektiv Seb Stokes se zarazil uprostřed dlouhého doušku kávy a postavil hrnek zpátky na stůl. Na špičce kulatého nosu mu zůstala slza šlehačky. Horní ret měl olemovaný takřka dokonalým, načechraným bílým knírem.

„Mechanik?“ Otřel si papírovým ubrouskem šlehačku z obličeje. „Vy máte toho hajzla na bezpečnostních kamerách?“

„Ne, bezpečnostní kamery nefungovaly,“ opáčil Hunter klidným hlasem.

„Kurva, nikdy nefungujou, když to člověk potřebuje. Tak jak jsi přišel na to, že se vrah vydával za mechanika?“

„Včera večer jsem zjistil, že Nashornovi unikal z motoru na lodi olej. Ten den, kdy byl zavražděn, měl odjet na obvyklou čtrnáctidenní plavbu. Podle mého odhadu si nejspíš všiml problému, když prováděl závěrečnou kontrolu před vyplutím, a věděl, že s porouchaným motorem vyrazit nemůže. To by bylo moc riskantní.“

„Jo, to by se Andymu podobalo. Vždycky byl důkladný. A rozhodně nebyl lehkomyslný. Prověřovals to v marině? Mají registr mechaniků?“

„Prověřoval.“ Hunter usrkl kávy. „Nemají vlastní dílnu. Mají seznam mechaniků, které doporučují. Nashorn nekontaktoval nikoho ze správy mariny a nechtěl kontakt na žádného mechanika. Ale většina majitelů lodí už stejně má nějakého vlastního mechanika, kterému důvěřují.“

„Andy ho měl?“

Hunter přikývl. „Chlápka jménem Warren Donnelly. Včera večer jsem s ním mluvil. Prý ho Nashorn kvůli žádnému úniku motorového oleje nekontaktoval.“

„Takže myslíš, že vrah si pohrál s motorem předtím, než Andy nastoupil na loď.“ Stokes četl z výrazu Hunterova obličeje. „Možná den dva předtím.“

„Možné to je.“

„Pak stačilo jen potloukat se někde nablízku, pozorovat, čekat a ve správnou chvíli nabídnout své služby.“

„Touhle teorií se zabýváme,“ souhlasil Hunter.

„Ale proč se prostě jen neschoval v kajutě člunu a nepočkal si, až Andy přijde? Proč komplikovat situaci a hrát si na mechanika?“

„To nevím,“ připustil Hunter. „Možná proto, že to je malá loď. Kajuta je ještě menší. Nebylo kam se schovat. Nashorn by si všiml přítomnosti cizího člověka, ještě než by na loď nastoupil. Vrah by ztratil výhodu – žádný moment překvapení.“

„A Andy byl pořád ještě policajt,“ Stokes se opřel dozadu a přejel si dlaní břicho, ve kterém mu kručelo. „A to dobrý. Při sebemenší známce problému by sáhl po zbrani a byl by v pozoru.“

Hunter znovu přikývl. „Nashorn byl velký a silný chlap, očividně si dokázal poradit. Možná vrah věděl, že dostat se s ním do rvačky by nebylo dobré. Všechno se mohlo snadno pokazit. A tenhle vrah zbytečně neriskuje.“

Stokes si začal kousat dolní ret. „Takže vrah potřeboval, aby ho na loď pozval. Aby tím pádem Andy neměl žádné podezření. Jakmile byl na palubě, určitě se naskytla příležitost Andyho zneškodnit.“

„Soudě podle rozstřiku krve a místa, kde se našly jeho zuby, se zdá, že Nashorn dřepěl před strojovnou. Možná ho vrah vyzval, aby se na něco podíval nebo něco přidržel, a sám si zatím vyndal z brašny nástroj.“

„Zuby?“

„Nashorn dostal ránu do obličeje. Ta mu roztříštila čelist a připravila ho o tři zuby.“

Číšnice se vrátila se Stokesovou snídaní. „Určitě si nic nedáte?“ zeptala se Huntera.

„Ne, díky. Nic mi nechybí.“

„Fajn, dejte mi vědět, kdybyste si to rozmyslel.“ Číšnice na Huntera půvabně mrkla, pak se otočila jako baletka a zase odkráčela.

Hunter si jemně poškrábal jizvu od střelného zranění na pravém tricepsu. Ačkoli byla víc než dva roky stará, ještě pořád občas svrběla jako šílená. „Ať je ten vrah, kdo chce,“ řekl, „choval vůči Nashornovi velkou nenávist. A právě proto tu jsem. Ty jsi s ním pracoval. Patřili jste ke stejné divizi. Nemůžeš si vybavit nějaké případy, které jste vyšetřovali společně – nenapadá tě někdo, kdo by podle tebe byl něčeho takového schopný?“

Stokes odřízl kus španělské omelety a uchopil ho do ruky, jako by to byl dílek pizzy. „Když jsme spolu včera večer mluvili telefonem, pochopil jsem, že tuhle otázku uslyším. Trochu jsem nad tím přemýšlel. A jediný šmejd, co mě napadá, je Raul Escobedo.“

„Kdo to je?“

„Sériový sexuální násilník. Odsoudili ho za znásilnění tří žen v Lynwood Park a Paramountu v rozmezí osmi měsíců. Pravda je taková, že podle nás napadl a znásilnil až deset obětí, ale jen tři proti němu svědčily. Navíc to byl sadista. S oblibou je pořádně zmlátil, než si odbyl to svoje. Chytili jsme ho, protože udělal nevědomky chybu.“

„A to?“ Hunterův zájem narůstal.

„Víš, Escobedo se narodil přímo tady v Los Angeles, ale jeho rodiče pocházeli z jednoho malého mexického státu, z Colimy.“

„Kde leží sopka Colima…“

„Přesně tak. Ty to víš?“

Hunter přikývl.

„Ha, já si to musel vyhledat. Každopádně Escobedovi rodiče emigrovali do Spojených států dřív, než jeho matka otěhotněla. Pocházeli z městečka Santa Inés. I když Escobedo vyrůstal v Paramountu, u nich doma se mluvilo jen španělsky. Jeho problém byl, že lidé ze Santa Inés mluví s určitým akcentem. Já ten rozdíl nepoznám, ale je to tak.“ Stokes si znovu ukousl omelety. „V rodném městě svých rodičů Escobedo nikdy nebyl, ale santainéský akcent pochytil jako domorodec. A tím si to posral. Jeho chyba byla, že při znásilňování svých obětí s oblibou mluvil sprostě. Poslední žena, kterou znásilnil, pocházela z Las Conchas, což je městečko hned vedle Santa Inés.“

„Poznala jeho akcent,“ doplnil Hunter.

„Nejen to.“ Stokes se uchechtl. „Escobedo pracoval na poště jako pokladník. Dva týdny po napadení byla tahle poslední oběť u kamarádky v South Gate. Bylo to týden před mexickým Dnem matek, takže zašly na místní poštu, aby poslaly pohlednici kamarádčině matce. A ejhle, obsluhoval je Escobedo. Jen co ta ženská uslyšela jeho hlas, začala se třást a tak dále, ale vedla si dobře. Zachovala klid. Místo aby zpanikařila a vyplašila ho, odešla z pošty, našla telefonní automat a zavolala nám. Nasadili jsme na něj sledovačku a bác – tři týdny potom jsme ho nachytali při činu, zrovna se chystal znásilnit další ženskou. Andy a já jsme ho zatýkali.“ Stokes se vrátil ke své kávě a Hunter vycítil jeho zdráhání. Něco si nechával pro sebe.

„Co bylo s tím zatčením?“

Stokes odložil plátek španělské omelety, který držel v ruce, zvedl k ústům ubrousek a zhodnotil Huntera přes stůl pohledem. „Mezi námi policajty?“

Hunter důvěrně přikývl. „Mezi námi policajty.“

„No, trochu jsme ho pocuchali, když jsme ho chytili.“

„Pocuchali?“

„Víš, jak to chodí, člověče. Když došlo na lámání chleba, zvedl se nám adrenalin až na půdu. Andy byl u něj první. Escobedo zatáhl takovou osmnáctiletou holku do nepoužívané budovy Armády spásy v Lynwoodu. Andy byl vždycky vzteklý, a záklopku…“ Stokes zkřivil ústa ke straně a sledoval pohyb hlavou. „Tu prostě neměl. Každou chvíli dostával kapky od kapitána, protože ztratil hlavu. Nebyl tak docela neřízená střela, ale moc mu k tomu nechybělo, chápeš? Než se dostal do té budovy, Escobedo už holce strhnul blůzu a pořádně ji zmlátil. To stačilo, aby se Andy vykašlal na to, že je policajt, a změnil se v mlátičku, víš, jak to myslím?“

Hunter neodpovídal a několik vteřin panovalo ticho.

„Pravda je…,“ pokračoval posléze Stokes, „… že si ten parchant tu nakládačku vrchovatě zasloužil. Andy mu rozmašíroval obličej.“

Hunter klidně usrkl kávy. „Kdepak je teď? Kde je Escobedo?“

„Nemám zdání. Všechno se to událo před dvanácti lety. Escobedo dostal deset let a odkroutil si je do poslední vteřiny. Co jsem slyšel naposled, propustili ho před dvěma roky.“

Hunterovi projelo páteří cosi jako elektrický náboj.

„A řeknu ti rovnou,“ pokračoval Stokes, „že jestli Andyho sejmul tenhle hajzl, tak…“

„Kde seděl?“ přerušil Hunter Stokese a posunul se k okraji židle.

„Cože?“ Stokes zamžoural a shrnul si pramínek zplihlých vlasů z čela.

„Escobedo – v které věznici byl zavřený?“

„Ve Státní věznici okresu Los Angeles.“

„V Lancasteru?“

„Přesně tak.“

Ve stejné věznici jako Ken Sands, pomyslel si Hunter.

„Vážně, jestli to provedl Escobedo, tak já…“

„Nic neuděláš,“ přerušil ho Hunter znovu. To poslední, oč stál, bylo, aby Stokes odcházel z kavárny s domněnkou, že má tip na nejnovějšího losangeleského vraha policajtů. Taková falešná informace by se prosákla jako voda skrz síto a v poledne už by Hunterovi běhala po městě polovina policajtů posedlá vendetou. Potřeboval to Stokesovi rozmluvit. „Koukej, Sebe, jestli tě nenapadá nikdo jiný než Escobedo, tak se na něj podíváme, ale momentálně není ani podezřelý. Je to jen jméno na seznamu. Nemáme nic, co by ho spojovalo s místem činu – ani otisky prstů, ani DNA, nenašla se žádná vlákna, nejsou svědci. Ani nevíme, kde byl ten den, co Nashorn zemřel, nebo jestli má technické schopnosti udělat to, co udělal vrah.“ Hunter počkal pár vteřin, aby Stokes jeho slova mohl jaksepatří vstřebat. „Jsi dobrý detektiv. Četl jsem tvůj spis. Přesně víš, jak to při vyšetřování chodí. Jestli teď začnou kolovat ně
jaké řeči, ohrozí to celé vyšetřování. A pak se může stát, že to viníkům projde. To přece víš.“

„Tomuhle hajzlovi to neprojde.“

„Máš pravdu, neprojde. A jestli je Escobedo náš člověk, tak ho dostanu.“

Přesvědčení v Hunterově hlase zmírnilo tvrdý výraz Stokesových očí.

Hunter položil na stůl navštívenku a přistrčil ji ke Stokesovi. „Jestli tě napadne ještě někdo další kromě Escobeda, zavolej mi.“ Vstal a zarazil se. „A poslyš, udělej mi radost a dávej si bacha, jo? Tenhle chlap je chytřejší než průměrný pachatel.“

Stokes se usmál. „Jak jsem říkal…,“ poplácal si bouli pod sakem, „… jen ať přijde.“

Garcia právě dočetl spisy, které dostal od Alice, když Hunter otevřel dveře kanceláře. Zpáteční cesta z kavárny Grub do PSB mu trvala déle, než čekal.

„Tohle si musíš přečíst,“ prohlásil Garcia, ještě než Hunter dorazil ke svému stolu.

„Co to je?“

„Vězeňské záznamy Alfreda Ortegy a Kena Sandse a seznam jejich návštěv.“

Hunter svraštil čelo a pohlédl na Alici, která si nalévala do kelímku kávu.

„Kapitánka říkala, ať sebou hodíme; tak jsem sebou hodila,“ pronesla věcně.

„Ty ses hackla do databáze kalifornského vězeňského systému?“

Alice takřka nepostřehnutelně pokrčila rameny.

„Cože?“ rozchechtal se Garcia. „Říkala jsi, že ty zprávy jsou jedna z výhod, když máme na své straně okresního návladního, starostu Los Angeles a policejního náčelníka.“

Alice se po něm úkosem podívala a pak se usmála. „Lhala jsem. Promiň. Nevěděla jsem, jak bys reagoval na to, že jsem porušila předpisy. Někteří policajti to berou hodně striktně.“

Garcia úsměv opětoval. „V téhle kanceláři se to moc striktně nebere.“

„Tak fajn, co tu máme?“ zeptal se Hunter Garcii.

Garcia přelistoval pár stránek v prvním spisu. „Alfredo Ortega nastoupil do vězení o jedenáct let dřív než Ken Sands, kterého, jak nám Alice pověděla včera, uvedl Ortega jako nejbližšího příbuzného. Během těch jedenácti let mezi Ortegovým nástupem do vězení a Sandsovým zatčením navštívil Ken Sands Alfreda Ortegu třiatřicetkrát.“

Hunter se opřel o přední okraj stolu. „Třikrát ročně.“

„Třikrát ročně,“ opakoval Garcia a přikývl. „Vzhledem k odporné povaze svých zločinů byl Ortega označený jako ‚odsouzenec stupně B‘, a to znamená, že směl přijímat jen bezkontaktní návštěvy.“

„Všechny návštěvy ‚stupně B‘ se odehrávají v zajištěném boxu a vězeň je k nim eskortován v poutech,“ vysvětlovala Alice.

„Návštěvy vězňů z uličky smrti jsou omezené co do počtu; obvykle jedna návštěva za tři až pět měsíců,“ pokračoval Garcia. „Mohou trvat jednu až dvě hodiny. Máme tu celou historii Ortegových návštěv. Pokaždé když za ním Sands přišel, zůstal maximální možnou dobu.“

„Tak jo, a navštěvoval Ortegu ještě někdo jiný?“ zeptal se Hunter.

„Když se přiblížilo datum popravy, chodily za ním obvyklé návštěvy – novináři, členové organizací odpůrců trestu smrti, někdo o něm chtěl napsat knihu, vězeňský kněz… však víš, jak to chodí.“ Garcia otočil další stránku zprávy. „Ale během prvních jedenácti let věznění ho navštěvoval jenom Sands. Jinak ani živáček.“ Garcia zavřel spis a předal ho Hunterovi.

„Mohli jsme tušit, že Sands Ortegu navštěvoval,“ zalistoval Hunter ve složce. „Z Aliciných rešerší jsme věděli, že byli jako bratři, takže se to dalo čekat. To je všechno, co máme?“

„Záznamy z Ortegových návštěv jen potvrzují, že s ním Sands zůstal všechna ta léta v kontaktu,“ ozvala se Alice z kouta místnosti, kde upíjela kávu. „Návštěvy probíhají pod dozorem, ale hovor je soukromý. Mohli si povídat, o čem chtěli. Ale to není všechno, co máme.“ Přejela pohledem od Huntera ke Garciovi, jako by říkala „ukaž mu to“.

Garcia sáhl po druhé složce a otevřel ji.

„Tohle je vězeňský spis Kena Sandse,“ vysvětloval. „A tady to začíná být mnohem zajímavější.“

Garcia vytáhl z druhých desek nový list formátu A4 se zprávou a podal ho Hunterovi.

„Sandsův záznam o návštěvách ve vězení je celkem nezajímavý. Během prvních šesti let trestu přijímal čtyři návštěvy ročně, pokaždé stejnou osobu.“

Hunter se podíval do zprávy. „Svou matku.“

„Přesně tak. Otec ho nikdy nenavštívil, ale to není žádné překvapení – vzhledem k tomu, jaký spolu měli vztah. Během zbývajících tří a půl let odnětí svobody neměl Sands vůbec žádné návštěvy.“

„Nebyl zrovna populární, co?“

„To fakt ne. Jeho jediný skutečný přítel byl Ortega, a ten seděl v San Quentinu.“

„Spoluvězni z cely?“ zeptal se Hunter.

„Jo, tvrďák jménem Guri Krasniqi,“ odvětila Alice.

„Albánec, dost velká ryba,“ přikývl Hunter. „Slyšel jsem o něm.“

„Jasně, to je on.“

Garcia se zasmál. „No, pravděpodobnější je, že cestou z práce šlápneme do hovna od jednorožce, než že albánský zločinecký boss promluví.“

Přestože Garcia vtipkoval, Hunter věděl, že má pravdu.

„Během prvních šesti let pobytu ve vězení potkaly Sandse dvě životní rány,“ ozvala se Alice. „Za prvé, Ortegův rozsudek byl vykonán a po šestnácti letech v cele smrti ho popravili – smrtící injekcí. Šest měsíců potom zemřela Sandsova matka na mozkové aneuryzma. Právě proto ho přestala navštěvovat. Pustili ho na její pohřeb, s těžkou eskortou. Bylo tam jen deset lidí. S otcem nepromluvil ani slovo. A zřejmě neprojevil žádné emoce. Neuronil ani jedinou slzu.“

To Huntera nepřekvapovalo. Ken Sands byl známý tvrďák, a pro tvrďáky je hrdost vším. Nikdy by nedopřál otci ani vězeňské eskortě tu radost, že by ho viděli plakat nebo trpět, i když šlo o smrt matky. Jestliže plakal, odbyl si to o samotě ve své vězeňské cele.

Garcia vstal a přešel do středu místnosti. „No jo, to je všechno moc zajímavé, ale ne tak zajímavé jako tahle další část,“ ukázal na zprávu ve svých rukou. „Víš, že státní vězeňský systém v rámci rehabilitace poskytuje vězňům možnost navštěvovat kurzy, vyučit se a získat pracovní zkušenosti, že? Říkají tomu vzdělávací a profesní program, a mají v náplni podporovat produktivitu, odpovědnost a sebezdokonalení vězně. Ale nikdy to tak docela nevyjde.“

„Fajn.“ Hunter si založil paže.

„Někteří vězni mohou také na zvláštní žádost, pokud se jim to schválí, absolvovat korespondenční kurzy. Do tohohle programu vstoupilo několik amerických univerzit, které nabízejí vězňům obrovský výběr studijních programů na vyšší úrovni.“

„Sands absolvoval jeden z takových kurzů,“ vydedukoval Hunter.

„Absolvoval dva, ve vězení získal dva univerzitní tituly.“

Hunter zvedl obočí.

„Sands dálkově vystudoval jako bakalářský obor psychologii na Fakultě umění a přírodních věd, což je součást Americké univerzity ve Washingtonu D. C., a…,“ Garcia kradmo koukl po Alici, trochu napínal, „absolvoval odborný kurz v oboru ošetřovatelství a péče o pacienty na Massachusettské univerzitě. K absolutoriu nejsou zapotřebí žádné praktické zkušenosti s pacienty, ale studium mu umožnilo požadovat učebnice medicíny. Knihy, které ve vězeňské knihovně nebyly k dispozici.“

Hunter ucítil mravenčení v celém těle.

„Pamatuješ,“ zeptala se Alice, „jak jsem říkala, že Sands měl ve škole mnohem lepší známky, než by se dalo od takového výtržníka čekat?“

„Jo.“

„Oba kurzy absolvoval s vyznamenáním. S pochvalou v závěru studia psychologie a s vynikajícími známkami po celé studium ošetřovatelství.“ Začala si pohrávat se stříbrným náramkem, zdobeným přívěsky, který měla na pravém zápěstí. „Takže pokud hledáme někoho s medicínskými znalostmi, na Sandse to sakra dobře sedí.“ Alice upila kávy a nespouštěla oči z Huntera. „Ale to pořád není všechno.“

Hunter vrhl na Garciu tázavý pohled.

„Volný čas ve vězení…,“ četl Garcia dál a vracel se přitom zpět ke svému stolu, „… tráví vězni jen zřídkakdy zahálkou. Všichni jsou povzbuzováni k tomu, aby se věnovali něčemu užitečnému, jako je četba, malování a podobně. Několik…,“ Garcia naznačil prsty ve vzduchu uvozovky, „… ‚aktivit pro rozvoj osobnosti‘ se organizuje i v Kalifornské státní věznici v Lancasteru. Sands hodně četl, pravidelně si půjčoval knížky z knihovny.“

„Problém je,“ poznamenala Alice, „že registr knihovních výpůjček není na internetu, a to mě upřímně řečeno nepřekvapuje. Ale znamená to, že se nemůžu hacknout do systému a ten seznam získat, protože neexistuje v elektronické formě. Budeme muset počkat, až nám ho z Lancasteru pošlou.“

„Sands taky trávil spoustu času v posilovně,“ vrátil se Garcia k poznámkám. „Ale když nečetl nebo se neučil na některý ze svých dálkových kurzů, věnoval se svému koníčku. Tomu, který si našel ve vězení.“

„Což bylo?“ Hunter přistoupil k chladiči s vodou a nalil si do kelímku.

„Výtvarné umění.“

„Jo, ale žádné malování nebo kreslení,“ podotkla Alice a tón jejího hlasu vyzýval Huntera, aby hádal.

„Sochařina,“ řekl.

Garcia i Alice přikývli.

Hunter držel své vzrušení na uzdě. Chápal psychologický přístup státu Kalifornie k nápravným ústavům velmi dobře – šlo o to, povzbudit každého trestance, aby převedl své negativní emoce do něčeho tvůrčího, do něčeho konstruktivního. Všechny věznice v Kalifornii mají rozsáhlé programy výtvarného umění a vybízejí vězně, aby se jich zúčastnili. Pravda je, že tak činí velká většina trestanců. Když nic jiného, pomáhá jim to ubít čas. Tři nejpopulárnější umělecké činnosti v kalifornských věznicích jsou malování, kreslení a sochařství. Mnozí vězni se věnují všem třem.

„A pokud jde o to, kde by Sands mohl být, ještě pořád nic nemáme?“ zeptal se Hunter.

Alice zavrtěla hlavou. „Po odchodu z vězení prostě zmizel. Nikdo nemá zdání, kde je.“

„Vždycky se najde někdo, kdo něco ví,“ opáčil Hunter.

„To jistě,“ Garcia stiskl několik kláves na počítači. Tiskárna vedle jeho stolu ožila. „Tohle je ten poslední seznam, co jsi žádal,“ Garcia vzal sjetinu a podal ji Hunterovi. „Všichni ostatní trestanci, co byli ve stejném bloku jako Sands po celou dobu jeho pobytu ve vězení. Na tom seznamu je přes čtyři sta jmen, ale ušetřím ti práci. Podívej se na druhou stránku. Poznáváš někoho?“

Alice vrhla na Garciu překvapený pohled. „Když jsi prve ten seznam četl, vůbec jsi mi neřekl, že nějaké jméno poznáváš.“

Garcia se usmál. „Vůbec ses nezeptala.“

Hunter otočil stránku, přejel očima jména a zastavil se ve třech čtvrtinách. „To si děláš srandu.“

Thomas Lynch, známý spíš jako Tito, byl prevít, feťák a smolař, kterého sebrali před sedmi lety poté, co se mu strašlivě nepovedla ozbrojená loupež v obchodě s potravinami, což mělo za následek dvě oběti na životech – majitele obchodu a jeho manželku.

Ačkoli ani jeden z maskovaných mužů neukázal během celé loupeže tvář, při analýze záběrů z bezpečnostních kamer rozpoznali Hunter a Garcia mírný, nervózní pohyb hlavy jednoho z mužů. Tik, způsobený stresem. Trvalo tři dny, než Tita vypátrali.

Tito se dopouštěl jen drobné trestné činnosti. Tohle byla jeho první ozbrojená loupež. Přemluvil ho k ní druhý muž, Donnie Brusco, ztracený případ, těžce závislý na cracku, chlápek, který už dvakrát zabíjel.

Garciovi trvalo necelou hodinu, než přiměl Tita k řeči. Ze záběrů bezpečnostních kamer věděli, že Tito nebyl ten, kdo stiskl spoušť. Ve skutečnosti se dokonce snažil zabránit druhému maskovanému muži ve střelbě na staré manžele. Garcia přesvědčil Tita, že bude-li spolupracovat, mohou žádat u okresního návladního snížení trestu, jelikož jde o jeho první závažný trestný čin. Pokud Tito nebude spolupracovat, čeká ho určitě smrt.

Tito mluvil a Donnie Brusco byl zatčen a odsouzen k smrti injekcí. Teď seděl v cele smrti v San Quentinu a čekal na datum popravy. Tito dostal deset let za ozbrojenou loupež a spoluúčast na vraždě. Hunter a Garcia dodrželi dohodu a přimluvili se u okresního návladního, který doporučil předčasné propuštění na podmínku. Poté, co si odseděl šest let z deseti, byl Tito propuštěn a ocitl se pod dozorem Kalifornského probačního oddělení a kurátora. To bylo před jedenácti měsíci. Ve výkonu trestu byl v Kalifornské státní věznici v Lancasteru – oddělení A. Na stejném oddělení, kde si odpykával svůj trest Ken Sands.

Jelikož byl Tito pod dozorem Kalifornského probačního oddělení, nebylo těžké ho najít. Registrovanou adresu měl v malém státním bytě v Bell Gardens. Jeho kurátor Hunterovi telefonicky sdělil, že Tito propuštění na podmínku zvládá dobře. Chodí na plánované schůzky vždycky včas, má stálou práci v nějakém skladišti a nevynechal dosud ani jediné týdenní skupinové sezení s přiděleným psychologem.

Hunter a Garcia se nejprve zastavili na Titově pracovišti, v soukromém skladišti v Cudahy na jihovýchodě Los Angeles. Majitel, malý a kulaťoučký žid, který se bez ustání usmíval, Hunterovi sdělil, že Tito má vždycky v pátek volno, ale bude tu zítra, kdyby se laskavě chtěli vrátit. O sobotách pracuje na noční směně, od devíti večer do pěti ráno.

Činžák, kde Tito bydlel, byla hranatá obludnost z červených cihel hned na západ od Bell Gardens Park. Plechové domovní dveře za Hunterem a Garciou zarachotily jako brána věznice, když vstupovali do zašlé chodby v přízemí. Malý prostor silně zapáchal močí a zatuchlým potem a na zdi nebyl ani kousíček místa, který by nepokrývala graffiti. Výtahy tu nebyly, jen špinavé, úzké schody, vedoucí do pěti pater. Titův byt měl číslo 311.

Graffiti doprovázela Huntera a Garciu až nahoru, takže se schodiště podobalo pestrobarevnému psychedelickému tunelu. Ve třetím patře je uvítal ještě odpornější zápach, než jaký panoval ve vstupní hale – něco jako zkyslé mléko nebo staré, zaschlé zvratky.

„Kruci.“ Garcia si zakryl rukou nos. „Tady to smrdí jako v kanále.“

Před sebou měli dlouhou a úzkou tmavou chodbu. V polovině byla jedna z mála funkčních zářivek, ubíhajících po celé délce stropu, porouchaná, takže blikala jako na diskotéce.

„Už stačí jen trocha hudby,“ zažertoval Garcia. „A eskadra uklízeček s dezinfekcí a osvěžovači vzduchu.“

Dveře do bytu 311 byly přímo pod blikajícím světlem. Zevnitř bylo slyšet španělskou taneční hudbu. Hunter třikrát zaklepal. Oba detektivové instinktivně zaujali pozice nalevo a napravo od dveří. Odpověď nepřišla. Hunter počkal asi patnáct vteřin a zaklepal znovu, přičemž přiložil pravé ucho blíž ke dveřím. Zevnitř uslyšel pohyb.

Dvě vteřiny poté otevřela dveře Jihoameričanka, asi sto šedesát centimetrů vysoká, s tmavými vlasy, o málo víc než dvacetiletá. Byla kost a kůže. Olivová pleť jí ulpívala na kostech, jako by jinak neměla na čem držet. Zorničky měla rozšířené do velikosti kávových zrnek, pohled nepřítomný a přihlouplý. Byla nahá až na nepadnoucí župan čínského střihu, který jí visel z vychrtlých ramínek. Nenamáhala se ho zapnout.

„Jé, sexy návštěva,“ řekla se španělským akcentem dřív, než se Hunter a Garcia stihli představit. „Máme rádi návštěvy. Čím víc, tím veselejší.“ Obdařila je úsměvem zažloutlým od cigaret a otevřela dveře dokořán. „Pojďte dál, uděláme si mejdáááán.“ Poslala Hunterovi vzdušný polibek a začala se svíjet v rytmu hudby.

„Co to kurva děláš, krávo?“ Tito vyšel z ložnice, oděn pouze krajkovými fialovými kalhotkami. „Vrať se zpátky a…“ Zakuckal se v půli věty, když spočinul zrakem na obou příchozích. „Co je, kurva?“ Pokusil se zakrýt. Hunter a Garcia už byli v bytě a oba zírali na Tita – stoosmdesáticentimetrového metrákového mužského s hruškovitým tělem, oblečeného v dámských kalhotkách.

„To není dobrý,“ zašeptal Hunter.

Garcia sotva znatelně zavrtěl hlavou. „Moc, moc špatný.“

„Přišli další lidi na mejdan, papínku,“ oznámila dívka, zavírajíc dveře. „Svlékneme se a budeme tančíííít.“ Nechala župan spadnout na podlahu a sáhla po knoflících Hunterovy košile. Jemně odstrčil její ruce.

„Ne, bohužel jsme nepřišli na mejdan.“ Sebral župan z podlahy a pomohl jí ho zase obléct.

„Ai, chingado. Krávo blbá, zalez,“ řekl Tito, přistoupil k ženě a odtáhl ji za rameno, načež se zabalil do bílé osušky.

„Děkuju, že ses zakryl, Tito,“ poznamenal Garcia. „Už se mi začínalo dělat mdlo.“

„Tito, co se to tam děje?“ zavolal z ložnice jiný ženský hlas. Tenhle zněl velmi mladě.

„Nic, holka. Drž hubu, kurva.“

Garciu neopouštěl úsměv. „Kolik lidí tady máš, Tito?“

„Do toho ti sakra nic není, poldo.“

Jihoameričanka jako by naráz vystřízlivěla. „To jsou policajti?“

„Co myslíš, blbečku? Sakra jistě nepřinesli pizzu. Teď se tam vrať a zůstaň tam.“ Tito ji postrčil do ložnice a zabouchl za ní dveře. „Co chcete? A proč jste v mým bytě bez povolení k prohlídce?“

„Nepotřebujeme povolení,“ odvětil Garcia a rozhlédl se po místnosti. „Byli jsme srdečně vyzváni ke vstupu tvou… přítelkyní.“

„To není moje přítelkyně…“

„Musíme si promluvit, Tito,“ přerušil ho Hunter. „Hned teď.“

„Seru na to, poldo. Já s váma mluvit nemusím. Akorát hovno.“ Otevřel zásuvku dřevěného příborníku, vedle kterého stál, a hbitě pro něco sáhl dovnitř.

Během mžiku se oba detektivové vymrštili jako jeden muž. Hunter udělal krok vlevo a Garcia vpravo, rozestoupili se a oba zároveň vytasili pistole. Oba mířili na Titovu hruď. Počínali si tak rychle, že Tito zkameněl na místě.

„Klídek, fifleno,“ zvolal Garcia. „Ukaž mi ruce, pěkně klidně.“

„Hele, hele.“ Tito uskočil a zvedl ruce vysoko do vzduchu. V ruce třímal dálkový ovladač stereopřehrávače. „Do prdele, chlapi. Co to s váma sakra je? Akorát jsem chtěl vypnout muziku.“ Takřka nepostřehnutelně škubl hlavou směrem k levému rameni. Tentýž nervózní tik ho prozradil na nahrávce bezpečnostních kamer při dobrodružství s ozbrojenou loupeží před sedmi lety.

Hunter a Garcia zajistili zbraně a vrátili je do pouzder.

„Co je sakra s tebou?“ opáčil Garcia. „Měl bys vědět, že takové prudké pohyby před policajty nemáš dělat. Mohl bys přijít o život.“

„Zatím se mi nic nestalo.“

„Tito, posaď se,“ řekl Hunter a odtáhl židli od kulatého dřevěného stolu, který zabíral střed malého obývacího pokoje. Titův obývák byl tmavý a nevýrazný, zařízený někým, kdo neměl vkus a patrně byl napůl slepý. Stěny měly špinavě béžový odstín, nebo snad kdysi bývaly bílé. Laminovaná dřevěná podlaha byla tak poškrábaná, až to vypadalo, jako by Tito v bytě bruslil. Čpělo to tu marihuanou a chlastem.

Tito zaváhal, snažil se vypadat drsně.

„Tito, posaď se,“ opakoval Hunter. Jeho tón se nezměnil, ale pohled vyžadoval poslušnost.

Tito konečně usedl a nahrbil se na židli jako naštvaný školák. Jeho ochablý nahý trup byl pokrytý tetováním, stejně jako paže. Na oholené hlavě bylo vidět několik jizev. Hunter hádal, že většinu z nich nabyl ve vězení.

„To je blbost, lidi.“ Tito si nervózně pohrával se žlutým plastovým zapalovačem. „Nemáte právo tady bejt. Jsem učiněný zlato. Můžete se zeptat mýho kurátora. Ten se za mě postaví.“

„Ovšemže jsi, Tito.“ Hunter se na něj zpříma zadíval a mírně ho třikrát klepl do špičky nosu. „Chceš říct učiněné bílé zlato.“

Tito se štípl do nosu, pak se podíval na svůj palec a ukazováček. Ulpěl na nich zbytek bílého prášku. Rychle si seštípl nos ještě čtyřikrát nebo pětkrát, pokaždé zafrkal, aby se zbavil toho, co zbylo. „Ale lidi, to je prd. Akorát jsme se v pokoji trošku bavili, znáte to? Nic tvrdýho, hele. Jen tak pro oživení. Mám dneska volno. Akorát jsme vypouštěli páru, rozumíte mi?“

„Jen klid, Tito. Nepřišli jsme tě sebrat ani ti pokazit mejdánek,“ řekl Garcia a ukázal hlavou směrem k ložnici. „Tak to s tím tvrdolínem ještě pět minut vydrž. Fakt si chceme jenom popovídat.“

„Jste úplně vedle, lidi. Kdybych měl tvrdolína, převrh bych tenhle stůl.“ S úsměvem pokýval hlavou. „Přesně tak, lidi. Mám ho jako kůň.“

„Fajn, to je jedno, králi Superptáku.“ Hunter si stoupl ke stolu přímo naproti němu. „Potřebujeme ti jen položit pár otázek a pak vypadneme.“

„Jakejch otázek?“

„Chceme se zeptat na jednoho vězně z Lancasteru.“

„Kurva, lidi, vypadám snad jako informační služba?“

Garcia tleskl rukama, aby na sebe upoutal Titovu pozornost. „Dávej bacha, homes, anžto podruhé už se tě nezeptám. Řekl jsem, že jsme tě nepřišli sebrat, ale klidně si to můžu rozmyslet. Tvůj kurátor si určitě rád poslechne něco o těch tvých feťáckých mejdáncích. Jak by se ti líbilo odsedět si ještě ty tři a půl roku, co ti zbývají?“

„Nejen to,“ přidal se Hunter. „Jestli tě sebereme pro přechovávání a možná i distribuci drog, prodlouží ti to trest nejmíň o dva roky.“

Tito se kousl do rtu. Věděl, že svádí předem prohraný boj.

„Koukej, Tito, my jen potřebujeme zjistit, jestli nevíš, kde najdeme chlápka jménem Ken Sands.“

Tito vytřeštil oči. „To si děláte kozy.“

„Beru to tak, že ho tedy znáš,“ opáčil Garcia.

„Jo, znám ho. Znalo ho celý oddělení A. Byl to hajzl, lidi. A myslím jako fakt hajzl, kapišto? Utek?“

„Ne, před půl rokem ho propustili,“ odvětil Hunter. „Vypršel mu trest.“

„A už jdou po něm zase policajti,“ uchechtl se Tito. „To mě nepřekvapuje.“

„Takže jste v base byli kamarádi?“

„Leda hovno, hele. Věděl jsem, kdo to je, ale držel jsem se od něj sakra co nejdál. Ten chlap uměl bouchnout jako atomovka. Nenáviděl celej svět. Ale byl chytrej. Pokaždý když byli kolem bachaři, byla z něj učiněná kočička. Fakt zdvořilej a uctivej. V Lancasteru se skoro nikdy nedostal do maléru. A pořád měl kolem sebe knihy. Ten chlap čet jako na olympiádě. Jako by měl nějaký poslání, víte? Ale vybudoval si pověst a lidi se do něj jen tak nenaváželi.“

„Pověst?“ zeptal se Garcia.

Tito znovu škubl hlavou. „Byl tam takovej chlap, co ho jednou urazil. Znáte ten typ, svalnatá gorila, co si o sobě myslí, že je král mlátiček. No, ten chlap urazil Kena přímo přede všema. Ken nějakej čas nedělal nic. Jenom čekal, až bude pravá chvíle. Byl takovej trpělivej, víte? Nikdy nic neuspěchal. No, tak ta pravá chvíle přišla a von dostal toho chlapa ve sprchách. Ten chlap si vůbec nevšimnul, že po něm Ken jde.

Nikdo neviděl, co se stalo. Mezi tou původní urážkou a napadením uplynulo tolik času, že bylo těžký si ty dvě věci spojit dohromady, víte, jak to myslím? Kena kvůli tomu nikdo nebuzeroval.“

Hunter a Garcia věděli, že takové události jsou ve věznicích běžné.

Tito potřásl hlavou a znovu si začal pohrávat s plastovým zapalovačem. „Ten kluk nikdy nezapomíná, hele. Když má na vás pifku, tak jste ve sračkách až po krk, kapišto? Protože jednoho krásnýho dne po vás pude.“ Tito zakašlal, jako by byl nemocný. „Byl jsem na dvoře tenkrát ten den, když ta gorila Kena urazila. Viděl jsem Kenovy voči. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Vyděsil i mě, a to jsem se na tom vůbec nepodílel. Bylo to jako nenávist v konzervě, rozumíte mi? Jako by měl v sobě ďábla nebo tak něco.

Vod tý doby, co jsem vodešel z Lancasteru, jsem jeho jméno nezaslech. A kdybych ho neuslyšel už nikdy, vůbec by mi to nevadilo. Ten týpek je chodící průser, chlapi.“

„No, potřebujeme ho najít.“

„Proč se ptáte mě? Vy jste detektivové, ne? Tak pátrejte.“

„To taky děláme, chytráku.“ Garcia přešel ke kuchyňskému koutu. Pach marihuany se mísil se zkyslým mlékem. Ve staromódním dřezu se vršila hromada špinavého nádobí. Pracovní deska byla zavalená papírovými talíři, nádobkami od jídla z rozvážky a prázdnými plechovkami od piva. „Líbí se mi, jak sis to tady zabydlel,“ Garcia otevřel dveře ledničky. „Nechceš pivo?“

„Vy mi nabízíte moje vlastní pivo?“

„Snažím se být milý, ale ty to kazíš, a moc.“ Garcia zabouchl dveře ledničky a šlápl na pedál kbelíku na odpadky. Když se zvedlo víko, vyvalil se z nádoby mocný zápach konopí. „Kruci!“ Garcia o krok ucouvl a zkřivil obličej. „To jsou vajgly z jointů? Musí jich být nejmíň sto.“

„Hele, co je, sakra, chlape?“

„Tito.“ Hunter usedl naproti němu – což byla mnohem méně zastrašující pozice a on chtěl, aby se Tito trochu uvolnil. „Vážně potřebujeme najít Sandse, rozumíš?“

„Jak mám sakra vědět, kde je? Ani jsme nebyli kamarádi.“

„Ale kamarádil ses s jinými, kteří by mohli ledacos vědět.“ Hunter pozoroval pohyb Titových očí. Tito pátral v paměti. Za několik vteřin pohyb očí ustal, pohled byl upřený a trochu nepřítomný. Hunter věděl, že ho napadla nějaká konkrétní osoba.

„Nevím, koho se zeptat, člověče.“

„Ale víš,“ odrazil ho Hunter.

Tito a Hunter si okamžik hleděli přímo do očí.

„Poslyš, chlape.“ Garcia obešel stůl z druhé strany. „Jediné, co chceme, jsou informace. Potřebujeme zjistit, kde se dá Sands najít, a je to moc důležité. Na oplátku se vyhneš návštěvě svého kurátora a několika našich přátel z divize narkotik během příští hodiny. Určitě by ti tuhle nemovitost moc rádi prohledali, zvlášť ten pokoj s tvými dvěma mladými přítelkyněmi.“

„Ale to je blbost, čéče.“

„No, jinou dohodu nenabízíme.“

„Do prdele.“ Další nervózní tik, následovaný těžkým vzdechem. „Uvidíme, co se dá zjistit, ale potřebuju trochu času.“

„Máš čas do zítřka.“

„To si snad děláte srandu.“

„Vypadáme, jako bychom si dělali srandu?“ otázal se Garcia.

Tito zaváhal.

Garcia sáhl po mobilu.

„Tak jo, čéče, uvidíme, co zjistím, a zejtra se vám ozvu. Už můžete odejít?“

„Ještě ne,“ odtušil Hunter. „Je tu ještě někdo.“

„Ale to snad ne.“

„Další vězeň – Raul Escobedo. Neslyšels o něm?“

Cestou do Titova domu vyprávěl Hunter Garciovi vše o setkání s detektivem Sebem Stokesem a jeho zmínce o Raulu Escobedovi.

„O kom?“ Tito přimhouřil oči.

„Jmenuje se Raul Escobedo,“ opakoval Hunter. „Taky hostoval v Lancasteru. Sexuální násilník.“

„Znásilňovač?“ Tito zaklonil hlavu.

„Přesně tak.“

„Né, chlape, jste sjetej nebo co? Dává se snad dneska do policejních koblih haš?“

„Nemám rád koblihy.“

„Já taky ne,“ dodal Garcia.

„Byl jsem na voddělení A, čéče, kde sou fakt pořádný hajzlové a Sega – Segregační jednotka. Uzavřený oddělení. Není boha, kerej by k nám dal znásilňovače, kapišto? Ledaže by ho policie chtěla vidět mrtvýho. Hromadně by ho znásilnili a do hodiny by byl mrtvej.“

Tito nelhal. Tak to v kalifornských věznicích chodilo, a Hunter to věděl. Každý trestanec, bez ohledu na to, jakého zločinu se dopustil, nenáviděl sexuální násilníky. Ve vězení se na pachatele znásilnění hledělo jako na nižší formu života – jako na zbabělce, kteří neměli kuráž spáchat skutečný zločin a nebyli dost dobří na to, aby si našli ženskou bez použití násilí. Navíc měl každý trestanec matku, sestru, dceru, manželku, přítelkyni – nějakou ženu, která se snadno mohla stát obětí násilníka. Sexuální násilníci byli obvykle umístěni na samostatném vězeňském oddělení či bloku, daleko od ostatních vězňů, jinak by určitě ochutnali vlastní medicínu a poté by byli brutálně zavražděni. To už se potvrdilo mnohokrát.

Alice Beaumontová byla čím dál zoufalejší. Celý den pátrala po obrázcích na internetu a čekala, až jí Kalifornská státní věznice v Lancasteru pošle informace, o které si zažádala. Navzdory mnoha telefonátům a urgentním požadavkům zřejmě nijak nespěchali jí vyhovět.

Pátrání v obrázcích pokaždé skončilo ve slepé uličce. Celé hodiny dumala nad webovými stránkami, zabývajícími se mytologií a kulty, ale nenašla nic nového, nač by už nenarazila dříve.

Alice nebyla z těch žen, co sedí v koutě a čekají, až někdo něco udělá. Potřebovala se zapojit a vůbec už ji nebavilo čekat.

Cesta autem z Policejní správní budovy do Kalifornské státní věznice v Lancasteru jí trvala jen málo přes dvě hodiny. Zavolala předtím okresnímu návladnímu Bradleymu a vysvětlila mu, co potřebuje. Stačily dva telefonáty, a za necelou čtvrthodinku měl všechno zařízeno. Správce věznice Clayton Laver řekl, že Alice může beze všeho přijet a osobně si vybrat, které záznamy potřebuje. Mohli by to udělat sami, jak správce vysvětloval, ale mají nedostatek personálu, nedostatek financí a jsou přetížení, a tak by mohlo trvat ještě den dva, možná i víc, než by se k tomu dostali.

Alice zaparkovala na druhém ze dvou velkých parkovišť pro návštěvy a vydala se do recepce. Tam ji uvítal příslušník vězeňské stráže Julian Healy, stodevadesáticentimetrový mamut, černoch s postavou připomínající přehradní hráz.

„Správce Laver se omlouvá,“ pronesl Healy s neurčitým jižanským akcentem. Samohlásky byly dlouhé a protahované a hlas mu zněl lenivě, jako by mluvit rychle bylo příliš namáhavé. „Momentálně má něco jiného a nemůže se s vámi setkat. Mám nařízeno odvést vás všude, kam potřebujete.“ Usmál se a zvolna přejel Alici pohledem. Měla na sobě tmavě modrý kostým, doplněný světle šedou hedvábnou blůzou. Horní knoflíček blůzy byl rozepnutý, takže odhaloval krk a jemný řetízek z bílého zlata s diamantovým přívěskem. „Budete si muset zapnout blůzu. A doporučuju vám, abyste si zapnula i sako.“

„Je tu vedro jako v Africe,“ namítla Alice a podala mu kabelku, aby ji mohl prohlédnout.

„To není nic v porovnání s tím, jak vám bude horko, až vězni uvidí vás a tu vaši tenkou blůzku.“ Podíval se jí na střevíce. „Ještě že nemáte otevřenou špičku.“

„Co je špatného na střevících s otevřenou špičkou?“

„To byste žasla, kolik vězňů si potrpí na ženské nohy, zvlášť na prsty. Dvojnásob, když jsou nehty nalakované na červeno. To je úplně přivádí k šílenství. To už byste klidně mohla být nahá. Aby nedošlo k explozi libida mezi obyvatelstvem, návštěvnice nemají dovoleno nosit střevíce s otevřenou špičkou.“

Alice nevěděla, co říct. Takže mlčela.

„Tady stojí, že se chcete kouknout do naší knihovny?“ četl Healy z papíru, který měl s sebou.

„Přesně tak.“

„Máte nějaký konkrétní důvod?“

Alice se na něj krátce zahleděla.

„Nic mi do toho není, viďte?“ Healy se usmál. „Tak jo. Pojďte se mnou.“ Vedl Alici z přijímacího prostoru pro návštěvy zadními dveřmi ven. Přešli tříproudovou silnici. Už byli uvnitř vězeňského areálu. Za nimi se táhla tři čtvrtě kilometru dlouhá zeď s těžce vyzbrojenými strážními věžemi v rozestupech dvou set metrů. Státní věznice v Lancasteru měla kapacitu 2300 trestanců, ale dohromady jich tu bylo víc než dvojnásobek. Sloužila vězňům kategorie I a kategorie IV – kategorie IV znamenala nejvyšší zabezpečení, vyšší už měly jen kalifornské věznice na odděleních odsouzenců k smrti. Střežit Kalifornskou státní věznici v Lancasteru byla velmi náročná práce.

Dorazili k první budově v areálu, obdélníkovému jednopatrovému bloku z oceli a skla. Healy projel bezpečnostní kartu čidlem u hlavních dveří a vyťukal osmimístný kód. Těžké kovové dveře hlasitě zabzučely a s cvaknutím se otevřely. Uvnitř čekaly další ozbrojené stráže. Všichni dozorci vypadali, jako by byli sestrojeni tak, aby přestáli zemětřesení stupně 8. Budovou procházeli mlčky, Healy vlídně kývl pokaždé, když narazili na další stráž. Vyšli z prvního bloku a pokračovali po pěšině pod širým nebem.

„Knihovna je v suterénu budovy F,“ vysvětloval Healy. „Existuje mnohem rychlejší cesta, ale to se musí jít vnitřkem a tam budou vězni. Jen se snažím nám to oběma usnadnit.“

Šli asi tři minuty. Healy zopakoval postup s bezpečnostní kartou a klávesnicí, když dorazili k budově F, a těžké dveře se s bzučením otevřely. Vnitřní prostor osvětlovaly pouze dlouhé zářivky na stropě, chráněné drátěným pletivem. Zahnuli doleva, do dlouhé chodby. Vězeň v oranžové kombinéze vytíral podlahu u schodů. Opálené, svalnaté paže měl pokryté tetováním a jizvami. Zastavil se a ustoupil stranou, aby uvolnil cestu Healymu a Alici. Celá chodba zářila takovým leskem, až se Alice neubránila úvahám, zda se trestanec vrátí zpátky na druhý konec a začne znovu od začátku, jakmile podlahu vytře, a zda nebude tento proces opakovat od svítání do západu slunce.

„Bacha na podlahu, šéfe, kapánek to klouže,“ zamumlal se sklopenou hlavou, oči upřené do země.

Knihovna byla větší, než Alice čekala: zabírala celý suterén. Healy pokynul ozbrojené stráži u hlavních dveří a zavedl Alici do malé postranní místnosti.

„Prosím, posaďte se tady, já dojdu pro knihovníka. Ten vám pomůže se vším, co potřebujete.“

Místnost byla jako prázdná krabice, deset krát šest kroků – žádná okna, jedny těžké dveře. Nebylo tu nic než plechový stůl, přišroubovaný k betonové podlaze, dvě plastová křesla, která by se víc hodila někam do patia, a silný zápach hutné dezinfekce. Až na ten pach připomínal tento prostor Alici výslechové místnosti, které viděla v PSB – chybělo jen jednosměrně průhledné zrcadlo, zasazené do jedné stěny.

Uplynula pouhá minuta, než Healy znovu otevřel dveře. Doprovázel ho chlapík o polovinu menší a dvakrát starší než on. To málo bílých vlasů, které mu zbyly na hlavě, měl nakrátko ostříhané a upravené. V obličeji měl hluboké, smutné vrásky – svědectví života stráveného převážně za mřížemi. Na špičce nosu, který nesl stopy několika zlomenin, mu balancovaly čtecí brýle. Jeho oči působily, jako by kdysi mívaly tvrdý, zlobný výraz, ale teď byly unavené a rezignované. Na sobě měl oranžový vězeňský overal.

„Náš knihovník se dneska hodil marod. Tohle je Jay Devlin, pomocný knihovník,“ oznámil Healy. „Už devatenáct let. Ví o téhle knihovně všechno, co se dá vědět. Jestli vám s tím, co tady potřebujete, nedokáže pomoct on, tak už nikdo.“

Devlin zdvořile kývl hlavou, ale nepodal Alici ruku. Držel paže podél boků a klopil zrak.

Healy se otočil k Devlinovi. „Kdyby potřebovala jít do knihovny, zavolej dozorce Toleda, aby ji doprovodil, slyšíš? Nechci, aby tu chodila sama.“

„Beze všeho, šéfe.“ Devlinův hlas byl jen o stupínek silnější než šepot.

„Kdybyste potřebovala na záchod,“ oslovil Healy znovu Alici, „dozorce Toledo vás doprovodí a přesvědčí se, jestli je tam prázdno, než vstoupíte. Nemáme tady dámské toalety, jen v bloku pro návštěvy. Až budete tady dole hotová, Jay zavolá nahoru a já pro vás přijdu.“

„Ano, šéfe,“ opáčila, přikývla a málem zasalutovala.

Healy přimhouřil oči a obdařil ji zakaboněným pohledem. „Doufám, že se vám knihovna bude zamlouvat,“ řekl nakonec, než vyšel z místnosti a zavřel za sebou dveře.

„Nepotrpí si na vtípky, co?“ utrousila Alice.

„Ne, madam,“ odvětil Devlin bojácně. „Stráže tady dole si fakt nepotrpí na vtipy, leda na účet nás vězňů.“

„Já jsem Alice.“ Podala mu ruku.

„Já jsem Jay, madam.“ Ani tentokrát ji nestiskl.

Alice o krok ucouvla. „To, co potřebuju, je dost jednoduché. Potřebuju jen seznam všech knih, které si jeden bývalý trestanec vypůjčil ze zdejší knihovny.“

„Dobrá.“ Devlin přikývl, pohledem se vrátil k jejímu obličeji. „To by mělo bejt docela jednoduchý. Máte číslo toho vězně?“

„Mám jeho jméno.“

„Žádnej problém, z toho můžeme vyjít. Jaký je to jméno?“

„Ken Sands.“

Devlinova víčka se krátce zachvěla.

„Koukám, že ho znáte.“

Devlin přikývl a rychle si dvakrát přejel dlaní od úst k bradě. „Já znám každýho vězně, co sem přijde, madam. Jsem tu dost dlouho. Vlastně od tý doby, co tu knihovnu otevřeli. Každej vězeňskej blok má vyhrazenej den a hodiny jednou týdně, kdy může používat knihovnu. Nebylo by dobrý míchat vězně z různejch bloků mezi sebou, víte, jak to myslím? Ale jen hodně málo z nich využívá to, co tu máme. Vopravdu škoda. Ken naopak skoro nikdy nevynechal příležitost sedět a číst. Miloval knihy. Miloval studium. Nepoznal jsem vězně, kterej by chodil sem do knihovny častěji.“

„To je dobře. Takže by to neměl být velký problém.“

„No, kolik času máte, madam?“

Alice se usmála. „Četl tolik?“

„Četl hodně, ale to není problém. Problém je v našem systému. Začal se aktualizovat a digitalizovat až začátkem letošního roku. A jde to fakt pomalu. Dokud to nebude hotovo, musíme pořád používat starej systém katalogizace knih na kartičkách. Bez počítačů.“ Devlin potřásl hlavou. „Což je pro mě dobrá věc. Až se přejde na novej systém, budu si muset najít nějakou jinou práci. S těma počítačema mi to moc nejde, madam.“

Jako zaměstnanec úřadu státního návladního Alice dobře chápala, proč se digitalizace vězeňských knihoven vleče šnečím tempem. Všechno, co stát Kalifornie dělal, bylo propojeno s rozpočtem. Tento rozpočet se každým rokem měnil a přidělované částky údajně přímo souvisely s prioritami. Vzhledem k tomu, kolik reforem se mělo v kalifornském vězeňství odehrát, nalézala se automatizace systému vězeňských knihoven podle Alicina názoru na seznamu těchto priorit někde hodně dole.

„Každej vězeň má vlastní kartu,“ pokračoval Devlin po krátké odmlce. „Pokaždý když si půjčí knížku, připíše se katalogový číslo knihy na kartu vězně spolu s datem výpůjčky. Číslo vězně se připíše na katalogizační kartu knihy. Nepoužívají se žádný jména.“

Alice vytřeštila oči. „Takže mi chcete říct, že dostanu Sandsovu kartu a bude na ní jen hromada čísel, žádné tituly knih?“

„Přesně tak. Pak si budete muset najít to číslo mezi kartama knih, abyste našla titul.“

„Ale to je šílený systém. To potrvá věčnost, něco v tom najít.“

Devlin plaše pokrčil rameny. „Čas je to jediný, čeho tady máme habaděj, madam. Nemá cenu dělat něco rychle. Akorát byste měla víc času a nevěděla, co s ním.“

Proti tomu nemohla Alice nic namítat. „Tak jo.“ Podívala se na hodinky. „Tak jdeme na to. Kde jsou všechny karty a seznamy knih?“

„V kartotékách za půjčovním pultem, madam, v knihovně.“

„Tak tedy zavoláme strážného. Jestli používáte takový systém, tak v téhle místnosti nic dělat nemůžu.“

Příslušník vězeňské stráže Toledo byl aspoň o třicet centimetrů vyšší než Alice a mohutný jako almara. Měl hustý, prokvetlý knír nad tenkými rty, oholenou hlavu a kotlety, za jaké by se nemusel stydět ani Elvis. Doprovodil Alici a Devlina do hlavního knihovního prostoru a zaujal místo nalevo od půjčovního pultu – čtyři kroky od hlavních dveří. V tom, jak se pořád vracel očima k Alici, bylo cosi, co v ní budilo skutečně nepříjemné pocity.

V hlavním prostoru knihovny bylo dost míst k sezení pro stovku vězňů, ale v této chvíli jich tu byla jen hrstka; seděli roztroušení mezi četnými umakartovými stoly a stolky. Jako ve scéně ze starého filmového westernu všichni všeho nechali a zvedli hlavy jako jeden muž, aby se na Alici zadívali. Následoval krátký šum, který se rozšířil knihovnou jako mexická vlna. Alice netoužila zjistit, co říkají.

„Jaké knihy tady máte?“ zeptala se Alice Devlina.

„Ode všeho trochu, madam, kromě zločinu. Nemáme tu žádný knihy o zločinu – ani detektivky, ani literaturu faktu, vůbec nic.“ Troufl si na úsměv. „Jako by se tím mohlo něco změnit. Máme velký oddělení náboženskejch knih a školních učebnic, víte – matika, dějepis, zeměpis… kdeco. Každej se může naučit číst nebo si tady doplnit školní vzdělání i maturitu… pokud chce. Moc jich nechce. Máme taky velkou a aktualizovanou sekci práva.“

„Jaké knihy četl Ken?“

Devlin se uchechtl a poškrábal se na bradě. „Ken četl všechno. A navíc četl rychle. Ale ty učebnice měl sakra moc rád. Bral si tydlety korespondenční kurzy – pro pokročilý, vysokoškolský kurzy, víte. Měl dobrou hlavu. Kvůli těm kurzům si směl vyžádat extra knížky ke studiu. Knihy, co tu nemáme. Ale protože je stát koupil, museli jsme si je nechat, když je dočet. Nikdo jinej si je nikdy nepůjčil.“ Devlin se odmlčel, zkřivil obličej a prohrábl si rukou krátce ostříhané vlasy. „A pak jsou tu knížky, co četl tady, sedával tamhle v koutě.“ Ukázal na stůl na protějším konci haly. „Ty si nezapisoval. Když se knížky čtou jenom tady, tak se ani nezapisujou do karty.“

Alice chápavě kývla.

Devlin ukázal Alici, jak jsou knihovní karty uspořádané a kde se uchovávají – v dlouhé dřevěné skříňce, která zabírala celou zadní stěnu. Alice už si v duchu sestavovala seznam priorit. „Máte tady taky oddělení lékařské literatury?“

„Ano, máme,“ odpověděl Devlin. „Malý. Ukážu vám ho.“

Opustili výpůjční pult a přešli do hlavního prostoru knihovny. Strážný Toledo jim byl stále v patách, nevzdaloval se o víc než tři kroky. Znovu se všechny oči v knihovně zvedly. Ze všech koutů zněl šum, ale Alice si dávala záležet, aby nic nezaslechla.

Došli až k jednomu regálu vzadu.

„Tohle je naše oddělení lékařský literatury,“ oznámil Devlin a ukázal na malou část nejvyšší police. Oddělení lékařské literatury tvořilo čtyřiadvacet knih. Alice si v duchu zaznamenala rozsah jejich čísel. „Jedinej důvod, proč tu všechny ty knížky máme, je to, že patřily k jednomu Kenovu kurzu,“ vysvětloval Devlin.

Alice požádala, aby jí ukázali ještě dvě další sekce – psychologii a výtvarné umění. Zapamatovala si i jejich číselný rozsah.

„Fajn, už potřebuju jen pero a papír a můžu začít.“

„Můžu vám dát tužku.“

„To postačí.“

Vrátili se do přední části knihovny. Jakmile se ocitli znovu za pultem, Devlin podal Alici několik listů papíru a tužku, ukázal jí zásuvku, v níž najde karty výpůjček Kena Sandse, a ponechal ji jejímu úkolu.

Ken Sands měl dvaadevadesát karet, hustě popsaných katalogovými čísly knih. Určitě patřil k těm, co přečtou jednu knihu za den. Jak říkal Devlin, času měl každý vězeň habaděj, a zdálo se, že Sands věnoval každou volnou vteřinu četbě. Trvalo by jí celou věčnost, než by každou kartu důkladně prověřila. Alice se na okamžik zarazila a v duchu zvažovala nejsnazší a nejrychlejší způsob, jak se jimi propracovat. Dostala nápad a začala si črtat katalogová čísla.

Vězeň s oholenou hlavou, který až dosud tiše seděl u stolu nejblíž od pultu, přistoupil k Devlinovi a podal mu knihu.

„Tohle je dobrá kniha, Toby. Určitě se ti bude líbit.“ Alice měla příliš napilno se zapisováním čísel, než aby si všimla, jak Devlin kradmo vsunul mezi stránky knihy kousek papíru. Pokud mohl někdo předat zprávu osobě mimo věznici Lancaster, pak to byl Toby.

Policisté nebyli jediní, kdo drželi při sobě.

Mnozí znalci tvrdí, že opravdový milovník whisky ji pije s trochou vody, nejlépe pramenité. Když se před pitím přidá do whisky trochu vody, neotupí vám její síla smysly a neumenší potěšení. Voda také zesílí aroma a chuť whisky, vyvolá její skryté vlastnosti. Obecně se tvrdí, že whisky byste si měli ředit pětinovým podílem vody. Znalci také ohrnují nos nad těmi, kteří si do skotské dávají led, neboť snížení teploty jen zmrazí aroma a otupí chuť.

Hunterovi bylo srdečně jedno, co říkají ostatní, znalci neznalci. Pochutnával si na své single malt s trochou vody ne proto, že by mu to připadalo správné, ale protože shledal, že některé druhy whisky jsou opravdu příliš intenzivní, než aby se daly pít samotné. Někdy si pochutnával na skotské s jednou až dvěma kostkami ledu, chlad tekutiny, která klouzala hrdlem, mu byl příjemný. Garciovi to bylo jedno. Dnes večer měli každý ve své sklence jedinou kostku ledu.

Seděli u jednoho z předních stolů U Brennana na Lincoln Boulevard – v zapadáku proslulém želvími závody, které se tu konaly každý čtvrtek večer, a jukeboxem se sbírkou klasického rocku.

Hunter potřeboval vypadnout ze své klaustrofobické kanceláře, ani nemluvě o její morbidní výzdobě, tvořené krvavými fotografiemi z místa činu a replikou skulptury z částí lidského těla.

Hunter i Garcia pili svou whisky mlčky, každý měl vlastní hromadu myšlenek, s nimiž se musel vypořádat. Hunter prve mluvil telefonicky s doktorkou Hoveovou. Už přišly výsledky toxikologického testu Andrewa Nashorna. Jejich předpověď byla správná. V krvi se mu našly stopy propafenonu, felodipinu a carvedilolu, stejný koktejl drog, jaký byl použit ke zpomalení tepu Dereka Nicholsona.

Do baru vstoupila vysoká, dlouhovlasá blondýna s vláčným tělem tanečnice a chůzí stejně půvabnou jako sexy. Na sobě měla těsně přiléhavé modré džíny, světlehnědé lodičky na jehlách a krémovou košili, zastrčenou za pás. Chirurgicky zvětšená ňadra napínala tenkou bavlněnou látku tolik, až jí málem praskaly knoflíky. Hunterův pohled sledoval její krátkou cestu od vchodu k barovému pultu.

Garcia se na partnera usmál, ale neřekl ani slovo.

Hunter si ještě jednou usrkl skotské a pak znovu kradmo kouknul po vysoké blondýně.

„Třeba by sis s ní mohl jít popovídat,“ navrhl Garcia a krátce pokynul hlavou směrem k baru.

„Prosím?“

„No, oči ti div nevypadnou z důlků. Asi bys ji měl jít pozdravit.“

Hunter se na okamžik zahleděl do Garciovy tváře, pak mírně zavrtěl hlavou. „Není to, jak si myslíš.“

„Samozřejmě že ne. Ale stejně bys podle mě mohl uvažovat o tom, že bys s ní dal řeč.“

Hunter postavil sklenici a vstal. „Hned jsem zpátky.“

Garcia překvapeně přihlížel, jak se Hunter ubírá k baru a vysoké blondýně, která už upoutala pozornost spousty mužů. Garcia opravdu nečekal, že Hunter přistoupí k činu tak rychle, pokud vůbec. „Teď by to mohlo být zajímavé,“ zašeptal si pro sebe a poposedl, aby lépe viděl; pak se předklonil a opřel se oběma lokty o stůl. Dal by v té chvíli cokoli za bionické uši.

„Promiňte.“ Hunter přistoupil k ženě u baru.

Ani se na něj nepodívala. „Nemám zájem.“ Hlas měla chladný, monotónní a trochu snobský.

Hunter se maličko zarazil. „Prosím?“

„Řekla jsem, že nemám zájem,“ opakovala a usrkla ze své sklenice. Stále ještě se Hunterovým směrem ani nepodívala.

Hunter se pro sebe usmál. „No, já taky ne. Jen jsem vás chtěl upozornit, že jste si sedla na nějakou žvýkačku, která vám teď trčí vzadu na džínech jako velká hrouda zeleného sajrajtu.“ Naklonil hlavu ke straně. „Nevypadá to nijak hezky.“

Žena konečně věnovala na zlomek vteřiny Hunterovi pohled, který vzápětí přesunula dolů. Nemotorně se zkroutila ve snaze dohlédnout si na zadek džínů.

„Na druhé straně,“ ukázal Hunter.

Zkroutila tělo opačným směrem, ruka jí vystřelila přímo k zadečku. Špičky pečlivě upravených nehtů se dotkly gumového žvance žvýkačky, který sahal od středu hýždě až dolů ke stehnu.

„Do prdele,“ odtáhla ruku a znechuceně se na ni podívala. „To jsou džíny od Roberta Cavalliho.“

Hunter neměl zdání, co se tím mění. „Jsou to pěkné džíny,“ poznamenal účastně.

„Pěkné? Stály balík.“

Hunter nevinně opětoval její pohled. „Když je odnesete do čistírny, určitě to z nich dostanou.“

„Do prdele,“ zopakovala a zamířila na toaletu.

„No, to bylo rafinované,“ poznamenal Garcia, jakmile se Hunter vrátil ke stolu. „Cos jí sakra řekl? Já jen viděl, jak se chytla za zadek a pak vypálila jako rachejtle rovnou na záchod.“

Hunter usrkl whisky. „Jak jsem říkal, nejsem ten, za koho mě máš.“

Garcia se zachechtal a opřel se dozadu. „Musíš zapracovat na seznamovacích větách, člověče.“

Hunterovi zazvonil v kapse mobil. Odložil sklenici na stůl a sáhl po něm. „Detektiv Hunter.“

„Roberte, tady je Terry. Mám pro tebe nějaké informace.“

Detektiv Terry Cassidy patřil k týmu DLV. Hunter ho požádal, aby zjistil, co se dá, o propuštěném vězni Raulu Escobedovi, násilníkovi, jehož Nashorn zmlátil a pak poslal do vězení.

„Poslouchám, Terry.“

„No, ten chlápek, jak jsi chtěl, abych se na něj podíval – ten Escobedo, to je pořádnej prevít,“ začal Cassidy. „Hajzl až na půdu, víš, jak to myslím? Sexuální delikvent, kterého rajcuje násilí. Podle všeho znásilnil až deset ženských.“

„Původní verzi znám,“ přerušil ho Hunter. „Co máš nového?“

„No, náš přítel to měl v base dost těžké. Dostal deset let za znásilnění tří žen, jediných tří, co svědčily. A teď si představ, že když ho zavřeli, ten parchant se kál. Našel Boha.“ Cassidy se odmlčel, buď na efekt, nebo protože ho skutečně urážela představa toho, že by se někdo jako Escobedo oháněl údajnou nápravou. Cassidy byl poctivý římský katolík. „V base začal Escobedo číst ve dne v noci bibli a zapsal se do teologického programu, který se ve věznici nabízel. Absolvoval s vyznamenáním. Když ho před dvěma roky propustili…,“ další krátká pauza, „… to bys neuhádl, začal kázat. Teď si myslí, že je reverend, šíří slovo dobra a pomáhá ostatním kajícníkům. Říká si reverend Soldado. Pojmenoval se po svatém Juanu Soldadovi, lidovém světci, kterého hodně uctívají v severozápadním Mexiku, odkud Escobedova rodina pochází.“

„Svatý voják?“ přeložil si Hunter jméno ze španělštiny.

„Přesně tak,“ potvrdil Cassidy. „Ověřil jsem si to. Ve skutečnosti se ten světec jmenoval Juan Castillo Morales. Byl vojínem v mexické armádě. A teď si poslechni tohle, buď tak laskav… Castilla popravili roku 1938 za znásilnění a vraždu osmileté holčičky z Tijuany. Nekecám, Roberte – znásilnění. Jeho stoupenci věří, že byl z toho zločinu falešně obviněný, a obracejí se na jeho ducha s prosbami o pomoc se zdravotními problémy, kriminálními problémy, rodinou, přechodem hranic mezi Mexikem a Spojenými státy a s dalšími náročnými úkoly všedního života.“ Hunter slyšel, jak se Cassidy nevesele zasmál. „Věř si tomu nebo ne, Escobedo si dal jméno po svatém násilníkovi. Ten má koule, co?“

Hunter to nekomentoval. Cassidy pokračoval.

„Zřídil si vlastní církev, nebo náboženskou společnost, nebo jak tomu chceš říkat, v Pico Rivera. Já osobně bych tomu říkal prostě kult. Jmenuje se to Ježíšovi vojáci, věřil bys tomu? Zní to jako teroristická skupina, co? Nijak by mě nepřekvapilo, kdyby teď přesvědčoval mladé ženy, co se k jeho skupině přidají, že by se mu měly oddat v rámci zasvěcení nebo tak; vysvětlí jim, že je to vůle Páně a on je nový Mesiáš. Jestli se ve vězení něco naučil, tak obcházet zákon.“

„Zjistils něco o tom, kde byl v těch dnech a hodinách, jak jsem ti napsal?“ zeptal se Hunter.

„Jo. I když toho chlapa už teď nenávidím, nemůže to být ten, koho hledáš. To první datum, cos mi dal – devatenáctého června, byl Escobedo mimo Los Angeles, pořádal bohoslužbu v San Diegu. Má v plánu s Ježíšovými vojáky expandovat. O tom druhém datu, dvaadvacátého června: celý den nahrával dvě cédéčka a jedno DVD. Prodává je mezi svými následovníky. Má mraky svědků, co to dosvědčí. Escobedo je žumpa lží, sračka smradlavá a rouhač, ale tvůj vrah to není, Roberte.“

Hunter si pro sebe přikývl. Předpisy mu velely, aby si to ověřil, ale nikdy nepovažoval Escobeda za skutečného podezřelého. Jako psycholog a později detektiv DLV měl Hunter možnost studovat a zatýkat stovky vrahů, vyslýchal je a za ta léta zjistil, že je toho obvykle jen málo, co odlišuje vraha od obyčejného člověka z ulice. Setkal se s vrahy, kteří byli hezcí, příjemní a charismatičtí. Několik jich vypadalo jako vlídní dědečci. Dokonce bylo i pár takových, co byli krásní a sexy. Skutečný rozdíl se projevil, teprve když se ponořil do jejich myšlenek. Existovali však i jiní zločinci – jiný druh zabijáků. Escobedo byl sexuální násilník – nejbídnější z bídných. Pravda, používal násilí, ale jeho jediným cílem bylo naplnění chlípných tužeb. Nikdy své oběti nestopoval, prostě si je nazdařbůh vybral mezi těmi, které se mu v danou noc naskytly. Nikdy nic neplánoval. Hunter věděl, že takoví zločinci jen
zřídkakdy mění modus operandi. I kdyby ho motivovala pomsta, Escobedo by patrně svou oběť jen zastřelil nebo probodl a co nejrychleji by z místa činu uprchl, netrávil by hodiny čtvrcením a výrobou těch groteskních plastik – přičemž by navíc každé z nich přidělil nějaký význam, skrytý ve stínech. Ne, Escobedo neměl dostatečné znalosti, trpělivost, intelekt ani kuráž, aby se dopouštěl takových zločinů.

„Skvělá práce, Terry, díky,“ řekl Hunter, pak zaklapl telefon a vrátil ho do kapsy. Sdělil Garciovi, co je nového, a oba mlčky dopili. Když se zvedali k odchodu, vyšla z toalety vysoká blondýna a přistoupila k jejich stolu.

„Omlouvám se za to prve,“ oslovila Huntera. Její hlas teď zněl příjemně, se svůdným podtónem. „A díky.“

Výraz Garciova obličeje byl ztělesněním úžasu. „To si snad děláš srandu,“ zašeptal.

„Není zač,“ opáčil Hunter.

„Vím, že působím arogantně,“ pokračovala s umělohmotným, nacvičeným úsměvem. „Nejsem vždycky taková. Jenže v takových podnicích jako tady si musí ženská dávat pozor, víte?“

„Jak říkám, nic se nestalo.“ Hunter ji opatrně obešel. „Užijte si zbytek večera.“

„Poslyšte,“ zavolala, když se znovu obracel k odchodu. „Musím jít domů a pokusit se vyčistit tenhle humus, ale třeba bychom si spolu mohli dát skleničku někdy jindy.“ Velmi zručně podstrčila Hunterovi složený ubrousek. „Zavolejte.“ Celé to uzavřela sexy mrknutím a odkráčela z baru.

„To si snad děláš srandu,“ zopakoval šeptem Garcia.

Pátek večer, a The Airliner na North Broadway praskal ve švech. Prostorný luxusní taneční klub s barem byl zařízený ve stylu „nepřetěžujte představivost“ s leteckými motivy, ale rozhodně se tu podával daleko lepší výběr alkoholických nápojů než v ekonomické třídě kteréhokoli letadla amerických leteckých společností. The Airliner se svými dvěma velkými a dobře vybavenými bary, parádním tanečním parketem, plyšovým salónkem a několika špičkovými losangeleskými diskžokeji rozhodně patřil k nejlepším klubům v Los Angeles; přitahoval stejnou měrou místní obyvatele jako turisty. A právě proto tam Eddie Mills moc rád chodil.

Eddie byl skromný kriminálník, smolař, kterého chytili s půldruhým kilogramem kokainu, když jel autem přes Redondo Beach. Ve vězení se seznámil s Gurim Krasniqim, albánským králem zločinu. Krasniqi už nikdy neměl vyjít z vězení, ale přesto řídil své impérium přes mříže a Eddie se před dvěma roky po propuštění z Kalifornské státní věznice v Lancasteru spojil s jeho lidmi.

Eddie stál u baru v patře a usrkával šampaňské. Byl tak rozptýlený pohledem na krátce ostříhanou brunetu, která zářila na parketu, že si ani nevšiml mohutného, stotřiaosmdesáticentimetrového muže, jenž si stoupl k baru vedle něj.

„Ježíšmarjá!“ Eddie div nevyskočil z kůže, když mu na pravém rameni přistála těžká ruka.

„Copak je, Eddie?“

Eddie se otočil k muži s oholenou hlavou. „Tito?“ Zamžoural, jako by nemohl uvěřit vlastním očím. „Krucinál, chlape. Co je s tebou?“ Na Eddieho rtech se rozšířil jiskřivý, zářivě bílý úsměv; rozevřel náruč dokořán.

Tito úsměv opětoval a objali se jako dávno ztracení bratři.

„Kdy tě sakra pustili?“ zeptal se Eddie.

„Na podmínku, před jedenácti měsíci.“

„Nekecáš?“

„Nekecám, čéče.“

„Tak jak je, ty vole?“ Eddie o krok ustoupil, aby přítele zhodnotil pohledem. „Podle toho, jak vypadáš, se ti vede dobře. Kde sakra bydlíš, někde v cukrárně?“

„Hele, chlap se musí najíst, víš?“

„Jo, to vidím. Chlap taky musí přestat jíst, než praskne.“

„Jdi se bodnout. Hlavně že nemusím jíst to svinstvo, co nám servírovali v Lancasteru.“

„Na to se napiju.“ Eddie pozvedl sklenku.

„Co to sakra piješ?“ Tito se zašklebil. „Šampus? Vážně? Někomu se koukám daří.“

„Hele, chlape, jen to nejlepší, jasný? Dej si taky.“ Eddie gestem přivolal barmana a požádal o druhou flétnu šampaňského.

„Vypadáš parádně.“ Tito pozvedl sklenku k přípitku. „Na to, že jsme venku – a abysme venku zůstali.“

Eddie přijal kývnutím hlavy. „Díky, chlape.“ Přejel si dlaní po vázance. „Tohle je Armani, víš?“ Ukázal na svůj oblek. „Vypadám v tom kurva dobře, ne?“

„Jo, náramná paráda,“ souhlasil Tito.

Popíjeli asi tak hodinu a vzpomínali na časy v base. Eddie sdělil Titovi, že pracuje pro zahraniční firmu, přičemž hovořil co možná vyhýbavě. Tito neměl v úmyslu naléhat. Aby zakryl skutečný důvod, proč je v The Airliner, Tito každou chvíli utrousil nějaké jméno a ptal se Eddieho, zda neví, co se stalo s určitými vězni – Pamatuješ si toho-a-toho? A co ten-a-ten? A tak podobně. Tito věděl, že se Eddie ve vězení kamarádil s Kenem Sandsem. Pomalu směřoval k cíli.

„Řekni, Eddie, co dělá Ken?“ Klidně by přísahal, že Eddie na okamžik ztuhnul.

Eddie dopil šampaňské, oči upřené na Tita. „Ken? Toho vola už pustili, ne? Nedostal podmínku, a seděl dlouho.“

„Vážně?“ Tito si hrál na hlupáka.

„Jo, vylez odtamtud asi před půl rokem.“

„To byl ale náramnej prevít.“ Tito se nervózně zasmál. „Jsi s ním v kontaktu?“

„Ne, chlape, jen jsem slyšel, že ho pustili. Má dost vlastních problémů. Ledacos chtěl udělat, až se dostane ven, kapišto?“

„Jako třeba co?“

„Čert mě vem, jestli to vím. Možná si chtěl podat toho, kdo ho dostal do báně. Ale lituju každýho, na koho má pifku.“

„To sakra jo. Netáhnul to s tím albánským gaunerem? S tím Gurim? Znáš ho, ne? Párkrát jsem tě s ním viděl mluvit.“

„V base jsem mluvil se spoustou lidí, ty taky. Čas pak líp utíká.“ Eddie to hrál do autu.

Tito přikývl. „Myslíš, že Ken zase dealuje? To přece dělal, než ho zabásli, ne? Možná se dal dohromady s těma Albáncema. Slyšel jsem, že nejsou žádný troškaři.“

Eddie znovu zhodnotil Tita pochybovačným zrakem. „Hele, kámo, hledáš práci nebo co? Nebo si jen chceš něco vyříkat?“

„Ne, člověče, mně je dobře.“ Tito si přejel dlaní po oholené hlavě.

Eddie přikývl. „Aha. Tak proč máš o Kena takovej zájem? Dluží ti prachy, nebo co? Jestli jo, tak se na to vykašli, brácho. Nestojí to za to, jasný?“

„Ne, čéče, jen se ptám, víš?“

„Jo, to vidím. Ale moc velký vyptávání by tě mohlo dostat do průseru, to přece víš.“

Tito zvedl ruce v gestu kapitulace. „Jen aby řeč nestála, čéče, nic víc. Fakt prdím na to, jak se má a co dělá.“

Eddie neřekl nic, ale zdálo se, že je trochu vyvedený z míry. Tito si byl jist, že ví víc, než je ochoten prozradit, a to mu stačilo. Předá tuhle informaci těm dvěma zatraceným policajtům, co mu pokazili mejdan. Ať si Eddieho podají oni. Nic lepšího pro ně udělat nemůže.

„Dáme si ještě jednu láhev.“ Eddie už mával na barmana.

„Hele, chlape, šampaňský nikdy neodmítnu, je ti to jasný? Akorát se nejdřív dojdu vychcat.“

Zatímco se Tito ubíral na toaletu, Eddie zamířil dolů, do prostoru pro kuřáky, odkud se dalo v klidu telefonovat.

Už bylo pozdě a Tito v The Airliner zkonzumoval s Eddiem dvě láhve šampaňského. Než dorazil zpátky do svého bytu v Bell Gardens, byl na nejlepší cestě k pekelné ranní kocovině.

Tito vklopýtal do bytu. Šampaňské ho umělo zvláštním způsobem velmi rychle opít, ale pravda byla taková, že ho bavilo být opilý. A být opilý drahým šampaňským, které zaplatil někdo jiný, to byl ještě příjemnější pocit. Jenom jazyk měl trochu lepkavý.

Otevřel dveře ledničky v kuchyni, nalil si velkou sklenici pomerančového džusu a vypil ji jedním douškem. Vrátil se do obývacího pokoje a spustil své těžké tělo na starou červenohnědou pohovku, která smrděla jako popelník. Seděl tam pár minut a pak usoudil, že potřebuje trošku povzbudit – něco, co by mu zase rozproudilo krev. Tito vstal a přistoupil k příborníku u stěny. Otevřel dolní zásuvku, vyndal malou stříbrnou krabičku spolu s čtvercovým zrcátkem bez rámečku a všechno to odnesl k jídelnímu stolu. Z krabičky vyndal ručně skládanou papírovou obálku. Vyklepal na zrcátko štědrou dávku bílého prášku a pomocí žiletky z něj vyrobil dlouhou, tlustou čáru. Byl to extra matroš, jemně řezaný. Prvotřídní kolumbijský prášek, o který se nikdy nepodělil se žádnou z těch ušmudlaných, druhořadých děvek, které si do bytu vodil. Ne, tohle bylo jen a jen pro jeho potěšení.

Tito zašátral v kapsách po nějaké nové bankovce, kterou by mohl použít. Měl jen jednu pětidolarovku, už ne docela novou, ale bude muset postačit. Byl moc opilý, než aby šel hledat místo ní něco jiného. Svinul bankovku do trubičky, jak to nejlíp šlo, a vtáhl půlku lajny do jednoho chřípí a druhou půlku do druhého.

Sesul se do křesla; oči zavřené, nos pevně sevřený v prstech.

„Jo, to jsem potřeboval,“ mumlal skrz zaťaté zuby. Přesně tohle mu chybělo. Zaklonil hlavu a chviličku seděl, oči pořád zavřené; užíval si šílené účinky drogy a alkoholu, které se mu střetaly v krvi.

Tito byl tak pohroužený do svého tripu, že vůbec neslyšel, jak se otevírají dveře bytu. Byl tak opilý, že po příchodu zapomněl otočit klíčem v zámku.

Pořád se zakloněnou hlavou otevřel Tito konečně oči, ale místo stropu uviděl obličej, který se na něj díval seshora. A ty oči neviděl poprvé.

Ráno seděl Hunter u svého stolu a kontroloval e-maily, které došly přes noc. Dostal se do kanceláře brzy, jen pět minut po Garciovi. Ani jeden z nich nespal v noci nejlíp.

Hunter se odtrhl od počítače a začal si procházet poznámky, když zaklepala Alice. Nečekala na odpověď, otevřela dveře dokořán a vstoupila dovnitř. Její unavené oči všem sdělovaly, že ani k ní nepřicházel spánek snadno. Kráčela rovnou k Hunterovu stolu a položila na něj třístránkový vytištěný seznam. Hunter zvedl zrak k její tváři.

„Seznam knih, které si Sands vypůjčil v lancasterské vězeňské knihovně,“ řekla vítězoslavně.

Hunter z ní nespouštěl oči.

„Musela jsem tam pro něj zajet,“ vysvětlovala.

„Cože jsi?“ otázal se Garcia.

„Nemají automatizovaný systém, nic ještě není na počítači a neexistuje žádná databáze knih. Jejich knihovna používá starý kartotéční systém a mají bizarní způsob archivace. Kdybych tam nezajela, asi by trvalo kolik dní, možná i týdnů, než bychom to dostali.“

Hunter mlčel, ale tvářil se tázavě.

„Včera jsem tu začínala být trochu nervózní,“ připustila Alice. „Byli jste celý den pryč. Už mě nebavilo hledat na internetu a nic nenacházet. Zavolala jsem na pár míst a okresní návladní Bradley domluvil se správcem věznice, aby mě pustil do knihovny. Trvalo mi pár hodin, než jsem to dala dohromady.“

Hunter konečně sáhl po seznamu.

„Ken Sands víceméně přečetl celou knihovnu lancasterské věznice,“ pokračovala Alice. „Ale bylo tam několik knih, které si půjčoval opakovaně. Některé mockrát. Na ty jsem se soustředila.“

Hunter začal projíždět seznam. Alice sledovala jeho pohled.

„Všimni si, že všech prvních čtyřiadvacet titulů je lékařská literatura,“ řekla. „Z toho je polovina v knihovně jen proto, že si je objednal Sands. Tvořily součást jeho kurzu ošetřovatelství a péče o pacienta. Nějakou dobu jsem procházela jejich obsahy. Nejmíň pět z nich rozsáhle pojednává o tom, jak zastavit těžké krvácení, s podrobnými popisy a obrázky svorkování tepen a zašíváním velkých žil, včetně brachiální a femorální artérie.“

Hunter se očima vrátil k Alici.

Pokrčila rameny. „Četla jsem pitevní zprávy.“

Garcia vstal od svého stolu a přistoupil k Hunterovi. „To ale není nic nového. Už jsme věděli, že Sands má medicínské znalosti,“ poznamenal.

„To je pravda,“ souhlasila Alice. „Ale tímhle se potvrzuje, že měl s největší pravděpodobností konkrétní znalosti potřebné k provedení amputací, kterým byly podrobeny obě oběti, a k patřičné minimalizaci krvácení.“

Hunter stále mlčel, stále pročítal seznam titulů knih.

„Podle mého názoru,“ pokračovala Alice, „pokud je Sands náš člověk, pak zřejmě začal pracovat na svém plánu pomsty ještě ve vězení. Ale k tomu by nedošlo jen tak zničehonic. Takový plán vyžaduje čas, aby se v něm člověk utvrdil. A jestli se skutečně mstil nejen za sebe, ale i za Alfreda Ortegu – který, jak si jistě vzpomínáte, byl pro Sandse víceméně jako bratr –, pak se ten plán začal opravdu formovat teprve potom, co byl Ortegův rozsudek smrti vykonán, tedy před pěti lety.“

„To dává smysl,“ souhlasil Garcia poté, co si to krátce promyslel.

Hunter přelétl zrakem data výpůjček, pak otočil stránku.

„U pokročilejších medicínských knih nejsou data výpůjček.“ Alice předvídala, co Hunter hledá. „Důvod je ten, že ty knihy původně nepatřily knihovně. Ty opatřila Sandsovi věznice, aby mu pomohla se studiem. Zažádal si o ně a bylo mu dovoleno nechat si je v cele, dokud neukončil studium. Po propuštění připadly knihovně. A jestli si pamatujete z mé předcházející zprávy, obojí dálkové studium zahájil až po Ortegově popravě.“

Hunter dál pročítal seznam.

Alice stále sledovala jeho pohled. „Další porce knih je z oboru psychologie – jeho další studijní obor. Zase mu to povolil správce věznice, aby umožnil Sandsovi dokončit studium. Ale jedna kniha mě upoutala obzvlášť. Něco, co by mě vůbec ani nenapadlo, dokud jsem to neuviděla.“

Hunterův pohled se zastavil v polovině stránky. Věděla, že to našel.

Garcia stál za Hunterem a četl, jak nejrychleji mohl, ale nic ho nezaujalo. „Tak jo, co mi uniká?“

Hunter poklepal prstem na jeden titul – „Principy interpretace Rorschachova testu“.

Garcia se zašklebil. „Račte prominout, že se tak blbě ptám, ale co je to Rorschachův test?“

„Hermann Rorschach byl švýcarský psychiatr a psychoanalytik z freudovské školy,“ vysvětloval Hunter. „Nejvíc se proslavil tím, že vyvinul psychologický projekční test – Rorschachův test inkoustových skvrn.“

Garcia přemýšlel takřka slyšitelně. „Aby mě čert vzal. Není to ten šílený test, jak ti ukážou bílou kartičku, na které je jen velká inkoustová šmouha? A pak chtějí, abys jim pověděl, co tam vidíš. Trochu jako když se koukáš na tvary mraků na obloze.“

„V kostce řečeno je to ten test, ano,“ souhlasil Hunter.

„A v nekostce je to co?“ naléhal Garcia.

Hunter nechal seznam na stole a opřel se dozadu. „Oficiální test pozůstává z deseti karet. Každá inkoustová skvrna na nich je téměř dokonale osově souměrná. Pět inkoustových skvrn je černých, dvě jsou černo-červené a tři jsou vícebarevné. Ale v průběhu let psychologové test modifikovali, vytvářeli si vlastní karty s vlastními inkoustovými skvrnami. Někteří dokonce i úplně vypustili původní bilaterální symetrii skvrn.“

„Tak jo, ale k čemu to sakra je? Co se tím testuje?“

Hunter mírně naklonil hlavu ke straně, jako by nebyl docela přesvědčený. „Test má měřit rozsah vlastností osobnosti a psychických onemocnění, jako je sebehodnocení, deprese, nedostatečné zvládání situací, deficit řešení problémů…“ Gestem ruky naznačil, že seznam pokračuje dál a dál. „V podstatě se tenhle test snaží zhodnotit intelektuální fungování a sociální integraci jedince.“

„Podle inkoustové kaňky?“ podivil se Garcia.

Hunter pokrčil rameny a přikývl. Zcela chápal parťákovu skepsi.

„Ano, ale zapomeňte na to, co má ten test měřit,“ ozvala se Alice, „a myslete na to, co tu máme. Stíny vrhané skulpturami se dají brát jako Sandsův osobní test inkoustových skvrn.“

Hunter rázně zavrtěl hlavou. „Vrah nás testuje, to je jistá věc, ale ne inkoustovými skvrnami.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“

„Jak říkal Garcia, inkoustové skvrny jsou přesně jen to, kaňky, šmouhy, které nemají skutečný tvar. To, co nám vrah předkládá, má dokonalý tvar. Kojot a havran na prvním obrázku, a i když si ještě nejsme docela jistí významem toho druhého, rozhodně to není beztvará kaňka.“

„Fajn, to beru, ale stejně záleží na interpretaci, ne? Na tom, co si myslíme, že vidíme,“ opáčila Alice. „Většina lidí by vůbec nepoznala, že z mytologického hlediska kojot a havran dohromady znamenají zrádce, lháře.“

„My to taky nevěděli,“ poznamenal Hunter. „Dokud jsi to nevyhledala, pamatuješ? Do jisté míry je většina obrazů otevřená interpretaci. To, jak se někdo dívá na umělecké dílo, se klidně může hodně lišit od umělcova záměru.“

„Tohle není umění, Roberte.“ Alice ukázala na repliku skulptury.

„Pro nás ne, ale pro vraha…?“ Vteřinu nechal nedokončenou větu viset ve vzduchu. „Je to jeho dílo, jeho výtvor, jeho umění, ať už je hrůzostrašné nebo ne. A vsadím se, že on viděl něco úplně jiného než my, když tu věc dával dohromady. Jiný stav mysli způsobuje, že vidíš jiné věci.“

Alice se zadívala na plastiku. „Jiný stav mysli?“

Hunter vstal a přistoupil k tabuli s obrázky. „Interpretace přímo souvisí se stavem mysli člověka. Při pohledu na stejný obraz může člověk vidět dvě úplně odlišné věci podle nálady, ve které momentálně je. A to je právě problém Rorschachova testu.“

„Jak může stejný člověk vidět dvě různé věci?“ Alice sklouzla pohledem k fotografii stínu, přišpendlené na tabuli. „Pokaždé když se na to podívám, vidím přesně totéž – postavu ďábla, který se dívá na něco, co jsou dost možná jeho oběti.“

„Pak se uzavíráš možnostem.“ Hunter se vrátil na své místo. „Koukej, řekněme, že máš beztvarý obraz, který připomíná obličej s dokořán otevřenými ústy. Pak to ukážeš někomu, kdo je právě v daném okamžiku šťastný. Ten může obraz interpretovat jako podobu někoho, kdo se nahlas směje.“

Garcia se okamžitě chytil. „Ale kdyby byl ten samý člověk z nějakého důvodu naladěný temněji, mohl by v tomtéž obrazu vidět někoho, kdo řve bolestí.“

„Správně. Náladou se ti mění pohled na svět. A to je odjakživa nejsilnější argument proti Rorschachovu testu. Mnozí tvrdí, že zjišťuje stav mysli subjektu v určitém časovém bodě, spíš než co jiného. Ale já s tebou souhlasím, Alice. Ať je význam těch obrazů, jaký chce,“ ukázal Hunter na fotografii stínu, „souvisí výlučně s tím, jak ho interpretujeme my, a to je klíč k téhle skládačce. Jestliže ho čteme špatně, jestli neuhádneme, co přesně se nám vrah pokouší těmi stíny sdělit,“ Hunter potřásl hlavou, „tak ho asi nikdy nechytneme.“

Celou noc byla jako na jehlách, dávku potřebovala víc než jídlo. Regině Camposové bylo jedno, jakou drogu bere, prostě se potřebovala něčím sjet – čímkoli. Neměla peníze, ale to celkem nebyl problém. Přesně věděla, co má udělat, aby si mohla šlehnout. Už ve věku šestnácti let se Regina poučila, že každý chlap roztaje jak máslo, když si s ním umíte poradit v posteli.

Regině bylo teprve osmnáct, a kdybyste se zeptali těch několika málo lidí, co ji znali, patrně by ji označili za průměrnou. Byla středně vysoká, s průměrnou postavou a průměrným obličejem. V davu se po ní nikdo neohlédl. Vlasy neměla ani dlouhé, ani krátké, na střední škole studovala průměrně a pak toho nechala. Ale byla okouzlující a rozhodně věděla, jak dostat z lidí to, co chce.

Regina měla řadu milenců a náhodných známostí, samé budižkničemy. Po pravdě řečeno, nebyli tak docela k ničemu – byli dobří na jednu věc: na drogy. Její nejnovější budižkničemu milenec, pokud se vůbec dal označit za milence, byl flákač, bývalý trestanec, který žil v činžáku v Bell Gardens. Měl nadváhu, v posteli výdrž jako devadesátiletý stařík a rajcovalo ho nosit dámské kalhotky. Regina totálně kašlala na to, čím se vzrušuje. Věděla jen, že jí může opatřit drogy.

V zoufalství mu volala včera pozdě večer, ale do telefonu jí sdělil, že celou noc nebude doma. Může prý přijít ráno, jestli chce.

Pro Reginu to byla dlouhá noc čekání.

Schody do třetího patra zdolala jako maratónský běžec. Teď už potřebovala dávku tolik, že cenila zuby jako králík. Ani se nezamyslela nad faktem, že dveře do bytu 311 nejsou zamčené, ačkoli její milenec vždycky zamykal.

Otevřela a vstoupila do páchnoucího bytu.

„Haló, zlato,“ zasípala. Kouřila poslední dobou tolik cracku, že se jí to začínalo podepisovat na hlasivkách.

Nedočkala se odpovědi.

Užuž ho chtěla začít hledat po bytě, když uviděla něco mnohem lákavějšího – stříbrnou krabičku na malém jídelním stole. Vedle ní leželo čtvercové zrcátko a na něm Regina zpozorovala zbytky bílého prášku. Hnědá očka se jí rozsvítila jako ohňostroj čtvrtého července.

„Zlato?“ zavolala znovu, tentokrát s mnohem menším nadšením. Komu na tom sejde, kde je, když odměna už na ni tady čeká?

Regina přistoupila ke stolu, přejela prostředníčkem po zrcátku a smázla z něj všechny zbytky. Rychle přiložila prst k ústům a třela si jím dásně. Pak ho olízla, jako by byl namočený v medu. Dásně jí okamžitě znecitlivěly; otřásla se blahem ze síly drogy. Byl to moc dobrý matroš. Otevřela krabičku a nahlédla dovnitř. Bylo tam pět papírových psaníček. Regina přesně věděla, co v nich je. Takových už viděla habaděj. Rty se jí roztáhly širokým úsměvem.

Tentokrát se Vánoce předběhly.

Popadla jedno psaníčko, rozbalila je a vyklepala z něj trochu bílého prášku na zrcátko. Očima pátrala na stole po něčem, co by mohla použít jako trubičku ke šňupání.

Nic nenašla.

Regina o krok ucouvla a rozhlédla se. Pod stolem uviděla srolovanou pětidolarovou bankovku.

Tohle bude fantastický den.

Zvedla ji, svinula pevněji a přiložila k nosu. Nenamáhala se aranžovat prášek do rovné čáry nebo tak něco, prostě potřebovala, aby se jí z něj něco dostalo do krevního oběhu, a to rychle. Regina si stiskla jedno chřípí prstem a zhluboka se nadechla nosem.

Droga zapůsobila takřka okamžitě.

„Páni.“

Byla to nejlepší věc, co kdy vyzkoušela. Žádné štípání ani pálení, jen čiré blaho.

Přesunula svinutou bankovku do druhého chřípí a podruhé zhluboka nasála.

Takovéhle je to určitě v ráji.

Odložila bankovku na stůl, okamžik nehybně stála a jednoduše si užívala nebe.

Venku už teplota vzduchu stoupala ke třicítce. Regina cítila, jak se jí na čele začíná perlit pot. Droga jí také zvýšila tělesnou teplotu. Rozepnula si horní knoflík košile, ale potřebovala si trochu opláchnout obličej studenou vodou. Otočila se a zamířila ke koupelně. Když se ocitla u dveří, zaplavil ji podivný pocit, jako by jí něco lezlo po zátylku. Otřásla se.

Zůstala stát s rukou na klice a rozhlédla se, skoro vnímala přítomnost druhého člověka.

„Zlato, jsi tady?“ zavolala a přiblížila obličej ke dveřím.

Znovu žádná odpověď.

Mravenčení v zátylku jí rychle sjelo po páteři a šířilo se celým tělem.

„Páni, to byl fakt moc dobrej fet,“ zašeptala si pro sebe.

Regina stiskla kliku a otevřela dveře.

Ráj se změnil v peklo.

Než Hunter a Garcia dorazili do bytu 311 v Bell Gardens, vyšetřování forenzního týmu už bylo v plném proudu. Čtyři lidé v bílých kombinézách s kapucemi o sebe v maličkém bytě zakopávali, ale konali svou práci. V obývacím pokoji snímal mladý daktyloskop otisky z dřevěného příborníku. Žena vyzbrojená ručním vysavačem sbírala vlákna a vlasy z podlahy. Postarší agent s lahvičkou spreje a přenosnou ultrafialovou lampou hledal krůpěje krve na stříbrné krabičce, která ležela na jídelním stole. Celou tu dobu cvakal všude kolem spouští policejní fotograf.

Detektiv Ricky Corbí a jeho parťačka, detektiv Cathy Ellisonová, stáli v chodbě hned před bytem. Další tři uniformovaní policisté pilně prováděli standardní dotazování mezi sousedy.

„Vy jste detektiv Corbí?“ zeptal se Hunter, když vystoupal po špatně osvětleném schodišti.

Vysoký černoch se otočil k Hunterovi. Bylo mu asi padesát, krátce ostříhané vlasy nad zamračenou tváří byly maličko prokvetlé šedinami. Měl brýle s obroučkami z rohoviny, hnědý oblek, a soudě podle postavy, zamlada patrně hrával americký fotbal a ještě pořád byl fyzicky velmi aktivní.

„To budu já,“ pronesl sytým barytonem. „A jak na vás koukám, vy jste z vražd.“ Napřáhl před sebe ruku. „Detektiv Hunter, předpokládám.“

Hunter přikývl. „Říkejte mi Roberte.“ Stisk Corbího ruky byl pevný a silný. Dlaň nakláněl mírně směrem dolů, což, jak Hunter ze zkušenosti věděl, je obvykle známkou autoritativní osoby nebo vůdcovské povahy. Corbí od první chvíle naznačoval, že tu velí on. Hunter neměl v úmyslu se této autoritě protivit.

„Já jsem Ricky. Tohle je moje parťačka, detektiv Cathy Ellisonová.“

Ellisonová přistoupila a potřásla Hunterovi a Garciovi rukou skoro stejně rázně jako Corbí. Měřila asi sto pětašedesát centimetrů, byla štíhlá, ale s mírně nahrbenými rameny a krátkými tmavými vlasy, sestříhanými do vrstveného účesu. V očích měla soustředění někoho, kdo bere svou práci velmi vážně. „Cathy,“ řekla a rychle si oba detektivy prohlédla.

„Jak jsem ti říkal do telefonu, důvod, proč jsem ti volal, je ten, že jsme v obýváku oběti našli tohle,“ Corbí lehce ukázal hlavou směrem do bytu a podal Hunterovi navštívenku. „To je tvoje, viď?“

Hunter přikývl.

Corbí sáhl do náprsní kapsy pro zápisník. „Thomas Lynch, známý spíš jako Tito. Pustili ho na podmínku z Lancasteru. Byl venku jedenáct měsíců. Podle tohohle záznamu,“ Corbí se otočil ke Garciovi, „jsi ho před sedmi léty zatýkal a dostal jsi z něj přiznání.“ Zarazil se a přehodnotil svá slova. „Nebo spíš bych měl říct, přesvědčils ho, aby přistoupil na dohodu. Kdybych měl hádat, řekl bych, že od svého propuštění se stal tak nějak vaším informátorem, kluci.“

„Ani ne,“ opáčil Garcia.

Corbí na něj upřel pronikavý pohled. „Kamarád?“

„Ani ne.“

Corbí přikývl, sundal si brýle, dýchl na obě čočky a vyleštil je koncem modré kravaty. „Mohli byste laskavě vrhnout trochu světla na tu záhadu, jak přišel k té navštívence? Ke zbrusu nové navštívence.“

Poslední větu pronesl mírně zvýšeným hlasem.

Garcia neuhnul před Corbího pohledem. „Nedávno jsme ho kontaktovali, sháněli jsme nějaké informace – ale informátor nebyl,“ dodal dřív, než Corbí stihl něco odseknout. „Byl to prostě jen někdo, kdo se ukázal na jistém seznamu jmen.“

Ricky Corbí byl dost zkušený, aby pochopil, že Garcia není tvrdohlavý. Prostě mu sděluje veškeré informace, které je momentálně ochotný dát. Další naléhání by nemělo smysl. Stěží postřehnutelně přikývl.

„Můžete nám povědět, kdy jste ho viděli naposled?“ zeptala se Ellisonová.

„Včera odpoledne,“ odvětil Hunter.

Corbí a Ellisonová si vyměnili krátký pohled.

„Podle patologa vašeho chlapce zavraždili někdy během noci,“ ujal se znovu slova Corbí. Nasadil si brýle zpátky na nos. „Nebo s největší pravděpodobností velmi brzy ráno. Právě se připravují odvézt tělo, kdybyste se chtěli nejdřív podívat…“

Hunter a Garcia přikývli.

„Nemám zdání, koho včera večer nasral,“ dodal Corbí a podal detektivům po páru latexových rukavic spolu s návleky na boty. „Ale ať to byl, kdo chtěl, dal si s tímhle Titem pěknou práci. Máme tu fakt učiněné umělecké dílo.“

Corbí a Ellisonová vstoupili do bytu 311, následováni Hunterem a Garciou. Obývací pokoj, už předtím zaplněný čtyřmi forenzními techniky, se tak proměnil v plechovku sardinek.

„Co je v té krabičce?“ ukázal Hunter na stříbrnou dózu na jídelním stole.

„Teď už nic,“ odpověděl Corbí. „Ale obsahovala drogy – přesněji řečeno kokain. Velmi jemně řezaný. Pravděpodobně velice kvalitní. Laboratoř to potvrdí. Počáteční známky nasvědčují tomu, že ten, kdo ho sejmul, drogy sebral.“

„Myslíte, že to byla feťácká vražda?“ zeptal se Garcia.

„Kdoví, v tomhle stadiu vyšetřování?“ opáčila Ellisonová.

„Kdo to nahlásil?“

„Nějaká vyděšená holka. Neuvedla jméno. Zněla hodně mladě.“

„Kdy to bylo? Kdy volala?“

„Dnes ráno. Prověřili jsme nahrávku. Holka říkala, že přišla navštívit přítele. S největší pravděpodobností si přišla pro drogy. Vyslýchali jsme sousedy, ale zatím nikdo neví, kdo by ta mladá přítelkyně mohla být.“ Ellisonová zvedla obočí. „Po pravdě řečeno, lidi nájemníka z tohohle bytu sotva znali. Nikdo nechce mluvit. A v takovémhle baráku by mě spíš překvapovalo, kdyby mluvili. Ale technici už vzali několikery otisky. Kdoví, třeba budeme mít štěstí.“

Hunter přejel místnost zrakem během několika vteřin; nikde žádná krev. V obývacím pokoji panoval binec, ale ničím se nelišil od včerejšího, když Tita navštívili. Žádné viditelné narušení. Zámek a řetěz na vnitřní straně dveří byly také nedotčené. Nic nenasvědčovalo násilnému vniknutí.

„Už jste tady skončili?“ zeptal se Corbí velícího forenzního agenta a ukázal na maličkou chodbičku, která vedla do koupelny a ložnice.

„Jo, všechno máme. Můžete.“

Přešli přes obývací pokoj.

„Všichni se tam nevejdeme,“ prohlásil Corbí, když se ocitli u dveří ložnice. „Myslel jsem, že nemůže existovat menší koupelna, než mám doma. Nebyla to pravda. Jděte napřed. My už jsme to viděli.“ Corbí a Ellisonová ustoupili a pustili Huntera s Garciou napřed.

Hunter zvolna otevřel dveře.

„A kurva,“ uklouzlo Garciovi.

Hunter mlčel, ale jeho pohledu nic neuniklo.

Podlaha, stěny a umývadlo v maličké koupelně byly zastříkané krví. Tepennou krví, jak někdo vrazil někomu nůž do hrdla nebo do těla. Tito byl nahý, seděl na zemi v zakrváceném sprchovém koutě. Zády se opíral o kachlíčkovou stěnu, nohy měl natažené před sebou, paže volně svěšené podél boků. Hlava byla zakloněná, jako by se díval na strop. Problém byl v tom, že neměl oči. Obě byly zatlačené do lebky, až zapadly. Jedna bulva zřejmě praskla v důlku. Z koutků stékaly krvavé slzy přes uši a po stranách oholené lebky. Ústa měl Tito otevřená a zpola zaplněná hustou, sraženou krví. Někdo mu vyřízl jazyk.

„Jazyk jsme našli v záchodě,“ poznamenal Corbí ode dveří.

Tito měl hrdlo rozříznuté po celé délce šíje a krev se mu vyřinula po trupu do klína a na nohy.

„Podle kluků z forenzního,“ ozvala se Ellisonová, „nejsou na těle žádná viditelná traumata, což znamená, že nebyl zbitý. Jednoduše ho někdo odnesl do koupelny a porazil jako dobytče. Nikde jinde v domě se nenašla žádná krev.“

„Drogy?“ zeptal se Garcia.

„Budeme muset počkat na pitvu. Ale nepřekvapilo by mě, kdyby byl sjetý až na půdu, když se to událo. Na tom malém čtvercovém zrcátku na stole v obývacím pokoji jsou zbytky koksu.“

„V ložnici je sakra binec,“ ujal se slova Corbí. „A smrdí to tam špinavým šatstvem, nemytým tělem a trávou. Ale soudě podle zbytku bytu myslím, že už to tak bylo. Řekl bych, že žil jako prase z vlastní vůle. Taky jsme našli v ložnici marihuanu, celé kilo, a pár fajfek na crack. Jestli ten, kdo to udělal, po něčem šel, tak to nejspíš bylo v té stříbrné krabičce v obýváku, droga nedroga.“ Počkal, až Hunter a Garcia vyjdou z koupelny. „Nebudu se vás ptát, jaké informace jste od toho Tita chtěli. To je vaše věc a já vím, že se nemám montovat do vyšetřování jiných policajtů, ale můžete nám o oběti říct něco, co by mohlo pomoct našemu vyšetřování?“

Hunter věděl, že nemůže sdělit Corbímu a jeho parťačce jméno Kena Sandse. Corbí by po něm začal pátrat, vyptávat se. V ulicích by ještě vzrostlo úsilí vypátrat Sandse, a spolu s tím i pravděpodobnost, že se o tom doslechne a zmizí. To Hunter nemohl riskovat. Musel lhát.

„Naneštěstí vám nic říct nemůžu,“ prohlásil.

Corbí pozoroval Hunterův obličej a chování a nespatřoval nic, co by bylo s odpovědí v rozporu. Jestli to byl pokerový obličej, pak to byl nejlepší pokerový obličej, co kdy Corbí viděl. Za okamžik se vrátil pohledem k Ellisonové, která pokrčila rameny.

„Tak jo.“ Corbí si upravil kravatu. „Nejspíš už vám tady nemám co ukázat.“

Venku pálilo slunce do lidí stejně jako do aut. Garcia sáhl do kapsy košile pro sluneční brýle a přejel si dlaní zátylek. Byl úplně mokrý. Zastavil se u dveří na straně řidiče a pohlédl na Huntera přes střechu své Hondy Civic.

„No, jestli Tita dostal Sands, tak to nevypadá, že náš vrah je on, viď?“

Hunter neuhnul očima. „A pročpak to?“

„Úplně jiný modus operandi, především. Fajn, vyřízl oběti jazyk, ale v porovnání s těmi odpornými amputacemi na posledních dvou místech činu to, co se stalo tady, vypadá jako dětské kočkování. A nemáme tu žádnou skulpturu ani stínové obrázky.“

Hunter se opřel lokty o střechu auta a propletl si prsty. Právě v tomhle okamžiku byl nakloněn tomu souhlasit s Garciou, ale pořád tu byla ještě spousta nezjištěných okolností a něco mu říkalo, že vyřadit nyní Kena Sandse ze seznamu podezřelých by byla velká chyba. „Z toho, co zatím máme – nemyslíš, že je Sands dost inteligentní, aby změnil modus operandi, když jde o zločin, který s těmi dvěma nesouvisí?“

„Nesouvisí?“ Garcia deaktivoval centrální zamykání a nastoupil do auta.

Hunter ho následoval.

Garcia nastartoval motor a zapnul klimatizaci. „Jak to myslíš, nesouvisí?“

Hunter se opřel o dveře na své straně. „Fajn, pro tuhle chvíli předpokládejme, že jsme zatím měli ve všem pravdu a že Ken Sands skutečně je náš vrah.“

„Fajn.“

„Jeden z našich předpokladů je, že Sands se mstí svým obětem nejen za sebe, ale i za svého přítele z dětství. Alfredo Ortega, je to tak?“

Garcia přikývl. „Jo.“

„Dobře, a kam do jeho plánu pomsty zapadá Tito?“

Garcia se krátce zadumal.

„Nezapomínej, Tito tvrdil, že se spolu v base nikdy nebavili. Takže mezi nimi z časů v Lancasteru nebyla žádná zlá krev.“

Garcia si seštípl prsty dolní ret. „Nikam nezapadá.“

„Ne, nezapadá. Jestli je Sands náš člověk a šel po Titovi, pak to nebylo proto, že by Tito patřil do jeho původního plánu. Patrně šlo o to, že se po něm Tito začal vyptávat nesprávným způsobem nebo u nesprávného člověka.“

„Ale vrazi obyčejně nemění modus operandi, nanejvýš eskalují.“ Ukázal na budovu. „Tohle je přesný opak. Přešel od absurdně groteskního k…,“ snažil se najít správné slovo, „… obyčejně hnusnému, řekl bych.“

„A tím se znovu vracíme k faktu, že Tito nebyl součástí jeho původního plánu. Zamysli se nad tím, Carlosi. Pro našeho vraha je jeho modus operandi extrémně důležitý – to, jak čtvrtí oběti, jak pečlivě zase skládá dohromady části jejich těl, buduje skulpturu, aby vrhala na stěnu pokaždé jiný stín. Pro něj je to všechno nutnost, ne volba, nedělá to pro zábavu. Je to stejně důležité jako samo zabíjení a volba oběti. Je to součást jeho pomsty. A já nepochybuju, že existuje přímý vztah mezi skulpturou, stínem a každou konkrétní obětí. Existuje nějaký důvod, proč vybral pro Nicholsona kojota a havrana, a ďábelskou postavu nad čtyřmi dalšími postavičkami pro Nashorna.“

„A Tito k tomu všemu nepatřil,“ dodal Garcia.

Hunter mlčky souhlasil.

„Ale stejně nevíme, jaký význam ty stínové obrázky mají,“ pokračoval Garcia. „A jestli máš pravdu a každý obrázek přímo souvisí s každou konkrétní obětí, pak je tu něco, co vůbec nechápu.“

„A to?“

„U prvního stínového obrázku vrah věnoval velice bedlivou pozornost detailům, konkrétně odřezání částí těla oběti tak, aby nás to nenechalo moc na pochybách. Sám jsi říkal, že ten zakřivený, krátký ptačí zobák vylučuje spoustu možností, takže nám zbylo jen málo alternativ. A totéž platilo o podobě kojota. Ale u druhého stínového obrázku už péče o detail zdaleka nebyla taková. Je těžké jaksepatří určit, jestli tu máme lidský obličej s rohy, ďábla, Boha nebo nějaké zvíře. Ty dvě stojící postavičky spolu s těmi ležícími mohou, ale nemusí být lidi. Proč by to vrah dělal? Vyjádřit se tak konkrétně prvním stínovým obrázkem, ale ne druhým?“

Hunter si promnul oběma rukama obličej. „Vidím jen jeden důvod – relevance.“

Garcia udělal grimasu a obrátil obě ruce dlaněmi vzhůru. „Relevance?“

„Myslím, že důvod, proč vrah věnoval u prvního stínového obrázku tak velkou pozornost detailům, je ten, že na tom záleželo. Nechtěl, abychom udělali chybu při zjišťování, oč jde. Nechtěl, abychom si mysleli, že nám předkládá psa a holubičku nebo lišku a sovu.“

Garcia o tom okamžik uvažoval. „Ale u druhé skulptury to nebylo tak důležité.“

„Přesně tak,“ souhlasil Hunter. „Detaily druhého obrazu jsou míň důležité než jeho význam. Patrně nesejde na tom, jestli obličej s rohy patří člověku nebo ne. To nám vrah ukázat nechce.“

„Tak co nám tedy chce ukázat?“

„Nevím… zatím.“ Hunter se zadíval z okna na řadu policejních aut, zaparkovaných před Titovým činžákem. „Ale myslím, že Ken Sands je dost chytrý na to, aby změnil modus operandi jen proto, aby nás svedl ze stopy.“

Den končil a Nathan Littlewood seděl u svého stolu, poslouchal nahrávku sezení svého posledního pacienta a črtal si poznámky. Jeho psychologická praxe sídlila v Silver Lake, kousek na východ od Hollywoodu a na severozápad od centra Los Angeles.

Littlewoodovi bylo dvaapadesát let, měřil sto sedmdesát osm centimetrů, měl klasicky hezký obličej a štíhlou postavu, kterou si udržoval dobrou stravou a třemi návštěvami posilovny týdně. Ve své práci byl dobrý, po pravdě řečeno velmi dobrý. Mezi jeho pacienty byli teenageři i senioři, svobodní, ženatí, vdané i nesezdané páry, obyčejní lidé i pár béčkových celebrit. Každý týden mu vylévaly svá srdce i myšlenky desítky pacientů.

Dnešní poslední pacientka odešla před půl hodinou. Jmenovala se Janet Starková a byla to jedenatřicetiletá herečka, která žila s přítelem a měla s ním hrozné problémy. Poslední dobou se hodně hádali o ty nejvšednější věci a byla si jistá, že jí tajně zahýbá. Problém byl, že měla podezření, že jí zahýbá s jiným mužem.

Janet sama se vyspala se spoustou žen a ještě pořád v tom pokračovala. Nebála se to přiznat, ale podle jejího názoru byla ženská bisexualita přijatelná, kdežto mužská ne.

Zatím absolvovala u Littlewooda šest sezení. Dvakrát týdně po tři neděle, a flirtování začalo skoro okamžitě. Po prvním sezení se Janet začala oblékat provokativněji – kratší sukně, blůzy s výstřihem, vyzývavé podprsenky, sexy střevíce, cokoli, jen aby upoutala jeho pozornost. Dnes se předvedla v krátkých letních šatech a černých kotníčkových botách s otevřenou špičkou od Christiana Louboutina, nalíčená ve stylu „zoufale-tě-chci-teď-hned“ a bez spodního prádla. Jak ležela na gauči, šaty se jí vyhrnuly nad stehna a nohy si naaranžovala tak, že představivosti nepřenechala absolutně nic.

Littlewood miloval ženy, a čím ujetější coury to byly, tím líp, ale měl dost rozumu, aby nikdy neměl poměr, ba ani jednorázový úlet s žádnou pacientkou. Takové věci nikdy nezůstávaly neodhaleny. A ve městě jako Los Angeles stačí jen jediný drobný drb, aby se skandál rozšířil rychlostí lesního požáru. V Los Angeles měly pěkné drby schopnost ničit kariéry. Na to byl Littlewood moc chytrý. Povyrážel se jinde a platil za to pěkné peníze.

Littlewood byl rozvedený. Oženil se v pětadvaceti, ale vydrželo to necelých pět let. Problémy začaly víceméně hned po obřadu. Po čtyřech a půl letech hádek, neshod a ohromné sexuální frustrace upadlo manželství do tak hluboké krize, že u obou došlo k těžkému psychickému poškození. Jediným východiskem byl rozvod.

Měli jen jednoho syna. Harry teď studoval práva v Las Vegas. Po zkušenostech s manželstvím a po zdlouhavém a vysilujícím rozvodu si Littlewood slíbil, že už se nikdy neožení. Od té doby mu ani jednou nebleskla hlavou myšlenka, že by tento slib porušil.

Na Littlewoodově stole zavřeštěl bzučák. Zastavil diktafon a stiskl tlačítko interkomu.

„Povídejte, Sheryl.“

„Jen bych ráda věděla, jestli ode mě budete dneska ještě něco potřebovat?“

Littlewood se podíval na hodinky. Ordinační hodiny už dávno skončily. Zapomněl, že Janet Starková s oblibou zahajuje svá sezení co nejpozději.

„Jé, moc se omlouvám, Sheryl, už jste měla jít domů víc než před hodinou. Ztratil jsem pojem o čase.“

„To nic, Nathane.“ Littlewood trval na tom, aby ho Sheryl oslovovala křestním jménem. „Mně to nevadí. Víte jistě, že nechcete, abych zůstala? Jestli chcete, tak můžu.“

Sheryl byla Littlewoodovou sekretářkou už přes rok a sexuální napětí mezi nimi by patrně dokázalo rozsvítit celé menší město. Choval se však vůči ní stejně zdvořile jako vůči svým pacientkám, přestože mezi nimi panovala očividná přitažlivost. Sheryl by naopak zahodila veškerou profesionalitu a skočila by s Littlewoodem do postele, než bys řekl guacamole, jen kdyby měla příležitost.

„Ne, to je dobré, Sheryl. Jen dodělávám nějaké poznámky. Brzy půjdu taky. Maximálně za půl hodiny. Jděte domů a uvidíme se zítra.“

Littlewood se vrátil ke své nahrávce a poznámkám. Trvalo mu ještě pětatřicet minut, než si všechno uspořádal, jak chtěl. Než se dostal do podzemní garáže kancelářské budovy, kde sídlila jeho ordinace, zbývala tam už jen tři auta. Parkoval v nejvzdálenějším rohu, pod porouchaným světlem.

Přestože se jeho psychologické praxi dařilo dost dobře, Littlewood jezdil stříbrným Chryslerem Concorde LXi z roku 1998. Říkal mu veterán, ale přátelé ho škádlili, že i když je auto staré, ještě to z něj veterána nedělá.

Odemkl dveře klíčkem a nastoupil za volant. Měl zoufalý hlad a rozhodně by si dal panáka. Celodenní úsilí při uhýbání před sexuálními návrhy v něm probudilo také touhu po něčem dalším, a přesně věděl, kde si to opatřit.

Otočil klíčkem v zapalování. Motor zaprskal a zakašlal jako umírající pes, ale neožil. Někdy býval starý chrysler náladový.

„No tak, zlato.“ Poplácal palubní desku.

Littlewood třikrát sešlápl pedál plynu a zkusil to znovu.

Další kašlání a rachocení – neúspěšné.

Možná je nejvyšší čas přejít na novější model.

Ještě jednou.

„No tak, no tak.“

Nic.

„Tak dělej, krucinál.“

Další zapumpování pedálem.

Ča, ča, ča, ča, ča.

Littlewood praštil pěstí do volantu, polohlasně zaklel, zavřel oči a opřel se dozadu. Jak to vypadá, dneska večer bude muset taxíkem.

Tehdy pocítil něco, co dosud nepoznal. Varování šestého smyslu, jež vycházelo odkudsi z hlubokého nitra, málem mu zmrazilo krev v žilách a zježilo všechny chlupy po těle.

Instinktivně prudce zvedl oči a zapátral po zpětném zrcátku.

Ze tmy zadního sedadla na něj hleděl pár těch nejzlobnějších očí, co kdy spatřil.

Hunter seděl sám v úplné tmě své kanceláře naproti tabuli s fotografiemi. Už bylo pozdě a všichni odešli domů. V ruce třímal baterku, kterou rozsvěcel a zhasínal v nepravidelných intervalech – snažil se obelstít svůj mozek.

Jak světlo vstupuje do oka a dopadá na sítnici, fotografickou desku oka, vznikající obraz se převrátí, ale mozek si ho interpretuje správně. Pokud necháte tento obraz promítnout na sítnici jen na zlomek vteřiny předtím, než vypnete zdroj světla, mozek musí interpretovat jen to, co si dokáže zapamatovat, a čerpá přitom z toho, čemu moderní medicína říká „okamžitá“ nebo „záblesková“ paměť.

Jestliže obraz tvoří tvar, který mozek dobře zná, kupříkladu židle, pak drobné detaily, jež mozek nezaregistruje vinou krátkého osvětlení, automaticky nahradí dlouhodobá paměť – mozek si říká „vypadá to jako židle“, takže si vytáhne z paměťové banky obrázek židle. Pokud však jde o tvar mozku neznámý, pak se nemá nač spoléhat. Kompenzuje to tedy tím, že se usilovněji snaží identifikovat detaily původního obrazu. O to se právě Hunter pokoušel: nutil svůj mozek spatřit něco, čeho si předtím nevšiml.

Zatím to nefungovalo.

„Tohle je tvoje představa diskotékového osvětlení?“

Hunter se otočil za hlasem a rozsvítil baterku. Alice stála u dveří s aktovkou v ruce.

„Nevěděl jsem, že jsi ještě tady,“ odpověděl.

„Snad si nemyslíš, že jsi tady jediný workoholik?“ Usmála se.

Hunter poposedl.

„Nevadí ti, když rozsvítím?“

„Jen do toho.“ Zhasl baterku.

Alice stiskla vypínač a pak ukázala na tabuli. „Něco nového?“ Věděla, oč se snaží.

Hunter si promnul oči palcem a ukazováčkem, přitom vrtěl hlavou. „Nic.“

Alice postavila aktovku na zem a opřela se o rám dveří. „Máš hlad?“

Hunter si za celý den na jídlo ani nevzpomněl a teď mu zakručelo v žaludku. „Jako vlk.“

„Máš rád italskou kuchyni?“

Campanile byla rustikálně elegantní restaurace na South La Brea Avenue; připomínala středomořskou vesničku včetně zvonice, nádvoří ozdobeného kašnou a maličké pekárny.

„Nevěděl jsem, že se ti tenhle podnik líbí,“ podivil se Hunter, když s Alicí zaujali místa u stolu na nádvoří.

„Je toho moc, co o mně nevíš.“ Pohlédla na něj s mírným úsměvem na rtech, ale protože nechtěla, aby Hunter dumal nad jejími slovy, rychle pokračovala. „Kdysi jsem sem hodně chodívala. Miluju italské jídlo a tady mají fantastického šéfkuchaře. Patrně nejlepšího v téhle části města.“

Hunter nemohl nesouhlasit. „Takže už sem moc nechodíš?“

„Ne tolik. Pořád miluju italské jídlo, ale nemládnu a vážně si musím dávat pozor, co jím. Shazovat nadváhu už není tak snadné, jak bývalo.“

Hunter rozložil plátěný ubrousek a rozprostřel si ho do klína. „Myslím, že není co shazovat.“

Alice se zarazila a vrhla na něj divný pohled. „Tos mi lichotil?“

„Ano, a současně ti říkám pravdu.“ Alice si shrnula vlasy za uši a přehodila je přes levé rameno. Rozpačitý a mírně koketní pohyb.

Prošel zcela bez povšimnutí.

„Objednáme si?“ zeptal se Hunter.

„Proč ne.“ Odpověď zdaleka nezněla nijak nadšeně.

Oba si objednali špagety. Hunter si je dal s omáčkou primavera a Alice se specialistou šéfkuchaře – s pikantními masovými kuličkami a sušenými rajčaty. Podělili se o láhev červeného vína a ze všech sil se snažili mluvit o něčem jiném než o vyšetřování.

„Jak to, že ses nikdy neoženil, Roberte?“ Otázka zazněla až na konci jídla, když jim číšník rozléval zbytek vína z láhve. „Jak jsem říkala, ve škole po tobě bláznila většina holek, co jsem znala. Určitě jsi měl příležitostí habaděj.“

Hunter se zadíval na Alici, zatímco upíjela víno. V očích jí hořel opravdový zájem, skoro jako když novinářka doluje z někoho trhák do zpráv. „Jsou jisté věci, které prostě nejdou dohromady. To, co dělám, a manželský život k nim patří.“

Alice sevřela rty a zkřivila je ke straně. „To je tedy pořádně chabá výmluva. Hodně policajtů se ožení.“

„Pravda, ale hodně z nich se taky nakonec rozvede kvůli stresům, které s sebou práce policajta přináší.“

„Ale aspoň to zkusí a neschovávají se za prachmizernou záminku. Copak neznáš to staré rčení, líp milovat a ztratit než vůbec nemilovat?“

Hunter pokrčil rameny. „To jsem jakživ neslyšel.“

„Kecáš.“

Náznak úsměvu ho prozradil.

„A co Carlos?“ zeptala se Alice. „Ten je ženatý. Chceš tvrdit, že ho manželka nakonec kvůli jeho práci opustí?“

„Někteří lidé mají velké štěstí, nebo aspoň tolik štěstí, že najdou v životě tu jedinou osobu, která je jim souzená. Carlos a Anna jsou toho důkazem. Myslím, že lepší pár bys nikdy nenašla. I kdybys hledala sebevíc.“

„A tys takovou osobu nikdy nepoznal? Tu, se kterou máš být až do smrti?“

Hunterovou pamětí na okamžik bleskly obrazy jedné tváře… zvuk jednoho jména. Ucítil, jak se mu srdce v hrudi rozehřívá, ale jak vzpomínky pokračovaly rychlostí světla, proměnilo se v led.

„Ne.“ Hunter neuhnul před jejím pohledem. Byl si však jistý, že ho něco v očích prozradilo.

Alici to neuniklo. Nejprve něha, pak cosi tvrdého a arkticky ledového, něco velmi bolestného. Navzdory své zvědavosti pochopila, že nemá právo klást další otázky.

„Promiň.“ Přerušila oční kontakt a změnila téma dřív, než ticho začalo působit příliš rozpačitě. „Takže u toho druhého stínového obrazu jsi na nic nového nepřišel?“

„Na nic.“

„Něco mi řekni – myslíš, že jsme ten první pochopili správně? Chci říct, jestli ho správně interpretujeme – že nám vrah sděluje, že podle něj byl Derek Nicholson zrádce a lhář.“ Zvedla ruku, aby zabránila Hunterovi odpovědět předčasně. „Vím, že to nebudeme vědět jistě, dokud nechytíme vraha. Ale tobě to připadá správné?“

Hunter už viděl, kam míří. „Ano.“

„Ale stejně máš pochybnosti o tom, jak interpretujeme druhý stínový obrázek.“

„Ano.“

Alice zvolna upila vína. „Ty, Carlos a já jsme spoustu hodin studovali tu lidskou skulpturu a stínový obraz, který vrhá. Snažili jsme se porozumět jeho významu. Myslím, že už nic jiného neexistuje, jenom to, co vidíme od začátku. Dokonce i kapitánka souhlasí. Proč myslíš, že se tentokrát mýlíme? Proč nám nemůže vrah pomocí obrázku sdělovat, že půjde ještě po dvou dalších obětech?“

Číšník přišel sklidit ze stolu. Hunter počkal, až se vzdálí s nádobím vybalancovaným na obou pažích.

„Podle mého názoru je ta interpretace moc vzdálená od první. Nedává to zrovna smysl.“

Alice vyvalila oči. „Smysl? Co na tomhle případu dává smysl, Roberte? Běhá nám tu maniak, co si honí ego, seká lidi na kusy a vyrábí skulptury z lidského masa, aby nám dal šílené nápovědi k nějaké hádance. Kde v tom sakra vidíš nějaký smysl?“

Hunter letmo přejel pohledem okolní stoly, aby zjistil, zda Alicinu poznámku neslyšel ještě někdo jiný. Vzrušením zvýšila hlas o několik decibelů. Všichni hosté se však zřejmě mnohem víc zajímali o vlastní jídlo a víno než o jejich rozhovor. Znovu se zaměřil na Alici.

„Nám to smysl nedává, protože jsme tomu ještě nepřišli na kloub. Ale vrahovi to dává smysl dokonale. Právě proto to dělá.“

Alice mlčky zvažovala jeho slova. „O to se snažíš, viď? Myslet jako vrah. Pochopit smysl, který vidí jenom on.“

„No, už je to přesně týden a zatím bídně selhávám.“

„Ne, neselháváš.“ Položila jednu ruku na stůl a špičkami prstů se dotkla hřbetu Hunterovy ruky. „Zatím jsi odvedl lepší práci, než by se dalo čekat. Nebýt tebe, ještě pořád bychom koukali na ty plastiky a snažili se přijít na to, co znamenají.“

Hunter se zarazil a pohlédl na Alici. „Tos mi jako lichotila?“

„Ne, jenom konstatuju pravdu. Ale jaks to myslel, když jsi říkal, že je to moc velký skok od naší interpretace prvního obrázku?“

„Přejete si vybrat dezert?“ Ke stolu se vrátil číšník.

Alice se na něj ani nepodívala, jenom zavrtěla hlavou. Hunter ho obdařil omluvným úsměvem.

„Asi jsme to přehnali s hlavním chodem. Už nám na nic nezbývá místo, děkujeme.“

„Prego,“ odtušil číšník a šel si po svém.

„Jaký skok?“ naléhala Alice.

„Jestli se nemýlíme v interpretaci prvního stínového obrazu, pak nám vrah předložil svůj názor na Dereka Nicholsona, ne? Považuje ho za lháře.“

Alice se opřela dozadu, souvislosti v hlavě se jí začínaly spojovat.

„Ale pokud máme pravdu i v interpretaci druhého obrazu, vrah nám nesdělil svůj názor na Andrewa Nashorna.“

Alice pochopila. „Jestli máme pravdu, sdělil nám svůj názor na sebe – rozhněvaného ďábla, co shlíží na své oběti.“

Hunter přikývl. „Ano, a já nevidím důvod, proč by to dělal. Podle mě je to jinak. Tenhle vrah chce, abychom něco viděli jeho očima. Chce, abychom pochopili, proč dělá to, co dělá. Proč ty lidi zabíjí. Sdělení, že podle něj byl Nicholson lhář, že ho možná zradil, dává smysl.“

„Ale sdělení, že on sám je rozhněvaný ďábel, co se chce mstít, smysl nedává?“

„Tobě ano?“

Na vteřinu zvedla obočí. „Ne,“ připustila. „Takže myslíš, že se nám druhým obrázkem pokouší sdělit něco o Nashornovi?“

„Možná.“

„Jo, ale co? Že považoval Nashorna za ďábla? Muže s rohy? A co ty ostatní čtyři stíny, dvě postavičky stojící a dvě ležící? Co ty sakra znamenají?“

Na to Hunter neměl odpověď.

Víčka se mu zatřepetala jako motýlí křídla – velmi pochroumaná motýlí křídla. Připadalo mu, jako by vážila tunu. Nathanu Littlewoodovi trvalo několik vteřin a stálo ho nesmírné úsilí, než je pootevřel a udržel pootevřená. Střípky světla mu drásaly oční bulvy. Zhluboka se nadechl a plíce ho pálily, jako by se vzduch proměnil v kyselinu sírovou. Ať už dostal do krku injekci jakékoli drogy, začínala vyprchávat.

Brada mu klesla na hruď, hlava byla tak těžká, že ji nemohl znovu zvednout. Zůstal tak několik vteřin. Teprve pak si uvědomil, že je nahý, až na propocené pruhované boxerky, které se mu lepily ke kůži. Další chvilku trvalo, než pochopil svou pozici. Seděl na pohodlné kožené kancelářské židli. Paže měl stažené za sebe, za opěradlo židle. Zápěstí mu kdosi spoutal něčím tvrdým a tenkým, co se mu zařezávalo do masa. Nohy měl také stažené dozadu a spoutané pod sedátkem židle, asi dva tři centimetry nad podlahou. Celé tělo ho bolelo, jako by dostal pořádnou nakládačku, a bolest v hlavě ho takřka připravovala o rozum.

Něco ho tahalo za koutky úst a zčistajasna ho překonalo zoufalé dávivé nutkání. Kašel mu vytryskl z hrudi neuvěřitelnou silou, ale vzduch mu napůl blokoval utažený látkový roubík v ústech, což jen zesílilo touhu zvracet. Littlewood ucítil chuť žluči smíšené s krví, a kašel se rychle změnil v usilovný zápas, aby se neudusil.

Dýchej nosem, bylo jediné, co ho napadalo. Snažil se na to soustředit, ale byl příliš vyděšený a omámený bolestí, než aby se jeho mozek v té chvíli choval disciplinovaně. Littlewood potřeboval víc vzduchu, zoufale ho potřeboval a instinktivně se znovu zhluboka nadechl ústy. Směsice žluči a krve, která mu seděla hned pod jazykem, se nasála zpět do hrdla a zablokovala přívod kyslíku ještě víc.

Naprostá panika.

Oči se mu obrátily v sloup a obsah žaludku v něm explodoval, vystřelil skrz hruď a jícen jako raketa, ačkoli mu připadalo, že se všechno odehrává zpomaleně. Tělo mu začalo ochabovat. Život ho rychle opouštěl.

Ucítil, jak se nakyslá chuť zvratků zmocňuje jeho úst, jen zlomek vteřiny předtím, než je zaplavila teplá, žmolkovitá tekutina. Přesně v tom okamžiku roubík povolil a spadl mu z úst, jako by ho někdo vzadu přeřízl.

Vyzvracel se do klína. Ale dobrá zpráva byla, že už mohl dýchat.

Po dlouhém kuckání nasucho a plivání začal Littlewood zoufale lapat po vzduchu, snažil se naplnit si plíce kyslíkem a současně se zklidnit. Začal se třást, svírán dvojím zjištěním – za prvé: právě jen o vlásek unikl smrti; za druhé: ještě pořád je připoutaný k židli a nemá zdání, co se děje.

Pohyb přišel zleva. Littlewood polekaně trhl hlavou tímto směrem. Někdo tam byl, ale v šeru a stínech ho Littlewood neviděl.

„Haló?“ vypravil ze sebe tak slabým hlasem, až si nebyl jistý, jestli je slyšitelný ještě pro někoho jiného než pro něj.

Dalších pár úporných nadechnutí, aby se uklidnil.

„Haló?“ zkusil to znovu.

Žádná odpověď.

Littlewood se rozhlédl. Uviděl velkou knihovnu, plnou svazků vázaných v kůži, stojací lampu vedle velkého psacího stolu na protějším konci místnosti – jediný zdroj světla. Zabloudil očima napravo a uviděl pohodlné, hnědé kožené křeslo. Kousek od něj rozeznal gauč psychologa – jeho gauč. Byl zase ve své pracovně.

„Podle toho, jak se tváříš, vidím, žes už uhádl, kde jsi.“ Věta byla pronesena klidným hlasem. Někdo vystoupil ze stínu a nyní stál asi metr a půl před ním, opřený o psací stůl.

Littlewoodův pohled se znovu zaměřil na vysokou postavu a zachvátil ho ještě větší zmatek.

„Tohle je tvoje kancelář. Čtyři patra nad ulicí. Tlustá okna. Tlusté zdi. A okno vede do zadní uličky. Za dveřmi máš velkou čekárnu a teprve z ní vedou dveře ven na chodbu.“ Pauza, pokrčení rameny. „Řvi si, jestli chceš, ale nikdo neuslyší ani ň.“

Littlewood znovu zakašlal ve snaze zbavit se hnusné pachuti v ústech. „Znám vás.“ Jeho hlas zněl sípavě a slabě. Každičké slovo halil strach.

Další úsměv a pokrčení ramen. „Ne tak dobře, jako já znám tebe.“

Littlewoodova hlava byla ještě pořád příliš zamlžená, než aby přiřadil k obličeji jméno. „Co? Co to má znamenat?“

„No, nevíš o mně, že mám… umělecké sklony.“ Promyšlená pauza. „A tebe chci proměnit v umělecké dílo.“

„Cože?“ Littlewood si konečně všiml, že osoba před ním má na sobě kombinézu z tlustého průhledného plastu s kapucí a latexové rukavice.

„Ale na tom, kdo jsem, nejspíš nezáleží. Důležité je to, co o tobě vím.“

„Cože?“ Mlha zmatení houstla a Littlewood se začal v duchu ptát, jestli to všechno není jen zlý sen.

„Kupříkladu,“ pokračoval hlas. „Vím, kde bydlíš. Vím o tom strašném manželství, ve kterém jsi před léty žil. Vím, kde studuje tvůj syn. Vím, kam chodíš, když chceš trochu vypustit páru. Vím, co máš rád, když dojde na sex, a kam všude si pro to chodíš. Čím sprostší, tím lepší, není to tak?“

Littlewood znovu zakašlal. Poslintal si bradu.

„Ale ze všeho nejlepší je… vím, cos udělal.“ Do hlasu vstoupil čirý hněv.

„Já… já nevím, o čem mluvíte.“

Postava udělala krok doleva a světlo ze stojací lampy se odrazilo od čehosi, co leželo na Littlewoodově psacím stole. Littlewood nemohl rozeznat, co to je, ale uvědomoval si, že tam leží několik kovových předmětů. Roztřásl se strachem po celém těle.

„To nic. Připomenu ti to během noci.“ Neuctivé uchechtnutí. „A pro tebe to bude dlouhá, moc dlouhá noc.“ Ruka v latexové rukavici vzala ze stolu dva předměty a přistoupila k Littlewoodovi.

„Počkat. Jak se jmenujete? Můžu dostat trochu vody, prosím?“

Postava se zastavila přímo před Littlewoodem a sarkasticky se zasmála. „Copak, chceš na mě zkoušet ty svoje psychologické kecy? Co tak třeba? Momentíček… aha, ano… Apelujte na lidskou stránku násilníka žádostí o ty nejjednodušší věci, jako je voda nebo návštěva toalety. Soucit s osobou v nouzi je pro většinu lidských bytostí přirozeným citem. Nechceš mě oslovovat jménem? Kdoví, já ti možná začnu říkat tvým – což zlidští oběť v očích útočníka, promění to oběť z pouhé oběti v osobu, člověka, v někoho, kdo má jméno, pocity, srdce. V někoho, s kým by se snad útočník mohl ztotožnit. V někoho, kdo je kromě dané situace možná úplně stejný jako útočník, s přáteli a rodinou a každodenními problémy.“ Nové uchechtnutí. „Apelujte na jejich lidskou přirozenost, že? Pro lidi je údajně těžší ubližovat někomu, koho znají. Snažte se tedy zavést hovor. I jednoduchý hovor může mít mocné činky na útočníkovu psychiku.“

Littlewood vzhlížel s hrůzou v očích.

„Přesně tak. Čtu stejné knihy jako ty. Taky se vyznám v psychologii rukojmí. Víš jistě, že na mě chceš ty kraviny zkoušet?“

Littlewood nasucho polkl.

„Budova je prázdná. Máme čas až do zítřejšího rána, než někdo projde kolem tvých dveří. Můžeme si třeba povídat při práci, co ty na to? Chceš to zkusit? Probudit ve mně jiskru soucitu?“

Littlewoodovi vhrkly do očí slzy.

„Jářku, jdeme na to.“

Bez dalšího varování se na Littlewoodově odhalené bradavce sevřela kovová lékařská pinzeta a odtáhla ji od těla tak prudce, až pokožka málem praskla.

Littlewood vydal bolestný výkřik. Cítil, jak mu do hrdla znovu začínají stoupat zvratky.

„Vážně doufám, že ti nevadí bolest. Tenhle nůž není moc ostrý.“ Druhý nástroj, původně ležící na psacím stole, byl malý, zubatý nůž. Vypadal staře a tupě.

„Beze všeho křič, kdyby to bolelo.“

„Ach Bože, pro… pro… prosím, nedělejte to. Moc vás prosím, já…“

Další Littlewoodova slova zčistajasna vystřídal mrazivý řev, když mu zubatá čepel začala odřezávat bradavku.

Littlewood téměř omdlel. Jeho mozek zápolil se vším, co ho obklopovalo. Zoufale toužil uvěřit, že to, co se s ním děje, není skutečnost. Nemůže to být skutečnost. Určitě se ocitl v absurdním světě nějakého šíleného snu. To je jediné logické vysvětlení. Ale bolest, jež vystřelovala z jeho hrudi, zmáčené krví a zvratky, byla velice reálná.

Umělec odložil tupý nůž a chvíli se díval, jak Littlewood krvácí; čekal, až nabere dech, až se mu trochu vrátí síly.

„I když mě to pobavilo,“ ozval se umělec posléze, „asi teď zkusím něco jiného. Možná to bude víc bolet.“

Tato slova srazila Littlewooda do hlubin strachu tak intenzivního, až se mu napjalo celé tělo. Cítil, jak se mu svaly na pažích a nohou svírají prudkou, ochromující křečí.

Postava v plastové kombinéze přistoupila blíž.

Littlewood zavřel oči, a i když nebyl zbožný, shledal, že se modlí. Pár vteřin nato zaznamenal zápach. Něco nesnesitelně silného a vtíravého. Něco, z čeho se mu okamžitě zase chtělo zvracet. Jenže žaludek už neměl co vydat.

Okamžitě po zápachu následovala trýznivá bolest. Teprve teď si Littlewood uvědomil, že se mu pokožka i maso škvaří.

Hunterův mobil zazvonil uprostřed dopoledne, zrovna když nasedal zpátky do auta. Právě znovu navštívil obě místa činu – Nicholsonův dům a Nashornovu loď; pořád hledal něco, o čem si ani nebyl jistý, zda to tam vůbec je.

Hunter přiložil telefon k uchu. „Carlosi, co je nového?“

„Máme dalšího.“

Když Hunter dorazil do čtyřpatrové kancelářské budovy v Silver Lake, už to tam vypadalo, jako by měl začít rockový koncert. Kolem policejní pásky se shromáždil velký dav lidí a nikdo nebyl ochoten ustoupit ani o centimetr, dokud aspoň nezahlédne něco morbidního.

Novináři a fotografové slídili kolem jako smečka hladových vlků, poslouchali každé slůvko, shromažďovali jakékoli informace a díry ve svých článcích vyplňovali vlastní představivostí.

Na ulici a na chodníku stála policejní auta, což způsobovalo dopravní chaos. Tři policisté se zběsile snažili všechno organizovat, vybízeli chodce, aby pokračovali v chůzi, přesvědčovali je, že tu není nic k vidění, a signalizovali autům, aby jela dál, když zpomalovala, aby se jejich posádky mohly kouknout, co se to tady děje.

Hunter spustil okno a ukázal jednomu z policistů svůj odznak. Mladý strážník sundal čepici, přičemž mžoural ve sluneční záři, a rukou si otřel pot z čela a zátylku.

„Můžete zajet z boku a zaparkovat dole v podzemní garáži, detektive. Kluci z forenzního a ostatní detektivové tam taky zaparkovali. Bez urážky, ale tady nahoře už žádná další auta nepotřebujeme.“

Hunter strážníkovi poděkoval a jel dál.

Podzemní garáž byla dost prostorná, ale velmi tmavá a pochmurná. Hunter vmanévroval vůz do prostoru vedle Garciova auta a přitom postřehl tři nesvítící žárovky. Taky neviděl nikde žádné bezpečnostní kamery, ani u vjezdu do garáže. Zaparkoval, vystoupil z auta a rychle si prohlédl rozlehlý prostor – nic než betonová krabice se sloupy, parkovacími čárami na zemi a tmavými kouty na všech stranách. Uprostřed čtvercový blok se širokými plechovými dveřmi, které vedly k podzemnímu odpočívadlu. Odtud se dalo buď jet výtahem, nebo jít po schodech nahoru pěšky. Hunter zvolil schody. Cestou do čtvrtého patra míjel čtyři další uniformované policisty.

Dveřmi ze schodiště vstoupil Hunter na konec dlouhé chodby, kde se to jen hemžilo pohybem – další policisté, v uniformách i v civilu, a také agenti z forenzního.

„Roberte,“ zavolal Garcia z půlky chodby a stáhl si kapuci bílé kombinézy.

Hunter k němu zamířil a mračil se nad tím množstvím lidí, co se nashromáždili na místě činu. „Co to tady je? Pořádáme mejdan?“

„Jako by se stalo,“ odvětil Garcia. „Máme tu pěkný binec.“

„To vidím, ale proč?“

„Zrovna jsem dorazil, ale první volání nepřišlo k nám.“

Hunter si začal navlékat ochranný oděv. „Jak to?“

Garcia si rozepnul zip kombinézy a sáhl do kapsy pro zápisník. „Předmětná oběť je Nathan Francis Littlewood – dvaapadesát let, rozvedený. Tohle je jeho psychologická poradna. Podle Sheryl Sellersové, jeho sekretářky a osoby, která dnes ráno objevila tělo, byl Littlewood ve své ordinaci, ještě když včera večer kolem půl osmé odcházela.“

„Dlouhá pracovní doba,“ poznamenal Hunter.

„To jsem si taky říkal. Důvod byl ten, že Littlewoodova poslední pacientka ukončila sezení v sedm. Slečna Sellersová říkala, že vždycky zůstává, dokud neodejde poslední pacient dne.“

Hunter přikývl.

„Tělo našla, když dnes ráno přišla na začátku pracovní doby, kolem půl deváté. Problém je, že pochopitelně zpanikařila, když uviděla, co tam je. Pár lidí z ostatních kanceláří v tomhle patře už taky přišlo do práce. Všichni uslyšeli křik a přiběhli. Naše místo činu se stalo atrakcí dne, ještě než sem dorazili policajti.“

Hunter si zapnul zip kombinézy. „To je prostě paráda.“

„Jak jsem říkal, nevolali nejdřív nám,“ pokračoval Garcia. „Silver Lake spadá do jurisdikce Úřadovny střed – severovýchodní divize. Poslali sem dva svoje detektivy. Když dorazila doktorka Hoveová a uviděla místo činu, zavolala nám. V podstatě tu máme četu lidí, kteří už kontaminovali místo činu.“

„Kde je doktorka?“

Garcia ukázal hlavou směrem k ordinaci. „Uvnitř, zpracovává místo činu.“

„Tak tohle je tvůj parťák?“ Otázku pronesl muž, který se vynořil za Garciou. Měřil bezmála metr osmdesát, měl krátké černé vlasy, oči blízko u sebe a obočí tak husté a chundelaté, až se podobalo chlupatým housenkám.

„Ano,“ přikývl Garcia. „Robert Hunter. Tohle je detektiv Jack Winstanley ze severovýchodní divize Úřadovny střed.“

Potřásli si rukama.

„Hunter…,“ pronesl Winstanley a čelo se mu na okamžik zvrásnilo. „Vy jste ti kluci, co vyšetřujou vraždu toho policajta, že jo? Tu, co k ní před pár dny došlo v marině. Ten byl z okrsku Jih, je to tak?“

„Andrew Nashorn,“ odvětil Hunter. „Ano.“

Winstanley si promnul ukazováčkem bod mezi housenkovitým obočím. Hunter a Garcia přesně věděli, co přijde.

„Mluvíme tady o tom samém vrahovi? Byl rozsekaný jako tenhle chlápek?“

„Ještě jsem neviděl místo činu,“ odtušil Hunter.

„Nech si ty kecy. Jestli jste tady, abyste převzali moje místo vraždy, pak víte, o čem sakra mluvím. To, co tam je, je ryzí zlo.“ Ukázal směrem k psychologově ordinaci. „Oběť je rozsekaná jako maso na guláš. A co to má být, kurva, za odpornou věc, co zůstala na psacím stole? Jsou to části jeho těla?“

Hunter a Garcia si vyměnili letmý pohled. Nemělo smysl to popírat.

„Ano,“ odpověděl Hunter. „Podle všeho jde o téhož pachatele.“

„Matko boží.“

Ačkoli první místnost byla v podstatě čekárna, byla zařízená jako obývací prostor v bytě – pohodlná pohovka, dvě neméně pohodlná křesla, nízký konferenční stolek ze skla a chromu, huňatá oválná předložka a zarámované obrazy na stěnách. Stůl recepční stál napůl ukrytý v koutě, odborně umístěný tak, aby nepřekážel. V místnosti mlčky pracovali dva forenzní technici. Hunter si všiml, že na dveřích není alarm a nezdálo se, že by je někdo otevíral násilím; nikde nebylo vidět bezpečnostní kamery. Na koberci ani na předložce nebyly žádné otisky bot. Hunter a Garcia přešli ke dveřím na druhé straně, vpravo od psacího stolu.

Stejně jako u předcházejících dvou míst činu to první, co Hunter zaznamenal, jakmile otevřel dveře, byla krev – velké, husté kaluže krve potřísnily většinu koberce a řídké tepenné stříkance se křižovaly na stěnách a na nábytku. Hunter a Garcia se na okamžik zastavili u dveří, jako by hrůza, kterou měli před sebou, vytvořila silové pole, jež jim bránilo vstoupit do místnosti.

To, co zbylo z Littlewoodova rozčtvrceného těla, spočívalo na zkrvavené kancelářské židli s kolečky, kterou někdo umístil asi metr a půl před velký psací stůl z růžového dřeva. Jen znetvořený trup a hlava, pokrytá lepkavou, karmínovou krví. Ústa byla otevřená, ztuhlá ve výkřiku, který nikdo neuslyšel. Podle množství zaschlé, tmavé krve, která mu vytekla z úst a nyní zaschla na bradě a na hrudi, Hunter poznal, že má vyříznutý jazyk. Všude po těle byly hluboké řezné rány – jasné stopy mučení. Levá bradavka byla odříznutá. Přes všechnu tu krev to Hunter nemohl rozeznat s jistotou, ale zdálo se, že pokožka kolem pravé bradavky je nějak změněná. Obě víčka byla otevřená. Pravé oko hledělo v hrůze přímo před sebe, kdežto levé oko vůbec neexistovalo, zbyla po něm jen znetvořená, prázdná tmavá díra. Přestože v místnosti bylo horko, Hunterovi stydla krev v žilách.

Očima zvolna překonal půldruhametrovou vzdálenost mezi tělem a psacím stolem. Počítačový monitor, knihy a všechno ostatní, co tu kdysi bývalo, skončily v neuspořádané hromadě na podlaze. Stůl se stal podstavcem a pódiem pro vrahovu novou odpudivou skulpturu.

Obě Littlewoodovy paže byly odříznuté v loketních kloubech a umístěné na opačných koncích desky stolu, jedna obrácená k severu a druhá k jihu. Zápěstí byla čistě zlomená, ale nebyla odříznutá od paží. Ukazováček a prostředníček obou rukou byly od sebe odtažené, takže tvořily známé znamení V. Ostatní prsty s výjimkou palců byly z obou rukou odřezané.

Klouby obou ukazováčků byly dislokované, což vytvářelo hrůzné boule, které vyčnívaly z rukou jako tumory. Zápěstí byla zkroucená dopředu, jako by se dlaně snažily dotknout vnitřní strany předloktí. Na levé ruce byly prsty, tvořící V, zcela natažené, takže se špičkami dotýkaly desky stolu. Z dálky to vypadalo přesně tak, jako když si děti hrají a „chodí prsty po stole“. Prsty ve tvaru V vypadaly jako nohy, ruka jako tělo. Levý palec byl vykloubený a postrčený mírně dopředu.

Na pravé ruce se „chodící prsty“ také dotýkaly desky stolu, ale jejich špičky byly odříznuté u prvního článku, takže vypadaly jako kratší nožky. Stejně jako u levé ruky byl palec zřejmě vykloubený a vytlačený dopředu, ale jeho špička byla očividně zlomená, neboť nemotorně ukazovala směrem ke stropu.

Hunter vzhlédl, aby zjistil, zda vykloubená špička ukazuje na něco konkrétního. Nic. Na stropě bylo několik stříkanců krve, ale to bylo všechno.

Ani jedna z Littlewoodových nohou neležela na stole, obě se povalovaly na podlaze vedle počítačového monitoru – bez chodidel, jen ořezané pahýly. Část pravého stehna byla vyříznutá. Nezdálo se, že by nohy tvořily součást skulptury na psacím stole. Tentokrát tu však bylo něco jiného, něco odlišného. Plastika nebyla vyrobená jen z částí těla. Vrah použil k doplnění svého díla i běžné kancelářské potřeby. Jen pár centimetrů od rohu stolu, asi metr od Littlewoodovy levé ruky – té s delšími chodícími prsty –, ležela na desce stolu vázaná kniha. Byl to tlustý svazek. Jeho stránky byly napité krví. Desky otevřené dokořán. V knize byly podivným způsobem vloženy tři Littlewoodovy uříznuté prsty.

Hunter se zamračil. Něco tu nesedělo.

Zamířil ke stolu a uvědomil si, že to vůbec není kniha, nýbrž jedna z těch tajných schránek vyrobených tak, aby jako kniha vypadaly. Z místa, kde Hunter stál, to působilo velmi přesvědčivě.

Když Hunter přistoupil ke stolu, uviděl, že prsty, umístěné uvnitř knihy-skříňky, jsou vyřezané a zohýbané. Dva visely přes vnější okraje. Zbývající byl umístěný na konci a špička vyčnívala směrem vzhůru. Vnitřek skříňky byl zalitý krví.

Na opačném konci stolu ležela Littlewoodova pravá paže, ta s kratšími „chodícími prsty“, nastavená v podivném úhlu, naproti knihovně v rohu místnosti. Něco přes půl metru od ruky spočívaly vyříznuté kusy stehna.

Doktorka Hoveová a Mike Brindle, její služebně nejstarší vrchní kriminalistický technik, stáli napravo od stolu. Něco probírali tlumenými hlasy, když oba detektivové vstoupili do místnosti.

Hunter se zarazil, když se ocitl blíž u stolu. Stejně jako u předchozích dvou skulptur ani tentokrát nedávala změť částí těla a krve žádný smysl. Použitím běžných kancelářských potřeb bylo všechno ještě nepochopitelnější. Udělal krok vpravo a sklonil se, aby lépe viděl na knihu-schránku.

„Bodejť že je to stejný vrah,“ pronesla doktorka Hoveová. „A znovu si pro tuhle novou oběť vymyslel úplně nové lahůdky.“

Hunter nespouštěl oči ze skulptury.

„Jak to myslíte?“ zeptal se Garcia.

Doktorka odstoupila od stolu. „První oběť napumpoval vrah drogami, aby jí stabilizoval tep a znormalizoval krevní oběh, čímž jí zabránil příliš rychle vykrvácet, ale nepodal jí žádnou anestézii. Pachatel se snažil udržet Nicholsona naživu co nejdéle, ale vzhledem k jeho zdravotnímu stavu přišla smrt dost rychle. U druhé oběti, jak si jistě vzpomenete, zvolil vrah nový přístup.“

„Přerušená mícha,“ doplnil Garcia.

„Přesně tak. Vrah naschvál zbavil oběť citu, otupil její bolest. Její utrpení bylo jiné – psychické. Nashorn se musel dívat, jak mu pachatel rozřezává tělo. Viděl, že umírá, ale necítil to.“

„A třetí oběť?“ zeptal se Hunter.

Doktorka Hoveová odvrátila pohled, jako by se bála na to i jen pomyslet.

Mike Brindle obešel stůl a přistoupil k oběma detektivům. Bylo mu skoro padesát, byl hubený jako tyčka a vysoký jako vrata, s bujnou kšticí prošedivělých vlasů a špičatým nosem. Pracoval s Hunterem a Garciou na tolika případech, že už by to ani nespočítal. „Jsme si zcela jistí, že tahle oběť zemřela dřív, než byla rozčtvrcena, Roberte,“ ujal se slova místo doktorky Hoveové.

Hunter se pohledem vrátil ke znetvořenému trupu na kožené židli. „Úmyslně?“

Brindle přikývl. „Vypadá to tak.“

Garcia okamžik vypadal nechápavě.

„Podle předběžného ohledání se zdá, že ho vrah nechal co nejvíc trpět, než mu amputoval velké části těla a způsobil těžkou ztrátu krve. Na trupu a končetinách má několik menších řezných ran. Dost hlubokých, aby to bolelo, ale ne tolik, aby zabíjely. Levou bradavku má, zdá se, odříznutou ne zcela ostrým nástrojem. Pravá bradavka je těžce popálená.“

To bylo to jiné na pokožce kolem pravé bradavky, uvědomil si Hunter. Kožnatá struktura pokožky – stopy popálení, ale nezdálo se, že by spáleninu způsobil oheň.

„Krvácení nasvědčuje tomu, že všechny menší řezné rány byly způsobeny, dokud byla oběť ještě naživu,“ pokračoval Brindle.

„Ale tady je spousta krve,“ rozhlédl se Garcia po místnosti. „Ta nepochází jen z malých řezných ran.“

„Ne,“ potvrdila doktorka Hoveová. „Pitva mi potvrdí správný sled událostí, ale kdybych měla hádat, řekla bych, že vrah si užil dost zábavy předtím, než odřízl první končetinu, což zřejmě byla pravá noha. Srdce oběti pravděpodobně ještě bilo. Ale když si vzpomenete na předcházející dvě oběti, vrah se div nepřetrhnul, aby omezil krvácení – drogy, přírodní prostředky, podvazování tepen…“ Potřásla hlavou a vrátila se pohledem k tělu na židli. „Tady ne.“

„Amputace u prvních dvou obětí byly velice čisté,“ poznamenal Brindle. „Tyhle ne. Soudě podle stop na pokožce a toho mála, co poznáme ohledáním kostí v těchto podmínkách, byly amputační incize provedené brutálně, jakoby sekáním. Ty na obou pažích…“ Odmlčel se a přejel si dlaní v rukavici nos a ústa. „Vypadá to, jako by je skoro celé přeřízl, pak ztratil trpělivost a prostě je od těla urval.“

Garciovy oči se nepatrně rozšířily.

„Nemám pochyb, že tou dobou už byla oběť mrtvá,“ dodala doktorka Hoveová.

Hunter znovu zaměřil zrak na podlahu a na několik šlépějí. Ty byly hlavně u dveří. „Sahalo se tu na něco?“

Doktorka Hoveová plaše pokrčila rameny. „Losangeleská policie se snažila vysledovat všechny zvědavé kancelářské pracovníky v téhle budově, kteří se sem rozhodli nakouknout. Zatím všichni tvrdí, že se ničeho nedotýkali, a stejně tak detektivové a strážníci, kteří tady byli; ale těžko říct.“ Znovu se obrátila ke skulptuře. „Vážně nevíme, co to má být nebo čemu se to podobá. Nemůžeme určit, jestli se něčím pohnulo od té doby, co to vzniklo.“ Vyčkávavost v jejím tónu Hunterovi neunikla. „Nepoužila jsem baterku,“ pokračovala. „To je na vás.“

Garcia pohlédl na Huntera, jako by se ptal: Jak to chceš udělat?

Hunter věděl, že nemohou odnést skulpturu ze stolu, aniž by ji narušili. Jak už řekl Alici, vrah si při výrobě první plastiky počínal velmi puntičkářsky, ale při druhé už tak ne. Neměl zdání, kam vrah míří touhle třetí, a něco mu říkalo, že jim dochází čas – a rychle. Nemohou čekat, až kriminalistická laboratoř vytvoří další repliku. „Máme baterku?“ zeptal se.

„Přímo tady.“ Brindle mu podal středně velkou maglitku.

„Podíváme se,“ opáčil Hunter a přijal baterku. Ohlédl se na to, co zůstalo z Littlewoodova těla na židli. Na místě druhého činu byla uříznutá hlava oběti umístěná přesně tam, odkud si vrah přál, aby vycházel kužel světla, aby jeho dílo bylo spatřeno tak, jak zamýšlel. To byl určitě náznak. Hunter se znovu podíval na podlahu.

„Je to všechno vyfotografované, paní doktorko?“ Nepřipadalo v úvahu, že by mohl zaujmout stejnou pozici jako Littlewoodův jednooký pohled, aniž by šlápl do krve a možná i kousek poodjel se židlí s tělem.

Doktorka Hoveová se nemusela ptát. Sledovala Hunterův pohled a pochopila, co má na mysli. „Ano, všechno je v pořádku,“ odvětila.

Žaluzie v oknech už byly stažené. Brindle zhasnul silné forenzní reflektory, zatímco se Hunter stavěl přímo před tělo a přitom dával pozor, aby baterka byla ve stejné rovině jako směr Littlewoodova pohledu.

Všichni jako by se zhluboka nadechli ve stejném okamžiku.

Hunter se zklidnil a rozsvítil baterku.

Všichni se přesunuli k místu, kde stál Hunter. Garcia si stoupl napravo od něj, doktorka Hoveová a Brindle nalevo. Všechny oči se upíraly na obrazy, promítnuté na zeď za skulpturou. Brindle nervózně přešlápl.

„To je ujetý,“ zašeptal slabě. Když mu doktorka Hoveová pověděla o stínových obrázcích, vrhaných skulpturami, představoval si něco velmi strašidelného; ale být u toho a vidět to na vlastní oči, to byla docela jiná káva. Už dávno nebyl na žádném místě činu tak nesvůj.

Všichni instinktivně zamžourali na obrazy, ale nikdo se nemusel ptát. Tohle byly až dosud nejjasnější stínové loutky – žádná zvířátka, žádná rohatá stvoření.

Littlewoodovy „chodící prsty“ levé ruky promítaly obraz, který vypadal přesně jako stojící člověk. Palec, vytlačený trochu dopředu, vytvářel paži. Dislokovaný kloub nahoře představoval obrys hlavy. Dohromady to bylo zpodobení člověka, který buď kráčí, nebo stojí a ukazuje na něco před sebou. Otevřená kniha-schránka promítala stín, podobný jakési velké nádobě s otevřeným víkem.

Stínové obrázky postrádají hloubku, takže otevřená kniha-schránka, metr vzdálená od ruky, jako by byla v úplně stejné rovině. Kompozice působila, jako by někdo stál před velkým kontejnerem a ukazoval na něj.

Zlom představovaly prsty, zakřivené a umístěné do knihy-schránky. Jejich stíny vytvářely nový obraz, který podivným způsobem připomínal další postavu, ležící v kontejneru. Stín jednoho prstu vytvářel hlavu, opřenou o jeden konec. Další dva prsty, trčící po straně ze schránky, představovaly ruku a nohu. Zbytek těla nebylo vidět, jako by se nalézal uvnitř krabičky. Obrázek Hunterovi připomínal někoho, kdo ležérně polehává ve vaně, jednu paži zavěšenou přes okraj, nohu na okraji, hlavu opřenou na konci vany.

Garcia jako první pronesl komentář. „Vypadá to, jako by někdo ukazoval na někoho jiného, kdo spí v nějaké bedně, nebo… se koupe, nebo tak něco.“

Brindle zvolna přikývl. „Jo, to beru. Ale proč na to ukazuje?“

„To je součást hádanky,“ opáčil Garcia. „Nejenže musíme najít správný úhel, abychom obrázek viděli, ale taky ho musíme správně interpretovat.“

„Říká vám to něco?“ zeptala se doktorka Hoveová Huntera. „Souvisí to nějak s tím, co už máte?“

Hunter nespouštěl oči ze stínového obrazu. „Nevím a nerad bych spekuloval, dokud si ten obrázek víc neprostuduju.“

„Je to přímo hypnotické,“ dodal Brindle, naklonil hlavu na jednu stranu a pak na druhou, jako by se snažil hledět na obrázek z různých úhlů.

„A přesně to měl určitě vrah v úmyslu,“ řekl Garcia. „Tak jo, musíme udělat totéž jako na Nashornově lodi a ten stín vyfotografovat. Budeme muset přesunout forenzní reflektory tam, kde je teď baterka, abychom nemuseli fotit s bleskem.“

„Beze všeho,“ odvětil Brindle a zamířil k podstavci s forenzním reflektorem v koutě.

„Počkat,“ svraštil Hunter čelo. Něco nebylo v pořádku. Zhasl baterku, otočil se a očima přejížděl místnost od podlahy až ke stropu.

„Co je?“ zeptal se Garcia.

„Není to ono.“

„Co není ono?“

„Ten obraz je neúplný.“

Garcia, doktorka Hoveová a Brindle si vyměnili zaujaté pohledy. Nikdo nevěděl, o čem Hunter mluví.

„Neúplný, jak?“ zeptala se doktorka Hoveová.

Hunter znovu rozsvítil baterku. Na stěně za skulpturou se znovu objevil stínový obraz. „Co vidíte?“

„To samé co před chvilkou,“ opáčila. „Přesně to, co naznačil Carlos. Vypadá to jako někdo, kdo stojí před nějakou nádobou, ve které leží někdo jiný. Možná ve vaně. Proč, co vidíte vy?“

„To samé.“

Všichni si vyměnili překvapené pohledy.

„Tak proč říkáš, že tu něco chybí?“ zeptal se Garcia. Byl zvyklý, že Hunter vidí ledacos, co nikdo jiný nezpozoruje – že zpochybňuje věci, o kterých nikdo jiný nepochybuje. Jako by se jeho mysl nikdy s ničím nespokojila. Prostě se ve všem musel vrtat, i když měl před očima jasné obrazy.

„Obrázek kontejneru očividně vytváří ta falešná kniha na stole a obrázek člověka v něm, to jsou ty utržené prsty.“

„Přesně tak,“ souhlasil Garcia. „A obrázek člověka, stojícího před tím, vytváří ta ruka.“

„Fajn,“ řekl Hunter. „Ale z tohohle úhlu nevidíme nic z druhé ruky.“

Všichni pohlédli na pravou paži oběti na opačném konci velkého stolu. Na tu s kratšími „chodícími prsty“. Před ni položil vrah několik kusů, vyříznutých z Littlewoodova stehna.

„Ty dvě paže jsou moc daleko od sebe,“ pokračoval Hunter. „Kužel světla není dost široký.“

„Možná to ke skulptuře nepatří,“ nadhodil Brindle.

Hunter zavrtěl hlavou. „Souhlasil bych s tím, že nohy a uříznutá chodidla netvoří součást skulptury. Jsou odložené vedle stolu, ale ta paže ne. Ta není na jevišti jen tak pro nic za nic.“ Hunterův zrak znovu zvolna pátral po místnosti, až spočinul na polici s knihami, naplněné tlustými svazky nalevo od velkého psacího stolu. Zarazil se. Tři police odzdola, zhruba na úroveň desky stolu, vrah pečlivě umístil Littlewoodovu vyjmutou oční bulvu na knihu, položenou naplocho. Oko hledělo z prapodivného úhlu přímo na druhou skulpturu.

„Dva samostatné obrazy,“ řekl Hunter.

Všichni sledovali zrakem Hunterův pohled.

„Do prdele,“ zamumlal Garcia.

Hunter přistoupil ke knihovně, podržel baterku na úrovni zkrvavené oční bulvy a rozsvítil ji.

Trvalo jim necelých pět minut, než přestavěli forenzní reflektory a zachytili dva samostatné snímky obou skulptur – nebo dvou částí jedné skulptury, podle toho, jak se k tomu člověk stavěl. Tělo a jeho uřezané části už se připravovaly k odvozu.

Hunter a Garcia nechali doktorku Hoveovou a Mikea Brindla pokračovat v práci a zamířili chodbou k dalším dveřím. Kancelář patřila nějakému účetnímu, ale teď ji používala policie. Sheryl Sellersová, Littlewoodova sekretářka, která ráno našla jeho mrtvolu, tam seděla už přes hodinu ve společnosti policistky. Sheryl se ještě nepřestala třást a plakat. Policistka ji musela doslova donutit, aby vypila sklenici vody s cukrem.

Sheryl už zodpověděla několik otázek detektivovi Jacku Winstanleymu a jeho parťákovi, hned když dorazili na místo činu, ale od té doby nebyla schopná slova. Seděla v kanceláři účetního a prázdnýma očima civěla do zdi. Odmítla nabídku pohovoru s policejním psychologem. Říkala, že jediné, co chce, je odjet domů.

Když Hunter a Garcia vstoupili do kanceláře, Hunter na policistku nenápadně kývl. Policistka kývnutí opětovala a vyšla na chodbu.

Sheryl seděla na hnědé, omšelé, dvoumístné pohovce. Kolena měla přitisknutá k sobě, dlaněmi svírala nedopitou sklenici vody, spočívající v klíně, celé tělo na pohled napjaté a ztuhlé. Hřadovala na krajíčku sedadla. Slzy jí rozmazaly řasenku po lících a Sheryl se ji ani nenamáhala setřít. Bělma očí jí úplně zmizela, tak byla zarudlá pláčem.

„Slečno Sellersová.“ Hunter si dřepl, aby upoutal její pohled. Pečlivě zaujal místo těsně pod jejím zorným polem, aby se ocitl v co nejméně útočné pozici.

Trvalo jí několik vteřin, než si muže před sebou všimla. Hunter počkal, až se setkají očima.

„Jak jste na tom?“ zeptal se.

Dlouze nasála vzduch nosem a Hunter si všiml, že se jí zase začínají třást ruce.

„Chtěla byste ještě sklenici vody?“

Okamžik jí trvalo, než pochytila otázku. Zamžikala. „Nemáte něco silnějšího?“ Její hlas zněl jako rozkolísaný šepot.

Hunter se na ni usmál. „Kávu?“

„Ještě silnějšího?“

„Dvojitou kávu?“

Její výraz se maličko zmírnil. Za jiných okolností by se usmála. Místo toho pokrčila rameny a přikývla.

Hunter vstal a něco pošeptal do ucha Garciovi, který pak opustil místnost. Hunter se vrátil do dřepu.

„Jmenuji se Robert Hunter. Jsem policista z Losangeleského policejního sboru. Vím, že jste už dnes s několika policisty mluvila. Opravdu mě mrzí to, co se stalo a čeho jste se dnes ráno musela stát svědkem.“

Sheryl vycítila z jeho hlasu upřímnost. Sklouzla pohledem zpět ke sklenici ve svých rukou.

„Vím, že už jste to říkala. A omlouvám se, že to po vás chci znovu, ale mohla byste mi zopakovat sled událostí od včerejška? Od posledního sezení doktora Littlewooda až do vašeho dnešního příchodu do práce.“

Zvolna a rozechvělým hlasem zopakovala Sheryl Sellersová všechny události, které už vylíčila prvním dvěma detektivům na místě činu. Hunter poslouchal a nepřerušoval ji. Její popis odpovídal tomu, co už slyšel.

„Opravdu potřebuji vaši pomoc, slečno Sellersová,“ řekl Hunter, jakmile skončila. Její mlčení vzal jako pobídku, aby pokračoval. „Mohu se zeptat, jak dlouho jste byla sekretářkou doktora Littlewooda?“

Znovu na něj pohlédla. „Začala jsem vloni na jaře. Teď to byl rok.“

„Nevzpomenete si, jestli doktor Littlewood působil poslední dobou jakkoli rozčileně nebo nervózně po kterémkoli ze svých sezení s někým ze svých pacientů?“

Krátce se nad tím zamyslela. „Na nic takového si nevzpomínám. Na konci sezení i na konci pracovní doby byl pokaždé stejný – klidný, uvolněný, zábavný, většinou…“

„Začal se někdy někdo z jeho pacientů během sezení chovat násilnicky nebo zuřivě?“

„Ne, nikdy. Aspoň ne za tu dobu, co tady pracuju.“

„Nevíte, jestli mu někdy někdo z jeho klientů nějak nevyhrožoval?“

Sheryl zavrtěla hlavou. „Pokud je mi známo, tak ne. Pokud ano, Nathan se mi nikdy o ničem nezmínil.“

Hunter přikývl. „V ordinaci doktora Littlewooda jsme našli tajnou schránku v podobě knihy. Víte, o čem mluvím?“

Přikývla, ale v očích se jí neobjevil strach, což Hunterovi sdělilo, co už očekával. Když ráno Sheryl otevřela dveře do Littlewoodovy pracovny, první, co uviděla, bylo jeho rozčtvrcené tělo na židli a všechna ta krev. To stačilo, aby ji zachvátila panika. Všechno ostatní kolem sebe viděla rozmazaně. Hunter pochyboval, zda si vůbec všimla psacího stolu a skulptury. Místo aby vstoupila do pracovny, utíkala pro pomoc.

„Nevíte, jestli měl doktor Littlewood něco takového ve své pracovně? Černobílou, s titulem Lidské podvědomí?“

Sheryl svraštila čelo, otázka jí připadala trochu divná. „Ano. Měl ji na psacím stole. Ale vlastně ji nikdy nepoužíval jako tajnou schránku. Vždycky v ní měl mobil a klíče od auta, když byl v ordinaci.“

Hunter si zapsal několik poznámek do notesu. „Mám pravdu, když předpokládám, že každý pacient, který se objednává na nové sezení, musí projít přes vás?“

Přikývla.

„Noví klienti taky?“

Znovu přikývla.

Obrátili oči zpátky ke dveřím, neboť Garcia se vrátil do místnosti s kelímkem kávy. Usmál se a podal ho Sheryl. „Doufám, že je dost silná,“ poznamenal.

Vzala ji od něj, nestarala se, je-li moc horká nebo ne, a vypila velký doušek. Káva byla dost chladná, aby jí nepopálila ústa, ale Sheryl hned poznala výraznou chuť a překvapeně vzhlédla k oběma detektivům.

„Jeden z kluků venku je Ir,“ vysvětloval Garcia. „Jediné kafe, které umí uvařit, je irská káva.“ Pokrčil rameny. „Tak jsem ho požádal.“ Znovu se usmál. „Zklidní to nervy jako nic jiného.“

Roztáhla rty asi o tři milimetry na každé straně. Za daných okolností to byl největší úsměv, jakým je dokázala obdařit. Hunter počkal, až si dá Sheryl další dva doušky. Ruce se jí trochu uklidnily. Vrátila se pohledem k Hunterovi.

„Slečno Sellersová, vím, že doktor Littlewood byl velice zaměstnaný. Můžete mi povědět, jestli byl schopen přijmout nějaké nové klienty během posledních dvou, tří měsíců?“

Nespouštěla z Huntera oči, ale vetřel se do nich nepřítomný výraz; pátrala v paměti. „Ano, myslím, že asi tři nové klienty. Musím se podívat do záznamů. Nevím jistě. Momentálně mi to prostě pořádně nemyslí.“

Hunter chápavě kývl. „Předpokládám, že záznamy máte v počítači.“

Sheryl přikývla.

„Je skutečně důležité, abychom zjistili, kolik nových klientů přijal doktor Littlewood v posledních několika měsících, kolik měli sezení a o koho se jednalo.“

Sheryl zaváhala. „Nemůžu vám prozradit jejich jména. To je důvěrná informace.“

„Vím, že jste skvělá sekretářka, slečno Sellersová,“ opáčil Hunter vyrovnaným hlasem. „A přesně vím, o čem mluvíte. Vím, že na to nevypadám, ale jsem taky psycholog. Znám etický kodex a jeho význam. To, oč vás žádám, nebude porušením kodexu. Nezradíte důvěru doktora Littlewooda. Průběh sezení je důvěrný a nám do něj nic není. Potřebuju jen vědět, kdo byli noví klienti. Je to velice důležité.“

Sheryl si znovu srkla kávy. Slyšela už o etickém kodexu, ale nebyla psycholožka. Nikdy na něj nepřísahala. A pokud může udělat cokoli, aby pomohla chytit toho, kdo udělal Nathanu Littlewoodovi to, co právě viděla, pak to přisámbůh udělá.

„Potřebuju svůj počítač,“ řekla konečně. „Ale nemůžu se tam vrátit. Já prostě nedokážu vstoupit zpátky do té místnosti.“

„To není žádný problém.“ Hunter pokynul Garciovi. „My vám ten počítač přineseme.“

Kapitánka Blakeová se objevila ve dveřích Hunterovy kanceláře jen pár minut poté, co se Hunter a Garcia vrátili. Alice Beaumontová už tam byla.

„Obětí byl tentokrát psycholog?“ četla kapitánka z jednostránkové sjetiny, kterou držela v ruce.

„Přesně tak,“ potvrdil Garcia. „Nathan Littlewood, dvaapadesát let, rozvedený, žil sám. Jeho bývalá manželka bydlí s novým manželem v Chicagu. Měli jedno dítě, Harryho Littlewooda, který žije v Las Vegas. Chodí tam na vysokou. Nathan sám byl absolventem UCLA. Členem komory psychologů města Los Angeles byl pětadvacet let. Sídlo praxe měl v Silver Lake, už osmnáct let. Bydlel v třípokojovém bytě v Los Feliz, který dnes prověříme. Jako psycholog řešil převážně běžné každodenní problémy – deprese, problémy ve vztazích, pocity méněcennosti, nízké sebehodnocení a takové věci.“

Kapitánka Blakeová zvedla ruku, přerušila ho. „Počkejte moment, a co spolupráce s policií? Pomáhal někdy Losangeleskému policejnímu sboru s nějakým vyšetřováním?“

„Víme toho tolik co vy, kapitánko,“ odvětil Garcia. Už klikal na počítači. „Jestli ano, rozhodně by to mohlo Littlewooda spojovat s prvními dvěma oběťmi, což by zvyšovalo pravděpodobnost motivu pomsty. Zjišťujeme to, ale musíme projít záznamy za pětadvacet let, a získat je není tak snadné, jak se může zdát. Sotva jsme se vrátili z místa činu, ale už jsem na to nasadil malý pracovní tým.“

Kapitánčin tázavý pohled zamířil na Alici. Ta už na to čekala.

„Zrovna jsem tu informaci dostala,“ pronesla. „Ještě jsem se v tom nezačala vrtat, ale jestli se Nathan Littlewood někdy nějak podílel na policejním vyšetřování, zjistím to.“

Kapitánka Blakeová přistoupila k tabuli s obrázky a zvolna přejela pohledem nové fotografie z místa činu. Hned si všimla rozdílu. „Tělo má samou řeznou ránu a podlitinu. Byl mučen?“

„Ano,“ řekl Hunter. „Budeme muset počkat na výsledky pitvy, ale doktorka Hoveová má dojem, že tentokrát se vrah věnoval své oběti, dokud nezemřela, předtím než provedl amputace.“

Kapitánka se obrátila k Hunterovi. „Proč?“

„To nevíme.“

„Ale u žádné z obou předcházejících obětí to vrah neudělal. Amputace byly mučením. Proč s tímhle zacházel jinak?“

„To nevíme, kapitánko,“ opakoval Hunter. „Jeho hněv možná eskaluje, ale s největší pravděpodobností individualizuje.“

„Co to jako znamená?“

„Že jedna každá z jeho obětí v něm nevyhnutelně probouzí úplně nové pocity. Ty pocity může ovlivňovat a měnit reakce oběti. Některé oběti jsou příliš vyděšené, než aby s ním mluvily. Některé se mohou domnívat, že budou-li spolupracovat nebo pokud se pokusí vraha rozumně přesvědčovat, bude to hrát v jejich prospěch. Jiné se snaží bránit, křičet, něco dělat… cokoli, jen ne kapitulovat. Ale individuálně reagujeme na strach a nebezpečí každý jinak.“

„A to, jak reagovala tahle oběť, asi pachatele fakt nasralo,“ usoudila kapitánka Blakeová.

Hunter přikývl. „Jestli měl příležitost a jestli neztratil nervy, Littlewood se určitě pokoušel mluvit s vrahem jako psycholog, snažil se ho odradit od toho, k čemu se chystal. Pokud vrah postřehl v Littlewoodově hlase náznak blahosklonného tónu, mohlo to v něm odpálit časovanou bombu hněvu. Nevíme, co se v té místnosti dělo před vraždou, kapitánko. Víme ale, že tohle místo činu nese stopy mnohem větší zuřivosti než obě předchozí.“

„Větší zuřivosti?“ Kapitánka Blakeová se zadívala na dvě předcházející série fotografií z místa činu. „Je to vůbec možné?“

„Řezné rány a podlitiny na těle oběti nasvědčují tomu, že pachatel chtěl protahovat utrpení oběti. Přál si pro ni velmi pomalou smrt. Takovou, které by nemohl dosáhnout ani ji kontrolovat, pokud by přistoupil k amputacím předčasně. Littlewoodova sekretářka odešla z práce kolem půl osmé večer. Zatím to nemáme potvrzené, ale já bych řekl, že vrah se k němu dostal nedlouho potom. Strávil s obětí přinejmenším deset nerušených hodin.“ Hunter ukázal na fotografii Littlewoodova těla na židli. „A většinu té doby ho mučil.“

„A nikdo neslyšel ani pípnutí?“

„Je to malá budova plná malých kanceláří,“ odvětil Garcia. „Skoro všichni už odešli domů. Poslední odcházel grafický designér, který má kancelář v prvním patře. Odešel ve čtvrt na devět. Budova nemá systém bezpečnostních kamer.“

„A jestli je podezření doktorky Hoveové správné,“ přidal se Hunter, „vrah změnil i modus operandi amputací.“

„Jak to myslíte?“

„U prvních dvou obětí byly amputační řezy velmi profesionálně provedené,“ vysvětloval Garcia. „Ale u třetí ne. Doktorka Hoveová říkala, že nesly stopy sekání a trhání. Práce řezníka, ne doktora.“

Kapitánka Blakeová ustaraně vydechla. „Tak jo, a co nám sakra sděluje ta nová skulptura? Předpokládám, že je za ní další stínový obrázek.“

„Ne,“ odvětil Garcia.

„Cože?“

„Jsou tam dva.“

Kapitánka Blakeová se zadívala na oba detektivy, ale v očích neměla ani stopu překvapení. Po tom, co už s tímhle vrahem zažili, ji teď nepřekvapovalo skoro nic.

„Nevíme, jestli nám vrah nechal dvě různé skulptury nebo jednu skulpturu rozdělenou na dvě části,“ pokračoval Garcia. „Taky tentokrát udělal něco úplně jinak. Použil k dokončení svého díla kancelářské potřeby.“ Garcia pokračoval v popisu toho, co našli na stole Nathana Littlewooda. Přitom kapitánka Blakeová a Alice mlčky studovaly fotografie nové sochy. Když jim Garcia sdělil, že vrah vyjmul Littlewoodovi jedno oko, zřejmě jen proto, aby naznačil, odkud se má na jednu část skulptury hledět, Alice ucítila, jak se jí zvedá žaludek.

„Podívali jsme se nejdřív na tuhle část plastiky,“ ukázal Garcia na fotografii na tabuli. „A viděli jsme tohle.“ Připíchl na tabuli fotografii prvního stínového obrázku, přímo pod snímek odpovídající skulptury.

Kapitánka Blakeová a Alice přistoupily blíž, aby si fotku prohlédly.

„Co to sakra zase je?“ pronesla kapitánka podrážděně. „Někdo kouká na někoho, jak se koupe? Stal se nám z vraha úchyl?“

„Nebo na někoho v bedně,“ poznamenal Hunter.

„To jsem právě chtěla říct.“ Alice adresovala svá slova Hunterovi. „Chápu, cos říkal o tom, že druhá skulptura byla méně detailní než první, ale byla stejně vysoká.“ Ukázala na fotografii nového stínového obrázku. „Tohle není vana. Má to víko.“ Porovnala to s fotografií samotné plastiky. „Kdyby vrah chtěl, abychom si mysleli, že je to vana, klidně mohl z původní schránky urvat víko.“

Přesně takhle uvažoval i Hunter. Pokud to byla součást obrázku, pak to mělo nějaký důvod.

„Takže to vypadá, jako když někdo civí na někoho, kdo leží v krabici,“ opravila se kapitánka. „Máte představu, co by to tak mohlo znamenat ve skutečnosti?“

„Ještě ne,“ odpověděl Hunter.

„Takže je to jen další nesmyslná nápověď. Další kus té nekonečné skládačky?“

Hunter mlčel.

Kapitánka poodstoupila, nervózně se ošívala. „Tak co ten druhý obrázek?“

Pomocí fotografií z místa činu Garcia popsal, že skulptury byly umístěny na opačných koncích stolu. Nastavením hlavy oběti a jejího vyjmutého oka na patřičná místa vrah naváděl kužel světla, který odhalí stínové obrazy, jako filmový režisér.

„Tohle máme z té druhé.“ Garcia přišpendlil na tabuli fotografii druhého stínového obrázku.

Protože druhá skulptura, zhotovená z částí ruky, byla velmi podobná první, nebylo žádné překvapení, že stíny, které obě plastiky vrhaly, byly téměř identické. Nikdo neměl pochyb o tom, že jde rovněž o vyobrazení nějaké osoby, ale tentokrát – protože vrah uřízl „chodící prsty“ u prvního článku – to vypadalo, jako by šlo o osobu buď velmi malou, nebo klečící. Podle toho, jak byl nastavený palec – dopředu, se zlomenou špičkou směřující nahoru –, to vypadalo, jako by osoba měla zvednutou ruku a ukazovala k nebi. Na zemi, přímo před postavičkou, ležely velké kusy čehosi nerozpoznatelného. Jejich stíny vytvořily kusy masa, vyříznutého ze stehna oběti.

„Co to sakra je? Utahuje si z nás, to je celé,“ prohlásila kapitánka Blakeová po chvíli nejistého mlčení. „Co to krucinál zas má být? Trpaslík? Dítě? Někdo klečí? Modlí se? Ukazuje k nebesům?“ Znovu zaměřila svou pozornost na předcházející fotografii stínového obrázku. „Tak tu máme někoho, kdo zírá na někoho jiného v bedně…“ Píchla prstem do nejnovějšího obrázku na tabuli. „… a trpaslíka, dítě nebo někoho, kdo klečí, jako by něco vzýval. Co to má společného s touhle novou obětí?“

Všichni věděli, že jde o řečnickou otázku.

„Já vám řeknu, co…,“ pokračovala vzápětí kapitánka, takže stejně nikdo neměl možnost odpovědět. „Nic. Hraje si s námi, předhazuje nám zvířátka, rohaté nestvůry, vzkazy napsané na zdi, rockové skladby – a teď tuhle blbost. Marní náš čas, protože ví, že se budeme hodiny a hodiny snažit uhádnout, co všechno tohle svinstvo znamená.“ Opsala paží půlkruh, jímž obsáhla celou tabuli s obrázky. „A on si zatím chodí po ulicích, plánuje další vraždu, vybírá další oběť a směje se nám. Stínové loutky? My jsme loutky, a on si s námi manipuluje, jak se mu zachce.“

Během odpoledne absolvoval Hunter spolu s Garciou a kapitánkou Blakeovou tiskovou konferenci, která se podobala spíš popravě než čemu jinému. Novináři už mluvili se všemi uživateli budovy, kde měl Nathan Littlewood svou poradnu, a to, co se dozvěděli, sahalo od rozčtvrcení a dekapitace až po rituály voodoo a kanibalismus. Jedna paní dokonce pronesla slovo upír.

Hunter, Garcia a kapitánka Blakeová se ze všech sil snažili přesvědčit novináře, že nic z toho, co slyšeli, není pravda. Jedna věc ale byla jistá: zpráva o novém sériovém vrahovi se každou chvíli rozkřikne.

Po tiskové konferenci se Hunter a Garcia pustili do práce na jménech, která obdrželi od Littlewoodovy sekretářky. V uplynulých třech měsících, vzhledem k tomu, že už měl plný stav, mohl Nathan Littlewood přijmout jen tři nové klienty – Kelli Whyteovou, Denise Fordovou a Davida Jonese.

Kelli Whyteová i Denise Fordová zahájily terapeutická sezení minulý měsíc a každá absolvovala dohromady čtyři. David Jones se přišel poptat po konzultacích před čtrnácti dny. První sezení měl počátkem týdne. Sheryl vypověděla, že Jones je vysoký, asi sto osmdesát pět až sto osmdesát osm centimetrů, ramenatý a na pohled středně silný. O jeho obličeji však toho Hunterovi mnoho povědět nedokázala. Říkala, že Jones se dostavil na své jediné sezení s několikaminutovým zpožděním a očividně si dával pozor, aby se moc neukazoval. Měl sluneční brýle a baseballovou čepici staženou hluboko do čela, to však podle Sheryl nebylo mezi klienty – zvlášť mezi hollywoodskými týpky – nic neobvyklého.

Hunter zjistil, že Kelli Whyteová je pětačtyřicetiletá žena, nedávno rozvedená, a bydlí v Hancock Park. Řídí firmu, provozující obchod s akciemi, která sídlí v centru Los Angeles, ve finančnickém distriktu, a od rozvodu už půl roku zápolí se životem jaksi celkově.

Denise Fordová byla sedmadvacetiletá počítačová analytička, žila sama v South Pasadeně a pracovala v softwarové firmě v Silver Lake. Až dosud o ní zjistili jen tolik, že byla velmi ostýchavá, postrádala sebevědomí a zřejmě neměla mnoho přátel.

Ani Kelli, ani Denise nepřipadaly Hunterovi jako možné podezřelé. Zato David Jones byl prozatím záhadou. Jeho adresa, kterou měla Sheryl zaznamenanou v kartě, byla falešná. Ukázalo se, že jde o malý bufet ve West Hollywoodu. Číslo mobilu, zapsané v kartě, donekonečna vyzvánělo, aniž někdo přijal hovor. A David Jones bylo příliš běžné jméno, než aby se jeho nositel dal snadno vystopovat. Rychlé vyhledávání prozradilo, že jenom v centru Los Angeles jich existuje víc než pětačtyřicet. Na každý pád Hunter neměl pochyb, že jméno je falešné. Byl si jistý, že pachatel navštívil Littlewoodovu kancelář před dnem vraždy. Tento zločinec byl příliš důkladný, než aby neprovedl rekognoskaci terénu. Vrah věděl, že budova, kde má Littlewood ordinaci, je v noci opuštěná. Věděl, že je velmi málo zabezpečená, že postrádá noční hlídače i bezpečnostní kamery. Věděl, že dovnitř se dostane i malé dítě. Ale přede
vším věděl, že si s sebou nemusí nosit krabičku, aby byla jeho skulptura kompletní. Věděl, že Littlewood má na psacím stole schránku v podobě knihy. Tento vrah byl příliš smělý, příliš arogantní. Určitě chtěl sedět Littlewoodovi tváří v tvář v jeho ordinaci ještě předtím, než ho zabil. Možná jen pro zábavu. A co by pro ten účel bylo lepší než vydávat se za klienta? Dosáhnout anonymity bylo velmi snadné. Možná měla kapitánka Blakeová pravdu – vrah je všechny vodí jako loutky.

Už bylo pozdě, když na Hunterově psacím stole zazvonil telefon. Neochotně se odvrátil od tabule s obrázky a sáhl po něm.

„Roberte, mám pro vás pár výsledků,“ pronesl unavený hlas doktorky Hoveové.

Hunter se podíval na hodinky a překvapilo ho, jak už se připozdilo. Znovu ztratil pojem o čase. „Vy ještě pracujete, paní doktorko?“ Gestem vyzval Garciu, aby zvedl sluchátko na své přípojce.

„Jo, vy mi něco povídejte. A vsadím se, že Carlos je taky ještě v práci.“

„Jo, jsem tady,“ zašklebil se Garcia.

„Toho chlapa nechytnete tím, že si zavaříte mozek, Roberte. To snad přece víte.“

„No, zrovna jsme se chystali, že to pro dnešek zabalíme, paní doktorko.“

„Jasně, to vám tak věřím.“

Hunter se usmál. „Tak co pro nás máte?“

Hunter a Garcia slyšeli šustění obracených stránek. „Jak jsme čekali, všechny řezné rány a podlitiny na trupu oběti vznikly, když byla ještě naživu. Čas smrti bych určila někde mezi třetí a pátou hodinou ranní.“

„Takže vrah měl nejméně tři hodiny na to, aby vytvořil svou skulpturu,“ konstatoval Hunter.

„Je to tak,“ souhlasila doktorka Hoveová. „Jako obě předcházející oběti i tahle zemřela na selhání hlavních orgánů, především srdce a ledvin, způsobené těžkou ztrátou krve. Oběť měla také stopy popálenin na pravé bradavce, trupu, pažích, genitáliích a na zádech. Jsem si jistá, že byly způsobeny žehličkou na vlasy.“

„Cože?“ zeptal se Garcia.

„Někdo tomu říká kulma na rovnání vlasů.“

„Ano, já vím, co to je, paní doktorko. Víte to jistě?“

„Tak jistě, jak jen to jde. Stopy popálenin jsou velmi jednotné, s asymetrickým rovným okrajem. Ty na bradavce to prozradily. Špička bradavky není popálená. Stopy začínají jen pár milimetrů od ní, jako by byl někdo bradavku uchopil do štipce, odtáhl od těla a pak secvaknul mezi rozžhavená želízka.“

Garcia zaťal zuby a zkřížil levou paži přes hrudník.

„Všechny popáleniny způsobily tři centimetry široké destičky, plus minus jeden dva milimetry, což je celkem standardní u několika typů žehliček na vlasy. Když vrah skončil s mučením oběti, přešel k amputacím. Nejprve byla amputována levá noha. Oběť byla ještě naživu, ale řekla bych, že jen taktak. Tím se zodpovídá otázka, proč bylo na místě činu tolik krve. Jak jsem říkala, tentokrát si vrah nedělal starosti s krvácením. Nedošlo k žádnému podvazování nebo svorkování hlavních tepen nebo velkých žil a cév. Vrah s radostí nechal oběť vykrvácet, a z důvodu, který mě nenapadá, toho tentokrát nemáme moc z toxikologie. Nebo se aspoň nenašly žádné léky, zpomalující tep.“

„Ale možná nějaké jiné drogy?“ zeptal se Hunter, protože postřehl nejistý tón doktorky Hoveové.

„Možná. Našla jsem modřinu po vpichu jehly na pravé straně krku oběti. Vypadá to, že vrah něco oběti vstříknul, jenom zatím nevíme přesně, co to bylo.“

Hunter si načmáral pár poznámek na kus papíru.

„Také jsme měli pravdu s tím, že si vrah nedělal tentokrát starosti s kvalitou amputačních incizí,“ pokračovala doktorka Hoveová. „Nástroj, který použil, byl tentýž…“

„Elektrický kuchyňský nůž,“ doplnil Garcia.

„Hm, hm. Ale tentokrát ho používal spíš jako řezník, sekal jím a kroutil, jako by krájel pečeni. Taky jsem nenašla žádné viditelné stopy po nakreslených incizních čárách jako u předcházejících dvou obětí. Vrah se nestaral o přesné vedení řezu.“

„Začalo ho to nějak moc bavit,“ poznamenal Garcia.

„Také jsme našli ligaturní stopy na zápěstích, předloktích a kotnících. Na rozdíl od obou předcházejících byla tato oběť spoutaná. A to představuje další odchylku od původního modu operandi. Provaz, kterým byl Littlewood svázaný, jsme na místě činu nenašli.“ Další obracení stránek. „Drát, použitý na skulpturách, byl stejný jako na obou předcházejících, a stejně tak spojovací činidlo – vteřinové lepidlo. Jak se očekávalo, technici našli v ordinaci i v čekárně několik sad latentních otisků.“

„Uklízečka chodila dvakrát týdně,“ řekl Hunter. „Naposled předevčírem. Měla přijít zase zítra ráno. Na ty otisky se každopádně podíváme, ale určitě budou patřit legitimním klientům.“

Doktorka Hoveová vzdychla. „Nic víc vám z pitevního vyšetření sdělit nemůžu.“

„Díky, paní doktorko.“

„Postoupili jste nějak s těmi novými stínovými obrázky? Nějaké spojení s předcházejícími dvěma?“

„Ještě je studujeme, paní doktorko,“ opáčil Hunter. Tentokrát zněl jeho hlas unaveně.

„Jen ze zvědavosti – dáte mi vědět, kdybyste něco našli, ano?“

„Jasná věc. Mimochodem, Littlewoodova sekretářka mi sdělila, že tu knihu-tajnou schránku používal na klíče od auta a mobil, když byl v ordinaci. Našli je technici?“

„Moment.“ Uplynulo patnáct vteřin ticha. „Ne, v inventáři to není. Zrovna se na to dívám. Ale našli jeho několik posledních účtů za mobil. Měl je v zásuvce ve stole.“

„To by mohlo pomoct. Můžete nám je poslat?“

„Beze všeho, budete je mít hned ráno. No, a teď jdu domů k zaslouženému odpočinku a sklence dobrého vína,“ prohlásila doktorka Hoveová.

„To mi připadá jako skvělý nápad,“ odvětil Garcia s pohledem upřeným na Huntera.

„Jo, máte pravdu, paní doktorko.“ Hunter kývl na Garciu. „Potřebujeme si trochu odpočinout, než se zavaříme.“

„Hned teď vám pošlu e-mailem výsledky pitvy a veškeré laboratorní výsledky dodám, hned jak je dostanu, ale víte, jak to chodí – může to být až zítra nebo pozítří, i u naléhavého požadavku.“

„To je v pořádku, paní doktorko. Děkuju, že jste tomu dala nejvyšší prioritu.“

Eleesha Holtová procitla s prvními paprsky slunce. Nepotřebovala budík. Její mozek fungoval s přesností švýcarských hodinek. Ale dnes ráno, místo aby hned vstala jako vždycky, si Eleesha ještě deset minut poležela a zírala do stropu své malé ložnice. Hlavou jí uháněly myšlenky na dlouhý den, který má před sebou, a zčistajasna ji zachvátil strašlivý smutek a pocit bezmoci. Zvolna se odvlekla z postele do koupelny a pod teplou sprchu.

Po sprchování si Eleesha omotala kolem hlavy ručník a navlékla si světle žlutý koupací plášť. Otřela kolečko na zamženém zrcadle a dlouhou chvíli hleděla na svůj odraz. Zapadlé oči, unavená pokožka a slabé dásně byly výsledkem mládí, promrhaného při drogách a alkoholu. Jizva na levé líci pocházela z toho, že spala s příliš mnoha muži a ženami – z nichž někteří si počínali násilnicky. Černé pokožce se velmi dobře dařilo přirozenou cestou zakrýt tmavé kruhy pod očima. Vlasy ztratily do značné míry původní lesk a život, ale při troše námahy a s pomocí hodně rozpálené žehličky si je pořád ještě uměla pěkně upravit, když bylo třeba.

Eleesha ucouvla o krok od zrcadla, rozvázala si župan a nechala ho spadnout na podlahu. Opatrně si přejela dlaní po břiše a pohladila přitom špičkami prstů tři jizvy od bodných ran. V očích se jí začínaly hromadit slzy; rychle znovu sáhla po koupacím plášti a zaplašila z mysli vzpomínky na mládí.

Po rychlé snídani se Eleesha vrátila do ložnice, lehce se nalíčila, oblékla si džíny, košili s dlouhými rukávy a pohodlné všední střevíce, načež zamířila ke stanici metra. Z Norwalku, kde bydlela, to byly do Comptonu jen čtyři zastávky, s přestupem na jinou linku metra ve stanici Imperial/Wilmington.

V tuhle ranní dobu ještě nebylo na stanici Norwalk nijak rušno. Eleesha věděla, že kdyby se pokusila vyjít z bytu v čase ranní špičky, čekalo by ji pekelné cestování – přeplněná zastávka, přeplněný vagón a šance sednout si veskrze nulová. Ne, Eleesha raději chodila do práce o půl hodiny dřív, než aby dobrovolně používala městskou hromadnou dopravu ve špičce. Stejně měla vždycky na stole nějakou práci.

Eleesha nikdy nechodila na vysokou. Po pravdě řečeno, nechala školy v polovině osmého ročníku, ale život v mládí z ní udělal odbornici na to, čím se zabývala. Eleesha náležela k pobočce Specializovaných pomocných služeb Losangeleského odboru veřejných sociálních služeb. Specializované pomocné služby vznikly, aby poskytly komukoli pomoc při řešení domácího násilí, užívání návykových látek a problémů s duševním zdravím, násilím na ženách a rozbitou rodinou.

Eleesha měla co do činění výlučně se ženami, jež zápolily s užíváním návykových látek a domácím násilím, a také se sexuálními pracovnicemi, které chtěly odejít ze hry. Její práce byla těžká, zdlouhavá a plná smutku, frustrací a utrpení jiných lidí. Existovalo velmi mnoho žen, o nichž se domnívala, že jim dokázala pomoci a změnila jejich život, načež už za několik měsíců zapadly zpět do starých kolejí. Ale tu a tam se Eleeshe podařilo dostat některou z ulice a udržet ji tam. Setkala se už s několika ženami, kterým pomohla najít dobrou práci, založit rodinu a začít zbrusu nový život, daleko od utrpení a závislosti. Kvůli těmto chvilkám měla její práce smysl.

Eleesha nastoupila do metra a uchvátila místo k sezení v zadní části vagónu. Dvě sedadla od ní seděl pohledný třicátník v tmavomodrém obleku, třímající papírový kelímek s kávou, které musely být uvnitř snad dva litry. Srdečně jí kývl na pozdrav, když nastoupila. Eleesha gesto opětovala a přidala úsměv. Muž chtěl užuž úsměv opětovat, když zahlédl jizvu na její levé tváři. Rychle odvrátil pohled a předstíral, že něco hledá v aktovce.

Eleeshin úsměv pohasl. Už ani nepočítala, kolikrát přesně tuhle situaci zažila. Dělala, že jí to nevadí, ale hluboko v nitru utrpělo její pochroumané sebevědomí další šrám.

V Lakewoodu, na další zastávce, nastoupilo několik lidí. Asi pětadvacetiletá žena si sedla přímo před Eleeshu. Měla na sobě světlehnědý kalhotový kostým a béžové semišové střevíce bez podpatků, nesla si právnickou koženou aktovku. Muž po Eleeshině pravici už dopil svůj dvoulitrák kávy, upravil si kravatu a obdařil tu mladou ženu svým nejkrásnějším úsměvem. Žena si ho ani nevšimla. Sedla si a vytáhla z aktovky noviny. Eleesha se v duchu usmála.

Jak se žena opřela dozadu a pustila se do četby novin, Eleesha si všimla čehosi na první stránce. Přimhouřila oči. Titulek zněl: „SÉRIOVÝ VRAH – SOCHAŘ MÁ TŘETÍ OBĚŤ.“ Eleesha se předklonila a zamžourala do ženiných novin ještě usilovněji. První odstavec článku popisoval, jak nový sadistický sériový vrah urval paže a nohy od těl svých obětí, načež s jejich pomocí vytvořil groteskní skulptury z lidského masa, jež zanechal na místě činu. Článek spekuloval o kanibalismu a naznačoval, že možná došlo také k rituálům černé magie. Eleesha se znechuceně zašklebila, ale četla dál. Následující věta se přehnala její pamětí jako vířící tornádo.

Ne, říkala si v duchu, to nemůže být on.

Teprve pak její zrak zaznamenal fotografie pod článkem. Srdce jí vynechalo a všechny pochybnosti z mysli rázem zmizely.

„Viděli jste tuhle žumpu?“ vyhrkla kapitánka Blakeová, když vrazila do kanceláře Huntera a Garcii s výtiskem ranního vydání Los Angeles Times v ruce.

Hunter, Garcia a Alice Beaumontová už všichni článek četli. V souladu s nejosvědčenějšími praktikami bulvární žurnalistiky vytvořily Los Angeles Times vrahovi vlastní pseudonym. Pojmenovaly ho celkem přiléhavě „Sochař“.

Byly tu dohromady čtyři obrázky. Na jednom byla budova, kde se našla mrtvola Nathana Littlewooda. Zbývající tři byly portrétní fotografie všech tří obětí. Článek končil sdělením, že i poté, co tři „vážení občané“ (návladní státu Kalifornie, jemuž byla diagnostikována rakovina v posledním stadiu; policista; psycholog) padli za oběť nejpříšernějšímu vrahovi, jakého město Los Angeles za desítky let spatřilo, losangeleská policie pořád ještě tápe a honí se za vlastním ocasem jako hloupý pes. Žádné hmatatelné stopy dosud nejsou.

„Ano, viděli jsme to, kapitánko,“ odvětil Hunter.

„Hloupý pes?“ Kapitánka hodila noviny na Hunterův stůl. „Krucinál. Copak kurva neslyšeli ani slovo z toho, co jsme jim říkali včera na tiskovce? Podle tohohle vypadáme jako neschopní šašci. A nejhorší je, že mají pravdu. Tři oběti za dva týdny, a my máme hovno, když nepočítám stínové obrázky.“ Kapitánka se obrátila k Alici. „A jestli máte pravdu s tím, co znamená ta druhá skulptura, pak má na seznamu ještě jednu oběť. To znamená, že už udeří jen jednou.“ Oběma rukama si zastrčila vlasy za uši a zhluboka se nadechla. „Podařilo se vám spojit tuhle třetí oběť s předcházejícími dvěma?“

„Ne,“ odvětila Alice trochu poraženecky. „Nenašla jsem nic, co by spojovalo Nathana Littlewooda s jakýmkoli policejním vyšetřováním. Nikdy nepomáhal losangeleské policii na žádném případu. Nikdy nesvědčil u soudu ani nebyl povolán k zasedání v porotě. Pracuju tak rychle, jak jen to jde. Momentálně se snažím zjistit, jestli někdy nefungoval jako poradce nějaké oběti zločinu. Napadlo mě, že možná pomáhal oběti zločinu, u kterého figurovali buď Nashorn, nebo Nicholson. Pokud ano, mohl ten případ nějak souviset s Kenem Sandsem. Ale získat informace od Littlewoodových bývalých klientů je o trochu těžší, než jsem čekala. Nicméně to, že jsme zatím nic nezjistili, neznamená, že Littlewood nebyl nějak ve spojení buď s případem Kena Sandse, nebo Alfreda Ortegy.“

„To je prostě fantastické,“ odsekla kapitánka. „Takže jestli tahle nová oběť není nijak svázaná s jedinou teorií, na kterou jste až do nynějška dokázali přijít – s pomstou Kena Sandse –, tak jsme fakt namydlení.“ Kapitánka Blakeová se obrátila k Hunterovi. „Možná je nejvyšší čas, aby ten váš supermozek ukuchtil něco nového, Roberte. Právě mě sprdnul policejní náčelník, a dvacet minut před ním starosta. Už mají plné zuby toho, jak tenhle ‚Sochař‘ děsí město a směje se nám. Okresní návladní Bradley už teď považuje celé naše vyšetřování za fiasko, a nebudu ani opakovat, co říkal o detektivech, kteří je vedou. Tenhle článek prostě všechny odrovnal. Jestli během příštích čtyřiadvaceti hodin nepřijdeme s něčím solidním, tak nám případ vezmou.“

„Cože?“ Garcia doslova vyskočil ze židle.

„Koukejte. Momentálně se topíme ve sračkách. Od první vraždy už uplynulo dvanáct dní, a i když všichni pracujeme nonstop, nemáme se oč opřít. Jestli do zítřejšího rána nepřijdeme s něčím konkrétním, okresní návladní požádá FBI, aby případ převzala. Naším úkolem pak bude jenom vypomáhat.“

„Vypomáhat?“ opakoval Garcia. „Jak jako, že bychom jim utírali zadky? Vařili kafe?“

Hunter spolupracoval s FBI na případu teprve jednou, před několika lety, a dodnes ten zážitek nenáviděl. Držel pusu, ale věděl, že sakra ani náhodou nebude dělat federálům poskoka, ani jim nepředá vyšetřování na stříbrném podnosu.

„Když je z toho takováhle senzace, federálové kontaktovali policejního náčelníka, starostu, okresního návladního i mě s nabídkou pomoci. Říkali, a teď cituji: ‚Jen nezapomínejte, že tu jsme, pro případ, že byste nás potřebovali.‘ A z těch všech, co jsem jmenovala, si jen já jediná myslím, že je nepotřebujeme.“

„To jsou všechno jen kecy, kapitánko.“

„Najděte mi něco konkrétního, nebo si na to zvykejte, protože za čtyřiadvacet hodin budeme ty kecy od federálů poslouchat od rána do večera.“

Pozdě odpoledne vystřídala slunečnou modrou oblohu nad Los Angeles temná a zlověstná mračna. Hlásala, že se blíží první letní průtrž.

Hunter přijel do Los Feliz, kopcovité čtvrti na severu East Hollywoodu, právě když poprvé zahřmělo. Garcia se vrátil do ordinace Nathana Littlewooda. Chtěl znovu vyslechnout několik lidí, s nimiž už mluvil, a ještě jednou si prohlédnout místo činu.

Littlewoodův byt se nalézal v desátém patře čtrnáctiposchoďové budovy na rohu Loz Feliz Boulevard a Hillhurst Avenue. Hunter získal rezervní klíče od sekretářky. Vstupní hala domu byla velká, dobře osvětlená, velmi čistá a přívětivá. Vrátný, asi šedesátiletý černoch s pečlivě zastřiženou bradkou, seděl za půlkruhovým pultem recepce. Zvedl oči od brožované knihy, kterou četl, když Hunter vstoupil do budovy a stiskl tlačítko výtahu.

„Návštěva?“ zeptal se, aniž vstal.

„Dneska ne, pane.“ Hunter mu ukázal odznak. „Úřední záležitost.“

Vrátný se zájmem odložil knihu. „Došlo ke vloupání, o kterém nevím?“ Začal se štrachat v několika listech papíru kolem omezeného prostoru, v němž seděl. „Volal teď někdo na 911?“

„Ne, žádné vloupání se nekonalo, pane. Nikdo nevolal na 911. Jen rutina.“ Nic víc Hunter neprozradil. Dveře výtahu se rozestoupily a detektiv nastoupil.

Chodba v desátém patře byla dlouhá, široká, dobře osvětlená a voněla hezkým, exotickým osvěžovačem vzduchu. Stěny byly krémové se světlehnědými lištami, koberec béžový s trojúhelníkovým vzorem. Byt číslo 1011 byl skoro na konci chodby. Sekretářka prve Hunterovi sdělila, že Littlewood nemá domácí alarm. Odemkl dveře a zvolna stiskl kliku. Dveře se otevřely do tmavé vstupní haly.

Hunter rozsvítil baterku a prohlédl si malý prostor zvenčí. V polovině stěny bylo připevněné středně velké zrcadlo hned nad úzkým, průhledným odkládacím stolem s prázdnou dřevěnou mísou. Sem patrně Littlewood odkládal klíče, když přišel domů. Nalevo od zrcadla byly na stěně tři dřevěné věšáčky na kabáty. Na posledním visel šedý blejzr.

Hunter otevřel dveře dokořán, vstoupil dovnitř a stiskl vypínač. Ze vstupní haly se šlo rovně do kuchyňky a nalevo do středně velkého obývacího pokoje.

Hunter rychle prohledal kapsy šedého blejzru. Našel jen stvrzenku od platby kreditkou v čínské restauraci. Byla týden stará. Podle adresy na stvrzence byl podnik jen o blok vzdálený od Littlewoodova bydliště.

Hunter vrátil stvrzenku do kapsy blejzru a opatrně zamířil ke středu obývacího pokoje, přičemž si všeho všímal. Nejnápadnější tu byla velká plazmová televize na lesklém černém modulu u jižní stěny. Pod ní na poličce stál DVD přehrávač a konvertor k satelitní anténě. Prostor napravo od DVD přehrávače obsadil mikro-stereosystém. Zbytek lesklé skříňky zabírala cédéčka a dévédéčka. Kromě modulu byl v místnosti ještě jídelní stůl pro čtyři osoby, měkká černá kožená pohovka, dvě stejná křesla, skleněný konferenční stolek, dřevěný příborník a obrovská knihovna, nabitá knihami. V místnosti nepanoval binec, ale ani přehnaný pořádek. Nikde nebylo znát přítomnost ženy, ani přemrštěně mužné detaily. Neutrální, průměrný, tahle slova se vtírala na mysl. Závěsy byly zatažené, takže prostor plnily temné stíny.

V obývacím pokoji uviděl Hunter jen jeden rámeček s fotografií, napůl ukrytý v rohu za několika cédéčky na lesklém modulu. Na obrázku byl Littlewood, objímající kolem ramen nanejvýš osmnáctiletého kluka. Kluk měl na sobě maturitní talár a on i Littlewood se široce, hrdě usmívali. Hunter měl ve svém bytě dva podobné snímky, na kterých byl s otcem – jeden z maturity, druhý z promoce.

„Co sakra hledáš, Roberte?“ zašeptal si pro sebe.

Tmavou oblohu venku proťal blesk. Jen zlomek vteřiny poté následovalo monstrózní zahřmění, které otřáslo celou budovou. Spustil se déšť, bičující okenní tabulky.

Hunter strávil v obývacím pokoji ještě několik minut, prohledal několik zásuvek a polic s knihami, ale nenašel nic zajímavého. Ani v kuchyni nenarazil na nic zvláštního – nádobí a příbory každý pes jiná ves, nanejvýš pro čtyři osoby, a poloprázdná lednička. Krátká chodbička spojovala obývací pokoj se zbytkem bytu. Nalevo byl jeden pokoj v polovině chodby a jeden napravo, na jejím konci. Koupelna byla také napravo, přímo naproti prvnímu pokoji.

Hunter vstoupil hlouběji do bytu. Rozhodl se začít hlavní ložnicí. Byla velká a pohodlná, s vlastní koupelnou. Dvojitá postel s dřevěným čelem byla přistrčená ke stěně. Byl tu malý psací stůl, vestavěný šatník a vysoký prádelník. Ani tady nebyly stopy ženské přítomnosti ani rámečky s fotografiemi – nic vzácného, žádné vzpomínky. Hunter beze spěchu všechno prošel. Šatník byl pěkně uspořádaný – polovinu prostoru zabíraly obleky a košile. Byly tu jen čtyři páry bot, z toho dvoje tenisky. Vázanky a pásky měly vlastní koutek. Hunter prohledal kapsy všech sak – nic.

Déšť sílil, bušil do oken jako zlí duchové, pokoušející se dostat dovnitř. Blesky křižovaly oblohu v dvouminutových intervalech.

Hunter pokračoval v prohlídce místnosti. Prádelník obsahoval trička, džíny, svetry, spodní prádlo, ponožky a dvě lahvičky kolínské Davidoff Cool Water.

Podíval se do koše na papíry, který stál na podlaze u Littlewoodova psacího stolu. Nebylo tam nic než reklamní letáky a pár obalů od čokoládových tyčinek. Laptop na stole byl chráněný heslem. Hunter si nebyl jistý, zda by v něm našli něco, co by mohlo pomoci při vyšetřování, ale momentálně to stálo za pokus. Předá laptop Brianu Doyleovi z Divize informačních technologií. Koupelna byla zařízena ještě méně odvážně než ložnice.

Hunter se zastavil u okna a okamžik pozoroval déšť, bičující Los Angeles. Oblohu proťal další blesk, větvící se do pěti různých směrů. Zdálo se, že Hunter hned tak nikam neodejde.

Opustil hlavní ložnici a vracel se chodbou. Vstoupil do pokoje naproti koupelně. Byl malý, ale útulný. Nepochybně pokoj pro hosty. Hlavním kusem nábytku v téhle místnosti bylo jednolůžko s kovovým čelem, přistrčeným ke zdi. Napravo od něj byl malý noční stolek. Celou východní stěnu zaujímala vestavěná skříň. I v této místnosti byly zatažené závěsy, ale byly jiné než v obýváku. Tyhle byly těžší a hustší. Neprocházelo jimi žádné světlo ani stíny.

Hunter je nechal, jak byly, přistoupil k lůžku a přejel dlaní po lůžkovinách. Působily i voněly svěže – nedávno vyprané. Nahlédl do zásuvky nočního stolku. Nic. Úplně prázdná. Hunter zásuvku zavřel, přistoupil ke skříni a otevřel posuvné dveře. Uvnitř to vypadalo jako miniaturní bleší trh. Všechno bylo staré – vysavač, knihy, časopisy, lampy, pár rozdrbaných kabátů, umělý vánoční stromek a několik kartonových krabic.

„Pane jo,“ zabručel Hunter a o krok ustoupil. „Vypadá to, že Littlewood hned tak něco nevyhodil.“

Zaměřil se na kartonové krabice, navršené po pravé straně. Vytáhl tu dolní. Byla relativně těžká. Hunter ji položil na postel a odklopil víko. Krabice byla plná starých vinylových elpíček. Ze zvědavosti si jich Hunter několik prohlédl – první alba Mötley Crüe, New York Dolls, Styx, Journey, .38 Special, Kiss, Led Zeppelin, Rush… Hunter se usmál. Littlewood býval zamlada metalista.

Zarazil se a něco ho napadlo, rychle probral všechna elpíčka v krabici. Album skupiny Faith No More The Real Thing, obsahující i skladbu, kterou vrah nechal hrát uvnitř Nashornovy lodi, tu nebylo.

Hunter se vrátil ke skříni a přinesl další krabici. Tahle byla napěchovaná fotografiemi – velmi starými. Hrst jich vzal a začal jimi listovat. Na rtech mu znovu vytanul úsměv. Nathan Littlewood vypadal zoufale mladě – asi mu nebylo ani dvacet, vážil o pár kilo míň, nosil dozadu sčesané vlasy, sahající těsně pod ramena. Vypadal jako pozůstatek garážového rocku.

Hunter sáhl hlouběji do krabice a vytáhl další hromádku fotografií. Tentokrát narazil na svatební fotky. Littlewood měl na sobě elegantní tmavý oblek a na všech snímcích působil upřímně šťastně. Nevěsta byla asi o osm centimetrů menší než on, s očima, které v člověku budily touhu všeho nechat a jen do nich chvíli upřeně hledět. Ve svatebních šatech jí to úchvatně slušelo. I ona působila, jako by byla bez sebe štěstím.

Následující porce fotografií, kterou Hunter nahmátl, nebyla svatební, ačkoli Littlewood na nich působil stejně mladě. Hunter jich několik prolistoval, když vtom si něčeho všiml.

„Moment.“ Přiblížil si snímek k očím asi na patnáct centimetrů a zamžoural na něj. Usilovně se soustředil, paměť mu uháněla jako počítač, prohledávala všechny podoby a obrazy, které spatřil za uplynulé dva týdny. Když mu konečně došla souvislost, projel mu celým tělem nával adrenalinu.

Hrom znovu zaburácel, až Alice nadskočila. Neměla ráda déšť a nenáviděla tropické bouřky.

„Ježíši Kriste.“

Sepjala ruce, zvedla je k ústům a začala si foukat mezi palce jako na píšťalku. Vždycky to tak dělala, když se bála. Začala s tím už jako malá holčička.

Alice strávila celé odpoledne v Hunterově kanceláři, zběsile hledala v databázích a odemykala zadní dvířka do zakázaných online systémů; pátrala po nějaké souvislosti mezi třemi oběťmi. Zatím pořád ještě nic nenašla. Ani jí nepřálo štěstí při hledání spojení mezi Littlewoodem a Kenem Sandsem. Zabývala se však tímhle typem práce už dlouho. Věděla, že nenašla-li dosud spojení, neznamená to, že žádné neexistuje.

Oblohou projel další blesk a Alice pevně zavřela oči a zatajila dech. Blesk ji neděsil, ale věděla, že po blesku následuje hrom, a hrom ji plnil hrůzou.

Rachot hromu následoval za okamžik a nechtělo se mu ustat, trval několik vteřin. Alice se neměla jak vyhnout vzpomínkám. Oči se jí naplnily slzami.

Když jí bylo jedenáct let a byla na návštěvě u prarodičů v Oregonu, zastihla Alici obrovská bouře.

Prarodiče žili na farmě poblíž Cottage Grove. Bylo to tam nádherné, obrovský prostor podobný národnímu parku, plný lesů, jezer a klidu. Alice si hrozně ráda hrála venku. S nadšením pomáhala dědovi při práci se zvířaty, zvlášť když dojil krávy, sbíral vejce z kurníku nebo krmil prasata. Ze všeho nejraději si však u prarodičů hrávala s Čmuchalem, babiččiným tříletým černobílým bíglem. Většinu času v Oregonu trávila hraním, mazlením nebo pobíháním s Čmuchalem.

Onoho červnového dne odjeli její rodiče spolu s dědou do města na nákup. Alice zůstala doma s babičkou. Zatímco babi Gellarová připravovala večeři, Alice a Čmuchal si šli ven hrát. Oba si rádi hrávali u chundelatých stromů, jak Alice vždycky nazývala skupinu jilmů pod kopcem, na kterém stál dům. Ačkoli jí rodiče mnohokrát říkali, aby si tam nikdy nechodila hrát sama, Alice byla tvrdohlavá holčička a nikdy na jejich rady příliš nedbala.

Alice neměla zdání, jak dlouho s Čmuchalem pobíhala mezi stromy, ale asi to trvalo dost dlouho, protože obloha už zčernala; jen místy prosvítala tmavě modrá místečka. Alice si ani nevšimla silné vůně vlhké zeminy, která se k nim zvolna přikrádala.

První blesk, který zbarvil oblohu, Alici proměnil v solný sloup. Teprve teď si všimla silného větru, který se zvedl, i toho, jak se náhle ochladilo. Když jí nad hlavou explodoval hrom, až se země otřásla, Alice se rozplakala a Čmuchal začal bláznit, štěkal jako šílený a pobíhal na všechny strany, jako by oslepl.

Alice nevěděla, co si počít jiného než plakat a schoulit se pod první strom, který uviděla. Pořád k sobě volala Čmuchala, ale ten prostě neposlouchal. Jak lítal od stromu ke stromu, sjel z nebe další blesk – jako kladivo zla. Jeho terčem se stala velká kovová destička na Čmuchalově obojku. Alice třeštila oči, vztahovala pravou ruku, volala psíka k sobě, ale neměl šanci. Blesk Čmuchala popadl a držel, jak jí připadalo, celou věčnost. Pejsek se vymrštil do vzduchu jako odražený pingpongový míček. Když znovu dopadl na zem, Čmuchal už se nehýbal. Oči mu mléčně zbělely a jazyk, mrtvě visící z tlamy, byl černý jako uhel. Navzdory hustému dešti Alice viděla kouř, stoupající z Čmuchalova těla.

Trvalo skoro rok, než noční děsy ustoupily; až dodnes Alice umírala hrůzou z bouřek. I blesky fotoaparátů jí byly nepříjemné. Připomínaly jí blesky z oblohy.

Tropické bouře v Los Angeles obvykle netrvají déle než pětačtyřicet minut až hodinu, ale tahle už trvala skoro hodinu a půl a nepolevovala.

Alice měla spoustu práce, ale momentálně nepřipadalo v úvahu, že by dokázala sedět u počítače – prsty ji prostě neposlouchaly. Místo toho se rozhodla pustit do papírování, nebo se o to aspoň pokusit. Účty za mobil s rozpisem hovorů, které forenzní tým našel v ordinaci Nathana Littlewooda, dorazily před několika hodinami. Byly tím prvním, co na svém stole zpozorovala.

Asi deset minut identifikovala Littlewoodova nejčastěji volaná čísla, když si všimla čehosi, co ji přimělo zapomenout na bouři za oknem.

„Moment,“ řekla si a začala se přehrabovat v hromadě dokumentů na svém stole. Když našla seznam, který hledala, zalistovala jím, přičemž nevynechala jedinou řádku.

Bylo to tam.

Déšť ustal asi před hodinou. Mraky se rozplynuly, ale obloha zůstala tmavá, jelikož mezitím nastala noc.

V kartonové krabici bylo příliš mnoho fotografií, než aby je Hunter mohl všechny důkladně projít ještě v bytě Nathana Littlewooda. Jedna fotka už mu ale zrychlila tep podezřením. Musí se vrátit do své kanceláře, a ta krabice fotografií pojede s ním.

Před odchodem z Littlewoodova bytu nahlédl Hunter ještě do dvou zbývajících kartonových krabic v šatníku pokoje pro hosty; obsahovaly několik starých předmětů z Littlewoodovy minulosti, ale nic, co by Hunter považoval za relevantní.

Garcia seděl za svým stolem, když Hunter znovu vstoupil do kanceláře. Alici nebylo nikde vidět.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se Hunter, protože zaznamenal kolem parťáka auru únavy.

Garcia nafoukl tváře a pak zvolna vypustil vzduch. „Volal mi detektiv Corbí z Jižní úřadovny.“

„Detektiv, co má na starosti vyšetřování Titovy vraždy?“

„Jo, ten. A hádej, co? Zrovna dostali výsledky testu DNA řasy, kterou našli v koupelně. Shoduje se s DNA Kena Sandse.“

Hunter postavil krabici fotografií na svůj stůl. „Z řasy?“

„Přesně tak. A já vím, že to tak nějak odporuje teorii, že by Ken Sands mohl být zároveň Titův vrah a Sochař. Sochař nám odevzdal tři zabordelená místa činu, všude samá krev a střeva, ale nenechal po sobě nic, co nechtěl. Ani smítko prachu. Tak jak to, jestli je opravdu Ken Sands zabil všechny, že se v Titově bytě choval neopatrně?“ Garcia nečekal, až mu Hunter odpoví. „Problém je, že možná vůbec nebyl neopatrný. Mohl skutečně udělat chybu.“

Hunterův zájem narůstal.

„Řasy nepadají tak snadno jako vlasy. Prověřil jsem si to,“ vysvětloval Garcia. „Člověk ztratí čtyřicet až sto dvacet vlasů denně, kdežto řasa se dožívá průměrně sto padesáti dnů, než vypadne. Většina zločinců si s nimi nedělá starost. Aťsi jsou sebevíc opatrní. Takže pokud Titův vrah neměl ochranné brýle, je to skutečná chyba.“

„Cos řekl Corbímu?“

„Nic. Pořád mu tajím, že se o Sandse zajímáme v souvislosti s případem Sochař. Požádal jsem ho, aby mě informoval o veškerém novém vývoji. Ale už se tomu nedá uniknout. Budou taky hledat Sandse.“

Hunter chápavě přikývl. „Ano, ale pamatuješ si Titův byt, ne? Byl špinavý. Měsíce se tam neuklízelo. Takže jedna řasa sice dokazuje, že Sands v bytě byl, ale bez očitého svědka, který by dosvědčil, že tam byl zrovna tu noc, kdy došlo k vraždě, nebo bez přiznání… Nikdy ho nikdo neodsoudí. Stačí jen, aby Sands řekl, že navštívil Tita kdykoli před vraždou.“

Garcia věděl, že má Hunter pravdu.

„Máš něco z Littlewoodovy kancelářské budovy?“

Garcia si oběma rukama shrnul vlasy z čela. „Vůbec nic.“ Podíval se na hodinky a podrážděně se párkrát štípl do nosu.

Hunter dobře chápal Garciovo zoufalství. „Kde je Alice?“

„Nemám zdání. Nebyla tady, když jsem přišel. Co to je?“ Garcia ukázal na kartonovou krabici, kterou Hunter prve postavil na stůl.

„Něco z Littlewoodova bytu. Staré fotografie.“

Garcia zvedl jedno obočí.

Hunter odstoupil od krabice k tabuli s fotografiemi. Tentokrát se soustředil výlučně na lidskou skulpturu a fotografie uřezaných končetin. Chvilku si je prohlížel, jako by je viděl poprvé.

„Něco zajímavého?“

Žádná odpověď.

„Roberte,“ zavolal Garcia znovu. „Našels něco v Littlewoodově bytě? Něco v té krabici?“

Hunter sáhl po jedné z fotografií a sundal ji z tabule. „Musíme jít dolů za kapitánkou, než odejde z práce.“

Kapitánka Blakeová právě ukončovala telefonní hovor, když u ní Hunter a Garcia zaklepali.

„Dále,“ zavolala poté, co zakryla dlaní sluchátko. Poté, co oba detektivové vstoupili do její kanceláře, je gestem vyzvala, aby si sedli.

Nesedl si ani jeden.

„No, mně je jedno, jak to vyřešíte, Wilksi, prostě to vyřešte. Máte to na starosti, tak se starejte, krucinál.“ Kapitánka Blakeová práskla telefonem a sevřela si palcem a ukazováčkem kořen nosu; na okamžik přitom zavřela oči.

Hunter a Garcia mlčky čekali.

„Tak jo.“ Kapitánka vzhlédla a těžce vzdychla. „Povězte mi, že jsme aspoň zvětřili něco nového.“

Sáhl do náprsní kapsy, vytáhl starou fotografii patnáct krát deset centimetrů a položil ji na kapitánčin stůl.

„Co to je?“ zeptala se.

„Zvětřili jsme něco nového,“ opáčil Hunter beze stopy sarkasmu v hlase. „Našel jsem to v bytě Nathana Littlewooda.“

Garcia přistoupil blíž a natáhl krk.

Kapitánka Blakeová zvedla fotku a několik vteřin na ni upřeně hleděla. „Na co to sakra koukám, Roberte?“

„Můžu se podívat, kapitánko?“ natáhl Garcia ruku.

Podala mu fotku a opřela se dozadu na otáčivé židli.

Obrázek nebyl zrovna vynikající kvality, ale bylo na něm jasně vidět hubeného mladíka, sotva dvacetiletého, jak stojí venku u stromu a v ruce třímá láhev piva. Byl jasný letní den a muž byl do půl těla nahý. Vlasy měl tmavé a kudrnaté. Usmíval se. Láhev s pivem v jeho pravé ruce byla nakloněná k fotoaparátu, jako by někomu připíjel. Netrvalo dlouho a Garcia ho zařadil.

„Hodně mladý Nathan Littlewood,“ řekl.

Kapitánka Blakeová pohlédla na Huntera; nijak to na ni nezapůsobilo. „To není zrovna překvapující, že jste ten obrázek našel v jeho bytě.“

„On ne,“ odvětil Hunter. „Zajímavý je ten druhý člověk na fotce.“

Kapitánka Blakeová znovu koukla na fotografii v Garciových rukou a pak se vrátila pohledem k Hunterovi, jako by přišel o rozum. „Mluvíme o tomhle obrázku? Anžto pokud ano, asi byste si měl zajít na oční, Roberte. Je na něm jen jeden člověk.“

Garcia už pátral v pozadí snímku po vedlejších postavách. Znal Huntera dost dobře, aby věděl, že zpozoroval něco, co by většině lidí uniklo. Nikdo tam však nebyl. Littlewood stál u toho stromu sám. V pozadí nebylo nic než prázdný prostor.

„Podívejte se důkladně,“ požádal Hunter.

Tehdy si Garcia všiml části něčí levé paže na pravém okraji obrázku. Byla blízko objektivu, a tudíž rozostřená, ale dalo se snadno poznat, že paže je ohnutá v lokti. Většina předloktí byla mimo snímek.

„Ta ruka?“ zeptal se Garcia.

Hunter přikývl. „Přihořívá.“ Sledoval, jak se Garcia znovu soustředí na obrázek. Tvářil se nejprve zmateně, pak pochybovačně, potom překvapeně a nakonec mu to konečně došlo.

„Aby mě čert vzal,“ zvedl Garcia oči k Hunterovi.

„Ne, mě vezme čert,“ probodla kapitánka oba detektivy laserovým pohledem. Maličko zvýšila hlas. „Vnímáte mě? Co je s tou rukou?“

Garcia si stoupl přímo před její stůl a ukázal jí fotografii. „To není jen tak něčí ruka.“ Oslovil Huntera: „Tak proto jsi zase prohlížel ty fotky nahoře.“

Hunter projevil souhlas a položil na kapitánčin stůl fotografii, kterou prve sundal z tabule. Na snímku bylo několik částí těla, ležících vedle sebe na stole z nerez oceli. Ukázal na jednu ze dvou paží na fotce. Konkrétně na jeden bod, vysoko na tricepsu.

„Vidíte to?“ zeptal se.

Kapitánka natáhla hlavu a přimhouřila oči. „Vidím; co to je?“

„Bradavice,“ odvětil Garcia a položil obrázek, který držel v ruce, vedle toho, na který se kapitánka právě dívala. „Mateřská znamínka.“ Ukázal na stejný shluk šesti malých, podivně tvarovaných, tmavě rudých bradavic na tricepsu osoby, která se nechtěně ocitla před objektivem. Přestože byla paže rozostřená, nemohlo být mýlky. Byly obě úplně stejné.

Kapitánka Blakeová seděla ještě chvíli nehybně, pohled upřený na fotografii na svém stole. Věděla, že mateřská znamínka jsou stejně jedinečná jako otisky prstů. Pravděpodobnost, že by dva lidé měli úplně stejné mateřské znamení, byla zhruba jedna ku čtyřiašedesáti milionům. Ani jednovaječná dvojčata je nesdílejí. Aby dva jedinci měli úplně stejných šest mateřských znamínek v tak malém shluku, jaký měla před očima, to bylo doslova nemožné.

„Takže to znamená, že ten chlap je…“ Zabodla prst do rozostřené paže na fotce z Littlewoodova bytu.

„Andrew Nashorn,“ doplnil Garcia. „Vrahova druhá oběť.“

V očích se jí zatřpytila nová jiskra. „Takže se znali?“

„Vypadá to tak,“ potvrdil Hunter. „Nebo se aspoň kdysi znávali.“

Obrátila snímek – nic. „Ze kdy to je?“

„Můžeme to poslat do laborky k analýze, ale soudě podle toho, jak mladě Nathan Littlewood vypadá, a podle skutečnosti, že se před sedmadvaceti lety oženil a na téhle fotce ještě nemá snubní prsten, bych řekl, že ten obrázek je patrně sedmadvacet až třicet let starý.“

Garcia souhlasil.

Kapitánka Blakeová se znovu opřela dozadu a očividně o něčem přemítala. Vzhlédla, naklonila se doprava a podívala se přes oba detektivy ke dveřím kanceláře. „Kde je ta holka od návladního?“

Garcia pokrčil rameny.

„Od rána jsem ji neviděl,“ přiznal Hunter.

„No, vypadá to, že možná měla pravdu.“ Kapitánka Blakeová vstala. „Ten vrah může mít přesný plán. To přece vyčetla ze stínového obrázku u skulptury, co se našla na druhém místě činu, ne? Dvě oběti vyřízené, další dvě ještě čekají.“ Obešla psací stůl. „No, teď už vyřídil třetí. Víme, že dvě z obětí se znaly. Vzhledem k povaze jejich práce nepochybuju o tom, že se Derek Nicholson a Andrew Nashorn znali aspoň letmo. Máme představu, jestli Nicholson znal třetí oběť? Patřili tenkrát před lety do stejného okruhu přátel?“

Hunter zvedl levou ruku k šíji a začal si ji masírovat. „Na tuhle informaci jsem narazil teprve asi před hodinou, kapitánko. Neměl jsem zatím čas se v tom pořádně povrtat. Ale zřejmě nás to čeká. Mám nahoře krabici starých fotografií, ze kterých by mohlo ještě něco vyplout. Jenže teď tu máme úplně nový úhel pohledu.“

„Já bych řekl, že jsme rozhodně něco zvětřili, kapitánko,“ poznamenal Garcia.

Kapitánka stále vypadala nejistě, ale Garcia měl pravdu, narazili na něco nového. Podívala se na hodinky a otevřela dveře. „No, tak se v tom běžte vrtat a dejte mi vědět hned, jak na něco narazíte. Já si teď musím promluvit s policejním náčelníkem a okresním návladním.“

Většinu noci strávil Hunter procházením všech fotografií z kartonové krabice. Našel další svatební fotky, staré momentky z dovolených, několik fotografií Nathana Littlewooda s jinými přáteli a příbuznými a obrovskou sbírku snímků Harryho, Littlewoodova jediného syna – narození, první krůčky, první den ve škole, maturita, maturitní ples. V podstatě všechny důležité události v jeho životě až do odchodu z domova. Littlewood rozhodně byl hrdým otcem.

Po hodinách hledání nabyl Hunter jistoty, že Andrew Nashorn se na žádné z těch fotografií nevyskytuje. Nic víc neměli – rozostřenou paži na okraji starého obrázku, identifikovatelnou jen podle malého shluku mateřských znamínek na tricepsu.

Hunter prozkoumal všechny obličeje na všech snímcích lupou. Byl si celkem jistý, že žádný z nich nepatří Dereku Nicholsonovi, ale „celkem jistý“ nestačilo. Bude kontaktovat obě Nicholsonovy dcery, Olivii a Allison, a zjistí, jestli nemají nějaké otcovy fotografie z doby, kdy mu bylo kolem dvacítky – pro porovnání. Možná byl Nicholson jedním z těch lidí, jejichž vzhled se s věkem drasticky mění.

Hunterovi se nakonec podařilo usnout těsně před pátou ranní. Procitl v 8.22. Jizva v týle ho svědila jako šílená. Dal si dlouhou sprchu, protože doufal, že když si nechá teplou vodu bubnovat na zátylek aspoň pět minut, svrbění trochu poleví.

Nepolevilo.

Když o hodinu později dorazil Hunter do své kanceláře, Garcia už seděl za stolem, ramena shrbená nad klávesnicí, a pozorně četl cosi z obrazovky počítače. Vzhlédl, když Hunter postavil na svůj stůl krabici fotografií.

„Máš něco?“ zeptal se Garcia vyčkávavě a ukázal na krabici.

„Kdepak, nic víc jsem nenašel. Probral jsem všechny fotografie, všechny obličeje. Ten obrázek z parku je všechno, co máme. Jestli Nathan Littlewood znal taky Dereka Nicholsona, pak o tom v téhle krabici není žádný důkaz.“

„Jo, ale to neznamená, že se neznali. Nasadil jsem na to čtyři lidi, hrabou jako šílení krtci, pátrají po všem, co by mohlo spojovat Nicholsona s Littlewoodem, pětadvacet až třicet let zpátky.“

Hunter kývl.

Garcia vstal a přistoupil ke kávovaru v koutě místnosti. „Jen abychom měli stoprocentní jistotu, požádal jsem jednoho kluka od fotografů, aby porovnal mateřská znamínka z toho obrázku, cos našel v Littlewoodově bytě, s těmi, co jsou na fotografiích z pitvy. Nedá se to zpochybnit. Rozměry, vzdálenost, vzorec, všechno – jsou přesně ta samá. Ta ruka patří Nashornovi.“

Garcia se nemusel ptát, pozoroval v parťákově tváři nevyspalost; nalil dva kelímky černé kávy a jeden podal Hunterovi.

„Hádejte,“ pronesla Alice, která vstoupila do dveří s hrdým úsměvem na rtech.

Hunter a Garcia se k ní obrátili oba zároveň, jako na povel.

„Znali se.“

Přestože byla čerstvě nalíčená, vlasy měla úhledně učesané a na sobě dokonale nažehlenou sukni a blůzu, vypadala Alice unaveně. Prozrazovaly to oči. Únava z nevyspání v nich byla takřka viditelná.

Ani Hunter, ani Garcia nepronesli jediné slovo.

Alice položila na svůj stůl aktovku. „Znali se,“ opakovala. „Andrew Nashorn a Nathan Littlewood se znali.“

Hunter neviděl Alici od včerejšího rána. Odpoledne se už do kanceláře nevrátila. Věděl, že nemá tu zprávu od něj, a soudě podle toho, jak vzrušeně zněl její hlas, a podle toho, že jejím obecenstvem byli on a Garcia, bylo zřejmé, že neví vůbec nic o fotografii, kterou našel v Littlewoodově bytě.

„My jsme už…,“ začal Garcia, ale Hunter ho přerušil.

„Jak to víš?“

Hrdý úsměv se ještě rozšířil. Alice vyndala z aktovky dva listy papíru. „Tohle je část účtu za mobilní telefon Nathana Littlewooda.“ Podala jeden list Hunterovi. „Doručili je včera, když jste byli oba venku. A tenhle…,“ podala mu druhý list, „… pochází z telefonních záznamů Andrewa Nashorna, které jsme si vyžádali.“

Hunter nemusel hledat. Alice označila čísla zvýrazňovačem. Přesně to samé telefonní číslo se objevovalo třikrát v Nashornových záznamech a dvakrát v Littlewoodových.

„To je číslo jedné holky, co dělá eskort. Nezávisle, ne přes agenturu,“ vysvětlovala Alice. „Oba používali stejný eskort.“

Pochybnost zbarvila tváře obou detektivů.

„Eskort?“ opakoval Garcia.

„Přesně tak. Říká si Nicole.“ Alice se zarazila a zvedla pravý ukazováček. „Dovolte mi upřesnit… ‚Subinka Nicole‘. Vyhledává ji specifický okruh klientely.“

Garcia postavil kelímek s kávou. „Fajn, souhlasím, že zjištění, že Nashorn a Littlewood využívali služby stejné prostitutky, rozhodně stojí za to, abychom se jím zabývali, ale nemusí to nutně znamenat, že se spolu znali.“

„Ona není prostitutka,“ opravila ho Alice. „Ona je submisivní eskort. Nabízí velmi specializované služby. To jsou její slova, ne moje.“

„Mluvilas s ní?“ Garcia byl upřímně překvapený.

„Včera večer,“ přikývla Alice.

To ani jeden z detektivů nečekal.

„Koukejte, věděla jsem, že se oba ženete za novými vodítky. Narazila jsem na tu informaci pozdě odpoledne a rozhodla jsem se trochu se v tom povrtat, místo abych čekala. Tak se to nějak semlelo, že se mi podařilo sejít se s ní ještě včera večer. Popovídaly jsme si.“

„Jak se ti podařilo přimět ji k řeči?“ Garcia ze zkušenosti věděl, že přimět k hovoru kohokoli, kdo má něco společného s losangeleským ilegálním sexuálním trhem, není nic snadného.

„Dokázala jsem jí, že nejsem od policie ani novinářka, a zaručila jsem jí, že žádná z informací, které mi poskytne, jí nikdy nepřivodí žádné problémy.“

„A to fungovalo?“

„No, taky mám k dispozici různé cestičky, které vy jako policisté obyčejně nemáte.“

„Zaplatilas jí,“ usoudil Garcia.

„To funguje pokaždé,“ připustila Alice. „Jak myslíte, že si úřad okresního návladního udržuje svoje informátory – koblihami a horkým kakaem? Ona je submisivní eskort. Dostává zaplaceno za horší věci, než jsou obyčejné řeči. Rozhovor za peníze byla pro ni patrně nejsnazší práce v životě. A navíc jsem jí dala zdarma propustku z vězení. Řekla jsem jí, ať mi zavolá, kdyby někdy potřebovala právníka, a to je v její profesi velice lákavá nabídka.“

Proti tomu nemohl Garcia nic namítat. „Tak o čempak jste si povídaly?“

„Můžeš si to poslechnout osobně.“ Alice vyndala z aktovky diktafon a položila ho na Hunterův psací stůl. „Nedělala jsem to poprvé.“ Mrkla na oba detektivy.

Hunter a Garcia překvapeně přistoupili ke stolu.

„Je to všechno nahrané,“ řekla Alice. „Právě jsem jí ukázala obrázek Andrewa Nashorna.“ Stiskla tlačítko přehrávání.

„No ano, Paul, to je víceméně štamgast. Vídám ho asi jednou měsíčně. Někdy víc, někdy míň.“

Hlas, který zněl z maličkého reproduktoru, byl velice ženský a smyslný, patřil asi pětadvacetileté ženě; zněl v něm však ostrý podtón, takový, jaký se dá očekávat od pouliční holky.

„Paul?“ Alicin hlas z reproduktoru zněl tázavě.

„Tak si říká. Heleďte, já vím, že žádný z mých klientů nepoužívá svoje skutečné jméno. Řekl mi, že se jmenuje Paul. Já mu říkám Paul. Tak to chodí, dámo.“ Následovala krátká pauza. „Má to rád drsně.“

„Drsně?“

„Jo. Rád mě sváže, dá mi roubík, někdy mi zaváže oči, trochu mě profackuje… znáte to, hraje si na drsňáka.“ Nicole se zasmála. „To nevadí, mě to taky baví.“

Hunter uhádl, že poslední poznámka byla reakce na Alicin zděšený výraz.

„Chodil k vám?“

„Někdy. Někdy jsem za ním chodila na loď. Někdy najal profesionální mučírnu. Pár jich po Los Angeles je. Jsou líp vybavené.“

„A jak dlouho je vaším… klientem?“

„Pár let.“

„Kdy jste ho viděla naposled?“

„To není tak dlouho.“

„Mohla byste se vyjádřit konkrétněji?“

Následovala další krátká pauza, podbarvená zvukem přesouvaných předmětů. Hunter předpokládal, že Nicole sahá do kabelky nebo zásuvky.

„Něco přes pět týdnů, třináctého května.“

„Fajn, a co tenhle chlápek?“

Alice zastavila přehrávání. „Teď jsem jí ukázala fotografii Nathana Littlewooda,“ objasnila a znovu pustila nahrávku.

„Jo, toho vídám taky… čas od času. Ale ne tak často jako Paula. Tenhle si říká Woods.“ Tentokrát živější smích. „Já bych mu říkala jinak, jestli mi rozumíte, ale jemu se to jméno líbí, tak mu tak říkám.“

„Byl taky… ‚drsný‘?“

Nicole vydala vulgární, hrdelní smích, který na ni zněl příliš staře. „Všichni moji klienti jsou svým způsobem drsní, dámo. Právě proto chodí za mnou, a ne za nějakou šestákovou šlapkou z West Hollywoodu. Tady dostanou to, co si zaplatí.“

V kanceláři Alice nepatrně potřásla hlavou; očividně nechápala, jak se nějaká žena může za peníze podvolovat verbálnímu a fyzickému týrání i jinému ponižování.

„A kdy jste ho viděla naposled?“

Další obracení stránek. „Zrovna na začátku měsíce, druhého června.“

„Dovolte, abych vám ukázala ještě jeden obrázek.“ Alice pohlédla na Huntera a Garciu a ústy naznačila slova „Derek Nicholson“.

„Hmm, ne. Toho jsem ještě nikdy neviděla.“

„Jste si jistá?“

Několik vteřin ticha. „Jo, nabeton.“

„Takže to nebyl váš klient?“

„To jsem vám právě řekla, dámo.“

„Fajn, tak už jen jednu věc. Nevíte, jestli se Paul a Woods znali mezi sebou? Neměli s vámi někdy společné sezení nebo něco takového?“

„Ne, já grupáč nedělám. To je moc intenzivní. A moji klienti jsou moc chamtiví. Když si mě objednají, chtějí mě mít jen pro sebe.“ Další hrdelní smích. „Ale ano, znali se. Tak se stal Woods mým klientem. Když se se mnou Paul začal před léty scházet, zmínil se, že má kamaráda, který by mě pravděpodobně taky moc rád poznal. Řekla jsem mu, ať dá kamarádovi moje číslo. Týden potom mi zavolal Woods.“

Jakmile Alice vypnula nahrávací přístroj, Hunter jí spěšně pověděl, co našel předešlého dne v bytě Nathana Littlewooda. Nedokázala skrýt zklamání, že její velký objev nakonec není zase tak velký, ale Hunter věděl, že je významný. Z fotografie, kterou vzal z bytu Nathana Littlewooda, věděl, že se Andrew Nashorn a Nathan Littlewood znali asi před třiceti lety. Alice však zjistila, že od té doby zůstali ve styku, což byl úplně nový objev. Hunter věděl, jak je snadné ztratit kontakt se starými přáteli – s lidmi ze školy, z vysoké, ze sousedství nebo z bývalého pracoviště. Zjištění, že Nashorn a Littlewood jednou odpoledne před třiceti lety popíjeli v parku pivo, ještě neznamenalo, že byli přátelé. Alicin objev potvrdil, že jimi byli až do nynějška.

„Prošla jsem všechny telefonní záznamy,“ odvětila Alice. „Mezi Nashornem a Littlewoodem neexistuje žádný přímý kontakt. Aspoň ne přes tohle číslo. Ale jak víte, hodně lidí má víc než jeden mobil, a někdy je ten druhý telefon nevysledovatelný.“

„A co Derek Nicholson?“

„Půlku noci jsem procházela všechny jeho telefonické záznamy, co máme,“ řekla Alice. „Šla jsem až půl roku před dobu, kdy mu diagnostikovali rakovinu. Nenašla jsem ani Nashornovo, ani Littlewoodovo mobilní číslo. Jeho číslo se na jejich účtech taky nevyskytuje.“

Pozdě odpoledne obdržel Garcia předběžnou zprávu od svého pátracího týmu. Zatím se jim podařilo prověřit záznamy obětí ze základní, střední a vysoké školy, jakož i adresy, kde bydlely v dětství a mládí. Nenašli nic, co by naznačovalo, že se ti tři (nebo aspoň dva z nich) znali ze sousedství nebo ze vzdělávacích institucí. Garcia jim nařídil, ať hrabou dál – členství v posilovnách, společenské kluby, cokoli, co by po sobě zanechalo písemnou stopu; bylo mu však jasné, že i kdyby taková písemná stopa kdysi existovala, dnes už bude téměř nemožné ji najít.

Slunce už zapadlo a skončil další den, zabarvený zklamáním.

Hunter za svým stolem unaveně vzdychl, opřel si lokty o desku a čelo složil do dlaní. Procházel už po bůhvíkolikáté všechny svoje poznámky a fotografie z místa činu, a momentálně mu hádanka připadala ještě těžší než dřív. V hlavě mu pulzovala bolest, o níž věděl, že jen tak nepoleví. Otázky na sebe v jeho myšlenkách nepřestávaly narážet jedna přes druhou, ale odpovědi jednoduše neexistovaly.

Co hledají? Kojota a havrana, znamení lháře? Postavu ďábla, shlížející na možné oběti – dohromady čtyři? Někoho, kdo hledí a ukazuje na někoho jiného uvnitř jakési bedny? Má to být rakev? Mají ty obrázky představovat pohřeb? Proto vypadal další obrázek jako někdo, kdo klečí na kolenou a modlí se? Nebo je to dítě? A jak to všechno spolu propána souvisí?

„Panáka?“ ozval se Garcia od svého stolu.

„Hmm?“ Hunter zvedl hlavu a párkrát zamžikal.

„Pojďme někam na panáka.“ Garcia se podíval na hodinky, už vstával. „V téhle kanceláři na mě padá klaustrofobie, horko je tu jako v pekle a přísahám, že asi před dvěma minutami jsem viděl, jak se ti kouří z uší. Oba potřebujeme pauzu. Zajdeme někam na panáka, třeba i něco sníme a rozhodně si trochu odpočineme. Zítra můžeme začít nanovo.“

Proti tomu nemohl Hunter nic namítat. Kdyby měl v mozku pojistky, některé z nich by už dávno vyhořely. Pokrčil rameny a začal vypínat počítač.

„Jo, na panáka, to zní skvěle.“

Bar 107, honosící se patrně nejnevkusnějším dekorem v centru Los Angeles, byl jen kousek cesty od PSB. Se stěnami rudějšími než komunistické Rusko, umakartovými boxy a ošumělým kouzlem blešího trhu byl tenhle retro podnik oblíbeným zapadákem mnoha pijáků, jelikož tu měli obrovský výběr koktejlů a značek skotské whisky.

V Baru 107 bylo rušno, ale ne nadměrně. Hunter a Garcia usedli na konec dlouhého začernalého baru a oba si objednali panáka desetileté aberlour.

„Skvělá volba,“ pochválila je barmanka s lákavým úsměvem. Blond vlasy měla vyčesané do rozcuchaného drdolu, ale na tom, jak jí z něj splývaly pramínky a hladily ji po obnažené šíji, bylo cosi velmi přitažlivého.

Hunter upil skotské a podržel tmavou tekutinu v ústech, aby si naplno užil náznaku sherry, které se do aberlourky přidává, zvýrazňuje její chuť, ale v žádném případě nepřevládá.

Garcia mlčky sledoval, jak k baru přistupuje dobře oblečený pár a objednává si po dvou panácích tequily v rychlém sledu. Úsměv na jejich rtech nasvědčoval tomu, že něco oslavují. Výraz v mužově tváři sděloval, že už teď po ženě touží, ale ona mu pravděpodobně ještě nikdy nepodlehla. Možná mu dnes večer bude přát štěstí.

„Jak se má Anna?“ zeptal se Hunter.

Garcia odtrhl oči od dvojice. „Jo, skvěle. Začala zase s nějakou šílenou novou dietou. Znáš to – tohle ne, tamto ne, žádné sacharidy po sedmé večer.“ Zašklebil se.

„Vůbec to nepotřebuje.“

„Já vím. Pořád jí to říkám. Ale ona mě neposlouchá.“ Zachechtal se. „Neposlouchá nikoho.“ Odmlčel se a usrkl whisky. „Pořád se po tobě ptá, víš? Jak se ti vede a tak.“

„Večeřel jsem u vás před třemi týdny.“

„Já vím, ale ona už je taková. A ví, že když nespím dobře já, tak ty pravděpodobně nespíš vůbec. Je starostlivá, Roberte. Má to od přírody.“

Hunterův úsměv byl plný něhy. „Ano, já vím. Vyřiď jí, že jsem v pořádku.“

„Já jí to říkám, ale ona ví, jak to je.“ Garcia si začal pohrávat s papírovým ubrouskem, ohýbal jeho okraje. „Víš, ona nechápe, jak to, že nikoho nemáš.“

Hunter se podrbal pod pravým uchem a nahmatal na pokožce malou, bolestivou bouličku. Právě mu začínal rašit beďar ze stresu. Nechal ho být. „Jo, já vím, ona se mě pořád snaží seznamovat s nějakými svými kamarádkami.“

Garcia se zasmál. „A ty se z toho pokaždé vyvlečeš. Ale víš, možná má v něčem pravdu.“

Hunter vrhl na partnera podivný pohled.

Garcia neuhnul očima. „Má tě fakt ráda, víš? Alice.“

„Cože?“ Hunter neměl zdání, jak na to kolega přišel.

„Víš přece, že tě má fakt ráda, ne?“

Hunter okamžik Garciu pozoroval. „A jak ty to víš?“

„Protože mám oči. Ani nemusím být detektiv, abych si toho všimnul. Nehraj si na slepého, Roberte.“

Hunter neodpověděl a znovu sáhl po sklence.

„Vážně, má tě ráda. Je to v tom, jak se na tebe kouká, když se nedíváš. Je to v tom, jak se na tebe kouká, když se díváš. Připomíná mi to školu. Víš, když se do někoho poblázníš, ale prostě se stydíš něco říct. Vím to, protože já jsem taky býval tak stydlivý. Trvalo to věky, než jsem konečně pozval Annu na rande.“ Garcia se krátce odmlčel. „Možná bys ji mohl pozvat na sklenku, nebo i na večeři. Je to milá holka. Hezká, inteligentní, rozhodná… nenapadá mě důvod, proč by ji svobodný chlap nechtěl vzít na rande. A bez urážky, ale Anna má pravdu, potřeboval bys trvalý vztah.“

„Díky, doktore Lásko, ale mně je fajn tak, jak jsem.“

„Já vím, že je ti fajn. Vidím, jak po tobě ženské koukají.“ Pokaždé když barmanka prošla kolem, zavadila o Huntera pohledem. Hunter i Garcia si toho všimli.

„Koukej, nesmíš mě chápat špatně, vážně si nechci hrát na dohazovače. Ani to neumím, a do tvého osobního života mi nic není. Já jen říkám, vezmi Alici čistě přátelsky na panáka. Poznej ji mimo pracovní prostředí – které, měl bych dodat, je plné obrázků mrtvých lidí. Kdoví? Třeba si zrovna sednete.“

Hunter zakroužil nápojem ve sklenici. „Chceš slyšet něco legračního?“ řekl. „Známe se z dřívějška.“

„Kdo? Ty a Alice?“

Hunter přikývl.

„Cože? Vážně?“

Hunter opět přikývl.

„Odkud?“

Hunter mu to pověděl.

„Páni, to je ale náhoda. Takže ona byla taky zázračné dítě? Člověče, teď si připadám jako blbec.“

Hunter se usmál a dopil skotskou. Garcia následoval jeho příkladu.

„Nechci mluvit o případu,“ pronesl Garcia, „protože už jsem na cestě domů, ale chceš ty slyšet něco legračního? Nesnáším loutky, včetně těch stínových. Už odmalička.“

„Vážně?“

„Vím, že je to hloupost, ale vždycky mi připadalo, že je v nich nějaké zlo. Nic mě nevyděsilo víc než loutkové divadlo. A v páté třídě nás učitel nutil hrát loutkové divadlo každý měsíc, sakra. Buď jsem musel vodit loutky, nebo sedět a společně se zbytkem třídy na ně koukat.“ Neklidně se zasmál. „Kdoví? Možná je ten vrah můj učitel a vrátil se, jen aby mě strašil.“

Hunter s úsměvem vstal, měl se k odchodu. „Kéž by. Tím by se všechno podstatně zjednodušilo.“

Hunter byl tak vyčerpaný, že by ho žádná insomnie neudržela vzhůru. Po návratu do svého bytu si dal další teplou sprchu a nalil si dalšího panáka skotské. Proti bolesti hlavy a svalové únavě to zabíralo líp než všechny léky, které by dokázal vymyslet.

Nechal v obývacím pokoji zhasnuto a zamířil k pohovce. Nijak netoužil vidět blednoucí tapety, unavený koberec ani nesourodý nábytek.

Hunter už si ani nepamatoval, kdy naposled zapnul televizi. Rozhodně nebyl žádný televizní maniak, ale věděl, že potřebuje něčím zaměstnat mozek, i když to bude něco veskrze triviálního. Něco, co zabrání jeho myšlenkám, aby se rozbíhaly a vracely zpátky k případu, aspoň pro jednu noc – skutečně potřeboval vypnout. Ačkoli velmi rád četl, knihy mu obvykle nabudily mozek, kdežto televize ho vždycky prostě otupila.

Hledal na jednotlivých kanálech noční sportovní přenosy nebo kreslené grotesky, ale jelikož neměl kabelovou televizi ani satelit, byl výběr poněkud omezený. Nakonec zvolil reprízu nějakého starého utkání Světové federace wrestlingu. Zábavné, ale ne tolik, aby u toho neusnul. Jeho tělo i mysl zvolna vzdávaly boj a klouzaly do neklidného spánku.

Netrvalo dlouho a nastoupily noční děsy. A přicházely k němu ve vlnách – prázdná místnost, holé cihlové zdi a jediná slabá žárovka, zavěšená na drátě uprostřed stropu, tak slabá, že všechny kouty zůstávají ve stínu. Všechno působilo tak živě, že i cítil pach místnosti – vlhko, plíseň, pot, zvratky a krev. Ve snu byl pouhým divákem, sledoval všechno, co se mu odvíjelo před očima, aniž mohl zasáhnout.

Nejprve uviděl Garciu, jak leží v bezvědomí na špinavém plechovém stole, zatímco ho někdo zvolna čtvrtí kuchyňským nožem. Ať se snažil, jak chtěl, Hunter nikdy nezahlédl tvář útočníka.

V mžiku se oběť na plechovém stole proměnila. Garciu už nebylo nikde vidět. Tentokrát vrah bez tváře řezal nožem do Anny, Garciovy manželky. Její zděšené výkřiky se rozléhaly místností jako nekonečná zvuková smyčka.

Hunter sebou na pohovce cukal.

Další změna scenérie.

Tentokrát byla obětí Alice Beaumontová a čtvrcení začalo nanovo. Podlaha místnosti byla zalitá krví. Hunter bezmocně sledoval, jak lidé, které znal, lidi, které měl rád, hynou před jeho očima jako v druhořadém filmovém hororu.

Pár minut nato začal vrah zpracovávat části těl jako plastelínu, hnětl je a tvaroval z nich groteskní, beztvaré skulptury. Hunter slyšel jen veselý smích, který vrah každou chvíli vydával, jako když se dítě skvěle baví s novou hračkou.

Hunter zčistajasna prudce otevřel oči, jako by jím někdo zatřásl a probudil ho. Čelo a krk měl zmáčené studeným potem. Pořád ležel v obývacím pokoji, televize dosud běžela, teď dávali nějaký černobílý film. Jaksi se stalo, že ještě ve spárech noční můry se Hunter rozpomněl na něco, co mu Garcia řekl v baru, a jeho mozek dospěl k bláznivému spojení.

Vyskočil a podíval se na hodinky – 6.08. Spal skoro šest a půl hodiny. Navzdory hrůzným snům bolest hlavy zmizela a mozek měl svěží a odpočatý. Potřeboval se vrátit do kanceláře. Nemohl uvěřit, že ho to nenapadlo dřív.

Když Garcia dorazil do PSB, Hunter už seděl asi půldruhé hodiny před tabulí s obrázky. V hlavě mu proběhly desítky scénářů, jež se zoufale snažily vyřešit otázky, které mu bez ustání kladl mozek. Všechny ty otázky se mu nepodařilo zodpovědět, ale jeden scénář dával větší smysl než všechny ostatní, a on chtěl svou myšlenku předestřít všem.

Kapitánka Blakeová se ke skupině v Hunterově kanceláři připojila jako poslední. Alice přišla o pět minut dřív.

„Napadla mě taková teorie,“ ozval se Hunter a nasměroval jejich pozornost k tabuli s fotografiemi. Přemístil několik snímků v jiném pořadí. „Prosím, vydržte to se mnou a vyslechněte mě, protože by to ze začátku mohlo znít trochu šíleně.“

Kapitánka Blakeová udělala grimasu. „Máme tu vraha, který čtvrtí své oběti a z částí jejich těl vyrábí skulptury a stínové obrázky, Roberte. Jakákoli teorie, proč to dělá, ať už je pravdivá nebo ne, musí být aspoň trochu šílená. Myslím, že nikdo z nás tu nečeká zrovna racionální zdůvodnění. Copak máte?“

„Tak jo,“ začal Hunter. „Všichni víme, kolik úsilí jsme vynaložili, abychom pochopili a určili význam těch plastik a stínových obrázků. Od té doby, co se před čtyřmi dny objevila třetí oběť a následně i třetí skulptura a stínový obraz, vyzkoušeli jsme všechny kombinace, co jsme dokázali vymyslet, abychom tomu zmatku dali nějaký smysl. Carlos a já jsme se dokonce i pokoušeli nedívat se na ty obrázky jednotlivě, ale jako na skupinu.“

Garcia přikývl. „Říkali jsme si, že kdyby se obrazy nějak navzájem propojily, možná by vytvořily něco jiného, třeba nějaký větší výjev. Celé to od začátku působilo jako skládačka. Takže po nás možná vrah chtěl právě tohle: abychom zasunuli ty kousky, které nám dal, na správná místa a dokončili tak skládačku.“

Kapitánka Blakeová se zájmem zvedla jedno obočí.

„Nepřišli jsme na nic, kapitánko.“ Garcia zavrtěl hlavou a utlumil tak její nadšení. „Ať jsme to poskládali, jak chtěli, nikdy z toho nic nevzešlo. Každá skulptura vrhá individuální stínový obraz, a tím to hasne. Nejsou nijak propojené.“

Hunter souhlasil. „Dospěli jsme k závěru, že spolu nijak nesouvisí, nejde o menší části neúplného obrazu.“

„Fajn,“ pronesla kapitánka. „Tak jste se znovu začali snažit uhádnout jejich individuální významy.“

„Ano,“ připustil Hunter. „Ale po včerejším zjištění, že druhá oběť, Andrew Nashorn, se znala s třetí obětí, Nathanem Littlewoodem – možná už od puberty –, jsem začal zvažovat nové možnosti.“

„Jako třeba?“ otázala se kapitánka.

„Carlos včera říkal něco, co mi došlo až někdy o půlnoci, ale mělo mě to napadnout už dřív.“

Kapitánka Blakeová a Alice upřely oči na Garciu, který se zase ohlédl po Hunterovi.

„Co jsem řekl?“

„Žes nikdy neměl rád loutky. A vyprávěls mi o tom učiteli z páté třídy.“

Kapitánka Blakeová zbystřila zrak.

Garcia pokrčil rameny, jako by o nic nešlo. „Loutky mě vždycky děsily. Svým způsobem pořád děsí.“

„A co tvůj učitel z páté třídy?“ zeptala se Alice.

„Vymyslel hodiny divadla a nutil nás každý měsíc pořádat loutková představení.“ Garcia se nervózně poškrábal na levé tváři. „Páni, já ty hodiny nenáviděl. Nenáviděl jsem toho učitele. Nenáviděl jsem to všechno celý rok.“

„A z tohohle úhlu jsem o tom předtím vůbec neuvažoval,“ řekl Hunter.

„O jakém úhlu mluvíte, Roberte?“ zeptala se kapitánka Blakeová. „Protože myslím, že z nás to taky nikdo nevidí.“

„O divadle, kapitánko. O loutkovém divadle.“ Hunter si stoupl vedle repliky skulptury z prvního místa činu – z domu Dereka Nicholsona. „Loutky se na divadlech používají jen z jednoho důvodu.“

Zmatek ve tvářích ostatních zeslábl jen docela nepatrně.

„Inscenují hru?“ zeptala se Alice.

„Vyprávějí příběh,“ pronesl Garcia o vteřinu později.

Hunter se usmál. „Přesně tak.“

Kapitánka Blakeová rychle přelétla očima Garciův i Alicin obličej; ani jeden z nich nepůsobil dojmem, že by Hunterovi porozuměli.

Hunter nečekal, až se někdo zeptá. „Myslím, že jsme od začátku na správné stopě, jenom jsme klepali na nepravé dveře. Je tu nějaký širší obraz.“ Ukázal na tabuli. „Ale není na jediném stínovém obrázku. A stínové loutky byly nápověda.“ Hunter si odkašlal a pak pokračoval. „Myslím, že vrah inscenuje nějakou hru. Přesně jako loutkoherec. Vypráví nám příběh, servíruje nám jednu scénu po druhé.“

Užaslé ticho.

Všichni současně odtrhli nejisté zraky od Huntera a vrátili se jimi k fotografiím na tabuli. Alice se začala kousat do spodního rtu. Hunter si už všiml, že to dělá, když se na něco soustředí. Poznal, že se všichni usilovně snaží udržet s ním krok.

„Ukážu vám, jak to myslím, počínaje prvním obrázkem, co tu máme.“ Zhasl světlo, rozsvítil baterku a zaměřil její světlo na repliku skulptury. Na stěně za ní se znovu objevily stínové obrazy, podobné psovi a ptáku.

„Identifikovali jsme v prvním obrázku kojota a havrana. Nepochybuju o tom, že Alice našla správnou interpretaci kombinace těch dvou zvířat – znamená to lháře, podvodníka, někoho, kdo klame a zrazuje. Také si myslím, že jsme správně spojili tuto interpretaci přímo s první obětí. Podle názoru vraha byl Derek Nicholson lhář.“

„Jo, na tom jsme se všichni shodli,“ poznamenala kapitánka Blakeová.

Hunter znovu rozsvítil světla a ukázal na fotografii stínu skulptury zanechané na druhém místě činu – v kajutě lodi Andrewa Nashorna. Na obrázku byl velký, rohatý obličej podobný ďáblu, shlížející, jak se zdálo, na dva stojící lidi a dva ležící na zemi, jeden na druhém. „Teď k tomuhle druhému obrázku: myslím, že jsme něco pochopili správně a něco špatně.“ Kývl na Alici. „Myslím, že Alice měla zase pravdu, když říkala, že vrah patrně měl nějaký cíl. Jde po konkrétních obětech. Nevybírá si je nazdařbůh z řad obecné veřejnosti. V době, kdy vytvořil tuhle skulpturu, zabil už dva lidi, Nicholsona a Nashorna. Domnívali jsme se, že je představují tyhle dvě postavičky, co leží na zemi.“ Ukázal je na obrázku. „A vypadalo to, že má na seznamu další dvě jména, odpovídající těm dvěma stojícím figurám.“

Kapitánka Blakeová přistoupila blíž k tabuli. „A vy myslíte, že je to špatně?“

„Částečně. Myslím, že ti dva na zemi nepředstavují dvě oběti, které už v dané chvíli zahynuly, jak bylo naznačeno. Ale možná že ty dvě stojící naznačují, že v době druhé vraždy byla na seznamu vrahových budoucích obětí ještě dvě další jména.“

Garcia zkřivil rty, uvažoval. „Tak co myslíš, že představují ty dvě postavičky na zemi?“

„Rvačku.“

Následujících pár vteřin opět panovalo ticho. Všichni vraštili čela a mžourali na fotografii, kterou se snažili zpracovat v Hunterově novém světle.

„Fajn, projdu s vámi to, co podle mého celý tenhle obrázek znamená.“ Hunter na sebe znovu strhl všeobecnou pozornost. „Představte si skupinu čtyř přátel, a prozatím řekněme, že ti čtyři jsou Nicholson, Nashorn, Littlewood a čtvrtá osoba, kterou jsme ještě neidentifikovali. Tahle skupina přátel si vyrazí někam popíjet nebo na mejdan nebo podobně. Moc se opijí, začnou moc řádit, jak už to chlapi někdy dělají, možná se i moc sjedou a skončí v hádce s někým, buď s někým zvenčí, nebo s někým, kdo původně do jejich skupiny patřil. Hádka eskaluje a promění se ve rvačku. I kdyby to začalo jako žert…,“ Hunter znovu ukázal na dvě postavičky, ležící na zemi, „… skončilo to jinak.“

Garcia si držel bradu mezi palcem a ukazováčkem, hltal každičké Hunterovo slovo, zvolna začínal chápat tok jeho myšlenek. Náhle se mu všechno propojilo.

„A zabili ho,“ řekl.

Stínový obraz, na který se díval už nesčetněkrát, teď nabyl před jeho očima úplně jiného významu. „Rvačka se úplně vymkla z ruky,“ pokračoval Garcia. „Zbytek skupiny postával kolem, přihlížel, nebo se možná všichni vystřídali v úderech pěstí a kopancích. Stačí jedno špatné kopnutí do spánku, klopýtnutí a náraz hlavou o obrubník nebo o zeď nebo podobně, a taková žďuchanice skončí… špatně.“

Hunter přikývl. „Patrně k tomu nedošlo úmyslně, ale myslím, že někdo zahynul. Taková je moje teorie.“

Kapitánka Blakeová hleděla na fotografii, naslouchala Hunterově interpretaci a bylo jí, jako by se jí stínový obraz měnil před očima.

„Ale pak nám buď někdo chybí, nebo špatně počítáme,“ ozvala se Alice.

„Jak to myslíte?“ zeptala se kapitánka.

„Když jsme tenhle stínový obraz uviděli poprvé, věděli jsme, že vrah už zabil dva lidi, a věřili jsme, že jde po dalších dvou, odpovídajících těm dvěma stojícím figurkám. Jestli tenhle obraz představuje dva lidi, co se perou na zemi a ostatní přihlížejí, a jestli – jak Robert naznačuje – jeden z nich nešťastnou náhodou zemře, pak nám zbývají ještě tři postavy. Jedna, co přežije rvačku, a ty dvě stojící.“ Zvedla tři prsty. „Tři oběti už máme – Nicholsona, Nashorna a Littlewooda. A to by znamenalo, že vrah už je dostal všechny. Jeho seznam je úplný.“

„Zapomínáš na něj.“ Hunter ukázal na největší postavu obrázku. Zdeformovanou hlavu s čímsi, co vypadalo jako rohy, jež shlížela na pravděpodobnou scénu boje. „Myslelas, že tahle postava představuje vraha, pamatuješ? Jako ďábla. Já si to nemyslím. Podle mého u každé vraždy využívá vrah skulpturu i stínový obraz, který vrhá, aby zpodobnil tuhle konkrétní oběť. Tohle nezůstalo v lodi Andrewa Nashorna jen tak pro nic za nic. Myslím, že ta postava ďábla představuje Nashorna.“

„Tak proč ty rohy?“ zeptala se kapitánka Blakeová.

„Možná na znamení, že byl vůdce nebo iniciátor. V každé skupině takových kluků, kapitánko, vždycky jeden šéfuje. Ten, za kterým všichni jdou. Možná tu rvačku začal Nashorn. Nebo možná, místo aby ji zarazil, pobízel účastníky, aby se mlátili dál.“

V místnosti zavládla nejistota.

Hunter dopřál všem dost času, aby jeho teorii uvážili.

„Možná ten člověk není mrtvý,“ ozvala se Alice. „Možná máš pravdu, možná došlo ke rvačce, ale místo aby oběť zemřela, došlo u ní k fyzickému nebo dokonce duševnímu poškození. Možná se teď po letech ta oběť vrátila a touží po pomstě.“

Hunter zavrtěl hlavou. „Ne, oběť zemřela.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“

„Protože nám to vrah sděluje.“

Hunter upoutal jejich pozornost ke dvěma posledním fotografiím stínových obrázků na tabuli. Těch, které vrhala dvoudílná skulptura zanechaná v ordinaci Nathana Littlewooda.

„Na posledním místě činu nám vrah zanechal dva stínové obrázky,“ poznamenal, „ale myslím, že je čteme v obráceném pořadí. Tenhle by měl být první.“ Ukázal na obraz, tvořený Littlewoodovou pravou paží a rukou – ten, který vypadal, jako by někdo klečel s paží zdviženou nad hlavou, možná v modlitbě. Před klečící postavou ležely malé kousky čehosi. Jejich stíny vrhaly kusy masa, vyříznuté z Littlewoodova stehna.

Garcia se otřásl. Z týla mu vystřelilo něco jako elektrický šok a šířilo se to neuvěřitelnou rychlostí celým tělem. Hunter nemusel vysvětlovat. Pochopil to sám.

„Panebože.“ Mírně naklonil hlavu ke straně. „Nemohli jsme přijít na to, proč nám vrah nechal dva obrázky na jednom místě činu. A s tímhle jsme obzvlášť zápasili, ne a ne ho pochopit. Vypadalo to, jako by někdo klečel, modlil se nebo tak něco, nad několika předměty rozházenými před ním na podlaze. Tak to vůbec není.“ Zhluboka nabral dech a na dlouhou chvíli ho zadržel, pak zvolna vydechoval. „Tady někdo seká mrtvolu na kusy.“

Garciova slova se odrazila od stěn jako šílený gumový míček.

Kapitánka Blakeová stála zcela nehybně. Chvilku nebyla schopna takřka ani mrknout. „Takže myslíte, že ta skupina kamarádů se dostala do rvačky, někoho umlátila a rozřezala tělo na kusy, aby se ho zbavila?“

Hunter přikývl a ukázal na poslední fotografii stínového obrázku, kterou měli – druhou část plastiky, nalezené v ordinaci Nathana Littlewooda – tu, která vypadala, jako by někdo hleděl na někoho jiného, ležícího v bedně nebo krabici.

„Rozčtvrcené tělo dali do nějakého kontejneru, než se ho zbavili!“ vydechla Alice. Oba obrázky dohromady už dávaly dokonalý smysl.

Hunter čekal, pozoroval jejich ustarané výrazy. Uplynula skoro minuta, než kapitánka Blakeová znovu promluvila.

„Jak je to dlouho, co se to podle vás událo?“

„Zhruba tak před třiceti lety, plus minus rok dva. Muselo k tomu dojít, když byli Nicholson, Nashorn a Littlewood mladí, velmi mladí – tak asi dvacetiletí, patrně předtím, než se Littlewood oženil, a to je dvacet sedm let.“

„Takže se nabízí závěr, že náš vrah byl nějak spřízněný s obětí a teď zatoužil po pomstě,“ řekla kapitánka.

„Ano,“ souhlasil Hunter.

„Ale proč zrovna teď?“

„Protože náš vrah se dozvěděl o tom, co se ve skutečnosti událo, až před několika měsíci,“ odpověděl Hunter.

Zčistajasna do sebe v Garciově mysli všechno zapadlo. „Nicholson,“ zvolal. Vrátil se ke svému stolu, zvedl zápisník a rychle jím zalistoval.

Kapitánka Blakeová a Alice se k němu otočily.

„Tady to je. Ošetřovatelka Dereka Nicholsona nám sdělila, že říkal něco o usmíření s Bohem. O tom, jak musí někomu povědět o něčem pravdu. Že aťsi vykonáte v životě sebevíc dobra, jsou jisté chyby, které vás budou strašit až do smrti.“ Vrátil zápisník na stůl. „Určitě mluvil o tomhle. O té chybě, která ho strašila celý život.“ Pohlédl na Huntera. „Ten člověk, co ho navštívil doma. Muž, kterého jsme ještě neidentifikovali.“

Hunter přikývl.

„Ošetřovatelka taky vypověděla, že Nicholson měl za celou dobu, co onemocněl, jenom dvě návštěvy,“ objasňoval Garcia kapitánce a Alici. „Jednou z nich byl okresní návladní Bradley, ale druhého návštěvníka jsme ještě neidentifikovali. Musí to být náš vrah. Nicholson mu konečně pověděl pravdu o tom, co se stalo. Nechtěl si to tajemství odnést s sebou do hrobu.“

„A pár týdnů potom byl zavražděn,“ dodala kapitánka Blakeová. „Mstitel začal řádit.“

„Takže jestli máš pravdu,“ obrátila se Alice na Huntera, jak jí v duchu zapadl na místo další kousek skládačky, „Derek Nicholson se musel přátelit, nebo aspoň znát, s naším vrahem z dřívějška. Jestliže ho požádal, aby za ním přišel domů, kde by mohl ulehčit svému svědomí, musel ho znát. A právě proto ho vrah považoval za lháře.“ Potřásla hlavou. „Ještě líp, za podvodníka. Připadal si zrazený. Přesně to, co nám sdělil stínový obrázek.“

Hunter kývl hlavou.

„A u příští oběti a stínového obrázku,“ pokračovala, „vrah zobrazil Andrewa Nashorna jako vůdce skupiny nebo party, jako toho, za kterým všichni šli.“

Další přikývnutí.

„A Nathan Littlewood byl ten, komu připadl úkol zbavit se těla.“

„Myslím, že se ho nezbavil,“ nesouhlasil Hunter. „Myslím, že je rozřezal na kusy a zabalil je do nějakého kontejneru nebo bedny. Domnívám se, že člověk, který ten kontejner nebo bednu zlikvidoval, je poslední na vrahově seznamu. Čtvrtý člen skupiny. Příští oběť.“

Všichni se zarazili a zpracovávali tuto informaci vlastním tempem.

„Ale jak jsem řekl,“ masíroval si Hunter zátylek, „momentálně je to všechno jen šílená teorie v mé hlavě. Zatím nemám žádný důkaz.“

„Šílená nešílená, všechno to do sebe zjevně zapadá.“ Kapitánka Blakeová se znovu zadívala na tabuli s obrázky. „A tím by se také vysvětlovalo, proč náš vrah oběti čtvrtí. Je čas odplaty – oko za oko – krev za krev.“

Na kratičký okamžik se zarazila a probírala si všechno v hlavě. Od první vraždy uplynulo šestnáct dní a za dané situace byla vděčná za každou rozumnou možnost. Taky nesnášela spolupráci s FBI.

„Fajn, je to věrohodné a dává to větší smysl než všechno ostatní, co zatím máme. Jdeme na to. Ať se náš tým pohrabe v minulosti těch tří obětí. Jestli ta parta kamarádů skutečně existovala, chci vědět, kdo byl čtvrtý. Jestli potřebujete kontaktovat FBI, aby se v tom povrtala důkladněji, udělejte to. Nemám je o nic radši než vy, ale mají zdroje, které my nemáme, a můžou si opatřit ke všemu přístup daleko rychleji než my. Řekněte tomu týmu, co už se hrabe v životě Dereka Nicholsona, ať maká usilovněji. Potřebujeme zjistit, kdo ho navštívil, když ležel na smrtelné posteli. Promluvte znovu s ošetřovatelkami. A nasadíme ještě jeden tým na všechny případy, kde se našla oběť rozsekaná na kusy v nějaké bedně, kontejneru, krabici od bot, čemkoli. Vím, že existuje možnost, že se tělo vůbec nikdy nenašlo, ale pokud se našlo a pokud máte pravdu,“ oslovila Huntera, „jakmile identifikujeme oběť, zjistím e rychle i totožnost našeho vraha Sochaře.“

100

Následujících čtyřiadvacet hodin uběhlo rychlostí blesku. Všichni pracovali co nejrychleji a nejusilovněji, ale zatím bylo dosaženo velmi nepatrných úspěchů.

Se svými zkušenostmi v proplouvání databázemi se Alice dobrovolně ujala pátrání po mrtvolách, které se našly rozřezané na kusy v jakékoli bedně či kontejneru, ale takřka okamžitě se ocitla ve slepé uličce. Vyznala se v digitálním světě. Kdyby se záznamy vyskytovaly kdekoli na internetu, nepochybně by se k nim dostala. Jenže když pátráte po něčem, co se událo léta před vznikem digitálních databází, stává se z hledání loterie. Jestliže nějaký špatně placený úředník dostal někdy nudný úkol převést dané informace z papíru do digitální podoby, pak Alice věděla, že je najde. Jestliže však dotyčné informace byly dosud uskladněné někde v tmavém archívu, pak tam taky zůstanou. Realisticky vzato vinou rozpočtových omezení a nedostatku personálu se většině státních organizací nikdy nepodaří plně digitalizovat své zásoby papírových spisů.

Hunter a Garcia se vrátili k Amy Dawsonové – ošetřovatelce, která pečovala o Dereka Nicholsona ve všední dny. Viděla titulní stránky novin a fotografie všech tří obětí. Nemohla pochopit, proč by sériový vrah šel zrovna po panu Nicholsonovi.

Hunter se vrátil k tématu touhy Dereka Nicholsona po usmíření s Bohem a k tomu, že chtěl někomu o něčem povědět pravdu, ale Amy prohlásila, že nic víc neříkal. Už se nikdy nezmínil o ničem dalším, neuvedl ani žádná jména. Neměla zdání, o jaké pravdě mluví, a nevzpomněla si na nic nového stran druhého člověka, jenž tehdy pana Nicholsona navštívil.

Rozhovor s Melindou Wallisovou, Nicholsonovou víkendovou ošetřovatelkou a osobou, která našla tehdy ráno jeho mrtvolu, byl mnohem delikátnější záležitost. Po vraždě se odstěhovala zpátky k rodičům na La Habra Heights, což byla vesnice v kaňonu, ležící na hranici okresů Orange a Los Angeles. Přes všechny Hunterovy schopnosti se ukázalo, že vyslechnout ji je takřka nemožné. Trauma, způsobené tím, co v oné místnosti viděla, a vědomí, že byla jen o vlásek vzdálená od nelítostného vraha, jakož i krvavý vzkaz napsaný na zdi přímo pro ni, zapustily kořeny hluboko v jejím vědomí i podvědomí. Ani po létech psychoterapie, na kterou její rodina nemá finanční prostředky, by už nikdy nebyla tím, kým bývala. Bohužel, Melinda se stala další Sochařovou obětí.

101

Než se vrátili do PSB, čekala Huntera a Garciu ještě jedna zastávka – v bytě Allison Nicholsonové na Pico-Robertson, jižně od Beverly Hills.

Mladší dcera Dereka Nicholsona žila v přepychovém třípokojovém bytě na luxusním sídlišti Hillcrest, přiléhajícím ke slavnému Hillcrest Country Clubu. Hunter kontaktoval už dříve během dne telefonicky obě Nicholsonovy dcery. Domluvili si schůzku na 19.15 v Allisonině bytě.

Sídliště Hillcrest vypadalo a působilo spíš jako prázdninové letovisko než jako obytný komplex. Zdejší obyvatelé si užívali hodně velké fitness centrum s posilovnou, suchou saunou, dvěma velkými bazény, dvěma salóny krásy, vysokými palmami, vodopády a venkovním ohništěm s odpočinkovým prostorem a grily na barbecue. Poté, co se zapsali u ochranky v elektronické bráně komplexu, obdrželi oba detektivové pokyny, jak najít parkoviště pro návštěvníky.

Recepční ve vstupní hale domu, kde Allison bydlela, uvedl Huntera a Garciu k výtahu a sdělil jim, že byt slečny Nicholsonové se nalézá v nejvyšším podlaží.

Přepych, který začínal hned u elektronické brány, dosahoval v Allisonině bytě vrcholu. Obývací pokoj měl téměř rozměry basketbalového hřiště, parketovou podlahu, působivé lustry, perské koberce a dokonce i žulový krb. Nábytek byl skoro všechen starožitný a na stěnách visely drahé obrazy. Zařízení však bylo půvabné, dodávalo bytu velmi uklidňující atmosféru.

Allison pozvala oba detektivy dál se zdvořilým, ale smutným úsměvem. Tmavě hnědé oči měla plné smutku. Smutek se nepochybně podepsal i na její kráse. Olivia působila stejně vyčerpaně. Allison byla ještě v pracovním oblečení – dokonale padnoucím tmavém kostýmu, doplněném šedou blůzou s volánky a výstřihem do V. Už si zula lodičky s vysokými podpatky a bez nich měřila asi metr třiašedesát.

„Prosím, posaďte se,“ ukázala na dvojici světle hnědých kožených křesel.

Olivia stála u okna, dlouhé vlasy stažené dozadu a sepnuté v týle.

„Omlouváme se, že vás rušíme,“ řekl Hunter a usedl. „Nebudeme vás dlouho zdržovat.“ Hunter ukázal oběma sestrám fotografie Nashorna a Littlewooda, které se objevily na titulní stránce Los Angeles Times. Ani Allison, ani Olivia nemohly potvrdit, že by se jejich otec přátelil s některou ze zbývajících dvou obětí. Ani jejich obličeje, ani jména jim nic neříkaly.

„Co je to za lidi?“ zeptala se Olivia.

„Přátelé vašeho otce,“ odpověděl Hunter. „Z dávných dob. Nevíme, jestli se přátelili až dosud.“

Allison se zatvářila ohromeně.

„Z dávných dob?“ opakovala Olivia. „Jak dávných?“

„Asi před třiceti lety,“ odpověděl Garcia.

„Cože?“ Allison zalétla pohledem od obou detektivů k sestře a pak zpátky ke Garciovi. „To jsem ještě ani nebyla na světě. Co mají můj otec a nějací jeho kamarádi z doby před třiceti lety s tímhle vším společného?“

„Máme za to, že tyto vraždy nejsou nahodilé a že cílem vraha je tahle konkrétní skupina přátel,“ vysvětloval Hunter.

„Konkrétní skupina přátel?“ ozvala se Olivia. „Kolik jich je?“

„Podle našeho názoru byli nejméně čtyři.“

Hunterova slova zůstala okamžik viset ve vzduchu.

„Proč?“ Olivia přistoupila blíž. „Proč ten vrah jde zrovna po těchhle lidech?“

„Nevíme.“ Hunter v daném okamžiku neviděl důvod, proč sdělovat Olivii a Allison svou teorii.

„A vy věříte, že ten vrah bude znovu zabíjet.“

Hunter zpozoroval lesk v Oliviiných očích.

Ani jeden z detektivů na její otázku neodpověděl.

„Takže si myslíte, že tenhle vrah jde po nějaké konkrétní skupině lidí,“ pokračovala Olivia. „Ale nevíte, kolik jich je. Po lidech, kteří byli před třiceti lety přátelé, ale vy nevíte, jestli pořád ještě jsou přátelé. A ani si nejste jistí, jestli je vrah opravdu má na mušce. Vy toho vůbec moc nevíte, že?“

Hunter viděl, že Allison má už zase slzy na krajíčku. Všiml si za křesly dřevěného příborníku, na němž stála sbírka rámečků s obrázky všemožných rozměrů. Na všech snímcích byla její rodina.

„Napadlo mě, jestli nemáte nějakou tatínkovu fotografii z mládí, kterou bychom si mohli vypůjčit,“ oslovil Hunter Allison. „Vážně by nám to mohlo pomoct. Dostanete ji zpátky.“

Allison kývla. „Mám jednu starou svatební fotografii.“ Ukázala na příborník, vedle kterého stála Olivia.

Olivia se obrátila, podívala se po všech portrétech a okamžik zaváhala, zase ji překonávaly emoce. Sáhla po jednom rámečku a vteřinu na něj hleděla, pak ho předala Hunterovi. Na portrétu patnáct krát deset centimetrů byli zblízka zabraní Derek Nicholson a jeho manželka; jejich úsměvy prozrazovaly, jak jsou šťastní. Allison se velice podobala matce, zvlášť očima. Hunter si vzpomněl na fotografii Nicholsona rok předtím, než mu diagnostikovali rakovinu v terminálním stadiu; kromě ustupujícího okraje vlasů a nutných vrásek, způsobených věkem, se moc nezměnil.

Po návratu do auta, právě ve chvíli, kdy Garcia otáčel klíčkem v zapalování, zazvonil Hunterovi mobil – Skryté číslo.

„Detektiv Hunter,“ ohlásil se.

„Detektive, tady je Tammy z operační linky. Mám na drátě někoho, kdo by rád mluvil s detektivem, který velí vyšetřování Sochaře.“

Hunter věděl, že tým operační linky je školený k tomu, aby odfiltroval všechna bezvýznamná volání. Pokaždé když se v médiích objevilo nějaké senzační vyšetřování, volaly denně desítky podvodníků – lidi, kterým šlo o odměnu, opilci, feťáci, cvoci, vtipálci, podvodníčci, hledači pozornosti nebo prostě jen lidi, které bavilo plýtvat časem policie. Jestliže vyšetřování souviselo s možností sériových vražd, pak se výskyt volajících zdesateronásobil, klidně jich byly i stovky, někdy tisíce denně. Od chvíle, kdy vyšetřování začalo, byl tohle první hovor, který operační linka hodlala přepojit buď na Huntera, nebo na Garciu. „Prý má nějaké informace,“ dodala Tammy.

„Jaké informace?“ zeptal se Hunter a pokynul Garciovi, aby okamžik počkal.

Tammy si odkašlala. „Prý znala všechny tři oběti.“

102

Umaštěný bufet se nalézal na rohu Ratliffe Street a Gridley Road v Norwalku, na jihovýchodě Los Angeles. Všechny stoly až na jeden byly obsazené. Naproti čelnímu oknu bufetu seděla osamělá černoška, něco přes padesát. Na stole před ní stál nedopitý šálek kávy, odstrčený stranou. Už podruhé za těch patnáct minut, co tu seděla, ji napadlo vstát a odejít. Pořád si nebyla jistá, jestli nedělá z komára velblouda, ale připadalo jí to jako moc velká náhoda, než aby to mohla být jen náhoda.

Zahlédla je dávno předtím, než vstoupili do bufetu, už když venku parkovali auto. Ještě pořád dokázala poznat policajty na sto honů. Vzhlédla, jakmile oba detektivové prošli dveřmi, a Hunter okamžitě spatřil tvář, jež kdysi dávno musela být pěkná, ale teď působila prázdně a neživotně. Na levé líci měla dlouhou, tenkou jizvu, kterou se nijak nenamáhala skrývat. Vteřinu si upřeně hleděli do očí.

„Jude?“ zeptal se Hunter a přistoupil k jejímu stolu. Věděl, že to není její skutečné jméno, ale bylo to jméno, jímž se mu představila do telefonu.

Žena přikývla a pozorovala obličeje obou mužů, které měla před sebou.

„Já jsem detektiv Hunter a tohle je detektiv Garcia. Nevadí vám, když si přisedneme?“

Poznala Hunterův hlas z krátkého telefonického rozhovoru, který spolu vedli před necelou půlhodinou. Jude místo odpovědi jen maličko pokrčila rameny.

„Můžu vám přinést ještě jednu kávu?“ nabídl se Hunter.

Zavrtěla hlavou. „Musím ráno brzo vstávat a dneska už jsem překročila příděl kofeinu.“ Hlas měla mírně chraplavý, ba i sexy, ale pevný. Měla na sobě bílou košili bez límečku, s dlouhými rukávy a červenou růžičkou vyšitou nad levým ňadrem. Její parfém byl jemný, s kořeněným základem, něčím suchým a exotickým, jako je hřebíček nebo badyán.

„Co si dáte, pánové?“ přistoupila ke stolu obézní číšnice.

„Jste si jistá?“ zkusil to Hunter znovu a vyslal k Jude úsměv.

Přikývla.

„Dvě černé kávy bez cukru, prosím,“ řekl Hunter číšnici.

Číšnice přikývla a začala sbírat nádobí ze sousedního stolu.

Seděli několik vteřin mlčky. Když se číšnice vrátila zpátky do kuchyně, Jude pohlédla přes stůl na Huntera a Garciu. „Tak jo, jak už jsem vám říkala do telefonu, nevím, jestli je to nějak relevantní, ale mě to pronásleduje už dva dny. Já moc nevěřím na náhodu, víte?“

Hunter si propletl prsty a položil ruce na stůl. Věděl, že nejlepší bude prostě ji nechat mluvit a nevyptávat se.

„Předevčírem jsem jela metrem do práce jako každé ráno,“ pokračovala. „Většinou se novinám vyhýbám, zvlášť nečtu Los Angeles Times. Jsou prostě moc blbé, víte? A už tak musím přes den řešit spoustu svinstev. Každopádně ta ženská, co seděla naproti mně, měla u sebe ranní noviny. Jak v nich listovala, zahlédla jsem titulek na první stránce.“ Sevřela rty a krátce zavrtěla hlavou. „Nejdřív mě nic nenapadlo. No tak běhá po Los Angeles další vrah, co je na tom divného, ne? Ale pak mě jeden obrázek přinutil, abych se znovu podívala.“

Číšnice se vrátila se dvěma šálky černé kávy.

„Který obrázek?“ zeptal se Garcia, jakmile byla číšnice z doslechu.

„Jedné oběti.“ Jude se předklonila a opřela si lokty o stůl. „Chlápka jménem Andrew Nashorn.“

Garcia klidně přikývl. „A co je s tím obrázkem? Proč jste se na něj musela podívat znova?“

„Vlastně šlo o jméno pod ním. Poznala jsem to jméno.“ Jude postřehla náznak pochybností, který zabarvil Garciův výraz. „Když jsem chodila do školy,“ vysvětlovala, „byla jsem náramně udělaná do jednoho kluka, jmenoval se Andreas Köhler. Jeho rodiče se přistěhovali z Německa.“ Rty se jí pootevřely v melancholickém úsměvu. Zuby měla zahnědlé a poškozené. „Každopádně mě napadlo, že bych u něj mohla mít větší šanci, kdybych uměla mluvit trochu německy. Tak jsem si půjčila ze školní knihovny pár magnetofonových pásků. Poslouchala jsem ty pásky asi měsíc v jednom kuse. Moc jsem se toho nenaučila. Je to těžký jazyk. Ale jedna věc, co jsem se naučila, byly názvy zvířat. A ještě pořád si je pamatuju.“

Garciův zmatek sílil, ale snažil se to nedat najevo.

„Nashorn znamená v němčině nosorožec.“

„Vážně?“ Garcia pohlédl na Huntera.

„To jsem taky nevěděl.“

„Znamená,“ potvrdila Jude. „A to mě přimělo podívat se na ten obrázek důkladněji. Samozřejmě vypadal starší. Vlasy měl úplně šedivé, ale ten obličej bych poznala všude. Byl to ten samý člověk. A tehdy jsem si trochu líp všimla fotografií těch druhých dvou obětí, a všechno se mi to vybavilo. Byli mnohem starší, ale čím víc jsem se dívala, tím míň jsem o tom pochybovala. Všechny jsem je znala.“

Hunter se své kávy ještě ani nedotkl. Očima hltal pohyby Judina obličeje i těla. Žádné cukání, žádný rychlý pohyb očí, žádné ošívání. Jestli lže, pak to umí opravdu dobře.

„Tedy, já je vlastně neznala,“ upřesnila Jude. „Oni mě jenom zmlátili.“

103

Její slova dopadla na Huntera a Garciu jako balvany, málem jim vyrazila dech.

Garcia potlačil překvapený výraz. „Oni vás zbili?“

Jude poprvé uhnula před detektivy očima. Zabloudila zrakem k nedopitému šálku kávy. „Nejsem na to nijak hrdá, ale taky se za svůj život nestydím. Všichni jsme udělali věci, kterých litujeme.“ Odmlčela se, aby si urovnala myšlenky. Hunter a Garcia to respektovali. „Když jsem byla o hodně mladší, šlapala jsem chodník na Hollywood Boulevardu, na dolním konci Stripu.“

Východní konec proslulého Hollywood Boulevardu býval nejznámější vykřičenou čtvrtí v Los Angeles.

„Byla jsem tam nová. Obvykle jsem stávala kolem Venice Beach, ale Strip tenkrát býval mnohem populárnější. Pokud jste zvládli ta kvanta zákazníků, daly se tam vydělat pořádné prachy.“ V jejích slovech nezněl stud. Nemohla změnit svou minulost a přijímala to s nesmírnou důstojností. „Každopádně mě jednou v noci sbalil takový kluk. Bylo opravdu pozdě, po půlnoci, myslím. Byl docela hezký a zábavný. Odvezl mě do jednoho domu za Griffith Park, ale v autě mi vůbec neřekl, že tam na nás čekají ještě další tři chlapi.“

Jude se vyhnula očima oběma detektivům a zadívala se do prázdna, jako by se snažila znovu vidět to, co mělo následovat.

„No, rovnou jsem jim řekla, že grupáč nedělám. Za žádné peníze.“ Přestala mluvit a sáhla po vystydlé kávě.

„Ale jim to bylo jedno,“ doplnil Hunter.

„Ano, bylo,“ potvrdila, když se napila. „Byli něčím sjetí a hodně pili. Problém vlastně ani nebyl v tom, že jsem měla mít sex se všemi najednou. Problém byl v tom, že to měli rádi drsné.“ Odmlčela se a pak se opravila. „No, dva z nich víc než ti druzí dva. Než skončili, byla jsem samá modřina, týden jsem nemohla pracovat.“

Nemělo smysl ptát se Jude, jestli šla na policii. Byla šlapka a smutná pravda byla taková, že policie by stěží popřála sluchu jejímu udání. Dokonce by ji i mohli zatknout za prostituci.

„Ale takové věci se stávaly. Patřilo to k profesi,“ pokračovala Jude rezignovaným tónem, bez trpkosti. „A pořád se stávají. Do tohohle rizika jsme my holky šly, když jsme se rozhodly pracovat sólo. Zbili mě už předtím, a hůř. Realita je taková, že na ulici vlastně nikdy nevíte, jaký magor stáhne okýnko a pozve si vás do auta.“

„Prací sólo“, jak oba detektivové věděli, myslela Jude to, že neměla pasáka. Pasáci poskytovali svým holkám ochranu. Jestli na ně někdo hrubě sáhl nebo se mu nechtělo platit, zpřelámali mu nohy, nebo udělali ještě něco horšího. Problém byl v tom, že holky musely pracovat za pár babek. Pasáci brali holkám osmdesát až devadesát procent vydělaných peněz, někdy i víc.

„Řidič,“ pokračovala Jude. „Ten, co mě sbalil a odvezl ke svým kamarádům, to byl ten chlap na fotce v novinách. Nashorn, nosorožec.“

„Řekl vám svoje jméno?“ zeptal se Garcia.

„Ne, ale když na mně ležel a fackoval mě těma zvířecíma tlapama, slyšela jsem, jak mu jeden nebo dva z ostatních fandí. Nejdřív jsem myslela, že je to vtip nebo co. Že mu přezdívají po německu nosorožec jen tak pro legraci. Ale pak jsem pochopila, že to není možné. Pamatuju si, jak jsem si říkala, že v místnosti je těch nosorožců víc. Všichni byli zvířata. Ale když slyšíte, jak někoho volají jménem, zrovna když na vás leží a mlátí vás, obyčejně si to zapamatujete navěky.“

„A těmi ostatními jste si taky jistá? Myslím ty druhé dvě oběti, co jste viděla v novinách – Dereka Nicholsona a Nathana Littlewooda?“

„Jejich jména jsem tenkrát v noci nezaslechla. Ale obličeje si pamatuju. Dala jsem si záležet, abych ani na chvíli nezavřela oči. Nikdy jsem jim neudělala tu radost, že bych ukázala, jak se bojím. Vím, že to dělá dominantním chlapům dobře, jasný? Podrobení. Tenkrát v noci jsem dělala, co jsem mohla, abych se jim nepodrobila, aspoň ne duševně. Když byli na mně, dívala jsem se jim přímo do očí. Jednomu každému z nich.“ Jude vzhlédla ke Garciovi. „Takže ano, jsem si naprosto jistá, že tam tenkrát v noci byli i ti druzí dva muži, co jsem viděla v novinách.“

Hunter ji nepřestával pozorovat. V jejích slovech zněl hněv, ale zněl mrtvě, jako něco, co už je minulostí – přesně jak říkala: něco, co je riziko související s její někdejší prací. A ona se s tím smířila.

„Říkala jste, že dva z nich to měli rádi drsné víc než ti druzí,“ poznamenal Hunter. „Kteří dva, pamatujete si to?“

Jude si hrábla rukou do vlasů. Vrátila se pohledem k Hunterovi. „Samozřejmě že pamatuju. Nosorožec a ten Littlewood. Víceméně mě mlátili jen oni. Ti druzí dva se přidali k sexu, ale nebyli tak suroví. Po pravdě řečeno, myslím, že dokonce žádali ty druhé dva, aby se krotili.“

Hunter sklopil oči k plastovému ubrusu a zamyslel se nad Judinými posledními slovy. Takovouhle situaci zažil v mládí mnohokrát a v dospělosti nesčetněkrát – tlak vrstevníků. Docházelo k tomu všude, dokonce i v rámci losangeleského policejního sboru. Lidé dělali věci, s nimiž nesouhlasili nebo je dělat nechtěli, prostě jen proto, aby je skupina přijala, aby se začlenili. Začínalo to běžným chováním, jako bylo kouření a šikana, a končilo to strašlivými a škodlivými činy, jako je spáchání zločinu – ba i vraždy.

„Jak je to dlouho?“ zeptal se Hunter.

„Dvacet osm let,“ odpověděla Jude. „Pár měsíců potom jsem přestala šlapat.“

104

Dlouhou chvíli seděli všichni mlčky. Jude právě potvrdila, že Derek Nicholson skutečně znal Andrewa Nashorna a Nathana Littlewooda a že se všichni kamarádili. A co víc, Hunterova teorie zřejmě byla správná i v tom, že skupina měla ještě čtvrtého člena.

„Víte jistě, že si nepamatujete žádná další jména?“ přerušil nakonec ticho Hunter.

Jude si přejela jazykem suchý dolní ret. „Přemýšlím o tom od chvíle, kdy jsem uviděla jejich fotografie v novinách a pochopila jsem, o koho jde. Byla to jedna z těch nocí, na které se vám zrovna nechce vzpomínat. A abych vám řekla pravdu, léta jsem na to nemyslela. Jak jsem říkala, zmlátili mě už párkrát předtím, jenom u toho nebyl žádný Nosorožec a jeho parta.“ Sáhla po kabelce. „Víc vám říct nemůžu. Nevím, jestli vám to nějak pomůže, ale aspoň jsem se zbavila té tíhy a doufám, že budu zase trochu spát.“

„Už jen jedna věc,“ ozval se Hunter, než Jude vstala. „Viděla jste je pak ještě někdy? Některého z nich?“

Jude se zadívala na svoje hubené ruce. Světle růžový lak na nehty se jí všude loupal. „Nosorožce jsem jednou viděla, pár měsíců po té noci. Jak jsem říkala, koncem toho roku jsem přestala šlapat.“

„Kde jste ho viděla?“ zeptal se tentokrát Garcia.

„Na stejném místě, na konci Hollywood Boulevardu. Balil nějakou jinou.“ Zarazila se a překvapeně se uchechtla. „Ha.“

„Ještě něco?“ četl v jejím výrazu Hunter.

Jude se okamžik rozmýšlela, pátrala v mozku po staré vzpomínce. Znovu položila kabelku. „Byla tam taková holka, která na Stripu zrovna začínala. Říkala si Roxy. Protože byla nová, ostatní holky ji snadno vystrkaly z dobrých míst. Nabídla jsem jí, že může pracovat na tom rohu, kde jsem stála já.“ Jude naklonila hlavu ke straně a vysvětlovala: „Vím, jak to bývá těžké, zvlášť pro nové holky. Jen jsem se jí snažila trošku pomoct. Byla milá. Nijak úchvatná, i když docela hezká. Ale hodně droboučká. Říkala jsem jí, že se musí trošku zakulatit. Muži mají rádi křivky, to je fakt. Problém byl, že byla moc nervózní a neměla představu, jak si stoupnout.“

Ani Hunter, ani Garcia nepromluvili. Jude jim to přesto vysvětlila.

„Na ulici jsme musely prodávat samy sebe, a přitom nejvíc záleží na tom, jak stojíte a jak vypadáte. Stoupnete si špatně, nikdo vás neosloví. Tak to chodí. No, asi tak po hodině jsem se nad ní slitovala. Pozvala jsem ji na kafe a rozhodla jsem se dát jí pár tipů. Šlapala tenkrát prvně. Říkala mi, že se snaží, ale nemůže nikde sehnat práci. Byla zoufalá, a proto se rozhodla šlapat. Ale nebyla feťačka. Smažku poznám na první pohled.“

Hunter i Garcia věděli, že prostituce a drogy jsou jako siamská dvojčata.

Jude sklopila zrak na své ruce. „Nebyla na dně kvůli drogám. Aspoň ne kvůli obvyklým drogám.“

To Huntera zaujalo.

„Vyprávěla mi, že má děcko, které stůně. Potřebovala peníze na léky. Opravdu se o to dítě bála. Říkala, že jí stačí odpracovat jednu, možná dvě noci, a bude mít dost na lék pro malého.“ Jude potřásla hlavou, jako by se snažila tu vzpomínku vymazat. „Každopádně jsem jí dala pár tipů a vrátily jsme se na můj roh.“

„Fajn,“ přikývl Garcia. „A co s ní bylo?“

„No, později večer jsem měla snadnou práci v boční uličce – dvacet minut. Když jsem se vracela, viděla jsem ji naskakovat do auta. Zamávala mi, když kolem mě projížděla, a vtom jsem uviděla řidiče. Byl to Nosorožec. Mávala jsem, snažila jsem se je zastavit, ale jeli moc rychle.“

„A co se stalo?“ zeptal se Hunter.

„Nevím. Tu noc už se nevrátila.“ Jude pokrčila rameny. „Nevrátila se ani další večer. Aspoň ne na můj roh. Dělala jsem si trochu starosti. Říkala jsem si, že ji mohlo potkat to, co se stalo mně. Že se na ni vrhli ti čtyři hajzlové. Jak jsem povídala, po tom, co mi udělali, jsem týden nemohla na ulici, a to jsem byla mnohem silnější než ona. Už jsem ji nikdy neviděla. Ale možná toho po té noci nechala. Doufám, že ano. Říkala, že jí stačí udělat to jen jednou. Nebo se možná vyděsila. To se novým holkám stává hodně často. Hned jak narazí na prvního drsného zákazníka, jako že se to stane každé, dojde jim, že takový život pro ně není. Potom už jsem Nosorožce ani žádného z jeho kamarádů nikdy neviděla.“

Huntera neopouštělo zaujetí. „Neřekla vám Roxy, jak se ten její chlapeček jmenoval?“ zeptal se.

„Nejspíš řekla, ale už si na to nevzpomenu, ani náhodou. Je to osmadvacet let.“ Jude se znovu zvedla k odchodu.

Hunter vstal s ní a podal jí navštívenku. „Kdybyste si vzpomněla ještě na něco dalšího, na jméno někoho z ostatních v té partě, mohla byste mi prosím zavolat? Kdykoli.“

Jude se zadívala na Hunterovu navštívenku, jako by byla jedovatá. Po dlouhém váhání si ji vzala a odkráčela z bufetu.

Jediné, nač Hunter myslel, bylo, že se mýlil. Stínový obrázek, který našli na lodi Andrewa Nashorna, nepředstavoval rvačku. Představoval sexuální napadení – hromadné znásilnění.

105

Už bylo po desáté, když se Hunter dostal do svého bytu. Spánek nepřicházel. Mozek prostě nechtěl vypnout. Místo aby ho nutil, vrátil se ke krabici fotografií, kterou odnesl z Littlewoodova bytu, a rozprostřel snímky na podlaze obývacího pokoje. Porovnával je s portrétem Dereka Nicholsona a jeho manželky, který dostal od Allison. Věděl už, že se oběti znaly, ale jestli byl na některém z těch obrázků Derek Nicholson, pak tam mohl být i chybějící čtvrtý člen skupiny.

Po hodině, strávené vkleče a s lupou, Hunter pořád ještě nic neměl. Cítil únavu. Nohy ho bolely a potřeboval si odpočinout. Oči ho pálily únavou a krk i ramena měl rozbolavělé. Mozek nicméně pořád fungoval.

Uslyšel, jak se pár odvedle vrací z dalšího flámu, bouchá dveřmi a pronáší nezřetelná slova.

„Musím si sehnat nové sousedy,“ zasmál se Hunter pro sebe. Znovu se zadíval na fotografie stínových obrázků. Veškeré informace, na které narazil během posledních několika hodin, mu poskakovaly v hlavě.

Skrz stěnu k němu začalo doléhat chichotání a steny. „To ne, ne,“ šeptal Hunter. „Prosím, v obýváku ne.“

Sténání trochu zesílilo.

„Kruci!“ Hunter věděl, že zanedlouho začne bouchání do zdi. Propletl si prsty, položil dlaně na temeno a pohledem se vrátil k obrázkům na podlaze.

Čím víc o tom přemýšlel, tím víc to dávalo smysl. Nicholson, Nashorn, Littlewood a čtvrtý člen skupiny někoho sexuálně napadli. Mohla to být ta dívka, o které jim vyprávěla Jude – Roxy –, nebo nějaká jiná pouliční prostitutka. Ale co se stalo s jejich obětí? Mohlo se znásilnění zvrtnout? Je mrtvá?

Hlasité zvuky vycházející odvedle už Hunterovi nevadily. Ocitl se ve vlastní bublině, v duchu procházel všechny informace související s případem.

Hunter se natolik pohroužil do myšlenek, že mu trvalo několik vteřin, než zaznamenal zvuk vyzvánějícího telefonu. Zamžikal a zapátral očima po místnosti, jako by byl přechodně dezorientovaný. Mobil ležel na improvizovaném počítačovém stole, vedle tiskárny. Znovu zazvonil a Hunter po něm chňapl, aniž se podíval na displej, kdo volá.

„Detektiv Hunter.“

„Detektive, tady je Jude. Dneska jsme spolu mluvili.“

„Ano, samozřejmě.“ Hunter byl překvapený, ale jeho tón nic neprozrazoval.

„Promiňte, že volám tak pozdě, ale na něco jsem si vzpomněla, a i když jsem si říkala, že bych měla zavolat až zítra ráno, pořád mi to vrtá hlavou a nemůžu spát. Povídal jste, že kdybych si ještě na něco vzpomněla, můžu zavolat kdykoli.“

„Ano, samozřejmě. Vůbec nic se neděje,“ Hunter se podíval na hodinky. „Na co jste si vzpomněla?“

„Na jméno.“

Svaly na Hunterově šíji se napjaly. „Čtvrtého člena skupiny?“

„Ne, už jsem vám přece říkala, že jsem tenkrát v noci nezaslechla vůbec žádná další jména.“ Krátká pauza. „Vzpomněla jsem si, jak se jmenovalo děcko té Roxy. Říkala jsem vám, že se o něm párkrát zmínila, ne?“

„Ano, ano.“

Jude pověděla Hunterovi jméno a on se zamračil. Neobvyklé, ale současně na něm bylo něco povědomého.

Jude zavěsila a byla ráda, že zavolala; snad se teď její mozek odpojí a dovolí jí trochu si pospat.

Hunter odložil mobil zpátky na stůl. Jméno, které mu Jude pověděla, mu plavalo v hlavě sem a tam. Rozhodl se projet je databází losangeleského policejního sboru. Možná mu právě proto zní povědomě.

Hunter zapnul laptop, a zatímco čekal, až se načte, vrátil se očima ke změti fotografií a spisů na podlaze. Zarazil se, když ucítil, jak mu břichem prudce projel ledový vír.

Nebylo třeba pátrat v databázi Losangeleského policejního sboru. Právě si vzpomněl, kde už to jméno zaslechl.

106

Hunter nespal. Zbytek noci strávil vyčerpáváním své paměti, pátráním po dalších vodítkách. Děsila ho i pouhá možnost, že má pravdu.

Musí se stavit buď u Olivie, nebo u Allison Nicholsonové, aby získal poslední informaci, ale ještě bylo příliš brzy na to, aby zaklepal u někoho na dveře. Sáhl po mobilu a vyťukal Alicino číslo. Ozvala se po třetím zazvonění.

„Roberte, děje se něco?“ Znělo to, jako by ještě napůl spala.

„Potřebuju službičku.“

„Hm… tak jo. Co potřebuješ?“

„Mohla by ses hacknout do databáze Kalifornského úřadu sociálních služeb?“

Nechápavá odmlka.

„Jo, to nebude nic těžkého.“

„Můžeš to udělat hned teď, z domu?“

„Jasně, hned jak zapnu mašinu.“ Další pauza. „Uvědomuješ si, že po mně žádáš, abych se dopustila trestného činu, viď?“

„Slibuju, že to nikomu nepovím.“

Alice se zasmála. „Hele, mě nemusíš přesvědčovat. Tohle umím nejlíp.“

„Tak fajn, potřebuju, abys mi zjistila jednu věc.“

Olivia Nicholsonová se právě chystala snídat, když u ní Hunter zaklepal. Aniž mnoho prozradil, vysvětlil jí, že během noci získali několik nových informací a on jí jen potřebuje položit ještě několik otázek.

Jejich rozhovor byl krátký, ale přínosný. Sdělila mu, že pokud je jí známo, otcovým nejstarším přítelem byl Dwayne Bradley, losangeleský okresní návladní.

107

Pozdě odpoledne zazvonil na Garciově stole telefon. Hunter se neukázal ani neozval celý den, ale to nebylo nic mimořádného.

„Detektiv Garcia, vraždy speciál,“ ohlásil se a mlčky několik vteřin naslouchal.

Na čele mu naskočily vrásky hluboké jako vzorek na pneumatikách. „To si děláš srandu… Kde?… Víš to jistě?… Fajn, tak zůstaň, kde jsi, nespouštěj z toho domu oči, a kdyby se něco změnilo, hned mi zavolej.“ Garcia ukončil hovor a utíkal dolů, do kanceláře kapitánky Blakeové. Pět minut poté už volal Hunterovi na mobil. Hunter se ozval po prvním zazvonění.

„Roberte, kde jsi?“

„Sedím v autě, čekám, sázím na předtuchu.“

„Cože? Na jakou předtuchu?“

„To je moc složité, než abych to teď vysvětloval.“ Hunterovi neunikla úzkost v Garciově hlase. „Co máš?“

„Nebudeš tomu věřit. Jeden z našich týmů trefil do černého. Našli čerstvou stopu Kena Sandse. Zřejmě pracuje pro jednu albánskou drogovou bandu. Máme přesné údaje o tom, kde teď je.“

„Kde?“

„Někde v Pomoně. Mám tady u sebe adresu.“

Pomona byla kus za městem.

„Kapitánka nám dala zelenou,“ pokračoval Garcia. „Co teď spolu mluvíme, vydává soud povolení k prohlídce.“

„Jak rychle tam dostaneme SWAT?“

„Pět až deset minut, než nám tým přidělí. Někdo už dává dohromady všechny informace o té lokalitě, včetně stavebních výkresů. Pravděpodobně se budeme moci sejít s kapitánem SWAT za patnáct, maximálně dvacet minut.“

Hunter se podíval na hodinky. „Brífink nestihnu, Carlosi. Jsem na druhém konci města a před dvaceti minutami začala špička. Dej mi tu adresu v Pomoně a sejdeme se tam.“

Hunter ukončil hovor a přesně v tom okamžiku se auto, které celý den sledoval, dalo zase do pohybu.

„Kruci,“ pronesl nahlas, otočil klíčkem v zapalování a šlápl na plyn.

108

Místnost bez oken se nalézala v suterénu PSB. Čtyři členové týmu SWAT seděli po dvou v lavicích jako ve škole, pátý člen seděl sám vzadu. Všichni na sobě měli černé maskáče a neprůstřelné vesty s nápisem „SWAT“, nastříkaným sprejem podle šablony na zádech. Jejich černé helmy ležely na stolcích. Vpředu stál za řečnickým pultíkem jejich kapitán Jack Fallon, po jeho levici Garcia a kapitánka Blakeová.

„Poslouchejte, pánové,“ pronesl Fallon velitelským hlasem. V místnosti zavládlo naprosté ticho. Stiskl tlačítko a na bílé plátno po jeho pravici se promítla nejčerstvější fotografie Kena Sandse, ta, kterou Hunter získal z vězení. „Tenhle fešák vystupuje pod jménem Ken Sands,“ pokračoval Fallon. „Tohle je jeho nejčerstvější fotka, co máme, pořízená před půl rokem v den jeho propuštění z Kalifornské státní věznice v Lancasteru.“

„Mně připadá jako pořádnej hajzl, kapitáne,“ pronesl Lewis Robinson, jeden z agentů SWAT, což všechny ostatní rozesmálo.

„To je možné,“ odpověděl Fallon a znovu upoutal pozornost přítomných na sebe. „A právě proto jsme tady. Sands je hlavní podezřelý v případu několikanásobné vraždy. Podle záznamů je to násilník, velmi nebezpečný a zřejmě velmi inteligentní. Existuje velká pravděpodobnost, že je to vrah Sochař, o kterém jsme všichni četli v novinách.“

Mezi agenty zazněl nejistý šum.

„Což znamená, že vám nemusím vykládat, jaký je to magor.“ Fallon znovu stiskl tlačítko a fotku na plátně vystřídal stavební plán jednopodlažního domu. „Tohle je lokace našeho objektu v Pomoně. Podle zpráv, které máme, je momentálně uvnitř.“

Na plánu bylo vidět dům se třemi ložnicemi, z nichž jedna měla vlastní koupelnu, obývacím pokojem, jídelnou, koupelnou a velkou kuchyní.

„Je v tom domě sám, kapitáne?“ zeptal se Neil Grimshaw, nejmladší z agentů SWAT. Grimshaw nastoupil k týmu teprve před týdnem. Tohle byla jeho první velká operace. Vypadal napjatě, ale ovládal se.

„Vypadá to, že je tam s ním nejmíň jeden další člověk,“ odvětil Fallon a pohlédl na Garciu.

„Takové máme zatím zprávy,“ vysvětloval Garcia. „Teď právě sleduje dům jeden detektiv Losangeleského policejního sboru a snaží se nashromáždit co nejvíc nových informací.“

„Víme, jestli je ten druhý člověk nepřítel?“ zeptal se Robinson.

„Nevíme,“ opáčil Garcia.

„Jsou ozbrojení?“

„To nevíme.“

„Víme, ve které místnosti se objekt nalézá?“

„Tuhle informaci nemáme.“

„Kurva, dneska je den hádanek, nebo co?“ zeptal se Robinson. „To tam klidně můžeme jít se zavázanýma očima. Tak co tedy víme?“

„Veškeré informace, které máte ve složkách na svých stolech,“ ozval se Fallon. „To máme, s tím budeme pracovat. Právě proto jsme SWAT. Máte s tím problém, Robinsone?“

„Jen mi dělá kapánek starosti, že máme vstoupit do prostoru s neurčitým počtem nepřátel, mít nulové informace o jejich palebné síle a skoro nulové o všem ostatním, kapitáne, to je všechno.“

„Ach pardon,“ pronesl Fallon tónem, jako by hovořil s dvouletým dítětem. „Račte odpustit, že jsem vás vylekal. Nechtěl byste počkat na střídačce, třaslavko? Můžeme vás zavolat, až budeme hledat žvejkačkovou nestvůru v továrně na dortíčky. To nebude moc nebezpečné, věřte mi.“

Místnost vybuchla smíchem.

„Tak jo, všichni si musíme dávat bacha,“ pokračoval Fallon. Přítomní znovu utichli. „Sands je ve spojení s albánským drogovým gangem a všichni víme, čeho je taková parta schopná. Nic neriskujeme. Jdeme tam se zbraněmi. Chci tři týmy po dvou, kryjeme si navzájem záda – obvyklí parťáci. Grimshawe, vy jdete se mnou. Moment překvapení hraje pro nás. Sands neví, že pro něj dneska v noci přijdeme, tak musíme jednat rychle. Balíme, pánové. Musíme sejmout jednoho šmejda.“

109

Na Los Angeles padl soumrak a vítr značně zesílil, než dorazili do Pomony. Předmětný dům stál na konci odlehlé ulice, v tiché čtvrti. SWAT spolu s Garciou a dalšími dvěma policejními auty zaparkoval na začátku ulice a zbytek cesty urazili všichni pěšky. Momentálně byl jejich nejsilnější zbraní faktor překvapení. To poslední, oč stáli, bylo ztratit tuto výhodu tím, že by upozornili obyvatele domu na svou přítomnost.

Cestou do Pomony předložil Jack Fallon třem týmům SWAT plán útoku. Jeden tým měl vstoupit do domu zadem, přes kuchyň; druhý vrazí dovnitř předním vchodem; a třetí tým vstoupí dveřmi z verandy, které vedou do hlavní ložnice na levé straně domu. Losangeleská policie poskytne krytí zvenčí pro případ, že by se Ken Sands pokusil uprchnout oknem.

Detektiv, který sledoval dům, nehlásil nic nového. Všechna okna byla zavřená, závěsy zatažené. Bylo to tak celý den, což znemožňovalo další rekognoskaci. Za poslední dvě hodiny do domu nikdo nevstoupil ani odtud neodešel.

Po Hunterovi nebylo ani stopy. Garcia se mu dvakrát pokusil zatelefonovat od chvíle, kdy vyrazili z PSB, ale nedovolal se.

„Kontrola stavu,“ zazněl Garciovi v uchu ze sluchátka hlasitě a zřetelně Fallonův hlas.

„Tým Alfa na místě,“ ozvala se okamžitá odpověď prvního týmu. „Ale jdeme naslepo. Pode dveřmi je nějaká překážka. Nedá se zasunout fibroskop s kamerou. Nemáme uvnitř oči.“

„Tým Beta na místě,“ reagoval druhý tým. „A taky jsme slepí jak netopýři. Žádný vizuální kontakt.“

Stejná překážka byla umístěna pod všemi dveřmi. „Fajn, vrazíme tam naslepo,“ řekl kapitán Fallon. „Policie je na místě?“

„Jsme připravení,“ odpověděl Garcia po rychlé kontrole vysílačky. Očima pátral v okolí po parťákovi – Hunter pořád nikde. „Povolení k prohlídce bylo vydáno. Máme zelenou. Víte jistě, že tam chcete jít naslepo?“

Uplynulo pět minut napjatého ticha.

„Nemáme jinou možnost, ledaže byste chtěl zaklepat na dveře a usmívat se.“

Garcia neodpověděl.

„Já si to myslel. Fajn, všechny týmy, jdeme do toho naplno. Držíme se plánu. Pořád máme moment překvapení na své straně. Prověřte všechny kouty, slyšíte?“

„Rozuměno.“

„Alfa, Beta, na můj povel: tři… dva… jedna.“

Všechny tři týmy byly vyzbrojené vyrážecími brokovnicemi, které i do těch nejzabezpečenějších domácností umožňovaly sice hlučnější, ale mnohem rychlejší přístup než beranidla.

Garcia uslyšel v rychlém sledu pět hlasitých výbuchů a pak se rozpoutalo peklo.

Všechny tři týmy vnikly do domu takřka současně. Lewis Robinson a agent Antonio Toro tvořili tým Alfa. Byli za domem.

Zadní dveře vedly přímo do kuchyně. Toro ustřelil vyrážecí brokovnicí zámek dveří. Zlomek vteřiny poté Robinson vykopl dveře a vrazil jimi do domu. Okamžitě stanul proti velkému, svalnatému muži, který seděl u čtvercového stolu uprostřed místnosti. Před sebou měl horu malých pytlíčků z plastu, naplněných bílým práškem, a po boku samopal Uzi. Vyražené dveře ho naprosto zaskočily, ale přestože se nejdřív polekal, stihl už napůl vstát a popadnout uzi, jehož hlaveň byla napůl zvednutá a hledala cíl. Tlustým prstem pevně tiskl spoušť.

„Qij ju,“ zařval albánsky, když spatřil ve dveřích první postavu v černém. Nepřipadalo v úvahu, že by se v tichosti vzdal, slovo kapitulace se v jeho slovníku prostě nevyskytovalo.

Robinson už se chystal zařvat na něj, aby odložil zbraň, ale nebezpečí poznal hned. Albáncovy oči byly plné hněvu a odhodlání.

Střílej, nebo tě zastřelí.

Robinson bez zaváhání stiskl spoušť automatu Heckler & Koch MP5. Zbraň dvakrát zakašlala. S tlumičem zvuku a infrazvukovou municí nebyly výstřely hlasitější než kýchnutí nemluvněte. Oba výstřely zasáhly Albánce přímo do prsou. Zapotácel se dozadu, krev mu vytryskla z rány a rychle zbarvila bílé tričko. Svalové křeče, které zachvátily celé jeho tělo, mu zkřivily tvář bolestí a přiměly prst stisknout spoušť samopalu. Z hlavně uzi vyrazila sprška nekontrolovaných střel, které prudce narážely do stěny a stropu za a nad hlavami Robinsona a Tora. Jeden projektil minul Torovo čelo jen o pár milimetrů.

Agenti SWAT cestou do Pomony pečlivě prostudovali fotografii Kena Sandse. Navzdory jeho dlouhým vlasům a plnovousu si byli všichni jisti, že budou schopni muže v domě identifikovat.

Muž v kuchyni to nebyl.

110

SWAT tým Beta tvořili Charlie Carrillo a Oliver Mensa. Vstoupili do domu hlavním vchodem. Mensa použil vyrážecí brokovnici, takže dovnitř jako první vrazil Carrillo. Obývací pokoj byl velký, ale spoře zařízený – stará pohovka, stůl se čtyřmi židlemi, dvě křesla a televizor na dřevěné bedně. Na pohovce čelem ke dveřím seděl vysoký, hubený blonďák. Vypadal napůl sjetě. Vedle něj ležela poloautomatická pistole Sig Sauer P226 X-Five.

Když muž uslyšel hluk, nadskočil jako osel, shazující jezdce. Jeho pohled působil na okamžik nepřítomně a zcela bezradně, a potom, jako by někdo mávl kouzelnou hůlkou vystřízlivění, se mu zrak s neuvěřitelnou intenzitou zaostřil a sáhl po zbrani.

„Ne ne,“ zaševelil Carrillo, mířící červeným laserovým paprskem své MP5 přímo doprostřed mužova čela. „Věř mi, kámo, nejsi dost rychlý.“

Muž se zarazil s rukou ve vzduchu a zvažoval své možnosti. Věděl, že stačí jeden nenadálý pohyb, aby se jeho mozek rozprskl po celém obývacím pokoji. Oči mu žhnuly vztekem.

Mensa se od dveří mihl jako blesk, a zatímco mířidly pátral po místnosti, zda nehrozí další nebezpečí, už byl u hubeňoura a bral z pohovky Sig Sauer P226.

„Na zem s rukama za zády, hned,“ nařizoval Carrillo.

Hubeňour se ani nepohnul.

Carrillo přistoupil blíž. Neměli čas na diskuse ani na opakování rozkazů. Přiblížil hlaveň zbraně na vzdálenost několika centimetrů od mužova obličeje, popadl ho za vlasy a strhl na podlahu.

Carrillo kolenem přitlačil na šíji podezřelého, přitiskl mu obličej k zemi a pomocí speciálních pout svázal hubeňourovi zápěstí a kotníky k sobě za zády. Celý proces netrval ani pět vteřin.

„Qij ju, ju ndyrë derr!“ zařval muž, když Carrillo uvolnil tlak na jeho krku. Začal se na zemi zmítat jako ryba na suchu. Aťsi byl ale sebesilnější, nebylo mu to nic platné.

Carrillo vrhl poslední pohled na mužovu tvář.

Nebyl to Ken Sands.

111

Hunter do Pomony neodjel. Na poslední chvíli se rozhodl dát na svou předtuchu. Od chvíle, kdy ukončil hovor s Garciou, se jí řídil už skoro dvě hodiny. Nejprve ho zavedla do Woodland Hills v severozápadní části San Fernando Valley, pak do areálu polorozpadlé budovy na okraji Canoga Park.

Počasí se zase změnilo a Hunter cítil ve vzduchu déšť. Zaparkoval auto pěkně z dohledu a opatrně pokračoval dál pěšky. V noční tmě urazil potřebnou vzdálenost za čtyři minuty.

Prošel polorozpadlými železnými vraty, která ho zavedla na zaplevelený betonový dvůr omšelé průmyslové budovy. Vypadala jako opuštěné, středně velké skladiště nebo depo, ale zdi působily zvenčí pořád ještě pevně. Těch několik málo oken, která Hunter viděl, bylo vytlučených, ale byla vysoko, až u štítové střechy skladiště – moc vysoko, než aby se tam někdo dostal bez žebříku.

Hunter se schoval za zrezivělý kontejner na odpadky a několik minut stavbu pozoroval – žádný pohyb. Pokračoval v obcházení budovy z bezpečné vzdálenosti. Když se ocitl za ní, uviděl černý pickup. Tentýž pickup, který celý den sledoval.

Všude panoval absolutní klid.

Hunter se co nejtišeji přiblížil, přičemž se držel ve stínu.

Když se ocitl u pickupu, zpozoroval obrys tmavých dveří, asi dva a půl metru širokých, v zadní zdi budovy. Široká, posuvná plechová vrata byla pootevřená a mezera v nich byla dost velká, aby tudy Hunter prošel, aniž by je musel posouvat dál, což byla výhoda – pochyboval, že by zrezivělý posuvný mechanismus nezpůsobil hluk.

Vstoupil dovnitř, okamžik zůstal nehybně stát a naslouchal. Jediné světlo sem mohlo pronikat rozbitými okny u stropu, ale v bezměsíčné noci, jako byla tahle, se Hunter neměl podle čeho orientovat. Páchlo to tady močí a rozkladem. Vzduch byl zatuchlý a těžký, škrábal ho v hrdle a v chřípí při každém nadechnutí.

Neslyšel ani hlásku, a tak se rozhodl rozsvítit baterku. Přitom shledal, že je v místnosti o rozloze asi dvacet krát dvacet metrů, s jedinými plechovými dveřmi zasazenými uprostřed stěny před ním. Povrch dveří byl zprohýbaný. Betonová podlaha byla posetá prázdnými láhvemi, použitými kondomy, rozbitým sklem, odhozenými injekčními stříkačkami a dalším smetím, které po sobě zanechali bezdomovci a narkomani. Velmi opatrně, aby na nic z toho nešlápl, přistoupil Hunter k plechovým dveřím. Také byly otevřené, ale musel na ně přitlačit, aby vznikla dost velká mezera, kudy se mohl protáhnout. Teď uviděl, že za nimi odkudsi vychází bledé, takřka bílé světlo.

Zhasl baterku, okamžik počkal, až se zrak přizpůsobí tlumenému osvětlení, připravil si svou pistoli Heckler & Koch USP .45 Tactical a chystal se zatlačit na dveře. V té chvíli uslyšel pronikavé mechanické vrčení čehosi, co znělo jako malá motorová pila nebo elektrický kuchyňský nůž; potom následoval zděšený mužský výkřik, vycházející ze sousední místnosti.

Hra začala. Konec plížení.

Hunter strčil do dveří a prošel jimi, zbraní napřed. Tahle místnost byla větší než předchozí, asi třicet krát třicet metrů. Bledé světlo, jež ji ozařovalo, vycházelo ze dvou stojanových reflektorů na baterie, stojících přibližně metr od zadní stěny a půldruhého metru od sebe. Mezi nimi se nalézala nemocniční kovová židle. Na ní seděl nahý muž, připoutaný k židli za kotníky a zápěstí. Padesátník. Měl buclaté tváře, špičatou bradu a kštici vlasů, které už zešedivěly. Vzhlédl a jeho smutné, prosebné oči se setkaly s Hunterovým zrakem.

Hunterovi trvalo vteřinu, než ho poznal. Už se nejméně jednou setkali. Hunter si byl jistý, že to bylo na nějaké společenské akci, patrně na loňském slavnostním předávání Purpurového srdce, pořádaném Losangeleským policejním sborem. Jmenoval se Scott Bradley a byl to nejmladší bratr Dwayna Bradleyho, losangeleského okresního návladního. Ale co hůř, Hunter poznal také osobu stojící za židlí a třímající elektrický kuchyňský nůž.

Navzdory všem svým podezřením nemohl Hunter uvěřit vlastním očím.

112

Kapitán Fallon a nováček Neil Grimshaw tvořili tým Gama. Jejich úkolem bylo vstoupit do domu velkým francouzským oknem z verandy, které vedlo do hlavní ložnice domu. Při zatažených závěsech neměli jak zjistit, zda je místnost prázdná nebo ne, a pokud jsou v ní lidé, kolik jich je nebo jsou-li ozbrojení. Jejich trumfy byly překvapení a rychlost.

Grimshaw rozbil zámek dveří jediným výstřelem z brokovnice, který rozstříkl do vzduchu spršku rozbitého skla a roztříštil dřevo. Ještě než sklo dopadlo na zem, Fallon rozkopl dveře a vstoupil do domu; cvičeným okem přehlédl celou místnost najednou. Nalevo byla zabudovaná skříň, na podlaze dvojitá matrace, přistrčená ke stěně přímo před ním, napravo na příborníku malý přenosný televizor a na podlaze velké zrcadlo s desítkami už nařezaných lajn něčeho, co mohl být jedině kokain. Na matraci ležel nahý muž s chundelatým culíkem vlasů. Byl k Fallonovi zády. Steny rozkoše drobné, nakrátko ostříhané blondýnky, která ho ovíjela nohama, se rychle proměnily ve zděšený jekot. Nemohla být starší než osmnáct.

Muž se ani neotočil. S dívčinýma nohama dosud ovinutýma kolem boků se převalil nalevo a sáhl po automatu Uzi, který stál opřený o zeď.

Nedostal se k němu.

Fallon stiskl spoušť své MP5 a zbraň nehlasně jednou vystřelila. Projektil zasáhl muže do hřbetu ruky, když byly jeho prsty od uzi vzdáleny sotva pět centimetrů. Výstřel roztříštil kost a zpřetrhal šlachy, do vzduchu vystříkla rudá sprška krve a potřísnila dívčinu tvář.

Muž vydal bolestný výkřik, který zněl jako řev raněného zvířete. Paže mu vylétla k hrudi a vytryskla z ní další krev na dívčino tělo a na matraci.

„Hýbat se není moc dobrý nápad,“ poznamenal Fallon; červená tečka laseru z jeho mířidel teď seděla na týlu mužovy hlavy.

Grimshaw už byl také v místnosti, jeho laserová mířidla kreslila na dívčinu hruď červenou tečku. Soustředil se tak usilovně, že si ani nevšiml, jak se dveře sousedící koupelny za jeho zády otvírají.

Výstřel z brokovnice byl ohlušující a mířil přímo do Grimshawových zad. Zásah dopadl plnou silou, vyrazil mu MP5 z rukou a srazil ho dopředu. Zhroutil se na podlahu.

Fallon vycítil nebezpečí a začal se obracet, ještě než výstřel padl, ale nestihl to včas. Jako ve zpomaleném filmu uviděl obláček kouře, vystupující z brokovnice ráže 12, a Grimshawa, zasaženého do zad. Všechno ostatní se odehrálo automaticky. Fallon byl nejlepší střelec v řadách losangeleského SWAT. Absolvoval tisíce simulací a stovky situací z reálného života, navlas podobných téhle.

Viděl, jak se hlaveň brokovnice znovu dává do pohybu a míří na něj. Jen milisekundu hleděl střelci do očí; navzdory tomu, co tam uviděl, nezaváhal. Stiskl spoušť a tentokrát jeho zbraň zakašlala dvakrát. Oba výstřely zasáhly objekt doprostřed čela s takřka milimetrovou přesností a vyšly týlem, kde po sobě zanechaly otvor o velikosti malého jablka a rozprskly šedou hmotu mozkovou, krev a úlomky kosti po zdi.

Dívka, třímající brokovnici, byla na pohled ještě mladší než ta na matraci pod mužem s culíkem. Měla nevinnou tvář školačky, dolíčky a pihy na lících. Když padala na kolena, nebyl už v jejích smutných, téměř slzících očích život, ale nespustily se z Fallonova obličeje, dokud se nezhroutila dopředu a nedopadla na zem.

Muž na matraci využil rozptýlení a podruhé sáhl po uzi, jenže jeho levá ruka byla k nepotřebě. To ho donutilo přetočit tělo a sáhnout po zbrani pravičkou. Popadl samopal, ale pozice, v níž se nalézal, nebyla k ničemu. Musel se zkroutit na druhou stranu, aby mohl na Fallona zamířit. Nepřipadalo v úvahu, že by to stihl dost rychle. Jakmile začal otáčet tělo do původní polohy, Fallon už na něj zase mířil.

„Pusť to,“ zařval Fallon, ale muž ječel vzteky a krvežíznivě se obracel.

Další stisk Fallonovy spouště, další dvojitý výstřel. Obě rány zasáhly muže s culíkem do pravého ramene a roztříštily mu klíční kost a lopatku dřív, než mohl zamířit samopalem. Paže mu okamžitě bezvládně klesla.

Dívka pod ním, nyní zbrocená mužovou krví, vydala zděšený výkřik, který jí rostl v hrdle od okamžiku, kdy dívka z koupelny dopadla na podlahu, a pak začala hystericky vřískat.

Muž s culíkem upustil zbraň a zhroutil se na blondýnu. Začala kopat a zmítat se, snažila se ho shodit.

Aniž přestal mířit na muže a dívku na matraci, Fallon cílevědomě vykročil k sousedící ložnici, přičemž překročil tělo adolescentky. Koupelna byla prázdná.

„Mám tu zraněného,“ zařval do mikrofonu zabudovaného v helmě.

Dvě vteřiny poté se dveře hlavní ložnice rozlétly. Dovnitř vrazil tým Alfa, v patách za ním tým Beta; každý z mužů mířil zbraní do jiného kvadrantu místnosti.

„Místnost je čistá,“ oznámil Fallon.

„Celý dům je čistý,“ sdělil Toro od dveří.

Celá operace trvala třiatřicet vteřin a naneštěstí se proměnila v krvavou lázeň.

Zatímco Robinson a Toro nepřestávali mířit na osoby na matraci, Fallon obrátil svou pozornost ke Grimshawovi na podlaze.

„Grimshawe,“ zvolal a dřepl si vedle chlapce.

Žádná odpověď. Celá Grimshawova šíje byla zbrocená krví.

„Kurva,“ řekl a uchopil Grimshawovu zakrvácenou hlavu do dlaní. „Proč jsi neprověřil koupelnu? Měl jsem místnost pod kontrolou, kluku.“

Fallon nahmatal Grimshawovi pulz.

Nic.

Brokovnice ráže 12 střílí olověné broky. Ty se po opuštění hlavně rychle šíří do stran. To znamená, že síla zápalného náboje se dělí mezi jednotlivé broky a ty cestou ztrácejí energii. Při střelbě z dálky nejsou brokovnice příliš užitečné, ale velký počet rozstřelených projektilů z nich činí ideální zbraň pro boj zblízka. Čirou náhodou dívka s brokovnicí mířila vysoko. Většina broků minula Grimshawovu neprůstřelnou vestu a zasáhla ho do šíje. Pronikly kůží, svaly, tepnou a žilami. Krev mu prýštila z krku jako z otevřeného vodovodního kohoutku.

„Potřebujeme tady zdravotníka,“ křičel Fallon do mikrofonu a už začínal provádět Grimshawovi masáž srdce, odmítaje vzít na vědomí, co už věděl. Nedalo se nic dělat.

„Kurva,“ řval Fallon a pořád svíral Grimshawovo neživé tělo. Mladíkovy oči byly stále otevřené.

Tým Beta přešel k matraci, kde dosud ječela blondýna. Robinsonovi stačil jediný pohled na krvácejícího muže, sesutého na ní.

Dostali svého člověka.

113

„Odhoďte zbraň, detektive,“ pronesl hlas Sochaře, pohlížejícího hluboko do Hunterových očí a tisknoucího elektrický nůž k hrdlu Scotta Bradleyho.

Hunter se nepohnul. Neuhnul zbraní.

„Víte jistě, že chcete hrát tuhle hru, Roberte? Protože já tedy beze všeho můžu.“ Silný elektrický nůž byl zapnutý, jeho vrčení se rozléhalo místností jako tisíc zubařských vrtaček.

Scott byl tak vyděšený, že mu ze rtů vyšlo jen chabé zakňučení. Pomočil se.

Hunter se pořád ještě ani nehnul.

„Jak je libo.“ Sochař superrychlým pohybem popadl Scottovu pravou ruku a přejel nožem ukazováček. Čepele projely kůží a kostí nepředstavitelně snadno. Prst dopadl na podlahu jako mrtvý červ. Krev stříkala na všechny strany.

Scott vydal hrdelní výkřik a pokusil se ucuknout rukou, ale už bylo pozdě. Tryskala z ní krev, prst byl pryč. Scott vypadal, jako by měl každou chvíli omdlít.

„Tak jo,“ zařval Hunter a zvedl levou ruku na znamení kapitulace. „Tak jo, vyhráváte.“ Palcem zajistil zbraň a odložil pistoli na podlahu.

Nůž v Sochařově ruce utichl. „Kopněte ji směrem sem. A ať letí daleko.“

Hunter poslechl, odkopl zbraň směrem k Sochaři. Klouzala po betonové podlaze, až narazila na zeď.

„Tu rezervní taky.“

„Žádnou nemám.“

„Opravdu?“ Nůž znovu naskočil.

„Néééé!“ zaječel Scott.

„Nemám,“ řval Hunter, aby přehlušil vrčení nože. „Nenosím rezervní zbraň.“

„Tak fajn. Svlékněte se… pomalu. Sundejte si šaty a odhoďte je stranou. Spodky si můžete nechat.“

Hunter poslechl.

„Teď si lehněte na podlahu, na břicho, ruce a nohy roztažené, jako mořská hvězdice.“

Hunter věděl, že musí vyhovět. Jemu i Scottovi docházel čas.

„Víte co?“ pokračoval Sochař a omotával přitom Scottovu ruku kusem lékařské gázy. „Pro mě nebylo pochyb o tom, že všemu přijdete na kloub. Bylo mi jasné, že se vám podaří poskládat si všechno dohromady, pochopit správný význam skulptur, uvidět jejich stíny a porozumět tomu, co vám sděluji. Jenom mě nenapadlo, že to stihnete tak rychle. Ještě než bude hotovo. Dokud chybí tenhle poslední kousek. Jak jste to dokázal? Jak jste na to přišel?“

Hunter si opřel bradu o betonovou podlahu a zadíval se protivníkovi přímo do očí.

Olivia, starší dcera Dereka Nicholsona, konečně vystoupila zpoza kovové židle. Byla oblečená celá v černém, měla na sobě kombinézu z nějakého neprodyšného materiálu, zapnutou na zip až ke krku. Kapuci kombinézy si stáhla a Hunter uviděl, že má na hlavě černou silikonovou plaveckou čepici. Boty měla, jak se zdálo, o dvě čísla větší než chodidla. Hunter se rozpomněl, co říkal vedoucí forenzní agent o otiscích bot, nalezených na druhém místě činu, v Nashornově lodi – že rozložení váhy v každém kroku působilo nerovnoměrně. To nasvědčovalo tomu, že vrah buď kulhal, nebo si naschvál vzal obuv nesprávné velikosti. Olivia ještě pořád třímala v ruce elektrický nůž.

„Skutečně jste mě přesvědčila,“ řekl Hunter a rozpomněl se na první den, kdy se s ní setkal v domě jejího otce. „Jak jste se chovala… ty slzy… nezvladatelný třes… zoufalství ve vašem hlase… na všechno jsem vám skočil.“

Olivia ani nemrkla. „Tak jak jste na to přišel?“ zeptala se znovu.

Hunter polkl. Hrál o každou vteřinu. „Přítelkyně vaší matky,“ odpověděl a viděl, že ta slova zasáhla Olivii jako rána bičem.

Zarazila se, do očí jí vstoupily hněv a smutek. Okamžik jí trvalo, než se vzpamatovala. „Která přítelkyně?“

„Někdo, koho znala. Neznám její pravé jméno. Říkala si Jude.“

„Co vám pověděla?“

Hunter zakašlal. „Nic moc.“

Olivia čekala, ale Hunter už nepokračoval. „Radši mluvte, nebo začnu řezat.“

„Přišla si s námi popovídat o obětech. O vašich obětech.“

„Co je s nimi?“

„Zbily ji, jako skupina. Stejně jako vaši matku.“

Hunter viděl, jak se Oliviina tvář znovu zbarvila zuřivostí. Zaměřila planoucí oči na Scotta, který pozorně naslouchal, ale pořád působil vyděšeně a zjevně trpěl strašnou bolestí.

„Přišli jsme na kloub těm stínovým obrázkům,“ dodal rychle Hunter ve snaze upoutat její pozornost znovu na sebe. „Ale četli jsme je špatně… částečně špatně.“

Zabralo to. Olivia se znovu obrátila k Hunterovi.

„Chvilku nám to trvalo, ale pochopili jsme význam kojota a havrana. Sdělovala jste nám, že váš otec byl lhář.“

„Nebyl to můj otec,“ ucedila s odporem.

„Fajn,“ řekl Hunter. „Promiňte. Sdělovala jste nám, že Derek Nicholson byl zrádce a lhář,“ opravil se.

„To byl.“ Hlas se jí chvěl hněvem. „Byly mi tři roky, když maminka zemřela. Dvacet osm let mi lhali. Vycvičili mě jako pejska, abych uvěřila lži.“

„To mě moc mrzí,“ opáčil Hunter a krátce se odmlčel. Napnutý krk ho začínal bolet. „Ale trvalo nám celou věčnost, než jsme pochopili, že to, co děláte, nám vypravuje příběh, scénu za scénou, jako loutkové divadlo.“

Scott se zatvářil nechápavě.

Olivia mlčela.

„Ale vaši druhou plastiku a její stínový obrázek jsme přečetli špatně,“ pokračoval Hunter. „Prošli jsme desítky interpretací a nakonec jsem byl přesvědčený, že nám ukazujete scénu rvačky. Skupinu chlapů, kteří se kamarádili, opíjeli se a sjížděli se společně. Jednoho krásného dne se začali rvát, věci se vymkly z ruky a někdo zemřel. Také jsme dospěli k závěru, že nám sdělujete, že vůdcem skupiny byl Andrew Nashorn.“

„Byl to hajzl,“ poznamenala Olivia.

„Ale nebyla to scéna rvačky, co jste nám ukazovala, viďte?“ zeptal se Hunter. „Neukazovala jste nám dva lidi, co se perou na podlaze, zatímco zbytek skupiny přihlíží. Ukazovala jste nám scénu znásilnění, kde zbytek skupiny přihlíží.“

„Oni nepřihlíželi. Oni se střídali.“ V očích jí planula čím dál silnější záře, jako když se blíží bouřka.

„Byla to pouliční šlapka.“ Scott konečně sebral dostatek sil, aby přispěl svou troškou do mlýna. „Andy ji naložil na jednom temném rohu na Sunset Stripu. Říkala si o to. Tak to bylo. Živila se šukáním. Tak jaképak znásilnění?“

Olivia se bleskurychle obrátila a vrazila sevřenou pěst do Scottovy brady, až mu praskl dolní ret a místností se rozstříkla sprška krve.

„Nemluv, dokud ti neřeknu, ty sračko.“

Hunter sebou na podlaze cuknul.

„A vy se radši nehýbejte, dokud vám neřeknu.“

„Nebojte se, nikam nejdu.“

Napětí narůstalo.

„Poslouchám,“ pronesla Olivia. „Jak jste uhádl, že šlo o scénu znásilnění?“

„Jude taky pracovala na ulici. Když s námi navázala kontakt, vyprávěla nám, jak jednou v noci nastoupila k Nashornovi do auta a on ji odvezl někam, kde už na ně čekal zbytek skupiny. Vrhli se na ni, zbili ji a užili si s ní.“ Hunter si opět odkašlal. „Pak nám vyprávěla o ženě, se kterou se seznámila. O Roxy.“ Vzhlédl k Olivii, aby pozoroval její reakci. Ve tváři se jí zračilo poznání, ale mlčela. Hunter pokračoval. „Roxy prozradila Jude, že není prostitutka. Ještě nikdy to nedělala, ale ocitla se v zoufalé situaci. Měla dítě, které bylo nemocné, a ona neměla peníze na potřebné léky. Měla představu, že si odpracuje na ulici jen jednu noc, aby získala dostatek peněz. Obětovala se pro své děcko.“ Hunter pohlédl na Scotta. „Takže ne, nebyla šlapka, neříkala si o to a neživila se šukáním. Byla v zoufalé situaci, neměla jinou možnost a bála se o zdraví svého dítěte.“

Olivii vhrkly do očí slzy. „Trpívala jsem astmatem. Pamatuju si, že jako malá jsem mívala strašné záchvaty. Jak jsem dospívala, prostě to přešlo.“

„Jude nám prozradila, že zpozorovala jednou večer Roxy nastupovat do auta k Nashornovi. Snažila se ji zastavit, ale už bylo pozdě. Potom už nikdy Roxy neviděla.“

„Jmenovala se Sandra,“ řekla Olivia. „Sandra Ellwoodová. A já se jmenuju Olivia Ellwoodová.“ Znovu se přesunula za Scottovu židli.

Hunter neviděl, co tam dělá.

„Mluv,“ procedila skrz zaťaté zuby ke Scottovi a strčila mu před oči nůž. „Pověz mu, jak se to stalo.“ Třásla se hněvem.

Scott na ni hleděl s vytřeštěnýma očima, nejistě.

Bleskurychlým pohybem, než stihl Scott zareagovat, popadla Olivia jeho malíček a zatáhla jím dozadu, až prasknul. Lupnutí kosti bylo tak hlasité, že je slyšel i Hunter z druhého konce místnosti. Scott zařval bolestí a Olivia mu vlepila facku. „Pověz mu to, nebo ti budu lámat všechny kosti v těle, než tě začnu řezat.“

114

Ustrašený a nechápavý pohled Scotta Bradleyho přejel z Olivie k Hunterovi a pak zpátky k Olivii. „Prosím,“ zaúpěl. „Mám rodinu. Mám manželku a dvě dcery.“

Olivia mu vrazila další políček. „Já měla matku.“

Scott spatřil v jejích očích něco, co ještě nikdy neviděl. Něco, co ho děsilo tak, jak se ještě nikdy ničeho nebál. Rozseknutý ret mu začínal natékat. Polkl doušek slin a krve a bojoval s nutkáním ke zvracení, než byl znovu schopen promluvit.

„Znali jsme se z barů a klubů ve West Hollywoodu,“ začal. „Víte, tenkrát jsme byli pořád někde. Všude jsme na sebe naráželi. Brzy jsme se začali kamarádit. Andy přišel s tím nápadem první. Sbalí pouliční šlapku a odveze ji někam na osamělé místo. My ostatní tam budeme čekat schovaní…“ Odvrátil pohled.

„Nepřestávej,“ nařídila Olivia.

„Andy byl policajt, zrovna dokončil policejní školu. Jeho revír byl West Hollywood. Věděl, které ženské nemají pasáka, nemají ochranu.“

Hunter zavřel oči a těžce vydechl. Bez ochrany pasáka nehrozily skupině valné následky, pokud by se někdy něco zvrtlo.

„Tenkrát v noci Andy přivezl takovou hubenou kur…“ Scott se zarazil, než to slovo pronesl. „Takovou hubenou ženskou. Byla pěkná. Andy říkal, že se jmenuje Roxy. Ona…“ Při vzpomínce potřásl hlavou. „Vypadala fakt vyděšeně, když nás všechny uviděla.“ Sklopil zrak, vyhýbal se jejich očím.

„A vám se to líbilo, co?“ zeptala se Olivia. „Všem se vám líbilo, když ukazovaly, jak se vás bojí.“

Scott neodpověděl.

Hunter sledoval očima Olivii. Pořád stála za Scottovou židlí. Sebrala z podlahy Hunterovu zbraň; viděl, jak ji odjistila. Všem jim docházel čas.

„Tenkrát v noci to dopadlo špatně… fakt špatně,“ pokračoval Scott. „Všichni jsme… se pobavili, až na Dereka, Dereka Nicholsona. Tenkrát v noci to nechtěl. Možná proto, že se zrovna měl ženit, nebo možná proto, že ta holka Roxy pořád prosila, abychom jí neubližovali…“

Hunter věděl, že Roxiny prosby ve všech přiživovaly sadistický plamen. Čím víc se bála, tím víc je to vzrušovalo.

„… Pořád nám povídala, že má dceru a ta je nemocná.“ Scott přestal mluvit a ve velké místnosti zavládlo na okamžik ticho. A na tu chvilku zůstal každý z nich sám se svými myšlenkami.

„Pověz mu, jak špatně to dopadlo,“ přerušila mlčení Olivia.

„Všichni jsme byli sjetí a opilí. Nathan byl na ni fakt hrubý. Vlastně jsme si ani nevšimli, kdy k tomu došlo, ale přestala dýchat.“

„Zbili jste ji?“

„Derek a já jsme jí nic neudělali. Andy a Nathan ano.“

Oliviin zrak se upřel na Scottovu ruku. Připravovala se zlomit mu další prst.

„Mlátili ji, to ano, ale nebylo to nic moc surového. Jenom je to víc vzrušovalo. Derek a já jsme se jen koukali, přísahám. Neuhodili jsme ji. To bití se nám nelíbilo. Nic to s námi nedělalo.“

Přesně to samé řekl Derek Nicholson Olivii, když se jí přiznával.

„Možná se praštila do hlavy nebo tak něco,“ pokračoval Scott. „Z nějaké té facky umřít nemohla.“

Olivia pohlédla na Huntera, pak se znovu zaměřila na Scotta. „Pokračuj.“

Scott vyplivl chuchvalec krve. „Když jsme si uvědomili, že je mrtvá, zpanikařili jsme. Nevěděli jsme, co dělat. Nikomu to pořádně nemyslelo. Moc chlastu a fetu. Navrhoval jsem, že ji tam prostě necháme a vypadneme, ale Andy myslel, že by to nebylo dobré. Množství důkazů, které by policajti našli v tom pokoji a na jejím těle, by nás všechny nadobro odrovnalo. Mohli jsme to tam zkusit vyčistit, ale nedalo se vyloučit, že na něco zapomeneme. Pak vymyslel Andy plán.“

Hunter cítil, jak se mu svírá žaludek. Věděl, o jaký plán půjde.

„Andy šel ven a přinesl několik tlustých igelitových plachet, sekáček na maso, dlouhý tlustý řetěz, visací zámky a velkou hranatou plechovou bednu na nářadí. Byla velká, ale ne dost velká, aby se do ní vešla mrtvola.“ Scott se zarazil a odvrátil pohled.

„Teď nepřestávej,“ vyhrkla Olivia bez otálení. „Pověz mu, co jsi udělal.“

„Já nic neudělal,“ žadonil.

Olivia mu vlepila další facku. Trhlina na dolním rtu praskla ještě o trochu víc, po místnosti se rozlétla další sprška krve.

Scott se třásl, kvapně lokal doušky vzduchu, aby si zklidnil tělo.

„Mluv.“

„Nathan pracoval na částečný úvazek v jednom řeznictví. Dobře to uměl se sekáčkem na maso,“ řekl Scott.

Olivia ani nemrkla. Celý ten příběh už znala.

„Derek a já jsme se na to nemohli koukat. Šli jsme ven, a mezitím Andy a Nathan udělali, co museli. Derek byl úplně v háji. Vyváděl kvůli děcku té kur… dceři té ženy, co s ní bude a vůbec. Měl větší starost o ni než o nás. Nějak to souviselo s tím, že mu umřela matka, když byl ještě hodně malý. Chtěl jít k policajtům, ale věděl, že když to udělá, půjdeme všichni do vězení na kurevsky dlouho. Studoval posledním rokem práva. Byl zasnoubený a za měsíc se měl ženit. Nechtěl zahodit celý život. Kromě toho, kdyby šel na policii, Andy by ho zabil. Byl by nás zabil všechny. Řekl nám to.“ Odmlčel se a nabral dech. „Když byli Andy a Nathan hotoví, zbyla jen ta bedna na nářadí, omotaná řetězy a s visacími zámky. Můj otec měl loď, od které jsem měl klíče. Takže na mě zbyla práce vyhodit tu bednu co nejdál od břehu. Andy jel se mnou, ostatní jeli domů. Bedna byla moc těžká. Nikdy nevyplavala.“

Poslední oběť, říkal si v duchu Hunter. Ta, která zlikvidovala mrtvolu.

„Derek dostal za úkol zbavit se kabelky té ženy a všech jejích dokladů.“ Scottův pohled se stočil k Olivii. „Tak vás nejspíš našel. Nikdy tu kabelku nevyhodil. Nechal si její věci.“

Olivia ani nehlesla.

„Od té doby jsme se vídali čím dál míň, až jsme se prostě přestali stýkat. Všichni jsme žili dál. Ale všichni jsme si uchovali naše tajemství.“

„Všichni ne,“ řekla Olivia, udeřila pažbou Hunterovy pistole Scotta do týla hlavy a omráčila ho.

115

Hunter sebou na zemi znovu trhl a Olivia mu zamířila pistolí na hlavu. „Nechte toho, detektive. Věřte mi, umím střílet. A na tuhle vzdálenost se trefím. Jestli mě můj ot…“ Hněvivě si odkašlala. „Jestli mě Derek něco naučil, tak střílet.“

„Bolí mě krk. Jen jsem si ho protahoval.“

„No tak toho nechte.“

„Fajn. Už nebudu.“

Olivia přešla na levou stranu místnosti. „Pořád ještě jste mi nepověděl, jak jste na mě přišel. Vím, že jste uhádl, co jsem vám sdělovala stínovými obrázky, ale jak vás napadlo, že jsem to já?“

„Potom, co jsem si od Jude poslechl příběh o tom, co ji potkalo, dalo se mi v hlavě všechno do pohybu. Měl jsem podezření, že jsem četl druhý stínový obrázek špatně. Nebyla to rvačka, bylo to hromadné znásilnění. Nevěděl jsem, že Roxy byla vaše matka, ale hádal jsem, že pokud udělali to, co udělali, Jude a Roxy, postihlo to patrně i další ženy. Další, které stejně jako Roxy měly dítě. A že to dítě na všechno přišlo. Od prvního stínového obrázku, co jste nám nechala, jsem si byl jistý, že jediná možnost, jak to dítě mohlo všechno odhalit, byla přes Dereka Nicholsona. Přiznání na smrtelné posteli.“

Olivia se hněvivě zasmála. „Dokázal s tím žít, ale ne umřít. To je ale ironie!“

Hunter věděl, jak je běžné, že člověk snáší nevyřčenou vinu po celý život, ale zemřít s ní je ochoten jen málokdo.

„Když Derek Nicholson mohl pozvat to dítě k sobě domů, aby mu všechno prozradil,“ pokračoval Hunter, „znamenalo to, že si musel nějak udržet přehled o tom, kdo a kde dotyčné dítě je. Procházel jsem v duchu kdejakou možnost, když mi Jude včera v noci znovu zavolala. Rozpomněla se, jak se jmenovalo Roxino dítě – Levy.“

Olivia sebou trhla.

„Nejdřív jsem myslel, že to je příjmení, nebo snad mužské jméno. Bylo mi to mlhavě povědomé, ale když jsem se podíval na fotografii Nicholsona a jeho manželky, kterou jsem dostal od Allison, vzpomněl jsem si, kde už jsem to jméno slyšel. Byla to přezdívka. Allison vás tak oslovila tenkrát ve vašem domě. Není to běžná zdrobnělina pro Olivii, ale vaše přezdívka to byla.“

Olivia obdařila Huntera melancholickým úsměvem. „Maminka mi vždycky říkala Levy, nikdy Liv, ani Ollie, ani nijak jinak. Líbilo se mi to. Bylo to jiné. Allison byla jediný další člověk, který mi tak říkal.“

„Nejdřív jsem si prověřil vaši minulost. Chodila jste na medicínu.“

Olivia pokrčila rameny. „Ano, na UCLA, ale nakonec jsem usoudila, že to nechci dělat. Ovšem znalosti se mi hodily.“

Nic víc nepronesla, a tak Hunter pokračoval.

„Zavolal jsem někomu, o kom jsem věděl, že má přístup do databáze Kalifornského úřadu sociálních služeb. Zjistil jsem, že Nicholson vás adoptoval v prvním roce svého manželství. Zvláštní rozhodnutí u mladého páru, o němž není známo, že by měl problémy s početím a donošením dítěte. Vlastně vás Nicholson adoptoval ten samý rok, kdy jeho manželka otěhotněla se svou dcerou Allison.“

„Takže víte, že mě adoptoval z pocitu viny za to, co udělal.“ V Oliviině hlase zněl znovu hněv. „Viny za tu sběř, která znásilnila a zabila mou matku. Viny za to, že to dopustil. Viny za to, že to neoznámil policii.“

Hunter neodpovídal.

„Jak bych mohla s tím vším žít, Roberte, můžete mi to prozradit? Protože já s tím zápasila. Povolal si mě ke smrtelnému loži, aby mi sdělil, že celý můj život byla lež. Neadoptovala mě rodina, která se se mnou chtěla podělit o svou lásku a péči, ale rodina, která chtěla pohřbít svou vinu.“

„Myslím, že Derekova manželka nevěděla o tom, co se stalo,“ poznamenal Hunter.

„To je jedno!“ vyprskla Olivia. „Přesvědčil ji, aby mě přijala. Řekl jí, že maminka byla narkomanka, která mě opustila. Tvrdil jí, že jsem takové ubohé děcko, nechtěné, nemilované. Ale já byla milovaná a byla jsem chtěná, dokud mě o ni nepřipravili. To on mě nechtěl. Chtěl jen zmenšit pocit viny, který ho uvnitř užíral. Byla jsem jeho každodenní pilulka pro dobrý pocit. Jeho lék proti vině. Stačilo jen, aby se na mě podíval, a v tom jeho chorém srdci hned zavládlo trochu klidu. Namlouval si, že je všechno v nejlepším pořádku, protože poskytl dítěti chudé šlapky lepší život. Víte co? Já o ten lepší život vůbec nestála. Byla jsem šťastná. Maminku jsem milovala. Ale on mě přesvědčil, že mě nechtěla. Že utekla. A já ji dvacet osm let nenáviděla za to, že ode mě odešla.“

Hunter už chápal, odkud pochází Oliviina neuvěřitelná surovost. Přenesený hněv. Dvacet osm let nenáviděla matku za něco, co neudělala. Jakmile se dozvěděla pravdu a to, že jí většinu života lhali, tato zuřivost procitla, nabyla úplně nové intenzity a zaměřila se na zcela nový cíl. Dvacet osm let je na potlačování hněvu dlouhá doba.

Po Oliviině líci stekla slza a hlas jí zněl na okamžik sípavě.

„Ještě si ji pamatuju – maminku. Jak byla krásná. Pořád si pamatuju, jak jsme si každý večer hrávaly na stínové obrázky, když jsem šla do postýlky. Uměla je moc šikovně vytvářet. Dokázala vymyslet všechno – zvířátka, lidi, anděly… všechno. Neměla moc peněz, takže jsem nikdy neměla žádné opravdové hračky. Naše stínové loutkové divadlo bylo moje hračka. Seděly jsme celé hodiny a vymýšlely si vlastní příběhy. Hrály jsme na zdi bláznivé hříčky. Stačilo nám jen světlo svíčky a naše ruce. Byly jsme šťastné.“

Hunter na okamžik zavřel oči. Proto vyráběla stínové loutky z částí těl svých obětí – makabrózní hold matce. Další způsob, jak ventilovat hněv.

„On si se mnou nikdy nehrál, věděl jste to?“ Olivia zavrtěla hlavou. „Když jsem byla malá, nikdy si se mnou nehrál v parku ani jinde. Nikdy mi nepřečetl pohádku, ani si mě neposadil na ramena, ani nedělal, jako že jí, co mu uvařím, jak by to dělal každý otec. Hrála jsem si se stínovými loutkami sama.“

Hunter nedokázal odpovědět.

„Když mi to pověděl, šla jsem domů a tři dny jsem plakala. Neměla jsem představu, jak dál žít. Můj život byl lež – rádoby dobrý skutek, aby otec mohl v noci spát. Nikdy jsem nebyla milovaná, jak má být dítě milované, leda když byla maminka naživu. A teď jsem se dozvěděla, že všichni čtyři lidé, kteří znetvořili její tělo a hodili ji do oceánu jako odpad, si založili vlastní rodiny, daří se jim v jejich profesích – že žijí bez zrnka lítosti nad tím, co udělali. A co bylo ze všeho nejhorší, žili si dál a nikdy nebyli potrestaní.“

Hunter věděl, že jen velmi málokdo by se nezhroutil, kdyby musel čelit tomu, čemu čelila Olivia. A ti nepočetní, kteří by se nezhroutili, by určitě i tak zůstali nadosmrti poznamenaní.

„Víte stejně dobře jako já, že jsem s tou informací nemohla udělat nic, co by ty lidi dostalo před soud. Stalo se to před osmadvaceti lety. Neměla jsem jiný důkaz než slova umírajícího muže. Policie by nic nepodnikla, ani okresní návladní, ani stát, nikdo. Nikdo by mi nevěřil. Prostě bych musela žít dál tak jako dosavadních osmadvacet let.“ Zavrtěla hlavou. „To jsem nedokázala, vy byste to dokázal?“

Hunter zavzpomínal na ten den, kdy jeho otce zastřelili v pobočce Bank of America. Tehdy ještě nebyl policajt. Ale pamatoval si svůj vztek. Zuřivost, která v něm dosud kdesi spala. A policajt nepolicajt, kdyby se ocitl tváří v tvář lidem, kteří mu zastřelili otce, zabil by je – bez zaváhání.

„Měla jsem blízko k tomu, abych se sama zabila.“ Olivia přitáhla Hunterovy myšlenky zpět do místnosti. „A pak jsem si uvědomila jednu věc. Jestli jsem schopná zabít sebe, pak jsem schopná zabíjet. Tečka. A usoudila jsem, že ať se stane, co chce, budu mít svou verzi spravedlnosti. Kvůli mamince. Ta si zaslouží spravedlnost.“

Okamžik bloumala pohledem po místnosti.

„Všechno mě prostě napadalo jako ve snu. Jako by tam maminka byla, radila mi, co mám dělat, vedla mi ruku. Můj ot…“ Do Oliviina výrazu se vrátil hněv. „Derek Nicholson miloval mytologii. Pořád četl knihy, citoval nějaké pasáže. Bylo jen namístě proměnit ho v mytologický symbol.“ Natáhla a pustila posuvný mechanismus Hunterovy zbraně, manuálně nabila náboj do komory.

Přišel čas na závěrečný výstup.

116

Hunter opět vzhlédl k Olivii. Nepřipadalo v úvahu, že by se k ní dokázal přiblížit, aniž by ho viděla a postřelila. Místnost byla příliš velká a ona byla příliš daleko, než aby na ni mohl jakkoli zaútočit. Navíc ležel na podlaze, ruce i nohy roztažené, už příliš dlouho. Svaly by mu nezareagovaly okamžitě, aspoň ne s dostatečnou mrštností.

„Chtěl byste vidět poslední skulpturu?“ zeptala se Olivia. „Poslední stínový obrázek? Závěr mé hry na spravedlnost?“

Hunter si znovu opřel bradu o podlahu a podíval se vzhůru na ni a potom na Scotta, který byl dosud v bezvědomí. „Olivie, nedělejte to. Nemusíte.“

„Ale musím! Dvacet osm let si Derek Nicholson chlácholil srdce a pocit viny tím, že se slitoval nad dcerkou chudé prostitutky. Dvacet osm let si ti hajzlové žili beztrestně. Teď je řada na mně, abych si uchlácholila srdce, dokud ještě nějaké mám. Vstaňte,“ rozkázala.

Hunter zaváhal.

„Řekla jsem vstaňte.“ Namířila na něj pistolí.

Zvolna, se všemi svaly a klouby rozbolavělými, vstal Hunter z podlahy.

„Jděte tamhle.“ Ukázala na levou stranu místnosti, hned za reflektory na stojanech. „Stoupněte si zády těsně ke zdi.“

Hunter poslechl.

„Vidíte tu baterku na podlaze, vpravo od vás?“

Hunter se podíval dolů a přikývl.

„Zvedněte ji.“

Udělal to.

„Podržte ji zhruba ve výši prsou a rozsviťte.“

Hunter se zarazil, snažil se pochopit, co se tu odehrává.

„Musela jsem improvizovat,“ vysvětlovala Olivia. „Měla jsem představu něčeho mnohem ohavnějšího a bolestivějšího – moje velké finále – ale za daných okolností bude muset stačit tohle. Doufám, že se vám to bude líbit. Rozsviťte baterku,“ opakovala.

Hunter zvedl baterku k hrudi a rozsvítil ji.

Olivia mu ustoupila z cesty. Za jejími zády spočíval Scott na židli, stále v bezvědomí, hlava mu klesla dozadu a odhalila krk. Ústa měl otevřená, jako by v této pozici usnul a chystal se začít chrápat. Pár kroků za ním – Hunter si toho dříve nevšiml, protože ležel obličejem k zemi – připevnila Olivia k druhému reflektoru kus tenkého, ale tuhého drátu, asi sto pětatřicet centimetrů nad zemí. Byl asi šedesát centimetrů dlouhý a mířil vodorovně. Na jeho konci byl připevněný Scottův uříznutý ukazovák.

Hunter okamžik nechápal, dokud neuviděl stínový obrázek, promítnutý na protější stěnu. Ukazoval siluetu Scottovy zakloněné hlavy s ústy otevřenými, jako by křičel. Prst na drátě, pár kroků od něj, vrhal stín podobný jakési pokřivené válcovité trubce, šikmo nastavené. Vzhledem k neexistenci perspektivy to vypadalo, jako by byl jeden stín přímo před druhým. Válcová trubka mířila dolů na stín Scottovy hlavy – přímo do jeho otevřených úst.

Právě v tom okamžiku k nim dolehl zvuk vzdálené sirény. Hunter zavolal posily, než vstoupil do skladiště, ale podle zvuku poznal, že dorazí nejdříve za tři až pět minut. Příliš dlouho.

Olivia pohlédla na Huntera. V její tváři se zračil konejšivý klid. „Věděla jsem, že přijedou,“ namířila znovu zbraní na Huntera. „Ale jestli budete naživu, až sem dorazí, to závisí na tom, jak rychle dokážete rozlousknout tuhle poslední část hádanky.“

Hunter nespouštěl oči z pistole.

„Nedívejte se na mě. Dívejte se na ten stín.“

Hunter se soustředil. Jeho první dojem byl takový, že celý obraz působí, jako by někdo čekal s ústy otevřenými pod jakýmsi dávkovačem tekutin, připravený z něj pít. Nalije mu něco do hrdla? Zabije ho tímto způsobem? To by byla úplná změna oproti jejímu celému dosavadnímu modu operandi. Hunter měl v hlavě jen a jen zmatek.

Výstřel, který vyšel z pistole v Oliviině ruce, zazněl jako nukleární výbuch. Kulka se zaryla do zdi deset centimetrů od Hunterovy hlavy; defenzivně sebou trhl, upustil baterku.

„Ale jděte, ale jděte, Roberte,“ řekla. „Vy máte být ten chytrý. Zkušený policajt. Copak neumíte pracovat pod tlakem?“

Sirény se blížily.

„Stíny,“ zopakovala. „Dívejte se na stíny. Čtěte je. Protože vám brzo vyprší čas.“

Hunter znovu zvedl baterku. Díval se, ale neviděl. Co to sakra všechno znamená?

Bum!

Druhý výstřel zasáhl stěnu po Hunterově levici. Tentokrát ještě blíž od detektivova obličeje. Betonové úlomky se rozletěly všemi směry. Několik jich škráblo Huntera na líci, spálily a rozsekly mu pokožku. Ucítil, jak mu po obličeji začíná stékat teplá krev, ale baterku nepustil. Stále ještě upíral oči na stíny.

„Věřte mi, detektive, příští výstřel vás opravdu trefí do hlavy.“ Postoupila o krok blíž k němu.

Hunterův mozek se snažil vypořádat s hrozbou smrti během příštích několika vteřin, přičemž zároveň přemílal různé možnosti.

Koutkem oka uviděl, jak Olivia znovu míří pistolí.

Nemohl myslet.

A pak to pochopil.

117

„Nahrávání,“ vyhrkl ve chvíli, kdy Oliviin prst začal tisknout spoušť. Obrázek představoval mikrofon směřující ke Scottovým ústům, ne zásobník nápojů. „Nahrávala jste to. Zatímco vyprávěl ten příběh, celé jste to nahrála. Přiznání.“

Olivia spustila zbraň. Málem se usmála. Zvedla levou ruku a ukázala Hunterovi miniaturní digitální nahrávací přístroj. „Nahrála jsem je všechny. Přinutila jsem je pokaždé, aby mi vyprávěli, co se stalo. Všechny ty výpovědi jsou stejné. Jsou tu hlasy jich všech. Vyprávějí, jak všichni střídavě bili a znásilňovali mou maminku, pak ji rozčtvrtili, nacpali její znetvořenou mrtvolu do bedny a vyhodili ji do moře. Všichni kromě Andrewa Nashorna. Ten měl zlomenou čelist. Nemohl mluvit. Ale to už je stejně jedno.“

Huntera nenapadalo nic, co by řekl.

Scott zamumlal něco nesrozumitelného a zvolna, mžikavě otevřel oči.

„Chytejte,“ zavelela Olivia a hodila diktafon Hunterovi.

Chytil ho v letu. Okamžik na něj pochybovačně civěl, pak se vrátil pohledem k ní.

„Můžete si to nechat,“ řekla.

„Možná to pomůže, ale nebudu vám lhát,“ opáčil Hunter. „V našem nedokonalém justičním systému se tím mnoho nezmění, Olivie.“

„Já vím. Už jsem změnila, co jsem chtěla. Mám svou spravedlnost.“ Ukázala na nahrávací zařízení v Hunterově ruce. „Říkala jsem si, že to pošlu do novin, že to celé odhalím. Ne kvůli sobě – vím, co bude se mnou – ale kvůli mamince.“ Olivia si setřela slzu z oka dřív, než jí mohla stéct po líci. „Zasloužila si spravedlnost. Udělejte s tím, co uznáte za vhodné.“ Položila Hunterovu pistoli na podlahu a kopla ji směrem k němu.

„Zatkni tu svini zkurvenou,“ zaječel Scott ze svého místa. „A dostaň mě kurva odtud, ty blbče.“ Začal škubat na židli celým tělem. „Ta coura mi uřízla kurva prst, neviděls to? Postarám se, aby ses usmažila na elektrickém křesle, slyšíš mě, ty mrcho zasraná. Brácha tě u soudu rozcupuje na kousky, ty svině.“

Tentokrát byl Hunter rychlejší než Olivia. Mocná rána pěstí, kterou mu uštědřil, zasáhla Scotta přímo do spánku. Sesul se na bok, podruhé omráčený.

„Moc mluví,“ obrátil se Hunter k Olivii a pokrčil rameny. „Musím vás zatknout. Je to moje povinnost jakožto detektiva. Ale nedám vám želízka.“

Tentokrát se nechápavě zatvářila Olivia.

„Odejdeme odtud a vy můžete držet hlavu vzhůru.“ Hunter pohlédl na Scotta Bradleyho. „Ale tomuhle šmejdovi želízka dám.“

Zuřivost z Oliviiných očí zmizela. „Jste dobrý člověk, Roberte, a dobrý policajt. Ale já to měla všechno naplánované v hlavě od začátku. Můj příběh má jen jedno zakončení. Režisérský sestřih. A zatčení k němu nepatří.“

Hunter uviděl, jak si hází do úst cosi o velikosti nikláku, viděl, jak se jí napjala čelist, a uslyšel křupnutí, jak to rozdrtila mezi zuby a pak spolkla. Vrhl se k ní, ale Olivia už se hroutila k zemi. Pozřela padesátinásobek smrtelné dávky kyanidu.

Než skladiště obsadil Losangeleský policejní sbor, srdce už jí dávno dotlouklo.

118

Hunter strávil půldruhé hodiny tím, že popisoval Garciovi, kapitánce Blakeové a Alici všechno, co se událo od včerejší noci.

„Musím přiznat,“ řekla Alice Hunterovi, „že když jsi mi zavolal a chtěl po mně, abych se dostala do databáze Kalifornského úřadu sociálních služeb a vyhledala adopční spis Olivie, připadalo mi to jako dost divný požadavek, ale že by byla podezřelá, to mi vůbec nikdy nepřišlo na mysl. Divné mi připadalo jen to, jak rychle celý proces proběhl. Kalifornské adopční zákony jsou hodně mírné,“ vysvětlovala Alice. „Jediný opravdový požadavek je, aby adoptovaný byl nejméně o deset let mladší než adoptující. Derek Nicholson právě odpromoval na právnické fakultě. Měl hodně přátel v justici a znal spoustu lidí.“

„Soudců,“ podotkl Garcia.

„Těch taky. Při svých stycích a znalostech práva byl schopný všechno urychlit. Typický proces adopce v Kalifornii obvykle trvá šest měsíců až rok. Derek Nicholson měl veškerou dokumentaci a všechno schválené za necelých devadesát dní, bez vyptávání, všechno to bylo na první pohled právně čisté.“

„Aby člověk mohl obcházet zákon, musí ho znát,“ poznamenal Hunter.

„To je pravda,“ souhlasila Alice. „A když máš mocné přátele, je možné všechno.“

„Fajn, ale odkud jsi věděl, že Olivia půjde po další oběti zrovna dnes v noci?“ zeptal se Garcia.

„To jsem nevěděl. Měl jsem jen podezření, tak jsem šel do rizika.“ Hunter si přejel špičkou prstu dvě ranky na levé líci. Odmítl ošetření.

„Do rizika?“ opakovala tázavě kapitánka Blakeová.

„Stavil jsem se dnes ráno u Olivie doma bez ohlášení, pod záminkou, že mám nové informace a chci jí položit ještě několik otázek. Když jsme Garcia a já včera večer mluvili s Olivií a její sestrou, požádal jsem je o fotografii jejich otce z mladších let. Allison měla starou svatební fotografii, která stála na příborníku v jejím obývacím pokoji. Olivia mi ji podala. Jak držela rámeček a dívala se na fotku, něco jsem zpozoroval v jejích očích. Nějakou silnou emoci, kterou jsem považoval za žal. Když jsem se u ní dnes ráno stavoval, vrátil jsem jí tu fotografii a jí znovu zaplanuly oči. Nebyl to žal. Bylo to něco mnohem hlubšího, mnohem bolestnějšího.“ Hunter si krátce promnul oči. „Tehdy jsem se jí zeptal, jestli si její otec někdy s ní nebo s její sestrou promítal na zeď stínové obrázky, když byly malé.“

„Dávals jí na srozuměnou, že víme o skutečném významu těch skulptur,“ podotkla Alice.

Hunter přikývl. „Ale Olivia zachovala naprostý klid. Předstírala, že ji ta prapodivná otázka překvapuje, ale jinak jsem se od ní nic nedozvěděl. Pak jsem se jí zeptal, jestli stínové obrázky dělala někdy s matkou, a její klid na okamžik zakolísal. Zadívala se do prázdna a na zlomek vteřiny její výraz změkl, zněžněl a pak se zatvrdil tak, jak jsem to u ní ještě neviděl. A v té chvíli jsem se rozhodl hazardovat. Pověděl jsem Olivii, že během noci jsme narazili na nové skutečnosti. Jsme si už jistí, že vrahovi zbývá na seznamu jen jedno jméno. Pověděl jsem jí, že jméno té poslední oběti budeme znát do čtyřiadvaceti hodin. A až ho budeme mít, můžeme ho nechat bez ustání hlídat.“

Garcia se usmál. „Jinými slovy, kdybys měl pravdu a ona byla Sochař, právě jsi jí sdělil, že musí jednat v příštích čtyřiadvaceti hodinách, pokud chce dostat svou oběť dřív než my. Přinutils ji všechno urychlit.“

Hunter znovu přikývl. „Ale neměl jsem čas vrátit se do PSB a vyplnit žádost o sledovačku. Neměl jsem ani žádné podklady pro takový požadavek. Měl jsem jen podezření a přezdívku.“

„Takže jste se rozhodl znovu porušit předpisy a sám se stát sledovacím týmem,“ konstatovala kapitánka Blakeová; její tón však vůbec nebyl drsný.

„Na čtyřiadvacet hodin,“ souhlasil Hunter.

„Tak co tedy udělala?“ zeptala se Alice.

„Olivia většinu dne nevyšla z domu.“

„Pravděpodobně měnila plány,“ napadlo kapitánku Blakeovou.

„Když vyšla, odjela rovnou do Woodland Hills, kde se na parkovišti setkala se Scottem Bradleym. Vystoupil ze svého auta a naskočil k ní.“

Všichni svraštili čela.

„Podle mého domnění,“ pokračoval Hunter, „Olivia už navázala se Scottem kontakt během posledních několika dní. Je ženatý, ale má slabost pro pěkné ženské, zvlášť když mu sdělí, že jsou submisivní. Olivia věděla, jak ho nalákat. Určitě ho balila už několik dní.“

„A tím se vysvětluje její změna modu operandi,“ ozval se Garcia. „Všechna předcházející místa činu byla místa, kde se oběť cítila pohodlně a bezpečně – Nicholsonův dům, Nashornova loď a Littlewoodova ordinace. Scott Bradley má manželku a dvě dcery, čímž se použití jeho domu značně ztěžovalo. Nemá ani soukromou kancelář. Je burzovní makléř, pracuje ve velkém otevřeném kancelářském prostoru s desítkami dalších lidí.“

Hunter souhlasil.

„Takže jí stačilo zavolat mu a říct, že se s ním chce dnes večer sejít,“ doplnila Alice. „Určitě by nechal všeho, co měl na večer v plánu.“

„Vůbec neměla v úmyslu vyjít z toho živá, že ne? Ani kdybychom ji nechytli,“ zadumala se kapitánka Blakeová. „Věděla, že nepůjde do vězení. Věděla, že nebude dál žít.“

Hunter mlčel.

„Když jí Derek Nicholson pověděl pravdu,“ promluvila Alice. „Psychicky ji odsoudil k smrti, naložil na ni mnohem víc, než dokázala zvládnout. Kdyby vám zčistajasna řekli, že se vám celý život lhalo, že vaše matka byla brutálně zavražděná, rozčtvrcená a zlikvidovaná jako nepotřebný odpad – kdyby vám řekli jména všech, co za to nesou odpovědnost, ale kdybyste věděli, že nikdy nebyli potrestaní a ani nikdy nebudou – co byste dělali? Jak byste ještě mohli vést normální život s tímhle vědomím? Pro ni by další život byla jen muka, ať už by byla ve vězení, nebo ne.“

„Olivia se vzdala života, aby se její matce dostalo spravedlnosti,“ odvětil Hunter. „Spravedlnosti, kterou by náš systém nikdy žádné z nich neposkytl. Nakonec ti chlapi zabili matku i dceru.“

Ve vzduchu viselo tíživé ticho.

„Vím, že jsme udělali, co se od nás čekalo,“ potřásla hlavou kapitánka Blakeová. „Ale možná jsme měli postupovat o trochu pomaleji. Kdyby se Olivii Nicholsonové podařilo odpravit všechny čtyři oběti, nevadilo by mi to. Ani v nejmenším. Ten parchant Scott Bradley z toho vyvázl lehce, až na ten prst. Zaslouží si něco horšího. A tvrdí, že jste ho omráčil.“

Hunter zůstal zticha.

„Inu, já to vidím takhle,“ pokračovala kapitánka. „Byl nesmírně vystresovaný. Za takových okolností se ledacos snadno zkreslí. Stalo se to, že si jednoduše jen představoval, že jste ho praštil.“ Odmlčela se a přelétla očima po místnosti. „Jo, tahle odpověď mi zní skvěle.“

Garcia pak sdělil Hunterovi, co se událo v Pomoně. Ken Sands byl zatčený a Garcia nyní bude kontaktovat Rickyho Corbího, detektiva, který vede vyšetřování Titovy vraždy. Sands je hlavní podezřelý.

119

Než Hunter dokončil všechno papírování, byla už noc. Sešel dolů a položil všechno na stůl kapitánky Blakeové, aby to měla zítra ráno připravené.

V kapse mu zazvonil mobil. Sáhl po něm.

„Detektiv Hunter.“

„Roberte, tady je Alice.“

Hunter měl tolik práce s vypisováním zpráv, že ani neviděl, jak si Alice sbalila všechny věci a už před několika hodinami odešla.

„Volám jen, abych ti pověděla, že bylo milé zase se s tebou setkat,“ řekla. „A že spolupráce s tebou byla náramný zážitek.“

„Jo, taky mi připadalo skvělé, že jsme se zase viděli.“

„I když sis mě vůbec nepamatoval.“

Hunter dvě vteřiny mlčel. „Hele, nebudeš teď přece zase cizí člověk, viď? Pořád pracuješ pro losangeleského okresního návladního, je to tak?“

„Jo, pořád pracuju pro okresního návladního.“

Rozpačité mlčení.

Hunter se podíval na hodinky. „Máš čas? Nešla by ses někam napít?“

„Teď?“ Úžas v Alicině hlase nezapříčinila pozdní hodina.

„Jo. Už jsem tady skoro hotový. A fakt potřebuju panáka.“

Váhání.

„A společnost,“ dodal Hunter.

„Ano, moc ráda zajdu na skleničku.“

Hunter se usmál. „Co kdybychom se sešli v Edisonu, v Higgins Building na rohu 2nd Street a Main Street?“

„Ano, ten podnik znám. Dáš mi půl hodiny?“

„Sejdeme se tam.“ Hunter ukončil hovor.

Před PSB se Hunter zastavil na rohu South Broadway a West 1st Street; chvilku pozoroval dopravní provoz. Dotkl se povrchových zranění na své líci a pak se podíval na obálku, kterou držel v rukou. Byla adresovaná Michelle Howardové, šéfredaktorce Los Angeles Times. Sama se před několika lety dostala do novin, když prozradila, že se jako adolescentka stala obětí hromadného znásilnění. Pachatelé nikdy nebyli dopadeni.

Hunter nepověděl Garciovi, kapitánce Blakeové, Alici ani nikomu jinému o nahrávacím zařízení, které dostal od Olivie. Vyndal přístroj z kapsy a dlouze se na něj zahleděl. Pak ho vložil do obálky, zalepil ji a vsunul do poštovní schránky, před kterou stál.

Teď byla jeho práce dokonána.

Vykročil směrem k baru Edison.

Site Title

Chris Carter

Leave a comment Cancel reply

Share this:

Related

Share this:

Leave a comment Cancel reply